Ze života Maery - část XXXII.

Procitnutí

    Už dlouho jsem úvodník nevyužila k propagaci zajímavých hudebních interpretů, na které jsem v poslední době narazila; hodlám to tedy napravit. Tentokrát v oblasti čistě odpočinkové hudby, na pomezí mezi chilloutem, idm a darkwave. Nejprve The Twilight Garden, vedlejší projekt člena industrial uskupení Velvet Acid Christ a v druhé řadě skutečně relaxační TOR s albem Drum Therapy. Bohužel se ale ani u jednoho z toho nepíšou podobné druhy zápisů moc dobře.

Tady nám opět začínají naše typická VKVčka, ač mě odehrávání takových scén nesmírně baví, při zpětném pohledu musím dát tak trochu za pravdu svému příteli, který tvrdí, že míra vyskytujícího se patosu už je kolikrát za hranicí (jeho) snesitelnosti. Místo dalšího Malazu tedy v budoucnu napíšu asi pokračování Prince Ničeho o osudech emo kouzelníka Achamiana :) Méně citlivým jedincům se tedy omlouvám, já to tak nějak stále ještě řadím do kolonky "vývoj postavy".

    Dům byl prázdný, místností zněly jen ozvěny mých kroků. Cael se z Naalova útoku stále ještě nevzpamatoval a na ostrově panovala podivně napjatá atmosféra. Riel mě hned po příchodu opustil a zanechal vlastním myšlenkám. Ilana mi slíbila, že se mi pokusí druhého dne navrátit moji schopnost používat kouzla a zbaví mě panické hrůzy z doteků. Obojí bylo dílem jednoho z nejmocnějších mágů Východu a zároveň trestem za naše chyby. Byli jsme si až příliš jisti sami sebou, přesvědčení o své neporazitelnosti. Věřili jsme, že máme věci pod kontrolou. Místo toho jsme byli jen figurkami v Naalově hře a zůstáváme jimi i nadále. I když už víme mnohé o podstatě našeho nepřítele, nemáme, jak se mu postavit. Ušli jsme tak dalekou cestu jen proto, abychom zjistili, že stojíme stále na začátku. Nemohla jsem usnout, přemýšlela jsem o všem, co se za poslední dobu stalo, a snažila se najít východisko. Po další probdělé noci jsem zamířila k meditačním kruhům, kde už na mě čekala Ilana. Setkání proběhlo téměř beze slov. Posadila jsem se na předem určené místo a slabá záře vycházející z magických ornamentů po celém obvodu mi prozradila, že se kruh úspěšně aktivoval. Zavřela jsem oči a znovu se ponořila do vzpomínek, při kterých mě tentokrát provázel hlas Ilany.

Viděla jsem obrazy ze svého dětství, těch několik krásných okamžiků, jež jsem strávila se svým bratrem i muka spojená s rituálem přijímání. Připomněla jsem si, jak proběhlo mé první setkání s Ilanou, začátek naší cesty i cíle, které jsem v té době měla. Přísaha Severnímu vládci, že na ni budu dohlížet a postarám se o její bezpečí, která se později změnila v závazek, že to budu právě já, kdo se postará o její zničení, když bude riziko příliš vysoké. To vše proto, abych poskytla útočiště Caelovi a později jeho svěřencům. Vztahy vycházející čistě z mého pragmatismu se však za tu změnily v něco mnohem osobnějšího. Ilana se stala mou přítelkyní a Pelior někým, do koho jsem vložila svou důvěru a rozhodla se jej ochraňovat. Jen pouto s bratrem bylo stále slabší. Zvlášť teď, když jsem si znovu uvědomila, co všechno jsem mu způsobila, jak bezcitně jsem s ním jednala i když byl tím posledním, kdo zbyl z naší rodiny a jediným, v kom jsem měla skutečnou oporu. Vše se mi vracelo. Snažila jsem se tomu podvědomě bránit, ale nemohla jsem se již déle skrývat před vlastním svědomím. Jenže i on se následkem všech událostí změnil, nebyly to jen mé pocity lítosti, které oslabovaly náš vztah. Měla jsem možnost si vše konečně utřídit. Dříve, než se mi před očima začaly míhat scény z bojů na frontě, svědectví četných ztrát i samotné útoky na generály, jejichž výsledkem bylo mé oslabení. Stále dokola jsem byla svědkem bolestivé vzpomínce na mučení, kterému jsem byla vystavena. Rozežírala mi tělo i duši. V okamžiku, kdy už jsem měla pocit, že to nedovedu snést, vše skončilo.

