Ze života Maery - část XXXVII.

Povýšení

    A máme tu pokračování. Tentokrát mi psaní dalo opravdu zabrat, ale hlavním problémem nebyla nechuť nebo dokonce nedostatek motivace, ale pitomá židle! Jsem v Praze už nějak moc dlouho a většinu času bohužel trávím u počítače, což se dost nechvalně projevuje na mé celkové kondici. Poslední dny stále zápasím s bolestmi hlavy, krční páteře a vůbec. Fakt čas si pořídit nějaký normální křeslo, nebo se na ten počítač vybodnout (to bych si ovšem nesměla pořídit nový guild warse). Navíc jsem zjistila, že se mi podařilo spojit hnedle dvě sezení, proto také ta délka (i když 28 225 znaků za 6 hodin není nějaké závratné tempo). Ale nasrat na úvodníky, chci si jít už konečně lehnout...

    Povinnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Sotva jsem zahmouřila oka, už zase někdo bouchal na dveře. Myslela jsem si, že je to Cael, ale místo toho stál na chodbě Tajwun. Vypadal opravdu mizerně; pozvala jsem ho dovnitř a nabídla mu aspoň židli. Ne, že by toho v mém pokoji bylo o moc víc. Posadila jsem se na kraj postele a čekala, s čím přišel tentokrát. Nesl další rozkazy od Peliora; měla jsem zjistit, jak je na tom po Ilanině smrti Riel. Pro všechny představoval veledůležitý strategický prvek, jako jediný mohl manipulovat s ostrovem, na kterém se nacházela značná část armády a dalších zdrojů. Ztratit tuto pozici by naše spojence velmi bolelo. A mně vyslali na výzvědy, jakožto bývalou Ilaninu přítelkyni, které se Riel určitě milerád svěří. Obdržela jsem i další náramek umožňující mi komunikaci právě s vrchním mágem. Měla jsem vše hlásit okamžitě, aby se podle mých zpráv mohli zařídit. Vyrazit jsem měla co nejdřív; po likvidaci posledních výbušnin byly zásobovací cesty znovu obnoveny. Riel byl tedy alespoň ve stavu, kdy dokázal plnit alespoň tyto požadavky.

To ovšem nebyla jediná záležitost, se kterou Tajwun přišel. Jakmile se Pelior doslechl o mém podivném snu a císařově reakci, rozhodl se také jednat. Musela jsem znovu dopodrobna vylíčit, co všechno jsem viděla. A pak vytáhl věštecké kolečko. Nečekala jsem, že ho ještě vůbec někdy uvidím, ale přikládali této události opravdu velkou váhu. Tušila jsem, že se mi ani v nejmenším nebude líbit, co prostřednictvím divinačních kouzel spatřím. Ani jsem se nemusela dlouho soustředit a koncentrovat své myšlenky; takřka vzápětí jsem hleděla na hrubě vytesanou podzemní místnost, v jejímž středu stál on, ve své nové podobě. Když se ale jeho hlava natočila mým směrem, nebylo pochyb o tom, čí duše se skrývá v této tělesné schránce. Jeho pronikavé oči a krutý úšklebek byly opravdu nezaměnitelné.  A stejně jako kdykoliv předtím, i teď se mi kolečko rozžhavilo v rukách a vize byla násilně přerušena. Všechno to přežil; zabil Ilanu a pak si prostě obstaral nové tělo. Přitom stačilo tak málo a všechno mohlo být naprosto jinak. Místo toho jsem teď čelila další otázce; sotva jsem se vzpamatovala, měla jsem se rozhodnout, zda se vydám na jeho lov. Snažili se, aby to působilo jako akt mé vlastní vůle; koneckonců po mně chtěli zabít svého vlastního bratra. Ale mohl tohle skutečně dokázat někdo jiný? Když dokázal vyřídit i Ilanu. Už jednou jsem tomuto rozhodnutí čelila a věděla jsem, co všechno to bude obnášet, přesto jsem na to kývla. Jinak by se toho určitě chtěl ujmout jeden z vládců, což jsem nechtěla dopustit.

