Vyřazení Naala
Náš byt se dneska proměnil v kočičí lazaret, nejenže se Pan Maxmilián Činčil vzpamatovával z kastrace, ale Sviník se stačil venku dost ošklivě poprat, takže jsem tu měla na hlídání hned dvě chuděrky. Na rozdíl od Sviníka se Činčilovi nechtělo zrovna moc vstávat, když se skoro nepohnul ani v jedenáct, bylo mi jasný, že s ním zůstanu vzhůru přes noc, rozhodla jsem se tedy ten čas využít trochu smysluplně. Navíc mi Mich oznámil, že se na soupis právě těchto událostí už nějaký ten měsíc těší, tak jsem ho nemohla zklamat (úchyl jeden!). Při smolení posledního odstavce se navíc Činčilek probudil a už mi tu začal i baštit a příst :) vypadá to, že je vše v pořádku. Tak a teď už další část :)
Vnímala jsem to skoro jako zradu; po dlouhé době jsem se
odvážila chtít opravdu něco pro sebe a chtěli mi to sebrat ještě dřív, než jsem
se stačila natáhnout. Od začátku jsem ovšem tušila, že to byla chyba, tohle
jednoduše nebyl život pro mě. Mé staré já se ke mně otočilo a vyťalo mi pořádný
políček. Nebyl čas na lítostivost. Znovu jsem v sobě vše udusila, abych
mohla pokračovat dál, nakonec tohle nebyly jediné starosti, co mi poslední
dobou ubíraly sil. Nechala jsem za sebou Akademii a vykročila směrem k lázním,
zvykla jsem si využívat jejich prostor k odpočinku. Čtyři holé stěny a
uklidňující zvuk zurčící vody, to bylo vše, co jsem potřebovala. Pokud bych tam
ovšem mohla být sama; tentokrát jsem nebyla prvním návštěvníkem. Cael dostal
podle všeho stejný nápad, nebo očekával, že mě tu najde. Ať už to bylo
jakkoliv, čekal, že mu budu dělat společnost. Vkročila jsem do jednoho z jezírek
a posadila se vedle něj. I on potřeboval nějakou činnost, která by ho od toho
všeho odvedla. Sama jsem toho pro něj už nemohla více udělat a práce nás vždy
přivedla na lepší myšlenky. I když jsem tušila, že Cael se s tím vším
vyrovnává mnohem obtížněji. Na jednu stranu jsem chtěla část z toho převzít
na sebe, jako jsem to dělala předtím, jenže to nebylo zrovna spravedlivé.
Raději jsem jej požádala, ať mě doprovodí za Paranem. Sice podle Ilany
nepotřeboval prošetřit, ale dostala jsem k tomu povolení. Nakonec jsem si
přeci měla vážit toho, že tu mám na ostrově nějakou společnost.
Jeho sídlo nebylo daleko od našeho domu a už při prvním
pohledu bylo zřejmé, že je v něm živo. Člověk jako by se rázem ocitl v oblasti
obydlené armádou. Skrze stěny byly slyšet hlasy i zvuky horlivé činnosti,
přiblížila jsem se ke dveřím a zabouchala na ně. Otevřel mi Ezra a než jsem se
stačila optat na jeho pána, zasypal mě sám přívalem otázek. Odmítala jsem jednu
nabídku za druhou a snažila se mu dát najevo, že záležitosti, se kterými jsem
přišla, jsou dost urgentní. Korunu tomu ovšem nasadil, když začal zjišťovat,
zda není Cael můj manžel a po odmítavé odpovědi mu hned podstrkoval snad
všechny ženy, co si s sebou mág přivedl. Nebýt nějaké postarší dámy, co
jej vzápětí okřikla, snažil by se nám snad prodat i samotného Parana. Ne, že by
o toho nevrlého kouzelníka snad někdo stál. Vypadal naprosto stejně jako
všichni ostatní, rozhořčený, že jej někdo ruší při jeho veledůležitém výzkumu.
Neopomenul nám dát jasně najevo, co si o našich snahách myslí. Ať už byl náš
kult stvořen s jakýmkoliv záměrem, v leckterých myšlenkách jeho
novodobé formy se ukrývalo mnoho pravdy. Po sérii více či méně přehrávaných
zdvořilostí se mi jej alespoň povedlo přesvědčit, že má návštěva je skutečně
pouze a jen akademické povahy. Příliš mi nevěřil, což se ovšem dalo pokládat za
pozitivní vlastnost. Pustil nás dál a já měla možnost si prohlédnout, jakým způsobem
funguje jeho domácnost. Bylo zde
mnohem více lidí, než jsem čekala. A všichni se k Paranovi chovali s patřičnou
úctou. Dokonce i Ezra zcela změnil své vystupování, když byl jeho pán na
dohled. Nechala jsem pozorování těchto důležitých detailů na bratrovi a sama se
zaměřila na samotného mága.
