Akicon 2019 - opět ve službě

I letos se brány KC Zahrady během posledního říjnového víkendu otevřely, aby přivítaly zástupy fanoušků japonské kultury na tradičním Akiconu, tentokrát s velmi příhodným podtitulem "Všechno špatně". Jelikož jsem loňský rok stihla jen kousek soboty, rozhodla jsem se tuto zavrženíhodnou chybu letos napravit a ještě se nabídla s menší výpomocí. Jak celá akce z mého pohledu vypadala se opět dočtete níže!

Před akcí

Samotné přípravy na festival opět probíhaly několik týdnů před zahájením akce. Nejenže jsem obdržela soupis služeb s výčtem svých šatnových směn, ale též jsem se rozhodla obnovit tradici steampunkových kostýmů. Letos to ovšem bylo trochu ošemetné, pokud tu někdo z vás čte i mé zážitky z Indie, možná zaznamenal, že jsem se letos vrátila s nepříjemnými zažívacími potížemi. Tedy přesněji mi začaly až po návratu do Čech, což je jasné znamení, že jsem v té Indii měla zůstat, protože je mi tam prostě lépe. Docela jsem si poběhala po doktorech, nic moc mi nezjistili, ale vidina stahování v korzetu se nejevila moc lákavě.

Poměrně včas jsem si objednala i nové paruky, abych měla po ruce alespoň nějakou zbraň na zmatení nepřítele, ale co čert nechtěl, nedošly včas. Vlastně je stále nemám a jsem z toho poněkud rozmrzelá. Je to alespoň menší poučení pro příště a doufám, že v případě AF zvládnu vše zmanagovat lépe.

Do staff týmu jsem se taktéž dostala dost pokoutně, když nic moc neumíte, zbývá vám opravdu jediné - úplatky (ovšemše všichni také víme, jak si zajistit teplé místo v přednáškovém sále, kontakt na Greka za drobné laskavosti ráda přenechám). Nabídla jsem muffiny, což se ukázalo jako trefa do černého, sladkostem přeci jen málokdo dokáže odolat. Pro mě to byla aspoň možnost si omluvit nákupy hromady dalšího kuchyňského vybavení, které už skoro nemám kam dávat.

Ve čtvrtek jsem tak co nejrychleji vytratila z práce, abych se mohla pustit do příprav. Suroviny jsem měla už hezky zajištěné, tak jen zbývalo uhňácat těsta a dát se do pečení. Dělat tohle v jednom člověku ale přeci jen sebere dost času. Myslím, že jsem u trouby stála od šesti skoro do půlnoci, ale snad to stálo za to :) Nemohu říci, že by mě to nebavilo, ačkoliv se mi hned zpočátku podařilo první těsto pěkně pokazit a hlavně s ním ohodit půlku kuchyně. Stopy po těstovraždě jsou už naštěstí zcela zahlazeny a událost se stala promlčenou.

Pátek

Jakožto staffák jsem měla být na místě nejpozději ve 14:00, kdy se konala organizační schůze. Příliš jsem tedy nespěchala. Ještě jsem si ráno doběhla vyzdvihnout nové boty, aby mě cestou zpět ne zrovna příjemně překvapila zpráva od mého táty. Babička po krátkém boji s nemocí zemřela. Moc jsem v tu chvíli netušila, co dělat. Představa, že zavolám Bramborovi a omluvím se mu, mi v tu chvíli přišla absurdně tragikomická. Ujistila jsem se tedy, že to táta sám doma zvládne. Snad to bylo správně. I já sama jsem zvyklá se s podobnými věcmi vyrovnávat sama, stále nejsem určitě plně smířená, ale to chce jen čas. Celé těšení se na akci ale i tak získalo poměrně hořkou pachuť. Ačkoliv jsem si zpočátku vše úplně neuvědomovala, odešel mi ze života člověk, u kterého jsem strávila dětství, valnou část dospívání a byla s ním v těsném kontaktu i teď. 