Pelior s mým souhlasem musel dopředu počítat; měla jsem si pro tuto akci sestavit vlastní tým a dokonce mě povýšili. Odteď jsem byla vrchním velitelem jednotek speciálních sil a zodpovídala se pouze nejvyššímu kruhu spojenců. Abych se tímto titulem mohla prokazovat, obdržela jsem další náhrdelník, tentokrát s rudým lemováním. Mohla jsem si tak vyžádat jakékoliv prostředky a přebírat kontrolu nad níže postavenými členy armády. Tedy za předpokladu, že toho nebudu příliš zneužívat, jak musel Tajwun dodat. I když bych za normálních okolností dokázala vymyslet celou řadu neškodných způsobů, jak díky těmto privilegiím kohokoliv z nich vytočit, neměla jsem na to ani pomyšlení. Naopak mě znervózňoval fakt, že jsem to teď měla být já, kdo povede další akce a na jehož ramenech bude viset zodpovědnost za všechny členy. Jižního císaře tato skutečnost zřejmě taky nenadchla. Požádala jsem Tajwuna, ať s ním místo mě jedná raději on. Potřebovali jsme se k Ewanovi dostat dřív. Rozhodla jsem se, že mě bude doprovázet Cael, Corwen a Exai. Většího počtu nebylo pro takovou akci třeba, navíc jsme museli zjistit přesnou lokaci podzemních prostor, kde se teď ukrýval. Kolečko jsem ale k dispozici nedostala, pouze nějaká jiná zařízení, se kterými si prý náš Zářící už bude vědět rady. 

Další kroky mě tedy zavedly na ostrov. Prošla jsem branou vytvořenou samotným Rielem a dočkala se i poměrně vřelého uvítání. Působil, jako by bylo vše v nejlepším pořádku, což už mi samo o sobě přišlo značně podezřelé. Požádala jsem jej o soukromý rozhovor a přesunuli jsme se do jednoho z neobydlených domů poblíž hlavního náměstí. Cestou jsem se snažila nějak navázat hovor a pod záminkou, že bych ráda věděla něco víc o fungování ostrova, jsem si ověřovala, jak na tom je. Nevykazoval ale žádné známky smutku, znepokojení nebo strachu. Ba právě naopak, tak racionálně obvykle nehovořil. Přešla jsem tedy rovnou k věci a zeptala se na Ilanu. S úsměvem mi odvětil, že zprávám o její smrti nevěří. Prý tu stále mezi námi je a stačí si jen všímat znamení, které nám posílá. Rozhodl se tedy všechno popřít. Nejspíš bylo pravdou, že by jej Ilanina smrt opravdu zničila, tak se snažil zuby nehty držet nějaké vykonstruované naděje. Otázkou bylo, jak dlouho dokázala taková berlička vydržet. Znovu jsem mu zopakovala, že jsem s ní těsně před tím výbuchem hovořila a poté bylo pouto vymazáno. Ani císař již necítil její přítomnost. Ale ani to mu jako důkaz nestačilo. Mě samotnou už jen připomínka té události dokázala téměř zničit mé sebeovládání, tak jsem raději nechala Riela odejít. Vše jsem posléze sdělila Tajwunovi, abych obdržela rozkaz Riela důkladněji prozkoumat. I když věděli, jaké škody může podobný střet se Zářícím způsobit. Navíc mě tím opět postavili do velmi nepříjemné pozice, kdy jsem se měla obrátit proti vlastním lidem. Snad jsem to i mohla odmítnout, ale nakonec to zajímalo i mě samotnou. Riel byl skutečně důležitý a nejen jako vhodně umístěný strategický prvek.

Pak přišla řada na Exaie; zamířila jsem rovnou k archivu, kde obvykle trávil svůj čas hrabáním se v nalezených dokumentech Zářících. Když mi ani po několika zaklepáních neodpovídal, vešla jsem i bez pozvání dovnitř. Našla jsem ho ležícího na zemi v haldě svitků a v jedné ruce ještě svíral prázdný džbán. Celá místnost nepříjemně páchla alkoholem. Vypadalo to, že o sobě vůbec nevěděl. Naštěstí během chvilky dorazil Riel a nalil mu do úst nějaký lektvar, jež dokázal účinky alkoholu téměř potlačit. Nebylo nutné vyzvídat, proč se tak strašně zřídil. Předala jsem mu truhličku od Tajwuna i zprávu, co bude teď jeho úkolem. Příliš se mu to nezamlouvalo. A když jsem se zmínila, že odteď podléhá mým rozkazům, nebyl nadšený o moc více. Musela jsem zvolit takový tón, jen ať se zaobírá těmito nepříjemnostmi, které mohly aspoň z části přehlušit všechny ostatní problémy. Viděla jsem, jak vratkou půdu pod nohama má a na mně bylo vytvořit nějaký pevný bod. Ne jen další prostor pro soucit a sebelítost. Ovšem nepříjemné bylo, že chtěl celou záležitost projednat s císařem. Musela jsem mu lhát, že celá věc byla již vyřízena a určitě mu bude později umožněno si u něj vyžádat audienci. Doufala jsem, že sám nemá nějaké prostředky pro přímou komunikaci s ním. To mohlo naše plány na dopadení Ewana skutečně ohrozit. Dala jsem mu nějaký čas na přípravu a stanovila místo i hodinu odchodu z ostrova. Využila jsem Rielovy přítomnosti a vyžádala si další schůzku.