Probrala jsem se zmáčená vlastním potem a cítila oheň proudící mými žilami, jak se do mého těla navracela magie. Ilana ke mně natáhla ruku a já se dotkla její dlaně, aniž bych sebou musela cuknout. Všechno to bylo pryč. I lhostejnost, jakou jsem pociťovala ke svému bratrovi. Dlužila jsem ji toho až příliš. Nedokázala jsem se ničemu z toho v tu chvíli postavit, tak jsem se rozhodla pod záminkou nutnosti podat hlášení, vydala na vrchní velitelství. Znovu jsem využila možnosti cestovat s vracejícími se zásobovacími karavanami z ostrova.  Po několika zdrženích na jednotlivých přestupech jsem se konečně dostala až před dveře Horonovi pracovny. Byla jsem však zadržena stráží u vchodu a upozorněna, že tu není přítomen. Zažádala jsem si tedy o Tajwuna, ale dostalo se mi té samé odpovědi. Na otázky, co se tu stalo, mi pochopitelně odmítali odpovědět. Chtěla jsem tedy mluvit s Peliorem, což se setkalo s podivem. Až později mi došlo, že členové armády nejsou zrovna zvyklí používat jeho jméno. Pro všechny byl pouze Vládcem, nezpochybnitelnou autoritou. Musela jsem si počkat na Horonova pobočníka, který mohl jednak potvrdit mou totožnost a zavést mě do místnosti s komunikačním zařízením umožňujícím přímé spojení s vládcem. Dotkla jsem se krystalu umístěného na piedestalu a okamžitě se mi naskytl pohled do prostor velitelského stanu, kde se právě nacházel Pelior. Požádal mě, ať ještě nějakou chvíli počkám, a pak mi obraz zmizel před očima.

Opřela jsem se o chladnou stěnu a pomalu se o mě pokoušel spánek, když jsem konečně z dálky zaslechla jeho kroky. Vyměnili jsme si smluvené signály, abychom se oba ujistili, že nehovoříme s dvojníkem a já začala vyprávět o událostech z jednání na severovýchodu. Navíc jsem se dozvěděla, že se jim podařilo zadržet jednoho z útočníků, kterého pak Ilana přenesla na ostrov. Naše priority se tedy opět změnily. Měla jsem se co nejdříve dostat k jeho výslechu; záležitost s elfy mohla opět počkat. Zrovna, když jsem Peliorovi sdělovala další z mých návrhů, kam směřovat naše cíle, přerušil má slova zvuk výbuchu. Okamžitě jsme vyběhli z místnosti a zamířili k zasedacímu sálu. Tam už se nad plánem pevnosti skláněl Sirnu, aby nám sdělil, že jsme se stali cílem dalšího útoku taktické magie. Bariéry jej však dokázaly zachytit a nedošlo k žádnému poškození. Nepřítel nám jen dával jasně najevo, že ví o našem úkrytu. Dalo se to předpokládat. Krom toho byly zaznamenány další útoky Temných, právě v místech, kde byli nasazování Zářící z našich řad. Musela jsem to sdělit Ilaně. Garvig, se kterým jsem měla domluvenou schůzku, byl stále zaneprázdněn jinými záležitostmi. Požádala jsem si o povolení k okamžitému návratu na ostrov, abych se mohla alespoň postarat o našeho zajatce.

