Konečně jsme se dočkali! Po dlouhých pěti letech se vracíme do Indie, abychom se s ní na nějaký čas i rozloučili a mohli objevovat i další krásné kouty světa. Pro mě je to i již pátá návštěva a nebudu lhát, Indie nic ze svého kouzla neztratila, ačkoliv ani tentokrát jsme se nevyhli už počátečním komplikacím :D
S tím, že ale skutečně máme někam odletět, už méně :D První dva týdny v červenci jsme si totiž s kamarády váleli šunky ve Španělsku a mylně očekávali, že následující tři týdny budou pak stačit na to, abychom se vypořádali jak s prací, tak s nutnou přípravu na další epickou dovolenou. No, nebýt toho, že jsme na letišti v Málaze chytly od nějakého zasopleného děcka covid, možná by to i vyšlo. Jenže ta rýmička nás vyřadila skoro na dva týdny a jen tak tak se nám podařilo alespoň tu práci dokončit. Co už jsme ovšem nezvládli tak dobře, bylo vytvoření itineráře na cestu. Za to ale může převážně Mrož, který se rozhodl, že pár dnů před odletem je ten nejlepší čas na to, aby znovu dohrál Elden Ring i s datadiskem, což se mu teda (téměř) podařilo. Tak máme aspoň nějaké achievementy, no.
Během první, šestihodinové, cesty do Dóha jsem vlastně nebyla ani moc přesvědčená o tom, že tu chci být. Naštěstí už ale nebylo návratu, tak jsme si chtěli alespoň před navazujícím letem užít trochu tamější pohostinnosti v jednom ze salónků, na které máme díky kreditce nárok. Akorát se ukázalo, že jsme na místo dorazili v největší špičce a nejprve byla na salónek obrovská fronta a pak ho pro jistotu začali uklízet. Byli jsme posláni na druhý konec letiště, kam se nám teda zpočátku moc nechtělo, ale nakonec jsme to hecli a došli tam právě včas, aby došla i místa tam :D Na rozdíl od jiných turistů jsme ale asi působili vlídně, nijak se s nima nehádali a nedělali ksichty, takže nám dali razítka pro vstup do jednoho z těch luxusních, zda nám to prý nevadí. No, nevadilo. Poseděli jsme si tak hodinku v gold and platinum lounge, dali si nějaké menší občerstvení, kávu, zákusky a bylo nám fajn.
Let do Mumbai byl už o dost kratší, stihla jsem za něj jen jeden kratší indofilm a nesl se v ospalém duchu. Výjimečně nikdo nedělal na palubě ani bordel a přistáli jsme ve tři ráno, kdy nás přivítal obvyklý puch Mumbaie a jeho letištního koberce. Měla jsem přes booking domluvený i taxík na hotel, takže jen zbývalo se s ním zkontaktovat. Mrož si pro jistotu obstaral i e-SIM přes Airalo, kdybychom náhodou měli potíže ji sehnat zde. No, nakonec dobře udělal, protože tentokrát se nám hodně protáhlo imigrační :D stoupli jsme si do fronty k paní, co si zrovna chtěla hrozně moc povídat a kdosi před náma jí srdnatě vycházel vstříc. Já se pak přesunula vedle, ale Mrož si taky pár otázek užil. Jinak to byla vše klasická rutina, jen na ty simky nebyl čas a popravdě jsme tam stánek s nimi ani nezahlédli. Naštěstí stačila zdejší wifi a nebyl problém pak najít ani řidiče.
I hotel jsme si tentokrát vzali lepší, abychom měli začátek dovolené co nejvíc pohodový... a dobře jsme udělali. Nejenže je tu super personál, ale především na nás čekala obzvlášť pohodlná postel plná polštářů a teplá sprcha. Člověk nemohl chtít víc :D
Vyhrabali jsme se z ní až po poledni s tím, že během dne musíme zařídit jen to nejnutnější a pak si skočit do kočičí kavárny. Hlavní bylo jít si vybrat peníze, protože jsme doposud žádnou hotovost nepotřebovali, naštěstí máme bankomat hned za rohem a cestou k němu jsme objevili i nějakou hipster kavárnu, kam jsme ihned zaskočili na kávu a menší snack v podobě baked pav bhaji - chtěla jsem pochopitelně klasickou verzi téhle pochoutky jako své první jídlo zde, abych pokračovala v tradici, ale tohle se taky určitě počítá. Posléze jsme se vydali obhlédnout místní malebné pláže, když už jsme tedy ubytovaní v Juhu. Množství bordelu bylo vlastně průměrné, pobřeží lemovaly mikro a především makroplasty, ale příjemně foukalo, takže to bylo i celkem fajn.