Tentokrát jsme se přesunuli rovnou k přístavu, kde jej čekala ještě nějaká práce. Tohle také nemělo trvat příliš dlouho; došli jsme až k budově s pěkným výhledem na moře a posadili se ke stolu v jídelně. Začala jsem se ho vyptávat na možné nasazení ostatních Zářících na frontě. Ilana se tomuto tématu obvykle spíše vyhýbala, ale v současné době by pro nás mohli znamenat rozhodující výhodu. Zatímco mi odpovídal, pokoušela jsem se dostat přes jeho mentální bariéry. Kroužila jsem okolo jeho mysli a marně se snažila najít skulinku, kterou bych vklouzla dovnitř. Ale neměla jsem toho dne zrovna štěstí; mé pokusy hned odhalil. Omluvila jsem se mu, že šlo pouze o šetření, zda není jedním z dvojníků a pokračovala. Stále se mi ale nedařilo cokoliv zachytit, čas ubíhal a s ním se i zvyšovala moje netrpělivost. Nemohla jsem ho tu zdržovat do nekonečna. Uchýlila jsem se k poslední možnosti, jakou jsem měla; další mentální útok jej skoro odhodil a já konečně nalezla cestu dovnitř. Klouzala jsem jeho myslí, probírala se vzpomínkami na nedávné události, povrchními myšlenkami a snažila se dostat k čemukoliv, co by se týkalo Ilany. Stále do mě ale narážely informace týkající se ostrova, plánů zásobování, starosti, jež si dělal o Einara a Exaie. Hrozilo, že se v něm začnu ztrácet, nebo se zhroutím pod nátlakem takového množství údajů. Snažila jsem se dopracovat k jejich společným zážitkům, abych zachytila vlákno patřící k Ilaně, po kterém už by se dostala hlouběji. Jak jsem o něj ale jen zavadila, převalila se přese mě obrovská vlna bolesti, smutku a strachu. S takovou intenzitou, až mě to vyhodilo z jeho mysli ven. Na chvilku jsem musela ztratit i vědomí. Když jsem znovu otevřela oči, skláněl se nade mnou Riel, viditelně vyčerpaný.

Odbyla jsem ho se slovy, že šlo o rozkaz. Ani mně z toho nebylo zrovna příjemně. Jenže on mě z toho jen tak lehce vyváznout nenechal. Ptal se mě, zda vůbec tuším, jak bolestivé takové útoky jsou. Prý za sebou nechávám jen řadu mrzáků. Sama jsem si toho byla moc dobře vědomá a byla jsem to také já, kdo s tímhle musel po celou tu dobu žít. Teď se ta jizva ještě rozšířila. Naštěstí už se blížil čas k odchodu. Spousta slov opět zůstala nevyřčena. Na dohodnutém místě jsem se setkala s Exaiem a chvatně jsme ostrov opustili. Na velitelství jsme se dostali opravdu rychle, jak se ukázalo, má nová funkce mě opravňovala k přednostnímu využití všech portálů. Alespoň k něčemu to bylo dobré, odpadla i celé řada formálních kontrol, dotěrného dotazování a podobných nepříjemností. Cestou jsem ještě sdělila bratrovi, ať očekává náš příchod a dá vědět i Corwenovi. Na oplátku mi sdělil své obavy týkající se Exaie. V poslední době jej sledoval a zjistil, že krom pravidelných hlášení Jižnímu císaři, u sebe přechovává plány na likvidaci východu zahrnující hromadné oběti z řad civilistů. Bylo pravdou, že býval v těchto záležitostech poslední dobou až příliš horlivý, ale stále jsem se domnívala, že by něčeho podobného nebyl schopen. I když jeho reakce po vyhlazení obou měst nehovořila zrovna v jeho prospěch. Předala jsem to výš, ať se rozhodnou, jak s ním naloží.

