Blbanešvár jsme opouštěli se značně podlomeným zdravím a let do Bombaje tomu zrovna moc nepomohl. Místní letiště sice s angličtinou taky dost šetřilo, ale s místními pracovníky už se dalo aspoň pár vět vyměnit. Těch pár hodin před odletem jsem si krátila aspoň čtením místních novin; kromě výzev k jejich recyklaci jsem se dočetla opět o několika případech znásilnění a možném teroristickém útoku na obě letiště, mezi kterými jsme přelétali. Jenom jsem doufala, že si to ještě chvilku rozmyslí :)
Lokální aerolinky nejsou zrovna žádný velký luxus a mám trochu pocit, že úplně v letadle nevychytali práci s tlakem, oba jsme totiž měli problém s bolavými ušními bubínky. Zdá se to jako blbost, ale ještě dost dlouho po příletu jsme byli dost malátní a fakt nám nebylo dobře. Ono tedy ten stav trvá víceméně doteď :D
Byli jsme ale rádi, že jsme konečně zpět v Bombaji, v civilizaci. Tentokrát jsme byli ubytováni kousek od letiště v severnější části města, kde jsme měli nejvíce "points of interest". Našla jsem si tu pokoj přes airbnb v domku s vlastní zoo. Což zahrnovalo hromadu želv, ryb, slepic, papouchů a dva psy. Nutno dodat, že v blízkém okolí jsem napočítala asi 20 koček. Co bylo báječné, místní se o ně pravidelně starali! Na jednom místě měli dokonce talíř s malýma krevetkama, takový luxus nemám ani já :)
Krom toho, že nám bylo oběma hrozně blbě, zjistili jsme, že i naše finanční rezervy se dost ztenčily. V Bombaji se sice dá na mnoha místech platit kartou, ale nechtěli jsme příliš riskovat. Naštěstí už bylo v téhle části dostatek směnáren, jedna asi dvě minutky od našeho bytu. V plánu pak bylo navštívit akorát kavárny, hlavně teda tu kočičí a místo, kde si mohl mrož koupit nějaké ty hipsterské hadříky. Našel si na internetech nějaký vintage shop, který z fotek připomínal naše scoro coco.
Ukázalo se, že i Uber v téhle části funguje velmi dobře, ale hlavně díky přítomnosti tradičních tuk tuků bylo cestování celkem pohoda. I počasí se už trochu uklidnilo a užili jsme si trochu toho sluníčka. Bohužel obchod, který Mrož našel, byl klasický bespoke tailor a do druhého dne by opravdu nic nezvládl. Byli jsme trochu smutní, ale zase máme aspoň cíl pro příští návštěvu.
V okolí se hlavně nacházely trhy, kde jsme sehnali hromady koření a ještě jsme si koupili na cestu nějaké dragon fruity. Ty tu seženete klidně kus za 100rs (cca 30Kč), vzali jsme si hnedka dvě! Následovala cesta po kavárnách. Předem jsme si udělali menší seznam bombajských pražíren, od kterých musíme nabrat vzorky a svému slovu jsme taky dostáli!
Je fajn vidět, jak se ta kavárenská kultura dostává už i sem :) Většina kaváren tu vypadá jako ty lepší pražské podniky a nutno dodat, že i kávu mají výbornou. Ačkoliv nemají indická zrna možná tu nejlepší pověst, jsem docela ráda, že na všech místech měli opravdu kávu místní, hlavně z Keraly, nebo Karnatáky. Highlightem prvního dne ovšem byla kočičí kavárna. Jakmile jsem se dozvěděla o její existenci, věděla jsem, že ji musím navštívit.
Místní tu sbírají kočky z ulice a dávají jim nový domov. Dokonce tu mají připravený i adopční program. Kdyby to nebylo tak finančně (a v tomhle případě i časově) náročné, už bych si nějakou zrzavou krasavici vezla domů. Samotná kavárna je mnohem prostornější než ty pražské, všude po stěnách jsou škrabadla a prolejzačky pro kočky, ale celé místnosti rozhodně vévodila "kočičí pyramida" - pelíšek s oddělenými prostory, kde tou dobou spalo více jak deset koček. V jednom ze spodních pater se dokonce rozvalovala kočka dvojnásobné váhy co Čunč!
Objednali jsme si nějaký ten čaj a čekali, než si nás nějaké kočky všimnou. Netrvalo to zrovna dlouho a jedna z nich se mi pak usalašila i na klíně. Byl to skutečný ráj! O to větší škoda, že nám ten den bylo fakt hrozně zle, a co si budem povídat, ta předchozí dvě kafata tomu moc nepomohla. Popravdě mám ten žaludek rozbitý ještě teď a kafe často vynechávám :(
Na památku jsem si odnesla alespoň placku a hrníček. Věřím ale tomu, že se tam skutečně brzo vrátím.
