Mrože na Tchaj-wanu, den 8. (Na skok v Alishanu)

Na Tchaj-wan se momentálně řítí tajfun a patrně dosáhne ostrova ve středu, ale už teď je zužován silnými dešti. Pro nás to taky znamená menší změnu plánů, ale o tom až v zápisu!

Ráno jsme vstali poměrně brzy, protože jsme si předem nerezervovali žádné lístky a chtěli si ušetřit zklamání, pokud by náhodou na zastávce čekaly davy. Sběhli jsme si tedy jen na krátkou snídani a hned zamířili k nádraží. To bylo naštěstí jen asi tři minutky cesty a k našemu překvapení bylo na místě docela prázdno. Tedy až na autobus mířící do Alishanu. Původně jsme plánovali odjet o něco později, ale byla by hloupost této příležitosti nevyužít! Hned jsme se tedy nalodili a za chvíli byli na cestě.

Vládce gangu v Chiayi

Ta je poměrně dlouhá, ačkoliv Alishan není od Chiayi tak daleko, jedná se o vysokohorskou oblast, takže nás čekalo tradiční stoupání po serpentýnách lemovaných čajovými políčky. Hodně mi to připomnělo cestu do Munnaru, která byla podobně malebná a obklopená divokou zelení. V plánu bylo opět trochu zrelaxovat a užít si zdejších čajů, jenže člověk míní příroda mění...

První vyhlídka po příjezdu

U výstupní stanice nás už přivítal déšť a celkem silný vítr. Hned jsme ze zavazadel vyhrabali teplejší oblečení, protože do hotelu to byl ještě kousek cesty. Teď jsem byla konečně poprvé vděčná za to, že se tahám se dvěma fleeskama :D zvlášť ta jedna zabírá nechutně moc místa, ale byla moc cute na to, abych ji v tom eshopu nechala. A budu za ně velmi ráda po návratu do Prahy!

Zdejší turistické trhy

Nějak jsme se pak dotřepali k hotelu a nutno říct, že ta nadmořská výška přesahující 2000m je tu docela znát, a jako obvykle v něm složili bágly a šli prozkoumat okolí. Na rozdíl od Munnaru je tohle opět spíš turistická oblast, kde je v podstatě jedno obří parkoviště obklopené na jedné straně tržištěm a restauracemi, na druhé hotely. Ani to nevypadá, že by tu bylo více domů pro místní, ty jsou patrně koncentrované v okolních menších vesničkách právě u čajových polí. Sem se jezdí výhradně za turistikou a vycházkami po Alishan Forest Recreation Area. 

Náhodný model vláčku

Z cesty sem nám ale docela vyhládlo, takže než jsme se jali obdivovat zdejší přírodní krásy, rozhodli jsme se nejprve zastavit v jedné místních restaurací a zahřát se u hot potu. Obsluha teda úplně dobře nepochopila, co si chceme objednat, takže jsme nakonec skončili s mnohem větší porcí, než jsme byli schopní zkonzumovat. Taky je třeba tu počítat s vysokohorskou přirážkou, takže jsme trochu zaplakali hned dvakrát. Ale víc nad tím, kolik toho po nás zbylo. Hotpot to byl ale moc dobrý a my si pořádně nacpali bříška.

Už bylo jen potřeba doplnit hladinu kofeniu, a tak jsme pokračovali zase ke vstupu do parku, kde se podle recenzí nacházela vyhlášená kavárna. Káva je tu taky běžně nabízenou komoditou, ale o její kvalitě tak trochu pochybujeme :D Já si dala americano a Mrož výluh ze zdejší chryzantémy (Dendranthema arisanense), která je endemická pro Alishan a roste v nadmořské výšce 1600-3200m. Ten byl o poznání zajímavější. 

Káva se známým výhledem

Mezitím se ručička na hodinkách posunula na třetí a my se konečně mohli ubytovat, převléknout do něčeho pohodlnějšího a vyrazit na menší trail parkem. Neměli jsme na to bohužel dost času, jelikož tu krátce po páté zachází slunce, takže jsme to vzali malinko fofrem. Ale i tak jsme stihli hned několik krásných zastávek. Stezky tu vedou po uměle zbudovaném dřevěném chodníku, který se střídá s kamennými schody...s velkým množstvím schodů, co vás tahají nahoru a zase dolů jen proto, abyste si tu chvilku oddechu zase mohli vystoupat a prochází skrze malebný les.