Doma jsem se tedy nasoukala do kostýmu, vlasy svázala jen do culíku, jelikož mě stále provází shit hair month a i s kupou krabic narvaných muffiny vyrazila. Jelikož jsem už stará, lenivá a strašně moc jsem ušetřila za lístek, zavolala jsem si Ubera. Tohle jsem pak praktikovala každou cestu na akci a celé cestování bylo hned o něco snesitelnější. Z Hůrky je to totiž poměrně daleko a fakt jsem moc nestála o davy v metru. Na místo jsem tedy dorazila kolem poledne a zažila první šok. Přípravy byly samozřejmě v plném proudu a z většiny přítomných tváří jsem skoro žádnou nepoznávala. Jako starý sociofobik jsem z toho byla zpočátku poněkud roztrpčelá, ale jídlo udělalo svoje. Jakmile se na stůl rozložily cukrovinky, spousta těch prve odtažitých výrazů byla obměkčena. Moc práce už tam na mě nezbylo, tak jsem vylepila pár plakátů a šla pozdravit Neoworma v Kreslírně.  

Postupně se začalo trousit i více známých lidí a čas začal neúprosně ubíhat. Popravdě jsem se mezi pomocníky přihlásila právě proto, abych si zajistila i vstup do zákulisí, kde se pak většina přednášejících i orgů schovává a měla možnost si s nimi popovídat. Jako běžný návštěvník jsem musela spoléhat pouze na prostory mezi programem, což se ukázalo jako poměrně nešťastné a nedostačující. Akicon je pro mě spíše společenštější akcí, která svou komorností přímo vybízí k socializaci. Navíc mě můj drahý Mrož letos nechal samotnou a víkend věnoval přípravě ramenu (který se mmch velmi povedl!).

Areál KC zahrady byl záhy zaplněn hromadou více či méně podivuhodných individuí, naštěstí jsou pátky v tomto ohledu celkem přívětivé a člověk si tak postupně zvyká na přívaly nových tváří. Samotné zahájení conu jsem prokecala a před první službou jsem stihla zaskočit jen na tradiční Novinky v anime v podání dua Arian a Wolfii. Formát zvolili stejný jako v předchozích letech a postupně se střídali u představovaní zajímavých kousků z posledních sezón. Většinu jsem tentokrát i znala, část měla nakoukanou, tak mě ničím nedokázali překvapit :) Arian by ale stále mohl ještě trochu zapracovat na svém projevu, protože stále občas drmolí a zasekává se. Wolfiiho přednes je sice o poznání klidnější, ale doptávání se na české termity taktéž nepůsobilo úplně dobře. Ovšem i přes to se stále jednalo o dobrý bod programu, zvlášť pro ty, co nestíhají sledovat tak podrobně vše, co vychází. Výběr to byl dle mého velmi slušný.

Sál jsem bohužel musela opustit o něco dříve, abych se stihla ohlásit na infostánku a přebrat službu na šatně. Společnost mi dělaly slečny Lucy a Yumeko, se kterými jsem se po krátkém oťukávání přeci jen pak dala do řeči a hned vše utíkalo o něco rychleji. Tím spíš pak musím poděkovat všem dobrým duším, které se za mnou toho večera zastavily a prohodily se mnou pár slov. Zvláštní dík pak patří Benovi, který mi dokonce donesl čaj! Trochu mě mrzí, že jsem kvůli tomu propásla Animestop, Sušenku i Pivo s orgy, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř. Letos jsem hodně litovala holky, co schytaly noční služby. Za časů, kdy se na Zahradě rozkvétalo, bylo i v těchto hodinách dost možností k rozptýlení :) teď už bych ovšem takový zápřah nezvládla.

Hned po půlnoci jsem se vydala na cestu domů a záhy zjistila, že mé tělo nebylo ještě na korzet připraveno. Mrož už dávno spal, tak jsem po chvilce taky zapadla do postele a nastavila si budík na hodně nekřesťanskou hodinu.

Sobota

Ráno nebylo z nejlepších. Bylo mi neskutečně blbě a první dvě hodiny po probuzení jsem si skoro říkala, že na Aki snad ani nezvládnu dojít. Kostým jsem zavrhla rovnou a potupně se navlékla do civilu. Podařilo se mi dorazit aspoň před polednem, dopřát si k snídani sladkosti z Japonské cukrárny a ještě stihnout Proč Konfucius může za jaoi? od Nagat. Lidem je třeba občas dát druhou šanci, ačkoliv mě často při čtení jejího nicku chytá do oka tik, rozhodla jsem se to risknout. A vlastně byla nakonec i celkem příjemně překvapená. Tedy alespoň z Nagatina projevu, který mi konečně přišel na úrovni. Co se pak obsahu samotné přednášky týče, tam už to trochu skřípalo. Ačkoliv šlo o velkou nadsázku a byli jsme na to už v úvodu upozorněni, není to asi úplně můj šálek humoru. Ze začátku jsem se celkem bavila, ale jakmile došlo na ohýbání statistik a přílišné zjednodušování některých jevů, přišlo mi to skoro jako škoda. Přednáška se myslím dá udělat bez větších faktických kiksů i v nadsázce. V zásadě ale nemám s tímto vystoupením žádný větší problém, reputaci si Nagat aspoň trochu napravila.