Druhý den nám nebylo o moc lépe; v plánu bylo sehnat po okolí ještě nějaké koření, čaje a podívat se na další kavárnu, případně jet ještě na jih, nebo na pláž. Z posledních dvou věcí nakonec sešlo, protože jsme se na ně necítili. Zvládli jsme ale aspoň KC Roasters - což je asi nejvíc profi pražírna se super obsluhou, která uměla perfektně anglicky a hlavně Mumbai Foodhall. Pokud do tohoto města někdy zavítáte, tohle nesmíte minout.
Je to obchoďák s několika patry nacpaný tím nejlepším, co se dá v Indii najít, od koření, přes ovoce, zeleninu, čerstvé ryby po čaje a všelijaké delikatesy. Měli tam dokonce vlastní pekárnu, kde pekli vícezrnný chléb, nebo mini sushi restauraci. Tak krásná a velká pomela a avokáda jsem nikde jinde neviděla, ani v těch našich nejvíc posh shopech. Mrzelo nás, že je nám tak zle a na nic jsme neměli chuť. Vzali jsme si aspoň nějaké čaje z The House of Tea. Jen tedy bacha na ceny, v Indii jsou teď hodně populární japonské čaje, tak tu jsou neskutečně předražené, za místní genmaichu jsme dávali asi 3x tolik co tady :D Jinak to byl ale skutečný ráj.
Dokonce jsme museli po návštěvě hnedka domů, protože jsme měli batohy a tašky naplněné jídlem. Teď zpětně si ještě říkáme, že jsme toho měli vzít mnohem víc. I tak ale váha našich zavazadel vzrostla z původních 7kg na 17! Odpoledne se nám už pak taky nikam moc nechtělo, Maroše dost trápil kašel, mě zase rýma a celkově jsem byla už taková trochu posmutnělá z toho, že za chvíli odlétáme. Možná se ten den dal využít i o něco lépe, ale takhle máme o důvody navíc, proč se do Bombaje v co nejkratší době zase vrátit :)
Večer jsme si zašli ještě na večeři a pivo do vedlejšího baru a užívali si těch posledních pár hodin, jak nám to náš mizerný zdravotní stav dovolil. Ale ten Kingfisher stejně nejlíp chutná u nich! Večer už jen zbývalo sbalit, což byla nakonec docela hračka; opravdu se vyplatí tahat toho co nejméně. I to obyčejné oblečení tu člověk v nouzi koupí a jediné, co je tu dražší, je hajzlák a papírový kapesníčky.
Na čtvrtou hodinu jsme si objednali Ubera na letiště a doufali, že ta služba bude fungovat :D Naštěstí vše proběhlo bez problémů a zanedlouho už jsem si u ckeck-in automatu tiskla boarding passy. Nevýhoda toho, že jsme si museli na poslední chvíli kupovat nové letenky, nebyla jen jejich cena, ale i to, že turkish neumožňovali pro oba lety online check-in, resp. vygenerování boarding passu. Hlavně jsem teda prosrala rezervace těch nejlepších míst, takže do Istanbulu jsme seděli u uličky a neviděli ven.
Doufala jsem, že aspoň část cesty prospím, ale bohužel vedle mě seděl nějakej mladej nosatej barabáš, kterej pořád popotahoval. Nevim, jak vám, ale mně se z toho dělá fyzicky hrozně zle a slyšela jsem to i přes sluchátka. Ze spánku tedy nic nebylo. Viděla jsem aspoň nějaké mizerné turecké fantasy a Detective Pikachu, což tedy bylo taky dost špatný. Přestup v Istanbulu mě taky moc nepotěšil, popravdě jsem se dost těšila na londýnskou nabídku ginů a tady pro nás nic moc zajímavého neměli.
Taky jsem tu poprvé zaslechla češtin, samozřejmě nějakou protivnou bábu, co si na něco stěžovala. Už bylo jasné, že se blížíme domů. Peklo bylo ale až v letadle do Prahy, kdy za námi seděl taky nějaký postarší pár a bába musela komentovat naprosto všecko, co se kolem ní dělo. Když se naklonilo letadlo, poznamenala: "Tak tohle už neopakuj, chlapče.". Posléze jsme se dozvěděli o tom, že letadlo začíná brzdit, pod kola dali zarážky, čeká se na tunel a podobné překvapivé a nové věci. Chlap vedle ní pochopitelně celou dobu mlčel :D
Ale přežili jsme. Sice jsme nedojeli úplně stoprocentní, ale pořád lepší jak pochroumaná noha a horečka dengue. Doma na nás navíc čekal naprosto perfektně uklizený byt, má babička i kočky. To první jsme tedy zničili v prvních pár minutách, kdy jsme na zem vysypali veškerý indický bordel, bylo ale třeba si naše hnízdečko zase označkovat :) I tak jsme moc vděční za to, že se nám Mrožova maminka o vše po takovou dlouhou dobu postarala. Nemuset řešit byt a jeho čtyřnohé obyvatele člověku ubere hrozný kvanta starostí.