Kočičí kavárna byla teda ještě kus cesty, ale statečně jsme se prodírali méně i více frekventovanými cestami a přes silnice přecházeli naprosto s přehledem! Doprava je tu stále stejně divoká a fascinující, ale to mám na Indii ráda. Už s začátkem dne byly všechny měsíce sbírané stresy ty tam a byla jsem ráda, že tu mohu být. Cat café studio je pořád stejně útulné místo plné koček, které jsou navíc zachráněné z mumbaiských ulic. Člověk tak ještě podpoří dobrou věc. Byli jsme tam navíc jen s jedním dalším párem, takže zvídaví kočičáci neměli moc na výběr, mě si ale hned obsadil jeden big chonk jménem Timothy a odmítal se mě pustit. Kdybych mohla, vezmu si ho snad i domů :D popravdě jsem se i dívala, zda by to vůbec bylo možné, ale momentálně máme už bohužel doma plný stav a Plísňo by se o mě určitě nechtělo dělit :D
Po příjemném odpočinku (kdy mi tedy málem jeden kočkon podrápal nový batoh!) jsme se vydali na lov SIMky. Domnívala jsem se, že bude stačit zajít na jakýkoliv Airtel stánek, ale nakonec jsme byli odkázáni přímo na pobočku. Už při našem vstupu si obsluha vyměňovala významné pohledy a asi věděli proč. Proces získání SIMky se za ta léta příliš nezměnil - stále po vás budou chtít více údajů než pro hypotéku a ještě je nutné je přes nějakou appku ověřit, což se tentokrát ukázalo jako velký problém a mně se ani napotřetí nepodařilo zadat údaje. Musely se tedy obě SIMky vzít na Mrože, jenže ouha, podruhé to nešlo ani s ním. Pracovník, který se s tím celou dobu babral tam zřejmě zadával špatný druh našeho víza a tím celý proces natáhl na více než hodinu :D ale nakonec se zadařilo, máme neomezený data, volání i indický číslo, které třeba přes Airalo nedostanete a může se vám tu zatraceně hodit.
Notně utahaní jsme tak zalezli do jednoho z místních barů na drink a menší snack, abychom ten den aspoň hezky zakončili. Náš hotel má i restauraci, takže jsme si na večer objednali jídlo a spokojeně zalehli.
Den 2. Vzteklé mrože
Druhý den se nám podařilo vymrožit o dost dříve, taky jsme měli naplánovaný výlet, který zahrnoval přesunutí se do jižní části města, což je více než hodinová cesta taxíkem. Chtěla jsem Mrožovi konečně ukázat Elephanta island, kde se nachází slavný jeskynní komplex zapsaný i do památek UNESCO. Z dřívějších vydání Lonely planet a jiných cestovatelských příruček (a vlastně i zážitku z mé první cesty do Indie), jsem věděla, že je dobré být u Gateway of India, odkud přívoz vychází už ideálně na devátou, aby se člověk vyhnul davům. Což se, až na to protivné brzké vstávání, nakonec ukázalo jako dobrá volba.
Nebyli jsme tam tedy hned na tu devátou, ale nejspíš jsme stihli i ten první spoj, protože po příjezdu na ostrov se teprve vybalovaly stánky a bylo tam liduprázdno. Hned se nás tedy snažili odchytit místní průvodci, ale naštěstí jsme se jich docela rychle zbavili a šli si po svých. Zbytek zájezdu si pak nasedl do místního toy trainu, aby se těch 400m svezl :D Alespoň jsme konečně zahlédli i dost turistů, tady nahoře je jich překvapivě málo a spočítali bychom je na prstech jedné ruky. I v letadle s námi seděl vlastně jen jeden. Ale zpět k ostrovu.
Co jsem rozhodně za těch víc jak deset let zapomněla bylo, jak moc nepříjemný výstup nahoru je. Přitom to není ani nějaká závratná vzdálenost, trochu strmější kopec asi se stovkou schodů obehnaný stánky s kravinama a pod plachtou. Kde asi především to vedro a vlhko udělá své. Nahoře jsme byli úplně durch. Naštěstí to podobný efekt mělo i na místní, takže to zjevně nebylo naší zlou kondicí.
Z celého komplexu je vlastně zajímavá jen ta první jeskyně, kde se podařilo sochy uchovat v rozeznatelné podobě a dominuje jí obří, sedmimetrová skulptura trojhlavého Shivy reprezentující Sadasivu - tedy jeho nejvyšší manifestaci. Dále je tu tančící Shiva, Shivova svatba, Shiva porážející Andhaku, jóga Shiva a samozřejmě obří Shivopyj strážený sochami ze všech stran.
Jelikož bylo na místě ještě dost málo turistů, často nás oslovovali místní, jestli náhodou nechceme vyfotit, když už jsem se asi potřetí zasmála, že ta socha je přeci mnohem hezčí než já, tak to vzdali. Takže jsme pak v poklidu pokračovali dál. Tedy do chvíle, než jsme si sedli na blízkou lavičku, abychom se mohli napít a setřít ze sebe aspoň trochu toho potu. To druhé se nakonec ukázalo jako fatální chyba. I tohle místo je totiž zaplevelené místníma chmatáckýma opicema, co jen čekají na příležitost, kdy se mohou vrhnout na nebohého turistu. Ta nastala, když jsem z batohu vytáhla balení papírových kapesníčků, jedna z těch odporných zrůd mi skočila po ruce a protože jsem nepustila kapesníky včas, zahryzla se mi do prstu. A bohužel šla rána do krve.