V předem vyhrazené místnosti na mě už čekala dvojice mužů. Krátce jsem jim sdělila, co bude naším úkolem a rovnou jim přidělila úkoly. Nejdůležitějším členem byl v tuto chvíli Exai, který se měl postarat o lokalizaci Ewana. Vyzvala jsem jej, ať s tím rovnou začne. Mezitím jsem čelila další záplavě otázek od Corwena týkajících se jak Ilanina skonu, tak toho, co bude dál. Stejně jako Riel odmítal její nepřítomnost připustit, ačkoliv na rozdíl od Zářícího měl v hlavě skutečný zmatek. Začala jsem pochybovat o jeho nasazení. Na druhou stranu měl zvláštní dar intuice a v likvidaci Zlatých zbrojí byl skutečně velmi nápomocný. Náš rozhovor přerušilo až Exaiovo prohlášení, že se mu mého bratra nepodařilo nalézt, podle všeho by měl být mrtvý. Vyzvala jsem ho, ať to vyzkouší ještě jednou na nějakém příhodnějším místě. Nedaleko od nás se měla nacházet místnost určená přímo k věštění. Jakmile odešel, pokračovala jsem v debatě s Corwenem. Bylo důležité se dohodnout, jakým způsobem spolu budeme na akci komunikovat. Já a bratr jsme byli zvyklí používat celou řadu poměrně komplikovaných posunků. S tím jsem ale Corwena za tak krátkou chvíli nemohla seznámit. Nehledě na to, že jsme je často používali i během komunikace tady na velitelství, abychom si radili, kam dále naše myšlenky směřovat. S Exaiem bylo možné hovořit pomocí telepatie. Musela jsem si vyzkoušet, zda Corwen dokázala něco podobného. Bohužel reagoval jen na mě, k mé mysli se už dostat nedokázal. V jeho případě bylo tedy nutné zvolit tradiční metody.

Exaiovo pátrání konečně přineslo nějaké výsledky; Ewanova nová základna se nacházela na území Severu. Ještě se mu nepodařilo zjistit přesnou polohu, ale měl k dispozici hnedle několik obrazů dané lokality. S tím by si už někdo další mohl hravě poradit. Nemělo smysl otálet. Okamžitě jsem poslala zprávu našim spojencům a byla rozhodnutá již druhého dne vyrazit. Požádala jsem své tři společníky, ať si připraví i nějaký seznam požadovaného vybavení. Museli jsme být připraveni na vše. Pak jsme se rozešli. Sama jsem si k večeru dávala ještě dohromady veškeré informace, co se nám za tu dobu podařilo o Ewanovi nasbírat. Procházela jsem jeho akce a snažila se jeho kroky porovnávat s tím, co už jsem věděla o jeho minulosti. Vzory byly podobné, ale skutečně v nich byl patrný i cizí vliv. Rukopis však z velké části zůstával. Když jsem se chtěla konečně uložit ke spánku, vtrhl mi do pokoje Corwen. Sotva pletl nohama a po několika krocích se sesunul k zemi. Vypadal, jako by jej někdo otrávil, ale na jeho těle jsem nenašla žádné stopy po zranění. Blouznil a neustále něco mumlal o nějaké sošce. Našla jsem ji mezi jeho věcmi a vložila mu ji do rukou. K mému překvapení ta věc zafungovala, a Corwen pomalu přicházel k sobě. Exai se mezitím vydal hledat pomoc. Než s ní došel, už se Corwen vzpamatoval natolik, aby mohl souvisle mluvit. Začal mi líčit, jak pocítil přítomnost Ilany a má tedy jasný důkaz o její existenci. Což vyřkl právě ve chvíli, kdy tam Exai dotáhl Riela. Oba si začali notovat a nutili mě věřit jejich halucinacím. Co na tom, že Corwen tu přítomnost vnímal jako sílící pocit pokřivení uvnitř jeho samotného. Něco prostě cítil a musela to být právě ona. Riel na oplátku přišel s historkou, jak branou na ostrov propadl zraněný Geran. To už znělo věrohodněji, ale i tak to nic nedokazovalo. Když jsem se ujistila, že je Corwen jinak v pořádku, poslala jsem je po svých. Ráno jsme se měli ještě sejít s generály a probrat s nimi možnosti dalšího postupu.