Hlavně jsem si mohla zajistit teplé místečko na hvězdu sobotního dne, slovutného Greka a jeho Otaku jsou „úžasní“. Inspirován Meonovou výzvou se rozhodl prozkoumat, zda může být i takový všemi haněný weeb nějakým způsobem užitečný pro společnost či jak moc jsou někteří z nás ochotni se pro svou vášeň obětovat. V tom dobrém i zlém. Došlo na skvělé ukázky ze světa vědy i techniky, dozvěděli jsme se, jak jsou zápaďáci úspěšnější v luštění šifer nebo i na příklady toho, jak krásně umí držet komunita při sobě a je ochotna pomoci. Společným jmenovatelem je pro Greka pro většinu konání "nedostatek soudnosti", což může možná znít trochu hanlivě, ale myslím, že fotografie s uskupením hrdě nosícím toto označení dopad takového prohlášení humorně zjemnila. Přednáška to byla zábavná, se spoustou dobře podaných informací a myslím, že i samotného Greka dost bavila. Nemohu mu samozřejmě odpustit uvozování slajdů oblíbeným "ano", ale pochválil mi v pátek kostým a dokonce si všiml, že mám na sobě v sobotu i něco jiného, takže se budu tvářit, jako by nic neproběhlo a dostane krásných 10 bodů jak z Prostřeno!

Po přednášce jsem se zvládla vetřít ke skupince kolem Lusi a Jarníka a zamířili jsme do nedalekého obchodního centra na oběd. Sice jsem toho moc sníst nezvládla, ale aspoň jsem mohla strávit pár chvil v příjemné společnosti. Ve tři mě čekala další služba, takže vše vycházelo tak akorát.

Bohužel jsem při návratu za pult zjistila, že jsem sama. Můj společník Daniel se totiž "zapomněl" při vypomáhání v tělocvičně. Naštěstí se záhy na scéně objevil Brambor a celou situaci vyjasnil. Ono zase tak namáhavá práce to není a s trochou úsměvů se dá v jednom člověku odbavit i větší fronta. Oceňuji ale rozhodně přístup staffmástra, kdykoliv jsem něco potřebovala, byl na místě. Celé zdržení hlavně netrvalo příliš dlouho, možná půl hodiny. Navíc jsem měla prakticky pořád někoho při ruce a ty čtyři hodiny utekly jako nic. Dost tomu napomohl i výskyt některých skutečně prazvláštních individuí. Nebo Urzu, který mi v polovině služby sebral mobil a šel s ním lovit Pokémony :) Daniel mi pak i dovolil odejít z šatny i o něco dříve, abych stihla začátek Cestování vesmírem ve sci-fi v režii Matěje Račinského a Petra Štefana.

Anotace nelhala, populárně naučnou formou jsme si probrali většinu popkulturních trendů v oblasti mezihvězdného cestování, vysvětlili si, proč některé z nich rozhodně nemohou fungovat a jaké nástrahy by bylo třeba překonat. Zmíněn byl projekt Orion, hyper i warp pohon, problematika červí díry i Mass Effect (za který dávám jako správná fangirl malý bezvýznamný plusíček), vzhledem k zaměření conu pak byly zmíněny i příklady z jednotlivých anime. Téma bylo zpracováno velmi dobře a zábavně, přednášející na sebe dobře navazovali, ale bohužel tu byl dost propastný rozdíl mezi jejich způsobem výkladu. Matějův skoro až akademický přednes působil vedle Petrova dost suše a nezáživně. Navíc jsem měla i pocit, že vypadal i dost ztrhaně. Pár hodin spánku a sprcha by možná pomohla. Je to trochu škoda, protože jinak by byla přednáška opravdu perfektní a jsem opravdu ráda, že se tu objevují i tak zajímavé kousky. Jsem upřímně zvědavá, čím překvapí na AnimeFestu.

