Ze života Maery - část XXXVI.

Výbuch

    Tak je tomu (skoro) přesně rok, kdy jsem začala psát souhrny z našeho hraní. Úvod byl publikován 15.1. a první část hnedle 17. :) až teďka lituji toho, že jsem se na to nepodívala dřív a nenapsala něco už včera (na nákupech jsem beztak nic nesehnala). Za tu dobu se mi podařilo sepsat celých 375 normostran textu. Opravdu šílené, co? Počítám s tím, že tak do dvaceti let bych se mohla vypsat natolik, že budou mé texty dostatečně čtivé na to, aby se daly publikovat i pro širší veřejnost :) přesněji řečeno je to spíš stále takový můj menší sen. 

No, k samotnému zápisu, vyšlo to opravdu dokonale; pro dnešní výročí přišla řada na jeden z nejsmutnějších okamžiků hraní (nebo to tak alespoň v tu chvíli vypadalo :)). Můj zvrácený smysl pro humor v tom skutečně nehraje žádnou roli. Značnou část textu jsem napsala u této skladby, můžete si ji užít alespoň při čtení.

    Na velitelství opět zavládla panika. Snažila jsem se odpovídat na dotazy generálů a zároveň být neustále ve spojení s Ilanou. Nenechala na sebe dlouho čekat a přesunula se do hlavního města Jihu, aby pomohla s odchycením jednoho z podezřelých. Situaci měla podle všeho pod kontrolou a podařilo se jí dostat se k císaři dřív, než začal sám neuváženě jednat. Stačil jeden chybný krok a jeho sídlo by vyletělo do povětří. Všichni měli nervy napjaté až k prasknutí a s očekáváním hleděli mým směrem, kdy jim sdělím cokoliv o průběhu této akce. Navíc bylo potřeba zjistit i umístění těch ostatních. Ještě, než jsem stačila cokoliv nadnést, objevil se v místnosti znovu Jižní císař. Přesně ve chvíli, kdy mi Ilana sdělovala poslední detaily, přednesl zprávu o prvním zadrženém. Nechal jej teleportovat až na samotný jih říše, kde posléze nechal nálož vybuchnout. Nikdo tak nepřišel k újmě. Měl v úmyslu ten samý proces opakovat i s ostatními a na pomoc si vyžádal ještě Zachariáše. Vše se odehrálo tak rychle, že jsem jejich odchod téměř nepostřehla. Ilaně se navíc podařilo přijít na stopu dalšímu. Snažil se dostat do trpasličí pevnosti poblíž naší základny. Nemohli jsme čekat, než s ním bude hotova a riskovat další strategické body; proto jsem nechala zavolat Exaie. Stále jsme měli k dispozici divinační kolečko, které díky své povaze komunikovalo se Zářícími mnohem lépe a přesněji. Jakmile dorazil, předala jsem mu přesný popis zbývajících mužů i předmětů, které s sebou nesli. Pak už to bylo v jeho rukách. Upozornila jsem ho, že je nesmí hledat přímo, jakýkoliv náznak sledování mohli vycítit, což by pravděpodobně znamenalo okamžitou aktivaci bomby, pozornost bylo nutné přenést nejlépe na samotné výbušniny.

Exai uchopil kruh a začal se soustředit; jeho pohled začal skelnatět, jak svou mysl postupně propojoval s předmětem. Znovu jsem se snažila mluvit s Ilanou; zastihla jsem ji zrovna ve chvíli, kdy se dostala na dosah muži, kterého lovila. Chtěla s ním vyjednávat. Zrazovala jsem ji od podobných pokusů; Zlaté zbroje nebyli někým, kdo by přistupoval na jakékoliv podmínky. Navíc se teď snažili způsobit co největší škodu, a to za jakoukoliv cenu. Nikdo z nich si svého života necenil natolik, aby se vzdal poslání. Ostatně tohle jsme stále měli společné, měli jsme stejné kořeny i výcvik. Jasně jsem v této akci rozpoznávala vzory Ewanovy práce, ať už byl prve ovládán kýmkoliv, stačilo v jeho případě využít jen toho obrovského potenciálu. Ilana ale stále trvala na svém; nebyla ochotná připustit, že tu budou tací, kdo nebudou její slova v úvahu. Pak mě požádala, ať ji neruším a zcela se odmlčela. Nechala jsem ji být a stejně jako ostatní netrpělivě očekávala zprávu od Exaie. Čekání bylo téměř nekonečné; když tu místností otřásl výbuch. Vnímala jsem, jak mi na obličej dopadlo několik drobných kamínků ze stropu a pak jsem se začala svíjet. Něco uvnitř mě drtilo, šílená bolest vycházející ze samotné podstaty bytí. Nedalo se jí vzdorovat a mně bylo hned jasné, že ke mně přichází z pouta s Ilanou. Zhrozila jsem se a bezmyšlenkovitě se jí snažila zavolat. Jak jsem naše spojení obnovila, dolehlo to s plnou intenzitou. Svět se mi propadl do temnoty.