Ewanova nová základna se nacházela v městě zvaném Sereum. To místo nebylo samo o sobě ničím zajímavé, nepřicházela z něj jakákoliv znepokojivá hlášení.  O existenci nějakých podzemních prostor neměli místní zřejmě ani potuchy. Museli jsme si tedy poradit sami. Právě z tohoto důvodu jsem s sebou vzala bratra; operace ve městech byly jeho specialitou. Vyžádala jsem si ze skladů vhodné oblečení, které by nám umožnilo pohybovat se po městě co nejméně nápadně a sadu velmi specifických jedů, kterou k mému překvapení byli skutečně schopní obstarat. Krom bratra, který dostal podobný nápad, už nikdo nic nepotřeboval. Takto vybavení jsme se vydali k místu přesunu. Do města jsme dorazili krátce před polednem a nejspíš tak zkrátili kapitánu posádky pauzu na oběd. Těžko si jinak vykládat jeho rozladění. A na první pohled vypadal, že toho sežral opravdu hodně. Když mu ovšem někdo přišel sdělit, v jaké pozici se ve skutečnosti vůči mně nachází, hned svůj přístup změnil. Stal se z něj prvotřídní úlisnej parchant. Naštěstí nechával většinu záležitostí řešit své podřízené, kteří už od prvního pohledu působili mnohem kompetentněji. Vyřízení ostatních formalit tak netrvalo příliš dlouho a my mohli vyrazit do ulic.

Corwen se už krátce po příchodu do města zmínil, že zde zachytil nějaké zvláštní, nepřirozené působení. Nechali jsme ho, ať tedy vede naše kroky. Protáhnul nás sítí spletitých ulic mířících k méně udržovaným částem města. Museli jsme být na dobré stopě, sotva jsme se k těmto místům přiblížili, začali nás sledovat. Navrhla jsem, ať odbočíme do jedné ze slepých částí, kde bychom je mohli vylákat k nějaké akci. Navzdory k tomu, kde jsme se právě nacházeli, bylo dláždění pokrývající celou plochu, velmi umně položené. Navíc se vzorem, jaký jsem v těchto částech nespatřila. Šlo jen o drobounký detail, ale i to stačilo k vyvolání mé pozornosti. Poslala jsem Exaie, ať místo důkladněji prozkoumá. Já, Caela a Corwen jsme mezitím pátrali po okolí a pomalu se připravovali na přepadení. Ale místo toho, abychom čelili přímému útoku, vhodil někdo do oblasti dýmovnici. Hustý, dusivý kouř nám dokonale zakryl výhled a znemožnil jakoukoliv reakci. Snažila jsem se zachytit alespoň nějakého z útočníků, ale všem se nějak podařilo vyklouznout. Když se dým konečně rozplynul, byl Exai pryč. Volala jsem na něj, ale nedostávalo se mi žádné odpovědi. Znovu jsme pročesávali oblast, když se náhle Corwen zastavil u jedné z velkých dlaždic. Zvláštní aura, kterou ve městě zachytil, prý pocházela odsud. Snažila jsem se pod deskou nalézt nějaký mechanismus, magické dráhy, cokoliv, co by mi napovědělo, že jde skutečně o nějaký vchod a dalo mi také možnost jej otevřít. Nakonec pomohla hrubá síla. Když se nám konečně podařilo dlaždici odsunout, objevila se pod námi chodba vedoucí hluboko do útrob města. Na místě už byl i Exai, který se nejspíš celou dobu snažil dostat ven. K mému překvapení už žádný další útok nepřišel. Naskákali jsme dovnitř a dlaždice se vrátila na své původní místo.

Exai se slabě rozzářil měsíčním světlem a nám se tak naskytl pohled na velmi hrubě opracované stěny s nepřeberným množstvím vzorů, jako by toto místo bylo poskládané z několika naprosto odlišných architektonických stylů. Některé části zdiva dokonce reagovaly i na Exaiovu auru. Stejně jako to dělávaly stavby zářících. Chodba byla prázdná a nic nenasvědčovalo tomu, že se tu má v blízkosti vůbec někdo nacházet. Postupovali jsme dál po svažité cestě, dokud jsme nenarazili na křižovatku ve tvatu T. Znovu jsem zapátrala po okolí. Zdálo se mi, jako bych zprava něco zachytila. Snažilo se mi to vyhnout a stahovat hlouběji. Už jsem skoro vykročila tím směrem, když mi Corwen sdělil, že stopa, po které jdeme, míří právě na opačnou stranu. Rozhodla jsem se tedy věřit jeho instinktům a vydali jsme se za ním. Po chvilce jsme dorazili až k obrovské bráně a nenápadným dveřím po jejím boku. Corwen nás upozornil, že se jí nemáme za žádnou cenu dotýkat. Rozhodla jsem se tedy jít napřed a otevřít dveře. Vklouzla jsem do boční chodby, ve které byly umístěny střílny mířící na uličku vedoucí k obrovskému sálu. Skrze průzory jsem zachytila několik postav v kápi, v jejichž středu kráčel muž s holí ověnčenou rolničkami, na jejímž konci se vyjímal znak Ilany. Pobídla jsem ostatní, ať mě následují a pokračovali jsme dál po boční chodbě. Nikdo ji nehlídal.

