neděle 16. prosince 2012

Steven Erikson - Vzpomínky ledu

Podle zápisků na blogu mi přelouskání dalšího dílu Malazské knihy padlých trvalo celé tři měsíce O_o Sice mají Vzpomínky ledu celých 940 stran, ale i tak si na čtení nacházím poslední dobou málo času. A když už, pak k tomu vyžiji zcela nevhodné chvíle, které bych měla věnovat raději učivu. Jenže znáte to, zápočtové testy AŽ za dva dny, co na tom, že z více předmětů :) Teď už ale ke knize samotné...

Dávné války mezi T'lan Imass a Jaghuty zničily svět. Obrovské říše se spolu potýkaly na zpustošené zemi mezi hromadami mrtvých, jejichž kosti byly kostmi hor, jejichž prolitá krev byla krví moří. Kouzla zuřila, až samo nebe zahořelo plamenem...
Dávné dějiny, sv. I
Kinicik Karbar'n



Setřásli jsme poslední zrnka písku z telaby a magické chodby nás dovedly zpět na kontinent Genabakis, kde se opět setkáváme se starými známými hrdiny první knihy. Odpadlické vojsko vedené Dujekem Jednorukým  je nuceno uzavřít spojenectví s bývalými nepřáteli jen proto, aby se mohli postavit další hrozbě bující v srdci říše - mocné dominium vedené tajemným věštcem a jeho fanatickými přisluhovači. Na rozdíl od Malažanů se ale jeho armády nesnaží dobývat nová území, aby získali zdroje a nadvládu. V jejich stínu kráčí jen zkáza a smrt. Věštcova moc se šíří jako mor a hrozí, že pohltí celý kontinent. Poslední baštou odporu se tak stává město Capustan chráněné jednotkami rozhádaných kněží a žoldáky zaslíbenými Fenerovi - kanci léta, zvoucími se Šedé meče. A právě jim mají přispěchat na pomoc spojenecké armády, jež se cestou musí potýkat s dozvuky všech předchozích rozporů. Pod jednou střechou se zde setkávají takové mocné bytosti, jako je Caladan Chmur, Anomander Dlouhý Vlas, Dujek s Whiskeyjackem, velekrál Kallor a tajemná Stříbrná liška, jejíž zprvu záhadami opřený zrod slesujeme...
Je zřejmé, že Capustanem tohle vše neskončí a záhy se dozvídáme, že Pannionský věštec není ve skutečnosti tím, kdo tahá za nitky. A ruka, jež vede jeho kroky má nápadně podobný rukopis jako ta, jež šíří nákazu do magických chodeb.

Mhybe to chápala jen těžko - lid postižený nezájmem, apatií, kvůli níž byly i pouhé úvahy o nějakém zdvořilém hovoru příliš velkou námahou. Dlouhá minulost Tiste Andii plná utrpení skrývala utajené tragédie. Rány, které se nikdy nezahojí. Rhivka si postupně uvědomila, že i utrpení se může stát způsobem života. A protahovat takovou existenci z desetiletí na staletí, a dokonce na tisíciletí, v Mhybe stále vyvolávalo hrůzu a děs.

Na rozdíl od předchozích dílů jsou Vzpomínky ledu o mnoho ucelenější. Ačkoliv i zde nalezneme celou řadu krásně se proplétajících se příběhových linek, vše začíná pomalu zapadat do celkové mozaiky Eriksonova nesmírně bohatého světa. Ano, tušíte správně, poprvé do rukou dostanete "vysvětlovací díl"; konečně se dozvídáme leccos o předtím jen naznačované minulosti prastarých ras, fungování magie a samotného řádu světa. Ovšem nečekejte žádné nudné popisky, vše je nám servírováno očima hlavních protagonistů, v čemž tkví asi to největší kouzlo. Právě v tomto dílu jsme svědky Stevenova spisovatelského umu a důvodu, proč mě stále jeho knihy tak neuvěřitelně přitahují. Jako se často mýlíme my, tak i jeho postavy. Zkušenosti nás všech jsou do značné míry velmi omezené a tím i způsob nahlížení na svět. Což často vede k velmi fatálním omylům a nedorozuměním, jež mohou mít vskutku tragické následky. Zvlášť pro mě, jakožto aktivního hráče  RPGček bylo čtením některých pasáží o to intenzivnějším zážitkem, neboť jsem v knize nalezla celou řadu paralel k naší kampani.

"Válka je nutné zlo, Korlat, a to jsem vždycky chápal. Vždycky  jsem znal cenu. Ale dnes jsem si uvědomil něco jiného. Válka není přirozený stav věcí. Je nám vnucena a je zatraceně nezdravá. S jejími pravidly se dobrovolně vzdáváme své lidskosti . Nemluv o spravedlivých věcech, o úctyhodných cílech. Bereme život. Všichni do jednoho jsme služebníci mistra Kápě."

Ačkoliv jsem už předem věděla, jak silný závěr kniha má, zapůsobila na mě snad ještě silněji než při prvním čtení. Zvlášť některé z postav, kterým zde byl vdechnut život, se mi zaryly asi už na věky do paměti; ať už je tu řeč o Itkovianovi, Nezdolnému štítu Fenerova Reve, Vrčovi, ochránci karavany, jež se odmítá stát nástrojem jakéhokoliv boha, Anomanderovi, jemuž se alespoň z části podíváme pod masku a mé milované dvojici tvořené Tocem Mladším a Tolarem. Bohužel se s řadou z nich už v dalších knihách nesetkáme. Smrt k válce neodmyslitelně patří a my se staneme svědky nejednoho dojemného konce, jež nemůže nechat jediného čtenáře chladným. A tak stále ještě se smutkem v očích zavírám třetí díl z Malazské knihy padlých...

Co se vejde do duše, to si tělo ani neumí představit.
Fenerovo Reve
Imarak, první válečný jezdec

Žádné komentáře:

Okomentovat