Cestou ke svému domu jsem potkala Abene. Dozvěděla jsem se, že stav mého bratra zatím zůstal nezměněn, což bylo dost zvláštní vzhledem k tomu, že Geran i Matres již byli v pořádku a plně se věnovali tréninku. Ilana pak trávila svůj volný čas v prostorech magické univerzity, kde se věnovala dalšímu výzkumu. Svým odchodem na velení jsem navíc propásla příchod dalšího z našich spojenců; mága, jež dorazil společně s jeho služebníky i učenci. Z mé strany se tento akt rozhodně nesetkal s velkým nadšením, znamenalo to pro nás jen další možná zdroj ohrožení našich plánů. Tyto záležitosti jsem ale hodlala probrat později s Ilanou, která musela mít k jeho umístění na ostrov jistě dobré důvody. Krom toho se tu měla nacházet ještě další osoba, tentokrát v péči Riela. Abene mi sdělila, že bych k němu měla přenést i svého bratra, aby se mu dostalo odborné lékařské péče. Chtěla mi s ním pomoci, ale když jsem ji oznámila, že mě Ilana již vyléčila, nechala jsem se pouze zavést k jeho lůžku a o zbytek se postarala sama. Měla jsem tak aspoň příležitost si zjistit, co všechno se tu v době mé nepřítomnosti stalo přímo od samotných aktérů. Vkročila jsem na půdu magické univerzity a vydala se po schodech do prvního patra, kde se měl nacházet Riel i se svým pacientem. Tím nebyl nikdo jiný než Tajwun. Pohled na něj mě vyděsil; ležel na posteli, smrtelně bledý a sotva dýchal. Riel se mě snažil uklidnit, že má vše pod kontrolou a řekl mi, ať Caela položím na lůžko naproti. Poté mě ve vší zdvořilosti vykázal z pokoje, aby se mohl oběma věnovat. Chvíli jsem zůstala jen tak nehybně stát za dveřmi, než jsem se vypravila k tréninkové místnosti. Jestli něco skutečně dokázalo uklidnit mou mysl, pak to byl boj.

Už na chodbě jsem zaslechla třeskot zbraní, jež ustal právě ve chvíli, kdy jsem překročila práh haly. Oba Zářící byli při síle a podle všeho i v dobré náladě. Od naší poslední společné akce jsem vlastně ani neměla možnost si s nimi pohovořit. Především o té menší zradě z jejich strany, kdy mi neprozradili svou totožnost a Matres se poté ještě k tomu vzepřel mým rozkazům, což jej málem stálo život. Jistě, bylo pochopitelné, že jsem jako vůdce nemohla mít jejich respekt, ale Matres byl po dlouhou dobu mým učitelem. Vděčila jsem mu za mnohé, jeho ztráta by pro mě byla hodně bolestivá. Než jsem se ale stačila nadechnout, vyrazil proti mně. Jako by snad tušil, s jakým prvotním úmyslem jsem na toto místo přišla. I když jsem stále nebyla v dobré formě, snažila jsem se jeho útoky odrážet zbraní v pochvě. Nechtěla jsem jej zranit, což byla z jeho pohledu neodpustitelná slabost. Po několika silných úderech mi vyrazil meč z ruky a dostala jsem takovou nakládačku, že jsem na naše předchozí souboje na Měsíci musela vzpomínat skoro s příjemnou nostalgií. Nebylo to zrovna příliš spravedlivé, ale v bitvě se na nějaké zásady nikdo neohlíží. Odpovědnost, jakou jsem nesla, se dost zřetelně podepsala do mého bojového stylu. Už jsem v takových chvílích nebyla ochotná dávat v sázku vše. S Geranovou pomocí se mi podařilo po nějaké době znovu vstát. Stačil pak jediný dotek a pár slov, aby všechny rány spolu s bolestí zmizely. Vlastně jsem se cítila o dost lépe než předtím. Vyzvala jsem Matrese k druhému kolu; tentokrát se vším, co jsme měli k dispozici.