Jeho mysl byla pevná a plně soustředěná. Stejně jako já byl
zvědav, s kým má tu čest a oba nás podroboval svému pátravému zraku, ze
kterého byla cítit kouzla. Zvlášť nelibě nesl přítomnost naší aury, která mu
nejeden pokus o bližší zkoumání zhatila. Proti mému působení ale obranu neměl;
přemýšlel jakým způsobem nás za takových okolností spoutat či jinak zneškodnit.
Jednu chvíli uvažoval dokonce i o tom, že nás nahlásí Ilaně. Ujistila jsem ho,
že nemusí mít obavy a Ilana je se vším srozuměná. To mi pro začátek stačilo;
jeho služebnictvo jsem hodlala zkoumat nejprve zvlášť, bez jeho dozoru, aby se
mi nesnažil překazit mé záměry. Před domem jsem ucítila další, velmi silný záchvěv
magie. Nezanechala na nás ale žádné stopy, tak jsem se rozhodla nechat celou
věc plavat. Ať už se ten mág snažil o cokoliv. Chtěla jsem se co nejdříve
dostat k zadrženému na ostrově. Jeho výslech nás mohl opět posunout o
kousek dál a čas nehrál zrovna v náš prospěch. Ilana ovšem moji naléhavou žádost
zamítla. Dávala přednost jiné maličkosti,
jak zrušení kruhů Východní vládkyně sama nazvala. Oznámila jsem jí, že se tedy
budu i nadále věnovat Paranově družince. Pak už jsem jí mohla popřát jen štěstí
při následující akci a ujistit ji, že může kdykoliv počítat s mou pomocí.
Oproti našemu předchozímu střetu už zněla o něco klidněji. Jen jsem doufala, že
skutečně ví, co dělá.
Další společná večeře s bratrem probíhala v tichosti.
Mohlo mě uklidňovat alespoň to, že se mu dařilo už lépe. Podle všeho se již
zcela vzpamatoval. Oznámila jsem mu své a Ilaniny plány a šla si odpočinout.
Ráno mě probudilo klepání na dveře; návštěvu jsem nečekala a už vůbec ne
příchod Ilany. Přišla mi oznámit, že plánovaná akce se ještě o jeden den odloží
a nechala nám na místě nějaké lepší jídlo. Přišla taktéž zkontrolovat Caela a
nemohla jsem přehlédnout výčitky v jejích očích, když si všimla, jaká tu
panuje nálada. Pro tentokrát jsem ale mlčela. Zeptala jsem se jen na Matrese a
Gerana, se kterými jsme chtěli pokračovat v tréninku, ale podle všeho byli
zaneprázdněni péčí o Tajwuna. Pak už tu zbýval jen mágův doprovod. Ostrov jsem
zatím opustit nemohla a byla tu jistá šance, že bude mít i ve svých řadách
nějaké mentalisty. Vzala jsem si ze spíže láhev vína a něco málo z dalších
zásob a vydala se hledat Ezru. Nebylo to příliš obtížné, opět pobíhal s koštětem
v ruce poblíž mágova sídla a jen čekal, než ho z jeho povinností
někdo vysvobodí. Posunkem jsem mu naznačila, ať ke mně dojde. Ukázalo se, že
platba za informaci, jež jsem požadovala, byla dostatečná. Požádala jsem ho, ať
mu vyřídí můj vzkaz, že bych se s ním ráda sešla v jednom z opuštěných
domů. Sice mě před ním varoval, ale muž s takovými schopnosti musel být už
ze své podstaty nebezpečný.
Chlapec svůj slib splnil; krátce před večerem jsem zaslechla
zvuk otevírajících se dveří. Krátce na to vstoupil do místnosti muž, mohlo mu
být ke čtyřiceti, značně otylý s kulatým obličejem a lesknoucí se pleší. Jednal
stejně příjemně, jako vypadal. Trvalo mi drahnou chvíli, než se mi z něj podařilo
vypáčit, jakým způsobem vůbec pracuje a i tak se neustále kroutil jako had. Bylo
nad slunce jasné, že mi nechce vyzradit vše, ačkoliv mu to vůbec nebránilo v tom,
aby si za své služby účtoval skoro až nehorázné sumy. To mě ovšem zde na
ostrově nijak zvlášť netrápilo, měla jsem tu přístup takřka ke všemu. Nakonec
jsem na jeho nabídku kývla, i přes počáteční pochybnosti značně prohloubené i
požadavkem, že můj bratr rozhodně nesmí být u našich seancí přítomen. Než odešel,
donutila jsem ho předvést aspoň část z jeho dovedností; předvedl sérii
několika mentálních útoků, kterým se mi podařilo úspěšně odolat a u některých i
zjistit přesný směr. Ačkoliv nepracoval stejně jako Garvig, bylo to stále lepší
než nic. Další schůzku jsme si domluvili na odpoledne druhého dne.