Došli jsme až k dalším dveřím, kde se celý proces opakoval. Opatrně jsem za ně nakoukla, abych zjistila, že podobná ulička lemuje po obou stranách celý sál. Místnost se pomalu začala plnit dalšími bytostmi v kápích, zřejmě se schylovalo k nějakému setkání. Vrátila jsem se ke svým mužům a dohodla se na dalším postupu. Já jsem se měla s Caelanem dostat na druhou stranu, zatímco Corwen s Exaiem měli přeběhnout dál a jistit situaci odsud. Ten, který měl být Ewanem se již nacházel na menším stupínku přímo uprostřed sálu. Než jsme se ale vydali na předem určené pozice, přitáhli zahalenci do místnosti další hosty. Několik desítek lidí svázaných provazy na rukou i nohou s prázdnými pohledy. Hned mi bylo jasné, co má nastat. Opět jsem stála před volbou, zda zaútočit teď, kdy byla místnost plná lid, nebo vyčkat na konec rituálu a dojít si pro Ewana, až nebude pod dohledem řady jeho přisluhovačů. Mezi oběťmi byly ženy, staří a dokonce i děti, ale i tak jsem si nemohla dovolit nechat Ewana proklouznout. Ne teď, když byl téměř na dosah. V případě okamžitého útoku by tu nastal takový chaos, že by neměl problém jej využít k útěku. V očích svých společníků jsem viděla nesouhlas, tedy až na bratra, který mé rozhodnutí plně chápal. Nakonec se nechali přesvědčit i Corwen s Exaiem. Přesunuli jsme se na své pozice a čekali.

Nečinně přihlížet vraždění nevinných bylo těžší, než jsem si představovala. Zvlášť, když to všechno teď padalo na moji hlavu. Byla jsem to já, kdo vydal rozkaz k tomu, abychom počkali. A že jsem měla zatraceně hodně času k tomu, abych své rozhodnutí změnila. Místo toho jsem teď pozorovala, jak jim naprosto bezcitně podřezávají krky a nechávají krvácet na dláždění. Sál se zaplnil ozvěnou jejich posledních výkřiků a pachem čerstvě prolité krve. Když už zbývalo jen několik posledních jedinců, kteří v sobě nalezli sílu pro odpor, všechny náhle téměř oslepila rudá záře, z níž se pomalu začala formovat nám velmi dobře známá postava nejprve s třemi, později i se čtyřmi páry křídel. Obraz to byl tak věrný, až jsem chvílemi měla pocit, že se Ilana skutečně vrátila. Kultisti začali poklekat a žehnat jejímu zjevení. Rituál byl úspěšný. Pak ale její obraz promluvil. A slova, jako by skutečně patřila Ilaně. Nechtěla už žádné další oběti a vyjádřila hluboké zklamání nad svými věřícími, posílala je pryč, ať se vrátí do svých domovů. V sále zavládla panika. V jednu chvíli jsem měla i pocit, jako by hleděla ke mně a já cítila to obrovské zklamání, že jsem nechala zajít věci až tak daleko. Stejně tak to mohla ale být i jen má vlastní představivost a pocit viny, jež jsem v sobě nesla. Zahnala jsem to pryč a využila nastalého zmatku k plánovanému zásahu.