Došla jsem si pro svůj meč, i když mi bylo jasné, že ho jeho čepel nedokáže zranit. Měla jsem v úmyslu útočit jen na plocho, beztak pro mě bylo vždy velkým úspěchem, když se mi podařilo jej zasáhnout. V posledních týdnech jsem se navíc věnovala spíše zdokonalování svých mentálních dovedností, jež jsem hodlala v plné míře použít. Skryla jsem se mu pod pláštěm neviditelnosti a provedla několik prvních výpadů, které jej odtlačily až ke zdi. I tak se mi dokázal bránit, jako by věděl, kde se nacházím. O kus jsem ustoupila a podařila se zaútočit přímo na jeho mysl. Ač měl jako každý jiný Zářící neuvěřitelně silné obrany, podařilo se mi skrze ně proniknout. Sám si pomáhal kouzly; v okruhu tří metrů mohl bezpečně určit moji polohu. Jenže teď bylo jeho vnímání v mých rukou. Vysílala jsem do jeho mysli falešné podněty, náznaky mé přítomnosti, abych jej vyvedla z rovnováhy natolik, že se mi podařilo dostat se mu do zad. V tu chvíli začal skutečný boj. Několikrát se mi podařilo jej zasáhnout, což ho vyprovokovalo k vytáhnutí dalšího esa, co měl v rukávu. Stejně jako Pelior byl schopen ve svých rukou vyvolat duševní čepel. Zbraň, která procházela skrze jakoukoliv zbroj a tnula přímo do duše. Snažila jsem se jí za jakoukoliv cenu vyhnout, ale marně. Mé oblečení bylo na cáry a každý zásah na mě zanechal značku, která mu jen usnadňovala určení místa, kde se nacházím. Po sérii výpadů se náhle na chvilku zarazil a pohlédl mi přímo do očí. Podle úšklebku na jeho tváři mi bylo jasné, že tohle kolo jsem prohrála. V poslední chvilce jsem v prostoru vyrušila jakékoliv magické působení a značky okamžitě zmizely. To mi dalo ale jen několik vteřin navíc, ve kterých jsem sice dokázala zasadit několik úspěšných ran, ale už se nestačila vyhnout jeho ruce, která si mě k němu přitáhla. Odzbrojil mě a začal mě svírat tak pevně, že jsem se nemohla nadechnout. Nutil mě, ať se vzdám a zruším svou neviditelnost. Zkoušela jsem všechny možné způsoby, jak se z jeho sevření vymanit, ale jeho stisk nepovoloval. A i když jsem se nakonec objevila, odmítal mě pustit. Cítila jsem, jak pomalu přicházím o vědomí.

V tu chvíli dorazila Ilana. Vyděšeně hleděla naším směrem a já z posledního dechu Matrese prosila, aby mě nechal být. Rozevřel náruč a já se svezla na zem, lapajíc po dechu. Plíce jsem měla jako v ohni. Nerozuměla jsem významu této lekce a Matres se o mě již dále nestaral. Rozhodl se změřit síly s Ilanou. Byl to opět Geran, který mi nabídl pomocnou ruku a odvedl mě ke stěně místnosti. Znovu mě zbavil i všech zranění a spolu jsme byli svědky souboje, ze kterého se až tajil dech. Nebylo divu, že jsem proti němu neměla šanci. Rychlost, kterou se náhle začal pohybovat, byla pro běžného smrtelníka téměř nedosažitelná. A Ilana mu oplácela stejnou měrou; ba co víc, začala postupně přebírat kontrolu nad soubojem a svými schopnostmi jej převyšovala. Geran mi mezitím sděloval, čeho si mám všímat; jakých postojů oba využívají a znal i všechna kouzla, kterými si vypomáhali. Nakonec Ilana zvítězila. Cítila jsem se zahanbená, nakonec tohle bylo vše, čeho jsem byla schopná. Už ani v boji jsem se jim nemohla rovnat. Poté se obrátila na Gerana, hovořili spolu opět jen skrze myšlenky. Počkala jsem, než spolu skončí, abych ji mohla sdělit poslední zprávy z velitelství. Především informaci o dalších útocích Temných. Měla v úmyslu je přesvědčit, aby bojovali za naši věc. Já ani Matres jsme nevěřili, že je něco takového možné. Navíc přímý střet s nimi znamenal opravdu vysoké riziko, kterému by bylo moudřejší raději předejít. Jenže Ilana byla již rozhodnutá, jako mnohokrát předtím. Ať už bychom přišli s jakýmkoliv argumentem proti, nemohl by obstát. Zdůvodnila to tak, že se od nás zas až tak neliší, což demonstrovala tím, když nechala pohasnout svoji sluneční auru a namísto ní se objevila rudá, jež byla vždy vlastní jen Temným. V Matresovi to vyvolalo značné znepokojení, musela jsem se postavit mezi ně, abych zabránila případnému střetu. To Geran byl o něco přístupnější a nakonec se přidal na Ilaninu stranu. Bylo tedy rozhodnuto.

