Mrože na Tchaj-wanu, den 2. v Taipei

Momentálně je jedna ráno a ještě tu smolím zápis z druhého dne, můj plán sepsat úterek a na Mrožovi nechat dnešek včerejšek nepřežil střet s realitou :D Uvidíme, jestli se dokážeme v dalších dnech polepšit a nějak ten skluz dohnat :D

Ačkoliv byl první den docela náročný a padla jsem do postele vyčerpaná, moje hlava si stejně řekla, že mě vzbudí ve 4:30 a už mi nedovolí zaspat. Vydržela jsem až do sedmé browsit po internetu, než mě to přestalo bavit a začala jsem budit mrože. Protože proč nevyrazit brzy ráno do města, když je skoro všechno zavřený? Naštěstí tu ale fungují všechny snídaňové stánky i podniky a já právě chtěla ochutnat tradiční tchajwanskou snídani. Takže jsme hned ráno vyrazili do známého Fuhang Soy Milk, kde jsem si konečně mohla dát teplé sojové mléko, smažené pečivo (youtiao) k namáčení, turnip cake a Mrož mléko z černého sezamu a shaobing. Podnik to byl opět dost obyčejný, ale tvořila se u něj docela slušná fronta. Naštěstí jsme si v prvním patře našli místa k sezení a mohli si jídlo dobře vychutnat.

Takto vypadá tradiční tchajwanská snídaně

Neměli jsme na ten den nějak zvlášť ambiciózní plány, takže jsme hned na to šli najít otevřenou kavárnu (což je v čase kolem deváté ne úplně snadné) a pak se vydali směr Taiwan Expo Park. Sice tam teď neprobíhala žádná expozice, ale já chtěla projít přilehlé parky, botanickou zahradu a trochu i poznat další část města. Nakonec z toho vyšla opravdu hezká a poklidná procházka. Na spoustě míst jsme opět byli téměř sami a nemuseli se nikde proplétat davy. Taipei totiž nejvíce ožívá v noci, především pak čtvrť, ve které bydlíme a je to docela zajímavý kontrast.

Hala expo parku

Růžové zahrady asi nenabídly tolik krásy jako v plné sezóně, ale pořád se bylo čím kochat. Stejně tak zdejší botanická zahrada patřila mezi ty menší, ale aspoň jsme v jejím areálu našli i galerii spojenou s čajovnou, kde jsme si mohli vychutnat v ceně vstupenky i šálek růžového čaje a dát si k tomu i malý dortík. U sladkostí se ještě na moment zastavím, strašně mě baví, jak tu zbytečně nepřeslazují pečivo a zákusky. Vše, co jsme zatím měli možnost ochutnat bylo opravdu decentně sladké, za což jsem opravdu ráda. Jen teda kinder čokoládky tu mají asi hnusnější jak u nás :D 

Takhle jsme si vychutnávali čaj

Po té poměrně dlouhé procházce nám samozřejmě vyhládlo, takže jsme šli hledat, kam zajdeme na jídlo. Naštěstí mám vždycky připravený poměrně dlouhý seznam bodů v google maps, co chci navštívit, takže nám tam hned zasvítilo jedno z míst, co jsem chtěla navštívit asi nejvíce -  Addiction Aquatic Development, rybí trh spojený s luxusní restaurací, kde vám před očima vyrábí nigiri z těch nejčerstvějších surovin. Je tu jednak možnost si většinu jejich specialit koupit na take-away a sníst si to buď přímo na místě u stolečků, nebo s tím zajít do blízkého parku. Případně si počkat, zda se uvolní místo u pultíku, což byla varianta, pro kterou jsme se rozhodli. Mrož totiž ze všeho nejvíc chtěl velký seafood platter, protože se nechal zlákat krabem a ústřicema. Já teda chvilku hudrovala, že by možná sushi a nějaké to sashimi stačilo, ale když nám konečně objednávku donesli, změnila jsem názor. Nebo teda spíše přijala fakt, že sem pojedeme znova. 

Highlight dne

Jedinou nevýhodou je, že se tu u jídla stojí a nějakou dobu jim v našem případě trvala i příprava. Já měla unavené nohy už od rána a teď jsem měla pocit, že mi snad upadnou. Museli jsme tedy najít místo, kde si aspoň na chvilku oddechneme a ideálně to spojíme i s něčím užitečným, třeba doplněním hladiny kofeinu! Našli jsme opět v okolí hezkou kavárničku, kde se dalo příjemně posedět a ještě tu měli vynikající tiramisu.

Pak už jsme se vydali metrem zpátky do naší čtvrti a šli si na chvilku odpočinout na hotel. Náš den ale samozřejmě ještě nekončil. Co by to bylo za návštěvu Taipei bez ochutnávky zdejšího nočního života na zdejších trzích. Zamířili jsme na ty, co mají být zaměřené na jídlo a je to opravdu něco, co si nechcete nechat ujít. Najdete tu opravdu všechno, všelijaké grilované dobroty, celou řadu nápojů, takoyaki (které jsem i ochutnala) a hromadu vyloženě zdejších specialit. Některé nemusíte dokonce ani vidět, abyste věděli, že je zde připravují. Ano, hovořím o slavném stinky tofu. Nepřeháním, když říkám, že smrdí jako opravdu dobře uleželé hovno :D když mě to poprvé praštilo do nosu, myslela jsem, že z toho budu i zvracet. Ten den jsem ještě nenašla odvahu ho zkusit :D Místo toho jsme si všimli velmi dlouhé fronty na jinou typickou pochutinu - omeletu s ústřicemi. Tvořila se u podniku, který tuším od roku 2018 pravidelně získává ocenění Michelin Guide, tak jsme se tam poslušně šli postavit taky.

A čekání se docela vyplatilo. Nebylo ani až tak příšerné vzhledem k tomu počtu lidí. Umí si to tu totiž velmi dobře zorganizovat a lidi se tu celkově nechovají jako hovada. K omeletě jsme si pak ještě dali nějaké ústřice na česneku, abychom jich neměli málo a vzhledem k poměrně nízké ceně (omeleta za 90NT, druhé jídlo za 120NT) jsme si mysleli, že to nebudou moc velké porce. Nakonec jsme ale měli i trochu problém všechno dojíst. Oyster omeleta není špatná, ale asi to není jídlo, na které bych znovu chtěla stát frontu, vyplatí se vyzkoušet, to určitě, ale měli jsme tu lepší věci. Jídlo je tu naštěstí opravdu levné, takže se nemusíte bát zkoušet, co to jde. Spíš je problém si z té obrovské nabídky vybrat :)

Michelin Guide food

Spokojeně přežraní jsme se konečně vydali zpět na hotel, bylo už také krátce po deváté, ale na ulicích to stále žije a člověk se tu cítí opravdu bezpečně. Je pak tedy trochu potíž najít si čas na podobné pravidelné zápisy, když není třeba se po západu slunce hned schovávat. Už jsme pak jen naplánovali výlet na další den a ulehli. 

Cestou domu jsme potkali pána s čuníkem na vodítku