Zamířila jsem hned za Caelem, abych mu sdělila podrobnosti
naší dohody. Stejně jako já pokládal jeho nároky za výsostně podezřelé. Ať už
měl v úmyslu cokoliv, požádala jsem bratra, aby se na místo setkání
dostavil ještě přede mnou a schoval se pro případ nouze ve vrchním patře. Pokud
by byl jedním ze zrádců právě člověk podobných schopností, měli jsme tu
zaděláno na pořádný problém. K večeru jsem se zastavila ještě v místnosti
s meditačními kruhy, abych si zesumírovala veškeré poznatky z dneška;
vybavit si jakékoliv detaily bylo díky přítomnosti podpůrné aury místa o dost
snazší. Cestou zpět jsem se zastavila u Tajwuna; tentokrát byl v přítomnosti
Abene a Thoriona. Ti dva se stále neusmířili a každý z nich si tak pro
sebe ostentativně zabral polovinu místnosti. O mága bylo ale dobře postaráno,
už na první pohled bylo zřejmé, že mu je lépe. Dala jsem se ještě do řeči s šermířkou,
krom informací o jeho stavu mi ještě stačila sdělit, že se tu Leneth snaží
pořádat hodiny tance. Byla jsem i se svým bratrem zvána. Něco podobného by pro
nás znamenalo opravdu příjemné zpestření chvilkami nudných dnů. Navíc jsem
neuměla snad jediný tradiční tanec Severu a člověk nikdy nemohl vědět, kdy se
taková znalost bude hodit. Cael tím byl pochopitelně nadšen.
Ráno se podle naší předchozí domluvy vydal k opuštěnému
domu. Nějaký čas jsem vyčkala a sama dorazila na místo. Z okna jsem
pozorovala mumraj v blízkosti Paranova sídla. Dorazily k němu další
zásobovací konvoj a já měla tak možnost prohlédnout si další obyvatele jeho
vily. Byli ode mne poměrně daleko, ale tím spíš znamenali výzvu. Ostatně přesný
rozsah svých dovedností jsem ještě neznala. Mohlo to být tak třicet sáhů a
přesto se mi podařilo zachytit ozvěny jejich myšlenek. Žena, která se snažila
řídit vyskladňování zásob, pracovala jako kuchařka. S Paranem byla už
dobrých třicet let a právě ona našla Ezru a učinila z něj svého chráněnce.
Nenáviděla Zářící, ale jinak byla mágovi naprosto oddaná, z její strany
rozhodně nějaké nekalosti nehrozily. Než jsem se stačila podívat na ostatní,
dorazil Davon, jak se mi prve mentalista představil. Hned na uvítanou mě
zasypal řadou kouzel, které se mi opět podařilo se značnou námahou ustát. Celou
dobu jsem měla pocit, že krom toho využívá i jiných schopností. Tyto mé
domněnky se ale snažil pokaždé vyvrátit. Neměla jsem konkrétní stopu, byla to
jen intuice, co mě neustále varovala. Rozhodla jsem se v téhle hře
pokračovat, krom odolávání dalším útokům jsem se snažila zjistit původ toho
podivného působení, jež se snažil mermomocí maskovat. Neustále se vykrucoval,
ať už jsem zkoušela cokoliv. Nakonec jsem přešla do přímé konfrontace, aby mi
sebral vítr z plachet prohlášením, že moc dobře ví o přítomnosti mého
bratra. Ještě než mi zmizel ze dveří, pokusila jsem se sama o útok. Hladce jsem
prošla přes první bariéru, abych se vzápětí vyhýbala nastražené pasti. Dokonce
byl tak schopný, že dokázal vytvořit něco jako umělou mysl; skořápku, jež reagovala
na povrchu stejně, ale uvnitř byla prázdná. Ideální k polapení zbloudilých poutníků. Obešla jsem i tohle a snažila
se najít cestu skrz; v tom jsem ale zachytila jeho upřený pohled a pak už
byla jen tma.
Probrala jsem se u protější stěny a hlava mi třeštila. Po
mágovi nebylo ani vidu, ani slechu. Jen hlasité rány ze shora mi připomněly, že
jsme tu nebyli tak docela sami. Vyběhla jsem po schodech do prvního patra.
Místnost byla obrácená na ruby a kus stropu se zhroutil. Zvuk přicházel zpod
hromady popadaného nábytku. Odházela jsem několik polic, abych se nakonec
prokopala i ke skříni, ve které byl bratr uvězněn. Už se pomalu škrábal ven.
Naštěstí se mu nic nestalo, ale vyděsil mě prohlášením, že tam byl nejméně
čtyři hodiny. To by totiž znamenalo, že jsem byla dobré dvě hodiny v bezvědomí.
Když jsem k tomu připočetla fakt, že jsem se probrala na jiném místě,
nevypadala situace vůbec dobře. Krom nepříjemné bolesti hlavy jsem se cítila i
podivně zesláblá. Za tu chvilku, co jsem pomáhala bratrovi ven, se o mě
pokusily nejméně dvakrát mdloby. Pojala jsem podezření, že mohlo jít o nějaké
drogy, nebo dokonce jed. Neváhala jsem a vyrazila společně s bratrem za
Rielem. Ilana byla stále zaneprázdněná a on tu byl jediným dalším schopným
léčitelem. Našla jsem ho až u Tajwunova lůžka, kde zrovna něco probíral s Exaiem
a Matresem. Odvedla jsem ho do vedlejší místnosti a obeznámila ho s naší situací.