Změření síly s Matresem nebyl ale jediný důvod, proč nás Ilana navštívila; chystala se probrat mého bratra. Už zjistila příčinu jeho nepřirozeně dlouhého spánku; Naal na něm zanechal nějaký otisk, který vyhodnotil jako jed a nechal tak zpomalit svůj metabolismus. Rozloučila jsem se s oběma válečníky a následovala Ilanu zpět do magické univerzity, kde Cael odpočíval. Posadila jsem se k jeho lůžku a vzala jeho dlaň do svých. Byl to zvláštní pocit, smět se jej dotýkat a nepociťovat zhnusení. Políbila jsem jej na konečky prstů a přiložila si jeho ruku na tvář. Pomalu procital. Znovu se mi vybavily vzpomínky na jeho něžné doteky i vášnivá objetí, okamžiky, kdy jsme to byli jen sami dva a neexistovalo nic víc. Veškerá touha a znovuobjevivší cit byl však zkalen nesmírným pocitem viny. Skoro jsem se mu nedokázala po tom všem podívat do očí. Ilana nás nechala o samotě a já si v jednom okamžiku skoro přála, aby raději zůstala. Pokoušela jsem se zachovat si svou obvyklou masku vyrovnanosti a bratra ujišťovala, že je vše v pořádku a nachází se v bezpečí ostrova. Alespoň z poloviny to tentokrát byla pravda. Požádal mne, ať jej odvedu zpátky domů. Pomohla jsem mu vstát a podpírala jej při prvních krocích. Cestou jsem mu vyprávěla o všem, co se tu stalo. Jen proto, abych se mohla vyhnout čemukoliv osobnímu. Přede dveřmi jsem se ho ještě jednou otázala, kde chce zůstat. Po našich posledních hádkách nacházel útočiště v budově naproti. Teď, přesvědčen o tom, že se vše jako mávnutím kouzelného proutku změnilo, si přál zůstat se mnou. Uložila jsem ho do postele a opustila ho s tím, že mu chci donést ještě něco k jídlu. Bylo to mnohem těžší, než jsem předpokládala. Jenže některým věcem nelze poručit.