Po skončení programu jsem bohužel zjistila, že Daniel stále sám dřepěl v šatně, jelikož se navazující služba zřejmě zapomněla dostavit. Ano, tabulka, kterou jsme dostali, nepatřila k nejpřehlednějším, ale pokud si nejsem jistý, prostě se dojdu zeptat. Naštěstí se i tuto komplikaci podařilo vyřešit a mohla jsem už s trochu čistějším svědomím vyrazit na přednášku o Jóko Kanno. Té se ujala osoba vskutku nejpovolanější, sám jazzový snob Petr Štefan. Myslím, že začíná patřit mezi mé vůbec nejoblíbenější přednášející. Jeho svěží, energický styl přednesu je přesně to, co na naší scéně chybělo. Navíc se pouští do témat, kterým velmi dobře rozumí, má k ním vztah a dokáže je skvěle podat. V tomto případě jsme se podívali na nejdůležitější milníky skladatelčiny kariéry. Nechyběly ani hudební ukázky. Trochu mě zamrzela absence Vision of Escaflowne, ale v případě Jóko je skutečně velmi těžké vybírat. Doufám, že se v brzké době dočkáme představení i dalších skvělých skladatelů (třeba takový Susumu Hirasawa nebo Yoshihiro Ike by určitě stáli za zmínku). 

Tak si ten Escaflowne hodím aspoň sen, mnoho let mě tato skladba ráno budila :D

V malém sále jsem ještě zůstala a prozřetelně zaujala místo vedle veleváženého Greka. Dobře jsem udělala, čekal nás totiž doslova zlatý hřeb večera. Dexir se rozhodl poučit nás o tom, Jak žít správný a poklidný život se svou waifu? Správně si domýšlíte, že účast na podobném programu byla taková má guilty pleasure, nějak od toho nešlo příliš očekávat. Přednášející neměl s mluvením před lidmi zrovna moc zkušenosti a ne, opravdu člověka neomluví, když se k tomu na začátku přizná a zjevně mu dělalo i potíže připravit si prezentaci, která by obsahovala jakoukoliv strukturu. Od dost vágně a prapodivně podané historii s odkazem na legendární Azumangu, odkud se termín "waifu" rozšířil do popkultury jsme se přesunuli k jakési prapodivné kategorizaci jednotlivých waifu. Přiznám se, že celý zážitek byl dost dada. Nechci se rozhodně Dexirovi nějak vysmívat, jenže to bylo tak špatné na všech frontách, že to přesáhlo určitou hranici a já se začala docela bavit. Střídavě tím, co jsem viděla na plátně a tím, co se zračilo v Grekově výrazu. Škodolibost je překrásná věc! Arian zbaběle zdrhnul, za což by se měl skutečně stydět, ale Mistr už bohužel (nebo spíš bohudík) už tolik štěstí neměl. Po dělení waifu na všeky -dere došlo i na nějaký pofidérní žebříček. Zaujala mě především poznámka u Asury ze SAO, kterou označil jako waifu pro začátečníky. Celou dobu přednášky mi pak vrtalo hlavou, jaké jsou waifu pro pokročilé a experty! Odpovědí na tyto závažné existencionální otázky se mi bohužel nedostalo. Vlastně jedinou pozitivní věcí byla délka celého programu, která o moc nepřetáhla krásných 20 minut.

Dexire, rozhodně to nevzdávej, zkus zapracovat na trémě (přednášej třeba před svými kamarády a pak si nějaké posaď i do prvních řad na fest), pořádně si promysli strukturu přednášky a zkus si ji několikrát nanečisto. Učený z nebe nespadl a pokud si nebudeš stále jistý, jsou tu pak bloky experimentálních bleskových přednášek.

Na ty jsem se letos bohužel nedostala, neboť mě další části programu zrovna moc nenavnadily a začala se ozývat únava. Chvilku jsem s ostatními zpracovávala zážitek z waifu a pak se vydala domů. Přeci jen mě čekalo opět brzké vstávání!

Neděle

Nemohla jsem totiž chybět na Vavčových Novinkách asijské kinematografie, ty totiž stále patří k mým nejoblíbenějším částem celého conového programu. Kde jinde také načerpat tolik inspirace k víkendovým promítáním než právě zde! Co se týče filmových restů, velmi mě potěšil hned úvodní slajd s loňským snímkem Baazaar považovaný za indického Vlka z Wall Street. Vím, že DiCapria jen tak někdo nepřekoná, ale Saif Ali Khan měl alespoň podle traileru k jeho přiblížení celkem dobře našlápnuto. Byli jsme taktéž hned na úvodu upozorněni na nižší zastoupení čínských děl; jelikož nám tam letos slaví 70 let komunismu, je většina tvorby prachsprostou propagandou. Skoro by si to možná zasloužilo nějakou kolonku bizár, kde by se objevovaly ty největší topovky, věřím, že i v tomhle má často asijská kinematografie co nabídnout :) a nás, milovníků hodně špatných věcí, je určitě stále hodně. Pokud se ale mám vrátit k Číně, rozhodně mi nesmí uniknout alegorický The Island, který se nějakým zázrakem podařilo procpat skrz cenzuru.