Hned po prvním bližším pohledu dokázal zjistit, že jsem byla pod účinkem
kouzla, jež mělo výrazně snížit mé štěstí. Krom toho odhalil i magické značky,
které nějakým způsobem dokázal umístit na Caela. Netušil, k čemu přesně
měly sloužit, ale na důvěryhodnosti to Davonovi rozhodně nepřidalo. Nakonec
jsem souhlasila s tím, aby se na celou záležitost podíval Einar. Dle
Rielových slov už měl být v pořádku.
Počkala jsem společně s bratrem v místnosti, než
dorazil. Působil stejně hrozivě a nepřátelsky jako vždycky. Až jsem se divila
tomu, že se vůbec obtěžoval za námi chodit. Postavil se přímo naproti mně a já
cítila, jak mě jeho čirý pohled propaluje. Jeho moc byla skutečně hmatatelná a
já měla co dělat, abych její působení vydržela. Byl silnější než kdykoliv
předtím, ale i tak jsem si nebyla jistá, že to bude stačit. Navíc to byla jen
tato schopnost, ne zcela přirozená, co neustále nabývala na intenzitě. Jenže
mysl, která se s ní musela vypořádat, patřila tomu starému Einarovi. Tomu,
kterého jsem dokázala tolikrát oklamat, protože se až příliš spoléhal na svůj
vrozený dar a zapomínal si všímat detailů. Jediným měřítkem lidské povahy pro
něj byla pravda, pojem tak dokonale nejednoznačný, až mi celá ta jeho honba za
touto chimérou přišla směšná. Teď ale přeci něco odhalil. Přímo na mém čele
měla být umístěná další značka, ze které šla podle jeho slov až hrůza. Nabídl
mi svou ruku, aby mě mohl podrobit důkladnému odčarování. To samé pak provedl i
s mým bratrem. Zeptala jsem se ho, co všechno se mu podařilo zjistit.
Potvrdil mi jen Rielova slova a přidal pár podrobností o povaze magických
značek. Nezdálo se mi, že by to mělo být všechno. Nakonec to byl mentalista a
tyto zásahy byly mnohem obyčejnější povahy.
Zkusila jsem si rozpomenout na okamžiky, kdy jsem s ním
jednala, náznaky všech schopností, co na mě použil. Pátrala jsem ve své mysli
po změnách, hluchých místech, po čemkoliv, co se chovalo nějak nestandardně.
Znala jsem se takřka nazpaměť, jen těžko mě teď mohl někdo ovlivnit, aniž bych
si toho všimla. Bohužel byly mé obavy na místě. Musela jsem viditelně
zblednout, neboť jsem v okamžiku toho zjištění zachytila vyděšené pohledy
obou mužů. Ten hajzl mi do hlavy nacpal něco jako černou skříňku; chtěl si zajistit
možnost mi bez problémů vstupovat do mysli a skrze tato zadní vrátka mě
ovládat. Podobné úmysly měl i s mým bratrem. Potřebovala jsem okamžitě
varovat Parana. Jak nejrychleji to jen šlo, jsem se dostala k jeho domu.
Znovu jsem si odchytla Ezru a snažila se jeho prostřednictvím mága
zkontaktovat. I přes jeho veškeré snahy a naléhání jsem nakonec odešla s nepořízenou.
Nechtěla jsem do domu vstupovat sama, abych v Davonovi nevzbudila
podezření. Nemohla jsem vědět, jakým způsobem by reagoval a nebylo by moudré
ohrožovat ještě další členy Paranovy družiny. Navíc v tom nemusel jet tak
docela sám. Vrátila jsem se zpět do prostor Akademie právě ve chvíli, kdy na
ostrov dorazila Ilana. Ihned mi sdělila, že její mise byla úspěšná, ale o
detaily se hodlala podělit až při další návštěvě velení. Na oplátku jsem jí
sdělila vše, co se mi podařilo zjistit o Davonovi. Vyzvala mě, ať ji navštívím
a za žádnou cenu s sebou neberu bratra.
Ilanina poslední poznámka mě skutečně znervóznila, začala
jsem mít tušení, že to nebyla jen moje mysl, s čím si mág hrál. Ovšem představa, jak se probírá
celou řadou tajných informací, co jsem měla uloženou v hlavě, mi
způsobovala mnohem větší obtíže. Nakonec jsem měla poměrně přesné údaje o
spojeneckých armádách, plánech několika stran a dokonce jsem znala i slabé
stránky jednotlivých vládců a dalších významných osob. Nic, co by se smělo
dostat do nesprávných rukou. A ty jeho zatraceně smrděly. Ilana na mě čekala už
u prostřeného stolu a sotva jsem překročila práh, nalila mi pohár vína. Posadila
jsem se naproti a čekala. Tvářila se neobvykle vážně a dokonce mě sama vyzvala,
ať se raději napiju. Byla bych bývala raději, kdyby to tak neprotahovala. Bylo
mi skutečně mizerně, když jsem si uvědomovala veškeré důsledky takového
selhání. Pak se dala konečně do řeči. Davonovi naštěstí nešlo o to, co jsem
měla ukryté v hlavě, ale pouze a jen o mé tělo. Vzrušoval ho jen pouhý
pohled na to, jak jsem bezvládně ležela na zemi a on ze mě mohl postupně
sundávat všechny části zbroje. Byl to fetišista, nepokoušel se mě ani
znásilnit. Ačkoliv mi ta představa přišla dost nechutná, ulevilo se mi. Nijak
mi vlastně neublížil. I tak jsem chtěla celou věc oznámit Paranovi,
nepředpokládala jsem, že by ženskou část jeho doprovodu nechával na pokoji. *
Po našem rozhovoru jsem se vypravila zpátky domů; Cael musel
být hrůzou bez sebe. Když jsem ale dorazila na místo, přivítalo mě jen ticho.