Vydala jsem se pro nějaké zásoby a cestou jsem opět procházela poblíž akademie. Zkřížil mi ji mladý snědý chlapec, který se mi představil jako Ezra, pomocník velectěného mága Parana. Muže, se kterým jsme se kdysi dávno setkali při procházení Rowanova bludiště. Tím se vyřešila záhada našeho nového hosta. Snažila jsem se od chlapce zjistit co nejvíce podrobností, ale místo toho, aby hovořil o svém pánovi, mi nabízel všelijaké zboží, které by rád směnil. Informace k tomu patřily taky, ale v tu chvíli jsem u sebe neměla nic, co bych mohla použít jako protihodnotu. Rozloučila jsem se s ním a slíbila mu, že se u něj ještě zastavím. Nakonec mi mohl v lecčem usnadnit mou práci. Rozhovor s ním mě ale docela zdržel a po návratu jsem byla vystavena dalším pátravým pohledům od svého bratra. Jako by snad musel vědět o každém mém kroku. Řekla jsem mu o Paranovi i dohodě s Ezrou. Tác s jídlem jsem postavila na noční stolek a snažila se jej přimět k tomu, aby odpočíval. Bylo mi jasné, že tohle nestačilo. Věděla jsem, co ode mne chce slyšet. Jenže to jsem mu zatím nemohla dát a tím, jak na mě neustále naléhal, to jen zhoršoval. Několikrát mi myšlenky zalétly k Tajwunovi. Neměla jsem tušení, jak na tom je a naše poslední setkání nedopadlo zrovna šťastně. Šla jsem se uklidnit ven. Bezcílně jsem se procházela po ostrově a zpět dorazila až k večeru. Cael už tou dobou spal. Sama jsem se chtěla uložit ke spánku, když jsem opět pocítila ten zvláštní a velmi nepříjemný pocit, že se děje něco hodně špatného. Vyběhla jsem před dům a můj pohled se instinktivně stočil vzhůru. V bariéře chránící náš ostrov se objevila trhlina, táhla se jako jizva a i její okraje byly zbarveny do ruda.

Hned jsem se snažila spojit s Ilanou. Odpověděla na mé volání a snažila se mě ujistit, že má vše pod kontrolou. Měli jsme nečekanou návštěvu; svou přítomností nás poctila skupina posledních přeživších Temných. Prý tu nebyly žádné důvody k obavám. Po tomto prohlášení se Ilana opět odmlčela. Neměla jsem v úmyslu nechat ji tam samotnou. Šla jsem po jejich stopě, abych měla skupinku konečně na dohled. Byli zabraní do rozhovoru s Ilanou a nevypadalo to, že by kterýkoliv z nich zaznamenal moji přítomnost. Schovala jsem se v přilehlých zahradách, kam ještě doléhala jejich slova. Ilana se je snažila přesvědčit, že jsou jen nástrojem v rukou Naala; využíval je jen jako schránky, aby skrze ně mohl rozsévat jen další zkázu. Ač se ale snažila sebevíc, nechtěli jejím slovům uvěřit, nebo spíše nenacházeli důvod, proč se k ní připojit. Přišli s jiným východiskem této zoufalé situace; zničením Strážce. Při vyslovení jeho jména se cosi pohnulo. Sama jsem to vnímala jen slabě, ale všichni se náhle zarazili a stočily zraky jedním směrem. Před nimi se náhle začala postupně vykreslovat postava obklopená oslepující aurou s šesti páry křídel. Skutečně tedy existoval. Jak se jeho působení dotklo Ilany, zareagovala na něj a sama se objevila ve své pravé podobě. Vzduch téměř praskal, jak byl přesycen náhlou přítomností tak mocných sil. Temní nebyli schopni slova, natož pohybu. V jejich výrazech se přelévala celá řada pocitů, od strachu po nezměrnou úctu a pokoru.  A pak Strážce promluvil. Byl zhnusen tím, na co se musel po celá ta staletí dívat, vyčítal jim jejich ohavné skutky, nenávist, jež ke všemu živému chovali a touhu ničit, jež je jako jediná hnala vpřed. Slova, která měla skutečnou moc zasáhnout, zarýt se do nitra. I když jsem cítila, jak se jejich mys kroutí, sama jsem byla z tohoto působení vyloučena. Zmizel stejně rychle, jako se objevil. Ve vzduchu zůstala viset až hmatatelná nejistota a rozpaky všech přítomných. Byli přesvědčeni. Ilana jim pak dala ještě tři dny na rozmyšlenou, aby se rozhodli, jak teď se svými životy naloží. Nechala jim zatím neobydlenou část ostrova, kde o tom mohli v klidu meditovat. Když odešli, vyzvala mě, ať vyjdu ze svého úkrytu.

