Gefängnis des Geistes: Mrože na Tchaj-wanu

Mnozí z vás nás mají možná spojené s pravidelnými cestami do Indie, kterou jsme si za ty roky opravdu zamilovali, ale říkali jsme si, že už je pomalu na čase podívat se i někam jinam. Tchaj-wan už byl nějakou dobu na mém seznamu, a když jsme zjistili, že do něj létá i přímá linka z Prahy, bylo rozhodnuto. A jako obvykle chci naše vzpomínky zachovat na svém blogu. Třeba naše zážitky inspirují i další cestovatele k návštěvě této destinace :)

Jak už jsem zmínila výše, z Prahy pravidelně létá přímá linka do Taipei a dostane vás na ostrov za krásných 12 hodin letu. Je to zatím ta nejdelší cesta, kterou jsme měli možnost takto v kuse absolvovat a teda řeknu vám... nebylo to zrovna nejpříjemnější zážitek :D

Letadla China Airlines (což je mmch tchajwanská aerolinka) jsou zřejmě koncipována pro asiaty a v ekonomické třídě zrovna moc prostoru nenabízí. Sedět tak půl dne v kuse na jednom místě bylo docela útrpné. Samozřejmě jsem musela být u okýnka a tak jsem vlastně po celou dobu letu ani jednou nevylezla. Místo toho jsem se podívala znova na druhou Dunu, Jokera a dva japonské filmy. Další zábavnou drobností je časový posun, který zapříčiní, že pokud odlétáte z Prahy v 10:30, bude po příletu na Tchaj-wan po šesté hodině ranní. Váš mozek bude pochopitelně nastaven na původní čas a je dobré se na to připravit.

Přistání a následné vyzvednutí zavazadla proběhlo naprosto ukázkově (ano, je tam jednotné číslo, já se sbalila do příručního batohu a nemusela řešit naprosto nic). Místní SIMku a Smartcard jsme měli už předem objednané na Klooku, takže pak jen stačilo najít příslušný stánek a ukázat voucher. Klook je obecně asi tou nejpoužívanější aplikací pro nákup... čehokoliv. Přes lístky do památek/muzeí, organizované výlety po donášku tradiční tchajwanské snídaně na pokoj. Vřele doporučuji! Jen tedy SIMka lze zakoupit maximálně na 15 dnů, ale ta navazující je teď problém mého budoucího já. Každopádně vřele doporučuji!

Křižovatka na Ximenu

Najít stanici metra, co nás doveze do centra si vyžádalo jednu otázku na informacích a pak už jsme se řídili jen pomocí cedulí. V Taipei je téměř vše dvojjazyčné a poměrně dobře značené, google maps taky fungují na výbornou a přesně poradí, jakou linku máte použít. A lístky? Na tu je tu Smartcard. Naprosto nejgeniálnější věc - při použití jakékoliv veřejné dopravy si s touhle předplacenou kartou pípnete na vstupu a výstupu a automaticky se vám z kreditu odečte příslušná částka. Nabíjet je lze téměř všude, prodávají se taky všude a kromě lístků ji lze použít i pro vstupné na všelijaké památky, automaty s pitíčkama v 7 eleven.

Taipei Main Station je teda trochu chaotická, takový Můstek na čtvrtou, ale nakonec jsme se nějak vymotali a vylezli na povrch. Zbývalo najít hotel, který jsem nám bookla ve čtvrti Ximending, která je proslulá množstvím skvělých restaurací, obchodů a patří k těm živějším. Měla jsem na bookingu zaškrtnutý i dřívější check-in, takže jsme se po tom dlouhém letu už jenom těšili na sprchu a postel. Jenže ouha, zde dřívější check-in znamená pouze to, že si od vás převezmou zavazadla, nechají vás zaplatit a oznámí vám, že pokoj bude volný od 15:00. Bylo 9. Měli jsme tak před sebou "krásných" šest hodin volna a totálně netušili, co s tím. Mozky nám už pomalu přestávaly fungovat a neměli jsme moc náladu trajdat kdekoliv po městě.

Všude jsou tu samozřejmě tuny automatů lákajících na vytáhnutí bůhvíčeho, ale teda klíčenka s bůčkem překvapila i nás.