Bratr nebyl nikde k nalezení. Snažila jsem se ho zastihnout skrze linku
tvořenou našimi meči. Odpověděl a sdělil mi, že se také zastavil u Ilany.
Doufala jsem, že mu nic z toho, co se stalo, neprozradila. Neskutečně by
vyváděl. Počkala jsem, než se vrátí a snažila se působit tak klidně, jako by se
skutečně nic nestalo. Stručně jsem se mu zmínila spíše o tom, jak s ním hodláme
naložit a ubezpečovala jej, že nezneužil situace. Ačkoliv zrovna tohle byla
pravda, měla jsem pocit, jako by mi nevěřil. Nechala jsem to být a raději šla
nahoru. Čekala jsem, že za mnou během chvilky dorazí, ale stále nepřicházel. Ze
spodu jsem nezaslechla jediný zvuk. Bála jsem se, že se snažil vzít
spravedlnost do svých rukou a pro jistotu dala vědět Ilaně, ta mě ale poněkud
nakvašeně odbyla s tím, že byl celou dobu dole v jídelně. Vrátila
jsem se pro něj a konečně se mi podařilo jej přesvědčit, ať mě následuje. Druhý
den nás čekala další schůzka na velitelství, museli jsme být připravení,
podobná jednání byla zřídkakdy příjemná.
Ráno si nás přišel vyzvednout Riel a rovnou nás nasměroval k náměstí,
odkud jsme se měli hromadně přesunout. Tentokrát byli na jednání přítomni
všichni vládci, včetně vrchních generálů. Jejich účast byla rozhodně na místě.
To, co nám Ilana přišla sdělit, všem otřáslo půdou pod nohama. Kruhy Východní
vládkyně nebyly to jediné, o co se v posledních dnech postarala. Dle
jejích slov se jí podařilo vyřadit Naala. Znemožnila mu podle jejích odhadů na
dobrý půlrok zasahovat do běhu věcí. Na to jsme v tu chvíli neměli co
říct, tak jsme ji nechali pokračovat. Rozhovořila se o tom, jak odhalila
podstatu jeho existence; objevoval se tu v cyklech po třech stech letech a
zastupoval tu aspekt ničení. Sám pocházel z Jiskry, proto na něm nebylo
pranic lidského. A jelikož tu byl on, musela existovat i protiváha, bytost
zasvěcená životu a obnově. Celou dobu jsme ho měli přímo pod nosem, ten
nenápadný mág, jež nám v posledních dnech pomáhal, a představoval se jako
Thorion. Jenže rovnováha byla narušena, misky vah se posouvaly ve prospěch
Naala a vše spělo k žalostnému konci. Na Naala se nabalovaly veškeré
tragédie a hořkosti světa, až tato bytost získala vlastní vědomí. Chtěla odsud
pryč, dělala vše pro to, aby byly pevné bariéry tohoto světa protrženy a ona
mohla odejít. Tehdy Ilana všem prozradila, že náš svět rozhodně není ten
jediný. Už kdysi o tomto hovořil Unius, nabízel mi cestu ven, kterou jsem tak
horoucně odmírala. Jenže vypustit takovou bytost by znamenalo mnohem větší
katastrofu, než si asi kdokoliv z nás dovedl představit. Proto musela
Ilana Thoriona obětovat. Zaranžovala jejich střet, aby se jejich protichůdné
síly střetly a navzájem se oslabily. Po čase se měli vrátit oba, ale v případě
Thoriona už by nešlo o toho muže, kterého jsme poznali. Vzala si sice otisk
jeho duše, ale i tak to byla obrovská ztráta. Ve světle všech událostí však
přijatelná. Naal nakonec ovládal Temné, hovořil skrze Zlaté zbroje, Rowana a
nevynechal ani elfy.
A to nebylo ani zdaleka vše. Rozhodla se hovořit i o
podstatě temných Zářících, aby ostatní přesvědčila o tom, že se nejedná o
nemyslící bytosti zasvěcené ničení. V ničem se prý nelišili od ní samotné.