Přiblížila jsem se, jak jen to šlo k Ewanově stanovišti a zaútočila přímo na jeho mysl. Prorvala jsem se skrze všechny jeho bariéry, abych v něm nalezla uspořádání velmi podobné Norunovi. Na rozdíl od něj fungoval ale mnohem složitěji. Nalezla jsem vzpomínky na jeho odchod z pevnosti se svoji skupinkou i spoustu dalších událostí. Vše ale působilo prapodivně prázdně, jako sled naprogramovaných kroků bez jakéhokoliv emočního zabarvení. Tady na povrchu to už skutečně nebyl on, nemělo to nic společného s živou bytostí. Když zjistil, že jde do tuhého, pokusil se dokonce o sebevraždu, jen aby mohl nechat uniknout svou duši, která by si opět nalezla vhodného hostitele. Zabránila jsem mu v tom a znemožnila mu jakoukoliv další akci. Sál se mezitím již vyprázdnil. Dala jsem Caelovi pokyn, ať kontaktuje velení. Během chvilky jej odsud měli vyzvednout. Když už jsem ale byla v jeho mysli, nedalo mi to a musela jsem hledat dál. Cokoliv, co by byť jen trošičku naznačilo, že je v něm stále aspoň kousek mého mladšího bratra. Zbytky po jeho osobnosti, vzpomínky na společné okamžiky. Odpovědí mi bylo jen prázdno. Zjistila jsem alespoň víc o jeho kultu, způsob, jakým šířil tyto myšlenky, nebyl zrovna přirozený; všichni jim uvěřily až příliš rychle. Na podstatu celé věci se mi ale zatím přijít nepovedlo.

Posily byly během chvilky na místě. Nechala jsem je, ať ho spoutají a odvedou. Sama jsem vyrazila k protější části sálu, kde měl být Corwen s Exaiem, po celou tu dobu jsem si nevšimla, že by do věcí nějak zasahovali. Nakonec mi vyšel vstříc nahý Corwen a na otázku, co se stalo se Zářícím, mi nebyl schopný odpovědět.  Nezkoumala jsem, kde a jak přišel o své oblečení, až na známky vyčerpání a šoku vypadal v pořádku. Nebylo by nic zvláštního na tom, kdyby proběhlé události vnímal zvlášť citlivě, jako jeden z Ilaniných věřících. Světlo do celé situace vnesl až Cael, který se po chvíli vynořil z uličky a v náručí držel jeho věci. Z jeho těla pochopitelně nezbylo nic. Došla jsem až na místo po jeho skonu a zkusila zachytit jeho vzpomínky na tuto událost. Poklekla jsem a dlaní se dotkla chladného kamene. Před očima se mi začala odehrávat scéna jeho skonu; nedokázal čelit vině za obětované životy a Ilanině hněvu. A aby se přesvědčil, zda před ním stojí skutečně ona, začal se dívat pozorněji. Ale snažit se zachytit veškeré linky na místě s tak obrovskou koncentrací moci se obvykle rovná sebevraždě. Nedokázal tíhu informací, jež se na něj valily ze všech stran unést, a roztrhalo jej to zevnitř.

Na místo dorazila další skupina spojenců, která šla vyzvednout už přímo nás. Mlčky jsme je následovali až k východu z podzemí a nechali se přesunout někam na území jihovýchodu. Místo uvítání na nás mířili lintýrovými holemi a zkoumali, jestli se na nás nenachází jakýkoliv otisk Ewanova vlivu. Když dospěli k závěru, že jsme čistí, obrátili je k Ewanově tělu a nechali jej uzamknout v kouli z tohoto prapodivného materiálu. Jeden z mistrů řádu nás pak odvedl do provizorních ubikací, kde jsme si měli odpočinout. Corwena jsem nechala o samotě a sama si šla promluvit s bratrem. Byla jsem vyčerpaná a zklamaná z Exaovy ztráty. I když jsme si nikdy nebyli zvlášť blízcí, stále patřil mezi ten úzký okruh lidí, kteří se se mnou podíleli na tomhle všem. Nechápala jsem, proč moji funkci raději nepředali přímo Caelovi, který by pro ni byl jako stvořen. Ostatně stejně tak působil ještě v našem kultu. Chladnost jeho odpovědi mi však vzala další slova z úst. Jeho věštecké schopnosti nám teď prý budou opravdu chybět. Rozčílilo mě to, jen abych zjistila, že to byla jen další z jeho lstí, aby si ověřil, jestli uvažuji způsobem, jaký on sám pokládá za vhodný. Na podobné hry jsem už vůbec neměla náladu a raději jsem odešla zpět, do svého pokoje. Ale se svými myšlenkami jsem nebyla dlouho sama.