Člověk by si rád řekl: naah, je to jen malé škrábnutí, to bude v pohodě. Jenže stoupající počet případů vztekliny v Indii hovoří o opaku. Nebudu lhát, zbytek návštěvy jsem byla v mírném stresu, co si teď počít. Ve zbytku jeskyní teda už ani není nic moc zajímavého, Portugalci je zvládli zničit poměrně důkladně, takže jsem si jen kousanec opláchla na místních toaletách a vyrazili jsme dolů. Čekání na cestu zpět jsme strávili googlením místních nemocnich a zařízení, kde mohu získat vakcínu. Zvládli jsme to tak překombinovat, že jsme se skoro objednali na čas k jedné lékařce přes nějaký místní lékařoportál. No mezitím se mi povedlo najít jednu kliniku asi 5 minut pěšky od Brány Indie, kam jsme se posléze i vydali.
Kolem té třetí hodiny, kdy jsme dorazili ke břehu, bylo už všude opět přelidněno a jih Indie se ukázal v celé své kráse. Chytli jsme se ještě jedné skupiny bílých lidí, abychom se schovali v davu a podařilo se nám dostat na druhou stranu silnice (tihle teda fakt přecházet neuměli a vytvářeli docela rozruch) a pak už jsme zapluli do klidnějších částí. Na recepci kliniky jsem vysvětlila, co se stalo a hned mě ochotně přijali jen tedy s tím, že buď počkám na místě, než budou moci vyrušit doktora s pacientem, nebo se vrátím za hodinu, kdy přijde další. Rozhodli jsme se pro druhou variantu, že si zatím dáme něco malého k jídlu, od rána jsme totiž nic neměli (ani teda ten hlad). Zastavili jsme se v blízkém Leopold Café, které je rájem bílých lidí a poslušně si tu dali drahou vodu a nějaké sendviče. Bylo to naštěstí docela fajn a už jsem mohla být klidnější, že o mě bude postaráno :D
Po odchodu si Mrože stihl odchytit ještě Ind vlastnící nedaleké krejčovství a nechali jsme se teda zlákat na ukázku jeho prací. Samozřejmě je to trochu tourist trap a když jsem si pročítala příhody z předchozí cesty, stalo se nám to taky. No, polohu si vybrali dobře. Sice jsme mu neustále opakovali, že spěcháme, protože musíme za doktorem, ale ani tak se nedal a nakonec si nechal Mrož přeci jen nechat ušít lněné kalhoty. Asi trochu dráž, než by bylo na Indii zdrávo, ale stále levněji jak u nás. Dostali jsme pak dokonce doprovod i k naší klinice, aby si asi ověřil, že jsme nelhali.
Tam jsem už jen vyplnila žádanku a byla poslána za doktorem. Musím říct, že tak příjemného doktora jsem ještě asi nezažila, zkontroloval mi ten můj malý škrábanec a ihned mi řekl, že bude třeba vakcína proti vzteklině i tetanus. S tím, že proti vzteklině se musím nechat očkovat ještě celkem 4x, z toho mě čekají 3 dávky v Indii, udělám si tu tedy takovou tour de nemocnice :D Od doktora jsem putovala ke stejně milé postarší sestřicce, kde jsem obdržela ty svoje dva shoty. Tetanovku tu ještě dávají do zadku, ale aspoň ta vzteklina už se neočkuje do břicha. Cenově to tu vychází samozřejmě násobně levněji jak u nás, tak se teď smějem, že jsme konečně správní Češi, co zase přišli na způsob, jak ušetřit :D
Po této zábavné epizodě jsme ještě zašli ke krejčímu potvrdit si detaily a pak už nás čekala cesta zpět. Řekli jsme si, že tentokrát zkusíme druhou kočičí kavárnu, co tu otevřeli, ať si přeci jen trochu vylepšíme náladu a zase si hezky poseděli hodinu a půl v taxíku. Aspoň jsem po tom očkování byla v klidu, když jsme na něj čekali, trochu se mi místy motala hlava. Kit Cat Cafe není ani zdaleka tak cool jako ta druhá kočkokavárna, ale měli vlastně dost dobré espresso a šlo tam přispět na toulavé kočky. Ty jejich jsou umístěné v separátní místnosti, kam se ani nesmí s jídlem a všeho všudy jsme tam viděli 4 kusy koček, z čehož dvě spaly, jedna se nechtěla moc mazlit a druhá se nečinně válela. Chvilku jsme tam s nima poseděli a pak se vydali dál.
Bylo ještě třeba si obstarat večeři, našli jsme si trochu posh restauraci kousek od našeho hotelu, kde dokonce servírovali nějaké jejich originální alko i nealko drinky a nechali se zlákat kuřecím tandoori talířem. Stálo to opravdu zato a narvaní k prasknutí jsme se dokutáleli na hotel. Večer ještě přišel balíček s Mrožovýma kalhotama, které nakonec aspoň na první pohled stojí za to. Doufejme, že i něco vydrží :) Na vzteklinu (snad) neumřu, takže nakonec i ten dnešní den byl fajn!
Žádné komentáře:
Okomentovat