Nebylo třeba hovořit o tom, co se tu teď odehrálo. Jen jsem se ujistila, zda je v pořádku a otázala se, jestli mám prověřit Parana i s jeho četným doprovodem. Tvrdila mi, že to nepovažuje za nutné, ale po mém naléhání jsem k tomu nakonec získala její souhlas. Pak ale obratně stočila řeč k Naalovi. Varovala mě, že bych mohla být jeho dalším cílem. Nepovažovala jsem to za pravděpodobné, neznamenala jsem pro Ilanu tolik, co Einar nebo Riel a ani jsem nedisponovala žádnou velkou mocí, která by pro něj mohla představovat lákadlo. Zvlášť po posledních událostech jsem byla přesvědčená o tom, že tu jsou pro něj mnohem vhodnější oběti. Nakonec kdyby tomu bylo tak, jak se mi snažila tvrdit Ilana, jistě by už podnikl nějaká opatření. Vrátila jsem se zpátky do svého domu, kde na mě už v salónku čekal Cael. Opět jsem byla podrobena výslechu a až ve chvíli, kdy jsem ho nejméně potřetí ujišťovala, že se nikomu z nás nic nestalo, se vrátil zpátky do ložnice. Měla jsem v úmyslu zůstat ve spodním patře, ale nakonec mi to nedalo a potichu jsem se vloudila k němu do pokoje. Usnula jsem na křesle vedle jeho postele.

Když jsem se ráno vzbudila, byl jako obvykle už na nohou. Síly se mu navracely opravdu rychle. Hned po snídani mě požádal, ať mu dělám partnera v tréninku. V plné formě ještě nebyl, nedělalo mi pražádné potíže odrážet jeho útoky a zasazovat rány. Mé tělo se pohybovalo už automaticky, s naprostou samozřejmostí a myslí jsem u někoho zcela jiného. Nedalo se tomu zabránit. Počkala jsem na chvíli, kdy byl bratr zcela vyčerpán a řekla mu, že mě čeká ještě další schůzka s Ilanou. Místo k jejímu domu jsem ale zamířila k magické univerzitě, do pokoje umístěného v prvním patře. Posadila jsem se k jeho lůžku a tiše pozorovala, jak spí. Stále nevypadal dobře. Po dlouhé době jsem pocítila skutečné obavy; strach o osobu, kterou jsem považovala za blízkou. Byl to právě Tajwun, který mi jako jediný poskytoval oporu a pochopení v těchto obtížných časech. Vyslechl mě, ale nesoudil. Nenaléhal. Cestou zpět jsem se na chodbě srazila s Ilanou. Už dle jejího výrazu mi bylo jasné, že mě tu nerada vidí. Okamžitě mě konfrontovala a žádala vysvětlení mé přítomnosti, ba co víc, chtěla vědět, jaké city k němu chovám. Zaskočila mě. Ač jsme si možná byly blízké, nikdy předtím mi nezasahovala takovým způsobem do osobního života. Ne, že by na to měla vůbec právo. Vpálila mi do obličeje, ať si laskavě uvědomím, že pro něj nic neznamenám. Jsem jen další v řadě a nakonec možná ani to ne. Jenže takový druh zájmu jsem právě v této chvíli potřebovala. Jen teplo něčího těla a nic víc. Co na tom, že z mé strany tam bylo možná i něco víc. Nebylo to podstatné a už vůbec to nebyla její věc. Nedala mi pokoj. Chtěla, aby se vše řídilo podle jejích pravidel a domnívala se, že sama ví, co je pro všechny to nejlepší. Už prve jsem si všimla, že spolu s tím, jak začíná narůstat její moc, sílí i touha vše ovládat, ale netušila jsem, že může nabývat až takových rozměrů. V tu chvíli jsem o tom ale podobným způsobem neuvažovala a ani nepřemýšlela nad všemi důsledky, které to může mít. Ne, v tu chvíli mě ovládal jen vztek a zklamání.