Pro podporu svých slov přede všemi stanula ve své pravé podobě. Její sluneční
aura prozářila místnost a naplnila ji příslibem naděje. Záhy ale pohasla a vystřídal
ji chladný měsíční svit, jež se postupně přeléval v houstnoucí temnotu. I
tváře našich spojenců zahalil stín. Upřený pohled Jižního císaře nabyl na
intenzitě a Pelior se začínal natahovat ke zbrani. Jednat proti Ilaně se ale
nikdo neodvážil. Dokázala na sebe vzít jakoukoliv podobu právě z důvodu,
že povaha všech Zářících byla ve své podstatě stejná. Ti temní, před časem
propuštění z Jam Zatracení znali jen utrpení, nikdo jim neukázal i ostatní
stránky života, ačkoliv na to měli právo. Rozhodla se je vzít pod svá ochranná
křídla a dát jim novou šanci. K životu, který si už budou moci zvolit
sami. K tomu nemohl mít nikdo námitky. I Pelior pro tentokrát mlčel, bylo
mi jasné, že pokud by se rozhodl zakročit, dostala bych to nejspíš příkazem
právě já. Domluvami s Temnými to ale nekončilo. Ilana hodlala se stavem
věcí konfrontovat Strážce; i on začal svůj svět po všech těch dekádách plných
válek nenávidět. Nebylo ale jasné, zda do věcí hodlá nějak zasahovat, nakonec
by to právě mohl být on, kdo svému výtvoru zasadí poslední úder. Ale s jeho
skonem by bariéra neskončila. Ilana by něco takového zřejmě nedopustila, ale už
jen to, že nad podobnou alternativou vůbec uvažovala, znamenalo obrovský posun
v jejím smýšlení.
Měli jsme tedy několik měsíců na to, abychom se vypořádaly s Východem,
Zlatými zbrojemi a elfy. Teď, když už jsme se nemuseli bát Naalova věčného
dozoru, jsme mohli využít všech dostupných prostředků. Doufala jsem, že nebylo
pozdě. Z fronty přicházely nepříjemné zvěsti o sílící ofenzivě. Východ se
rozhodl pro finální nápor. Jih se opět ocitl pod útokem Zbrojí, systematicky
napadaly zásobovací konvoje a připravovali je o cenné zdroje. Na západ byly vyslány
novicky z řad Sesterstva, aby se vypořádaly s nakažlivým vlivem
nemrtvých. I jim už docházely síly. Ilana nabídla pomocnou ruku, sama měla
tolik sil, že dokázala od chorob očistit celé město. Stejně tak byla její kouzla potřeba i na frontě.
Dovedla jsem si představit, kolik času taková obnova sil zabere. Teď jsme však
měli novou naději, přišla právě včas. Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že se nám
vše sype pod rukama a s posledním dechem jsme se snažili zachránit to
poslední, co nám zbývalo za cenu obrovských ztrát a chyb.
Než jsme se vydali zpět na ostrov, promluvil ke mně Pelior.
Znovu mi připomněl rozkaz ohledně výslechu zajatce, mně bylo ale jasné, že ho
zajímá především stav jeho mága. Ubezpečila jsem ho, že se jeho stav zlepší a
brzy by měl být v pořádku, zároveň jsem se zavázala k tomu, že na něj
dohlédnu, jakmile se probere. Měl ve zvyku se přepínat. Vděčnost v hlase Severního
vládce se mnou skutečně pohnula. Bylo to snad poprvé, co jsem měla pocit, že si
vzájemně rozumíme a jde nám o stejnou věc, bez jakýchkoliv postranních úmyslů,
jaké jsme si obvykle oba nechávali v záloze. Opět jsem alespoň na chvíli
získala pocit, že to všechno, co jsem pro něj udělala, nebylo pro nic. Mělo to
nějaký smysl a podařilo se mi znovu vkročit na cestu za svým cílem. Bohužel
situace na ostrově byla zcela opačná. Jakmile se Exai dozvěděl o Naalově spánku, chtěl se okamžitě vydat po
stopách dávno ztracených archivů. Jenže si nechtěl uvědomit, že tento stav je
pouze dočasný a on se hodlal mstít. Nechal by všechna místa srovnat se zemí a
těch několik měsíců byla příliš krátká doba na to, aby odtamtud vydoloval něco
užitečného. Studium takových materiálů zabere nezřídka celá léta, ba dokonce
desetiletí. Byl frustrován z toho, že by tu měl nečinně sedět a jen
přihlížet tomu, jak sami podnikáme nebezpečné akce. Nebyl cvičen v boji,
tak chtěl být nápomocen svým vlastním způsobem. Nakonec požádal i o převelení
na Jihovýchod, kde chtěl Einarovi pomoci s elfy. To už vůbec nepřicházelo
v úvahu, byli mnohem nebezpečnější, než se na první pohled zdálo a navíc
se poblíž té oblasti vyskytovaly Zlaté zbroje. Ztratit Exaie by nám v ničem
neprospělo. Přesto se nám nějak podařilo jej uklidnit. Společně s Ilanou a
Einarem jsem se pak vypadala za členem Zlatých zbrojí drženým na ostrově.