Nejdřív jsme teda zaběhli do prvního 7 eleven, který byl vzdálen asi 20 metrů, nabrali něco, o čem jsme se domnívali, že byla čistá voda (nebyla) a onigiri. Google lens s překladem samozřejmě fungují poměrně slušně, ale to je pro sraby žejo. Lepší se natáhnout po nějakém líbivém obalu a nechat se překvapit :) taky jsme si konečně pořídili nějaké cute smart cards, nestojí to téměř nic, takže je člověk opravdu může sbírat jak kartičky s pokémony :)

S tímhle začínáme naší sbírku kartiček!

Jenže teď co? Pořád jsme měli strašně moc času a náladu trochu pod psa. Také je dobré zmínit, že většina kaváren a celkově obchodů otevírá obvykle až po 10., někdy i později. Naštěstí jsme v okolí našli aspoň jednu, co otevírala dříve a nasytili naše unavené hlavy porcí filtrované kávy. Dospěli jsme k názoru, že přeci jen někam jít musíme a aspoň si uděláme procházku městem. To je po ránu překvapivě dost prázdné a klidné. Vydali jsme se tak na cestu k Chiang Kai-shek Memorial Hall. Pomník tomuto národnímu hrdinovi (nebo diktátorovi, vyberte si) je opravdu majestátní, obklopený krásnými parky, národním divadlem a národní koncertní halou. V jednom z parků jsme se pak rozhodli i pro menší zastávku a kochali se tím klidem, kromě nás tam byla jediná slečna sedící opodál. A pak přišel jeden z highlitů celého dne - přilehlá jezírka jsou osazená koi kapříky a nainstalovali tu automaty na krmivo pro ně. Za pouhých 10 tchajwanských dolarů (tedy asi 7Kč) dostanete ruličku plnou malých granulek a můžete sledovat boj na život a na smrt mezi rybama a vodním ptactvem, co jim to jídlo buď krade, nebo se je snaží sežrat.

Výhled zeshora

Tuhle činnost jsme si pro velký úspěch zopakovali ještě jednou a nelituji, nejlíp utracených 7 korun ever. Jenže stále bylo jen krátce po poledni, už to tedy nebylo tak zoufalé, ale museli jsme najít nějaké další místo. Vybrali jsme si tak jednu z čajoven a vydali se k ní. Nutno zmínit, že pro pěší turistiku je Taipei dost příjemné místo. Zvlášť v listopadu, kdy se teploty pohybují kolem 20 stupňů a ačkoliv je to docela vlhko, nedá se to srovnávat s tím, co známe z Indie. Jen je teda třeba se připravit na občasný deštík. Ten včerejší nebyl zrovna nejpříjemnější a trochu jsme cestou i prochladli (protože pláštěnku jsem samozřejmě nechala v báglu). Nakonec jsme se ale dobelhali k jedné tradiční čajovně, kde nám ovšem řekli, že je obsazeno a budeme si muset 40 minut počkat. No, neměli jsme moc na výběr a jali se zkoumat přilehlé uličky. Jenže déšť se trochu zhoršil a přidal se k tomu ještě nepříjemný vítr. Zakempili jsme pak pod nějakou budkou u podzemního parkoviště a pak se vrátili zpět.

I když už jsme byli řádně uondaní, stálo to za to. Vybrali jsme si náš oblíbený Dong Ding oolong a užili si ho asi deset nálevů. Bylo to opravdu velmi příjemné místo, které rozhodně stojí za návštěvu, pokud chce člověk ochutnat opravdu dobrý čaj. Je to teda o něco dražší, ale když už je člověk jednou na dovolené...

Zpátky jsme si vzali Ubera, pěšky by to bylo hodinu a na to už jsme opravdu neměli. Už tak jsme nachodili přes 15k kroků a mozek nám už úplně odešel. Málem jsem v tom autě i usnula. Když nás konečně pustili na pokoj, upadli jsme do kómatu.

...jen abychom se posléze opět zvedli a vyrazili do nedaleké nudlárny na tradiční vývar s širokými nudlemi. Mrož si dal klasický hovězí a já ten s vnitřnostmi a dršťkami. Bylo to vynikající. Cestou z restaurace jsme ještě zaběhli do family martu pro nějaké pivíse a snacky a mohli se konečně vrátit zpět a relaxovat. Pro sichra jsem do sebe lupla paralen grip, protože jsem měla pocit, že na mě něco leze a dnes už jsem byla naprosto v pořádku. První dojem tak naštěstí zůstal velmi pozitivní :)