Zastavil se u mě Corwen; stále vypadal stejně sklíčeně a otřeseně. Sdělil mi, že si přeci jen na něco ohledně Exaie vzpomněl. Byl přítomen jeho smrti a vybavil si, jak jeho duše prošla skrze něj a málem tu jeho vytlačila. Chápala jsem hrůzu v jeho očích, ale sama jsem mu s tím nemohla nijak pomoci. Ať už odešel Exai kamkoliv, stejně jako Ilana nebyl mezi živými. Nakonec takto skončíme všichni, začali jsme se postupně rozpadat. A zrovna ve chvíli, kdy to vypadalo, že se začalo schylovat k lepšímu. Vyzvala jsem Corwena, ať si jde odpočinout. Byla jsem se svými myšlenkami raději sama. Časně z rána nás už čekal přesun na velitelství, kde jsem měla podat zprávu o celkovém průběhu akce. I přes proběhnuvší rituál a Exaiovu ztrátu byla považována za úspěšnou. Zvláštní pozornost pochopitelně vyvolalo zjevení Ilany, musela jsem opět celý zážitek nahrát do záznamového krystalu, který měl pak být podroben důkladnému zkoumání. S dalším pak přišel Jižní císař a vyžádal si soukromou kopii. Také nevynechal jedinou příležitost, kdy mě mohl obvinit ze smrti všech lidí. A už vůbec se mu nelíbilo, že jsem dostala do rukou podobné pravomoci. Když si později mou zprávu přehrával, ve vzteku krystal zničil.

Ewan měl nadále zůstat uvězněn na jihovýchodu, dokud se nerozhodne, jak s ním naložit. Když jsem se zmínila o jeho nově nastoleném kultu, přidělili mi jeho prošetření jako další úkol. Přišla řada i na otázku elfů. Východu se podařilo prolomit hranice těsně na hranici jejich říše s Jihem, právě v oblasti, kde měl sloužit Einar. Zažádala jsem si o setkání s ním, někdo mu musel sdělit, co se za poslední dny všechno přihodilo a přišlo mi na místě, aby ty zprávy získal právě ode mě. Jižní císař tím už ale tak nadšen nebyl, přesto jsem nakonec dostala i jeho svolení. Nemohl popřít, že jsem byla součástí toho všeho. I tak jsem začínala nabývat dojmu, že mi bude stále více házet klacky pod nohy. Porada byla opět dlouhá a vyčerpávající. Byla jsem ráda, když mě konečně propustili a já se mohla vrátit ke svým povinnostem. Myšlenky na Ewana mi ale nedovolily usnout. Stále jsem nebyla s jeho smrtí vnitřně smířená, ačkoliv jsem v té schránce nenalezla nic, co by mu bylo vlastní, vkrádala se mi do mysli vzpomínka na jeho pohled. Něco podobného by přeci nešlo jen tak napodobit. Musela jsem se k tomu tělu znovu dostat, ať už by to pro mě znamenalo cokoliv.

I kdyby se mi podařilo usnout, neměl by odpočinek dlouhého trvání. O další rozruch se opět postaral Corwen. Uprostřed noci mi začal bouchat na dveře a dožadoval se vstupu. Ani on nezamhouřil oka, navíc ho sužovalo ještě něco mnohem horšího. Se světem se podle jeho slov mělo dít něco strašného. Cítil, že jej zachvátila další katastrofa. Nejdřív jsem si myslela, že jde o další přehnaná tvrzení, ale pak jsem i já pocítila podivné napětí ve vzduchu. Po chodbách zmateně pobíhaly krysy a už i poplašné zvonky uvnitř mé mysli začaly bít na poplach. Vydala jsem se po chodbě směrem k zasedacímu sálu a vyzvala Corwena, ať mě následuje.  U paty schodů vedoucích do místnosti leželo na zemi tělo. Přiběhla jsem k němu a postavu obrátila na záda, abych ji viděla do obličeje. Byl to jeden z členů Uzavřené pěsti.  Nevypadal nijak zraněn a pravidelně dýchal, jen byl v bezvědomí. Postupně jsme jej vzkřísili a vyhledali pro něj pomoc. V sále už bylo rušno. Corwen se skutečně nemýlil, odevšad přicházely zprávy o kolabujících lidech, především pak ze severovýchodu. Vypadalo to, že ti tu událost, ať už to bylo cokoliv, nesli opravdu velmi špatně. Rozhodně se nejednalo o útok na velitelství, nebo spojenecké armády na frontě. I tak jsem měla zůstat u dveří a být připravená na zásah. Corwenovi a Caelovi už byly taktéž předány rozkazy. Všichni jsme sotva stáli na nohou, ale propustili nás až krátce po poledni. A do té doby se ještě nevědělo vůbec nic…