Všichni tři jsme ho podrobili důkladnému zkoumání. Jeho existence
nebyla přirozená. Připadal mi jako dítě, jemuž byl do mysli vložen vzor, jenž
určoval, jaký z podnětů je hoden zapamatování. Bytost dokonale
naprogramovaná k jedinému účelu. Růst těla byl podpořen magickými
substancemi, což našim nepřátelům v podstatě umožňovalo vytvářet si během
krátké doby silnou armádu. Jediné, co potřebovali, byli malé děti. Těch, po
kterých se už nikdo nebude ptát, bylo v období válek vždycky dostatek. Oba
mí společníci tyto domněnky potvrdili. Navíc byli všichni dokonale loajální
Ewanovi, nějakým způsobem dokonce dokázali určit, že hovoří přímo s ním. Dostala
jsem za úkol určit povahu tohoto prazvláštního pouta. Jen Einarovi se tato idea
nepozdávala, stále nebyl ochoten mi uvěřit. Neustále mě obviňoval ze zrady a
teď mě dokonce nařkl i z toho, že bych snad mohla spolupracovat i s bývalými
členy kultu. Ilana ho poslala pryč a sama mě žádala, ať s ním i přes to
všechno soucítím. Jeho zášť jsem naprosto dokonale chápala, byla jsem to právě
já, kdo ho upozorňoval na všechny chyby a nedostatky. Obojí nesl velmi těžce,
ale hodlala jsem v tom pokračovat i nadále. Nepřinášelo mi to potěšení, ba
právě naopak, ale nejspíš tu nebyl nikdo jiný, kdo by se vůbec dokázal jeho
moci takovým způsobem vzepřít a ještě k tomu odhalit její mezery. Nikdo z nás
nebyl neomylný a zároveň nedisponoval tak neotřesitelným sebevědomím jako právě
on. Když se konečně odporoučel, začala jsem se soustředit na spoutaného muže
před sebou. Šla jsem po té nejpřímější lince, jakou jen šlo naleznout. Vedla mě
přímo k mladšímu bratrovi; měla jsem kliku, že se s ním osobně
setkal. Prožít si takový okamžik a zhodnotit, jak na ně Ewan působí, bylo už
snadné. Měl okolo sebe auru charakterem velmi podobnou Zářícím. Byl pro ně jako
rodič, jež je přijímal do své náruče a jako jediný jim poskytnul potřebnou
oporu a blízkost. S tím, co jsem zjistila, by se mohla Ilana, nebo dokonce
Riel pokusit takový vliv napodobit. Možná bychom se pak nemuseli zbavovat všech
zbrojí a vyhnuli se tím dalšímu zbytečnému krveprolití. Pokud by jen tohle
působení mělo stačit.
Posledních několik hodin zkoumání mě ale zcela vyčerpalo.
Potřebovala jsem si alespoň na chvilku oddechnout. Ne však nutně ve vlastním
sídle; jak jsem cestou procházela okolo pozemku náležícímu Paranově vile,
rozhodla jsem se jednat. Nakonec rozsudek nad Davonem byl již vyřčen a já
chtěla mága na celou záležitost upozornit. Tentokrát mi Ezra požadovanou
schůzku zajistil. Paran měl snad ještě horší náladu než minule. Vyrušila jsem
ho uprostřed dalšího výzkumu, což dle jeho slov nehodlal nechat bez povšimnutí.
Chvilku jsem vyčkala, než si uleví tou salvou obvinění a přešla rovnou k věci.
Zpráva o Davonovi ho zaskočila, náhle celý znejistěl a už si nedovolil vznést proti
mně jediné křivé slovo. Prozradila jsem mu i podstatu své schopnosti nahlížet
do myslí a omluvila se mu, že byl takovému zkoumání již vystaven. Naštěstí
tohle dokázal pochopit a měla jsem jeho svolení, vzít si na paškál i zbytek
jeho doprovodu. Ovšem tak, abych nevzbudila příliš podezření. Rozhodli jsme se,
že jim sehrajeme scénku. Řev a nadávky se domem rozléhaly samy a postarali jsme
se o to, aby nás nikdo nepřeslechl. Předstírala jsem, že tu mám pobývat na
rozkaz Ilany a dohlížet na vývoji jeho nové zbraně. Navíc jsem měla tu drzost
ubytovat se přímo v jejich sídle. Práskla jsem za ním dveřmi a vydala se
po schodech nahoru k určenému pokoji, který mi už začal Ezra připravovat.
Vše vyšlo přesně podle našich plánů; záhy se okolo mě začali
shlukovat jeho společníci, celí zvědaví na toho, kdo Paranovi takovým způsobem
hnul žlučí. Všechna čest jeho hereckému umění. Ze všech těch tváří mě ale
zvlášť zaujala jedna, mladá dívka, až neuvěřitelně krásná. A místo toho, aby se
po budově pohybovala se sebevědomím, jaké by jí mělo náležet, okolo sebe jen
těkala pohledem a působila jako zvíře zahnané do kouta. Ačkoliv jsem si potřebovala
odpočinout a necítila jsem v sobě už moc sil, něco mi napovídalo, ať v jejím
případě ještě udělám výjimku. Nejdřív jsem si s ní šla jednoduše
promluvit. Byla plachá, ale stačilo ji jen zastoupit cestu a přímo ji oslovit.