Příroda je tu opravdu úchvatná, člověk by tu mohl dělat zastávky co deset kroků a jenom se kochat. První část cesty jsme dokonce měli i to štěstí, že jsme na ni byli úplně sami (až jsem z toho byla popravdě trochu nervózní, jestli už po stezce neťapkáme moc pozdě) a mohli si ji tak užít v celé její klidné kráse. Zvlášť na jaře, kdy tu kvetou sakury, tu musí být nádherně. A chvilku nám dělala společnost i divoká liška! 

Procházeli jsme kolem Zhaoping station, kde je postavená krásná vyhlídka dostupná z vlakové zastávky (kterou jsme plánovali navštívit další den), směrem k Sister ponds, což měl být hlavní bod dnešního okruhu, od kterého se pak stezka stáčela zpět k vstupní bráně.

Tady už jsme narazili i na několik živých duší, ale bylo to opravdu jen pár menších skupinek a ne davy, jaké často člověk vidí na fotkách. Kousek od jezera jsou ještě skupinky cypřišů poeticky pojmenovaných Three Brothers a Four Sisters. Každý z kmenů dostal jméno podle legendy o rodině dřevorubců, kterou mají stromy znázorňovat. Většina stromů je tu stará stovky až tisíc let, tomu nejstaršímu bylo něco přes 3000, když byl v roce 1998 pokácen.

Sister pond

Three brothers

Cesta nás pak vedla dál k Magnolia garden, což měla být další poklidná zastávka, ale Mrož už si z dálky všiml podezřelého pohybu na zábradlí. Ano, toto překrásné místo si pro sebe zabraly opice! Nebudu lhát, docela jsem se z toho orosila, protože zážitek z Indie mám stále v příliš živé paměti. Doufali jsme, že je to jen nějaký zbloudilý jedinec a prostě to tu nějak projdeme, ale jakmile jsme udělali několik dalších kroků vpřed, ozval se řev snad ze všech stran. Brzy se zpoza stromů vynořila větší skupina opic a dost rychle se k nám přibližovala. A tentokrát šlo o dospělé jedince. Úplně se mi z toho rozklepaly nohy a měla jsem co dělat, abych nezačla v panice prchat. Naštěstí jsme aspoň odbočili správným směrem k chrámu a opice nás nepronásledovaly.

Dokonce je tam ta malá mrcha na zábradlí vidět!

Jestli jsem tady zažila nějaký nepříjemný moment, bylo to právě tohle. U chrámu jsme míjeli ještě další skupinku turistů, co se nás ptala na cestu a já ani neměla sílu jim odpovědět, jak jsem se pořád klepala. Stres dovede být fakt mrcha, opravdu jsem nečekala, že mě to zasáhne tak silně. 

Shouzhen temple je nejvýše položený taoistický chrám na celém Tchaj-wanu (2 150 mnm) a opět se jedná o velmi působivou stavbu. Ale nezdrželi jsme se u ní dlouho, protože už se začalo stmívat a k hotelu to byl ještě cca kilometr cesty. Naštěstí i tady byly poslední roztroušené skupinky turistů, tak jsme v tom nebyli sami. Uvnitř parku je navíc i několik hotelů a jak jsme později zjistili, cesty jsou osvětlené. I tak jsme ale přidali do kroku, abychom se nevraceli příliš pozdě. 

Shouzhen temple

Stihli jsme to tak akorát před úplným setměním a ještě zaběhli do 7-11 pro rychlou večeři. Cestou na hotel už jsme promýšleli, kam všude se zítra podíváme, ale po vstupu do lobby si nás zavolal recepční a suše nám oznámil, že kvůli tajfunu nám musí pobyt zrušit a smíme zůstat jen do zítřejšího dne. Krátce na to jsem v jedné cestovatelské skupině zahlédla zprávu o tom, že se pak zítra v 17:00 zavírá na několik dnů pro veřejnost. A je možné, že pokud deště zasáhnou pobřeží dřív, ještě se opatření zpřísní. V té době se rozhodně nechcete nacházet v horské oblasti, takže docela rádi pofrčíme zpět.

Je trochu škoda, že nebudeme mít možnost si prohlédnout všechna ostatní zajímavá místa, ale aspoň máme další motivaci se na Tchaj-wan vrátit :)

Happy čuník na konec!