Dovolená to byla rozhodně báječná. I když nám tamější viróza pochroumala zažívání a pořád jsme trochu jetí, stálo to za to. Viděli jsme a zažili zase další kus Indie :) A ještě nás to rozhodně nepřešlo, před námi je stále Darjeeling a rozhodně se musíme vrátit do Rádžasthánu. Tak snad nám to vyjde příští rok!
Lokální aerolinky nejsou zrovna žádný velký luxus a mám trochu pocit, že úplně v letadle nevychytali práci s tlakem, oba jsme totiž měli problém s bolavými ušními bubínky. Zdá se to jako blbost, ale ještě dost dlouho po příletu jsme byli dost malátní a fakt nám nebylo dobře. Ono tedy ten stav trvá víceméně doteď :D
 |
| Želvátory!! |
 |
| Ind prodávající ryby dal jednu celou téhle skupince :) |
 |
| kotě u směnárny |
Ukázalo se, že i Uber v téhle části funguje velmi dobře, ale hlavně díky přítomnosti tradičních tuk tuků bylo cestování celkem pohoda. I počasí se už trochu uklidnilo a užili jsme si trochu toho sluníčka. Bohužel obchod, který Mrož našel, byl klasický bespoke tailor a do druhého dne by opravdu nic nezvládl. Byli jsme trochu smutní, ale zase máme aspoň cíl pro příští návštěvu.
V okolí se hlavně nacházely trhy, kde jsme sehnali hromady koření a ještě jsme si koupili na cestu nějaké dragon fruity. Ty tu seženete klidně kus za 100rs (cca 30Kč), vzali jsme si hnedka dvě! Následovala cesta po kavárnách. Předem jsme si udělali menší seznam bombajských pražíren, od kterých musíme nabrat vzorky a svému slovu jsme taky dostáli!
Je fajn vidět, jak se ta kavárenská kultura dostává už i sem :) Většina kaváren tu vypadá jako ty lepší pražské podniky a nutno dodat, že i kávu mají výbornou. Ačkoliv nemají indická zrna možná tu nejlepší pověst, jsem docela ráda, že na všech místech měli opravdu kávu místní, hlavně z Keraly, nebo Karnatáky. Highlightem prvního dne ovšem byla kočičí kavárna. Jakmile jsem se dozvěděla o její existenci, věděla jsem, že ji musím navštívit.
Místní tu sbírají kočky z ulice a dávají jim nový domov. Dokonce tu mají připravený i adopční program. Kdyby to nebylo tak finančně (a v tomhle případě i časově) náročné, už bych si nějakou zrzavou krasavici vezla domů. Samotná kavárna je mnohem prostornější než ty pražské, všude po stěnách jsou škrabadla a prolejzačky pro kočky, ale celé místnosti rozhodně vévodila "kočičí pyramida" - pelíšek s oddělenými prostory, kde tou dobou spalo více jak deset koček. V jednom ze spodních pater se dokonce rozvalovala kočka dvojnásobné váhy co Čunč!
Objednali jsme si nějaký ten čaj a čekali, než si nás nějaké kočky všimnou. Netrvalo to zrovna dlouho a jedna z nich se mi pak usalašila i na klíně. Byl to skutečný ráj! O to větší škoda, že nám ten den bylo fakt hrozně zle, a co si budem povídat, ta předchozí dvě kafata tomu moc nepomohla. Popravdě mám ten žaludek rozbitý ještě teď a kafe často vynechávám :(
Na památku jsem si odnesla alespoň placku a hrníček. Věřím ale tomu, že se tam skutečně brzo vrátím.
Druhý den nám nebylo o moc lépe; v plánu bylo sehnat po okolí ještě nějaké koření, čaje a podívat se na další kavárnu, případně jet ještě na jih, nebo na pláž. Z posledních dvou věcí nakonec sešlo, protože jsme se na ně necítili. Zvládli jsme ale aspoň KC Roasters - což je asi nejvíc profi pražírna se super obsluhou, která uměla perfektně anglicky a hlavně Mumbai Foodhall. Pokud do tohoto města někdy zavítáte, tohle nesmíte minout.