Ze samotných novinek si rozhodně nesmím jakožto pravověrný fanoušek fantasy nechat uniknout Double World, podle traileru působí snímek správně epicky. Většinu letošního roku jsem totiž strávila u The Untamed, kde se taktéž nemohu dočkat "pokračování" The Living Dead (vlastně by první díly měly být už venku, tak bych si měla sakra pospíšit s psaním reportu). Loňský rok, tedy vlastně především vánoční prázdniny jsem pro změnu proseděla (k velké radosti mého drahého) u Mr. Sunshine, tento 24 dílný seriál mohu taktéž s klidným svědomím doporučit, ačkoliv konec Korejci trochu zprasili, ale to je tak nějak obvyklé. Když si člověk odmyslí pár událostí posledního dílu, dosadí si nějaká svá zakončení, dostane opravdu parádní zábavu na dlouhé zimní večery.

Z představených seriálů mě asi nejvíce zaujalo korejské drama Watcher, které dle popisu vypadá přesně jako ideální zábava pro podráždění krimi buněk. Klasickým romanťárnám se spíš vyhýbám a raději brouzdám v temnějších vodách, tak uvdíme, co mi ještě letošek nadělí. Případně se budu rozněžnovat u další xianxia tvorby.

Velmi jsem také ocenila zmínku o filmu Hotel Mumbai, který musím vidět hned, jak se někde objeví. Trochu mě mrzelo, že jsem letos v Indii samotné v kině ani nebyla, ale nějak nezbylo moc času a nikde nehráli žádnou velkou pecku. Ale jinak vlastně beru cokoliv, co se odehrává v kulisách Bombaje (což je právě i Baazaar), strašně se mi líbí ve filmech sledovat místa, která jsem sama navštívila :)

Prezentace byla jako vždy nadupaná informacemi a Vavča ani svým přednesem nezklamal. PDF se zmíněnými tituly si můžete prohlédnout zde a věřím, že každý si tu dokáže něco vybrat.

Vyhlášení jsem strávila v kavárně a rozhodováním, jestli si zajdu s holkama na kánon, nebo zkusím Meona, který nedávno k mé hrůze zcela obsadil jeden otaku discord kanál. K tomuto násilnému činu podle všeho taktéž došlo někdy během mé dovolené, tak teď jen předstírám, že do té sekty také patřím.

Jelikož jsem měla v druhém případě možnost užít si přednášku ze zázemí a povyšovat se tak nad našeho nejslavnějšího weeb youtubera, neváhala jsem ani chviličku. Mohla jsem aspoň prohodit pár slov s Michem, který se tu snad většinu akce schovával. Ostatně anotace Animovanou postavou snadno a rychle zněla poměrně dobře a Meon i Konata jsou už hodně slušní veteráni. Hned v úvodu mě docela navnadili videem z TikToku se slečnou, co se opravdu zvládá pohybovat jako animovaná postavička. Kromě nutného teoretického okénka jsem tedy na základě anotace skutečně čekala, že publikum naučí triky, jak docílit stejného efektu. Začátek prezentace tedy probíhal dle předpokladu, Konata velmi dobře dokázala vysvětlit základní principy animace a jak to vypadá, když je všechny porušíte - zobrazeno na krásném příkladu z Bubeníka a princezny.