Ptala se mě, jestli Paranovi hořely ruce, prý se tak stávalo, když byl nanejvýš
rozčilen. Pousmála jsem se té představě a uklidnila ji, že tak daleko to
nedošlo. Skutečně působila zvláštně, nedalo mi to a nahlédla jsem pod povrch. Znala
bolest, měla jeden z těch zvláštních darů, jež ji umožňoval jakákoliv muka
bez mrknutí oka snášet. Nebyla obdařena kouzly, dokázala se ale spojit se
strukturou předmětů, což bylo snad ještě nebezpečnější než vstupovat do něčí mysli.
I ona byla ale Davonem poznamenána a ačkoliv ji vždy vymazával vzpomínky na
tyto nepěkné události, nevěřila jsem tomu, že by to na ní nezanechalo následky.
Díky ní se mi ale podařilo zjistit totožnosti i pěti dalších obětí. Všechno to
byly děti, příliš mě nepřekvapilo, že mezi nimi byl i Ezra. Na chvilku jsem se
odmlčela a vše sdělila Ilaně. Nemělo smysl ho nechávat déle na svobodě.
Ilanu mé zjištění hluboce zasáhlo, cítila jsem její hněv i
to, jak se silou vůle snaží potlačit touhu okamžitě zakročit a roztrhat toho
bídáka na kusy. Ovládla se a hodlala jej přenechat spravedlnosti, ať nad ním
vyřknou ortel nyní. V tomto případě Jižní císař. Pro tentokrát jsem musela
s volbou soudce souhlasit, bylo mi jasné, že se mu dostane toho nejvyššího
možného trestu. Pak mě požádala, ať počkám na její příchod, chtěla s sebou
ještě vzít Einara, aby i zbytek obětí zbavil Davonových kouzel. Dříve, než
dvojice dorazila, vystřídala se u mých dveří celá řada zdejších obyvatel.
Vyzvídali účel mého pobytu a mnozí z nich se ptali i na Paranův výzkum.
Byla jsem v tomto ohledu stejně sdílná jako on. Na návštěvu přišel i Cael.
Na velitelství nás nedoprovázel, neměl tedy sebemenší potuchy o tom, co všechno
se událo. Tady jsem ale nebyla na místě, které jsem považovala za bezpečné k podobným
hovorům. Prozradila jsem mu alespoň to, že se hodláme postarat o Davona. Tím
spíš ale nabyl podezření, že jsem mu oné noci neprozradila všechno a kvapně
odešel. Dvojice, na kterou jsem čekala, došla takřka vzápětí.
Ihned jsme si nechali svolat všechny podezřelé. Byly mezi
nimi i dokonce dvě novicky, které byly k Paranvi přiděleny krátce před
jeho odchodem na ostrov. Neponechával nic náhodě. Einar z nich postupně
snímal magické značky a já prověřovala jejich důvěryhodnost. První z nově přijatých
se jen snažila svést Parana a zajistit si tak lepší budoucnost. Neměla sebemenší
zájem o jeho výzkum a sama investovala veškerou energii k tomuto jedinému
cíly. Bylo to vcelku pochopitelné, v oblasti, ze které pocházel, byl
pokládán za velmi váženého. A ona, jakožto čtvrtá dcera radního, musela volit
moudře. Druhá se po zásahu odčarování téměř zhroutila, krom pojistky jí Einar
navrátil i všechny vzpomínky a u ní to rozhodně nezůstalo jen u letmých doteků.
Chtěla odsud okamžitě pryč, proti čemuž nemohl nikdo z nás cokoliv
namítnout. Nakonec byli prověřeni všichni. Paran tomu stále nemohl uvěřit, sám
byl po většinu času zaneprázdněn svým výzkumem a jen těžko si mohl všimnout
toho, že si hřeje na prsou takového hada. Davon byl samozřejmě již zajištěn a
čekalo se jen na vhodnou příležitost, kdy bude možné předat ho spravedlnosti. Ještě před odchodem jsem Parana upozornila na
Baluu, zvláštně nadanou dívku, která však potřebovala podpořit. I když se k tomu
stavěl odmítavě, tušila jsem, že něco z toho si přeci jen k srdci vezme.
Pak už jen zbývalo vyhledat Caela. Teď už jsem mu skutečně měla, co říct. A
nejen to, co se odehrálo na velení…
---------------------------------------------
* Ač může celá scéna působit nanejvýš vážně, její odehrávání bylo skutečný peklo. Jako hráčka jsem předem věděla, co se odehrálo, protože to PJ musel vše vysvětlil Ilaně. Ještě teď si vzpomínám, jak jsme na sebe s Gábi koukaly a marně potlačovaly smích. Že se budu tlemit při okamžiku, kdy mi někdo sděluje, jak mi skoro znásilnili postavu, jsem fakt nečekala :D šlo asi o ten způsob, jakým byly všechny ty úchylárny popisovány. Pro jednou aspoň nějaká zábavná chvilka. Však nás to taky hned přešlo a bude jenom hůř :D
Žádné komentáře:
Okomentovat