Je to obchoďák s několika patry nacpaný tím nejlepším, co se dá v Indii najít, od koření, přes ovoce, zeleninu, čerstvé ryby po čaje a všelijaké delikatesy. Měli tam dokonce vlastní pekárnu, kde pekli vícezrnný chléb, nebo mini sushi restauraci. Tak krásná a velká pomela a avokáda jsem nikde jinde neviděla, ani v těch našich nejvíc posh shopech. Mrzelo nás, že je nám tak zle a na nic jsme neměli chuť. Vzali jsme si aspoň nějaké čaje z The House of Tea. Jen tedy bacha na ceny, v Indii jsou teď hodně populární japonské čaje, tak tu jsou neskutečně předražené, za místní genmaichu jsme dávali asi 3x tolik co tady :D Jinak to byl ale skutečný ráj.
Dokonce jsme museli po návštěvě hnedka domů, protože jsme měli batohy a tašky naplněné jídlem. Teď zpětně si ještě říkáme, že jsme toho měli vzít mnohem víc. I tak ale váha našich zavazadel vzrostla z původních 7kg na 17! Odpoledne se nám už pak taky nikam moc nechtělo, Maroše dost trápil kašel, mě zase rýma a celkově jsem byla už taková trochu posmutnělá z toho, že za chvíli odlétáme. Možná se ten den dal využít i o něco lépe, ale takhle máme o důvody navíc, proč se do Bombaje v co nejkratší době zase vrátit :)
Večer jsme si zašli ještě na večeři a pivo do vedlejšího baru a užívali si těch posledních pár hodin, jak nám to náš mizerný zdravotní stav dovolil. Ale ten Kingfisher stejně nejlíp chutná u nich! Večer už jen zbývalo sbalit, což byla nakonec docela hračka; opravdu se vyplatí tahat toho co nejméně. I to obyčejné oblečení tu člověk v nouzi koupí a jediné, co je tu dražší, je hajzlák a papírový kapesníčky.
Na čtvrtou hodinu jsme si objednali Ubera na letiště a doufali, že ta služba bude fungovat :D Naštěstí vše proběhlo bez problémů a zanedlouho už jsem si u ckeck-in automatu tiskla boarding passy. Nevýhoda toho, že jsme si museli na poslední chvíli kupovat nové letenky, nebyla jen jejich cena, ale i to, že turkish neumožňovali pro oba lety online check-in, resp. vygenerování boarding passu. Hlavně jsem teda prosrala rezervace těch nejlepších míst, takže do Istanbulu jsme seděli u uličky a neviděli ven.
Doufala jsem, že aspoň část cesty prospím, ale bohužel vedle mě seděl nějakej mladej nosatej barabáš, kterej pořád popotahoval. Nevim, jak vám, ale mně se z toho dělá fyzicky hrozně zle a slyšela jsem to i přes sluchátka. Ze spánku tedy nic nebylo. Viděla jsem aspoň nějaké mizerné turecké fantasy a Detective Pikachu, což tedy bylo taky dost špatný. Přestup v Istanbulu mě taky moc nepotěšil, popravdě jsem se dost těšila na londýnskou nabídku ginů a tady pro nás nic moc zajímavého neměli.
Taky jsem tu poprvé zaslechla češtin, samozřejmě nějakou protivnou bábu, co si na něco stěžovala. Už bylo jasné, že se blížíme domů. Peklo bylo ale až v letadle do Prahy, kdy za námi seděl taky nějaký postarší pár a bába musela komentovat naprosto všecko, co se kolem ní dělo. Když se naklonilo letadlo, poznamenala: "Tak tohle už neopakuj, chlapče.". Posléze jsme se dozvěděli o tom, že letadlo začíná brzdit, pod kola dali zarážky, čeká se na tunel a podobné překvapivé a nové věci. Chlap vedle ní pochopitelně celou dobu mlčel :D
Ale přežili jsme. Sice jsme nedojeli úplně stoprocentní, ale pořád lepší jak pochroumaná noha a horečka dengue. Doma na nás navíc čekal naprosto perfektně uklizený byt, má babička i kočky. To první jsme tedy zničili v prvních pár minutách, kdy jsme na zem vysypali veškerý indický bordel, bylo ale třeba si naše hnízdečko zase označkovat :) I tak jsme moc vděční za to, že se nám Mrožova maminka o vše po takovou dlouhou dobu postarala. Nemuset řešit byt a jeho čtyřnohé obyvatele člověku ubere hrozný kvanta starostí.
 |
| Zahrada u našeho airbnb |
Žádné komentáře:
Okomentovat