Po ukázce zdařilejších pokusů se přednášející konečně dostali k části příhodně nazvané "Návod na anime pohyby". A tady přestala veškerá legrace. Místo toho, abychom si tedy řekli, čím a jak se inspirovat, bylo nám vlastně sděleno, že pohybovat se jako animovaná postava nejde a my si teda ukážeme, co je v anime zobrazováno nerealisticky. No to né?! Kdo by to byl řekl. Na pomoc si vezmene ještě někoho od fochu, aby nám udělal detailní rozbor, proč jsou šermířské a další bojové scény ve většině animáků špatně. Jenže na rozdíl od Roberta Waschky, který už s tímhle jednou přišel a dokázal z toho (doslova) vymlátit se svým týmem NPC dost vtipná představení, jsme se tu jen dočkali čtení komentářů z papíru. I ostatní kategorie v tomto směru nepřinesly nic nového, vlastně jsem ani moc to třídění nepobrala. Byla to tedy nakonec obdoba formátu "ukážeme vtipné meme a budeme se společně s publikem smát", jen tady byly ukázky s nějakým tím komentářem. Nepostřehla jsem v tom ale jakoukoliv přidanou hodnotu, Meon svůj projev navíc velmi často doplňuje parazitickými slovy "ale jakože, jak", což bylo patrné především v úvodu, kde možná zapracovala i nervozita, takže jsem nakonec byla z celého představení trochu smutná. Nahoře si hlavně nesednete, smutek to tedy byl dokonce dvojnásobný. Když už nám teda v anotaci něco slibujete, zkuste to splnit.

Následoval přesun do malého sálu, který si už pro sebe stihli zabrat Arian s Wolfiim, aby v pokračování Novinek z anime představili všechny ty škaredé slice of life. Nakonec se naštěstí neobjevily jen ty, ale stejně šel celý výběr snímků tak trochu mimo mé okénko. Což samozřejmě nemohu přednášejícím nijak zazlívat. Vypíchla bych možná jen nové zpracování Fruits Basket, oproti předešlému by mělo být mnohem věrnější manga předloze a současnému divákovi určitě i více sedne kresba a animace. Sama jsem zatím viděla jen původní seriál a z remaku stihla pouhé první epizody, ale hodlám se k tomu vrátit. Vcelku zajímavé mi přišlo i Shoujo☆Kageki Revue Starlight se svým lehce madoka-like feelingem. Dále ale spíše budu pokračovat ve vlastních vodách. Stanovený čas přednášky nakonec nebyl naštěstí o tolik přetažen a krom toho, co jsem psala už výše, tu nemám moc co vytknout. Snad jen příště méně toho slice of life a zařadit více krváků! Také bych se nebála rozšířit si rybníček o čínskou produkci, v posledních letech tam krom Mo dao zu shi přibylo poměrně dost zajímavých seriálů.

A tím jsme se pomalu přiblížili konci festivalu. Kousíček zakončení jsem si ještě užila z promítárny, ale hlavní část odpoledne pochopitelně proběhla nad komentováním celého festivalu. Letos mi opět celý utekl jako voda, ale byla jsem hrozně ráda, že jsem se mohla i přes veškeré obtíže zúčasnit.

Bylo to opravdu celé špatně?

Nikoliv! Ačkoliv si někteří možná skutečně vzali téma příliš k srdci a snažili se odvést co možná nejlepší práci na zvolené téma, celkový dojem zůstal pozitivní.

Jako staffák musím složit velkou poklonu Bramborovi a kuchařskému týmu, který se postaral o to, že jsme nemuseli přežívat jen o toustech. V loňských letech jsem v zázemí nebyla, takže pro mě byla samotná existence kuchyňky velmi milým překvapením. Zvláště pak přítomnost ovoce a zeleniny. Akce se samozřejmě neobešla bez menších zádrhelů, zmatcích s batohy na šatnách (ne, fakt jsem to nebyla já, kdo tvrdil, že se přijímají! -_-), výjezdů příslušníků a potyček s alkoholem.
Také je třeba vyzdvihnout dobře fungující stream a zveřejnění záznamů tak krátce po proběhnutí akce.
Visačky, trička a veškerý art/merch k letošnímu roku v čele s obří Godžirou v hlavním sále ocenila určitě i spousta z vás. I doprovodný program a především Artist Alley letos musela stát za to. Sama jsem se tam sice nedostala, ale za to obdržela od Greka s Arianem nádherný kočičí art od Charliedzilly, za který jsem opravdu vděčná :)

Akicon je pro mě stále tou příjemnou, komorní akcí s nepřenositelnou atmosférou. Zvlášť, když jsme přišli o Natsu, zůstává takovým posledním útočištěm pro nás otaku geronty, kde si můžeme společně sednout a zavzpomínat na staré dobré časy :) upřímně, lovit lidi po AFku je docela nadlidský úkol a jsem opravdu ráda, že se Aki ještě z té Zahrady nedostal. Už teď se těším, s čím přijde příště a doufám, že budu u toho. Nejlépe opět s krabicemi muffinů!

Reporty, záznamy a prezentace k některým přednáškám pak najdete na oficiálních stránkách akce v sekci reporty.