Probuzení nebylo o moc příjemnější. Neměla jsem vůbec ponětí, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Sotva jsem rozlepila oči, skláněl se nade mnou jeden z jihovýchodňanů. Snažil se ze mě vymámit, kdo na nás útočí a sotva mě nechal vydechnout. Ujistila jsem ho, že my tu rozhodně nejsme cílem a to, co se mnou tak otřáslo, bylo něco mnohem horšího. Nebylo tak těžké dát si dvě a dvě dohromady; výbuch v přilehlé oblasti a já na pokraji smrti. Ilana se dostala do centra výbuchu jedné z náloží. Něco takového ale nemohla přežít. Abych si tuto hrozivou domněnku potvrdila, znovu jsem se ji snažila zachytit. Marně. Pouto už neexistovalo. Nemělo k čemu. Po takové době a celé sérii akcí, kdy jsme vždycky o vlásek unikly smrti, to teď Ilaně nevyšlo. Nebyla jsem schopná pohybu a slova, nedokázala jsem tomu jednoduše uvěřit. Jenže sama jsem si musela připustit, že v té situaci neměla sebemenší naději. Po chvilce dorazil Sirnu v doprovodu Exaie.  Nevypadal, že by se jej poslední událost nějak zvlášť dotkla; což mi možná tu povinnost sdělit jim i mé potvrzení Ilanina skonu trochu ulehčilo. Raději jsem zavedla řeč k jeho bádání.

Byli zadržení ještě dva další; jeden v jižním táboře a druhý na severu. Toho se pochopitelně účastnil i Pelior, který si z toho střetu odnesl nepěkná zranění a dále zůstával v péči léčitelů. Vše pokračovalo dál, jako by se nic nestalo. Musela jsem se také nějak sebrat. Nakonec její oběť nesměla přijít nazmar. Nezbývalo, než pokračovat v jejím odkazu a dotáhnout to celé do konce. Od začátku jsem počítala s tím, že podobná situace může nastat, dokonce i mým vlastním přičiněním. Uzamkla jsem v sobě veškerou lítost a znovu se vrátila ke štábu. Bylo potřeba okamžitě zastavit zásobovací trény mířící na ostrov a deaktivovat portály. V ohrožení byli i věřící; navrhla jsem, ať do největších center pošlou léčitele, aby pomohli ještě tam, kde je to možné. Rozkazy byly okamžitě vydány a vše se vrátilo do zaběhlých kolejí. Večer přicházela další hlášení o pravidelných střetech na frontě. Já mezitím procházela pevnost a pátrala po možných narušitelích. Když už mi zbývalo jen posledních pár uliček, zahlédla jsem pod schody ležet tělo.  Už z dálky mi přišel povědomý, ale až když jsem se přiblížila na několik kroků, poznala jsem v něm Corwena. Jako by mu něco chybělo; pohled měl prázdný a měla jsem pocit, že i jeho vědomí se nachází jinde.  Pátrala jsem po něm, až jsem konečně narazila na tvrdou slupku jeho ochrany. Tentokrát jsem ale neměla až takový problém projít skrz; pak jsem viděla svět jeho očima. Viděla jsem jeho bezvládné tělo, nad kterým jsem se skláněla a cítila, jak se od něj postupně začínám odpoutávat. Okamžitě jsem z jeho mysli vystoupila a snažila se jej přivést zpět. Chytla jsem ho za ruku a naváděla ho i skrze svůj hlas. Poté se bolestivě nadechl. Uklidnila jsem ho a předala do rukou léčitelů. Potřebovala jsem dokončit svou práci.

K ránu jsem se mohla opět vrátit k velitelům. Na stole byly rozložené mapy a zrovna do nich zanášely údaje z posledního střetu. Další z jihovýchodních měst bylo rudě přeškrtnuto. Hranice na ostatních částech se o moc neposunuly. Posadila jsem se opodál a čekala na Exaiovo probuzení. Měl znovu pokračovat ve vyhledávání nepřátel. Kolečko mělo omezený počet použití pro každý den a s jinými nástroji se je nepodařilo vyhledat. Doufali jsme, že ne všichni byli již na určených stanovištích. Po několika hodinách, které jsem využila k ne zrovna klidnému spánku, jsem se konečně dočkala. Pátrání začalo nanovo a poměrně brzy přineslo své ovoce. Exai měl před sebou obraz dalšího města. Předal jej ostatním do záznamového krystalu, aby mu pomohli jej identifikovat. Když se konečně dostal ke mně, všimla jsem si několika důležitých detailů. Bylo zřejmé, že se jednalo o místo na západě, na mnoha budovách jsem poznávala znaky našich kultů. A zvlášť jeden; v podobě zdobeného poháru, mi ten výběr dokázal poměrně zúžit. Navíc se Exaovi podařilo získat pohled na muže, který hledaného viděl naposledy. Podle tváře a oděvu rozhodně nevypadal na nějakého trhana, pohyboval se především v blízkosti přístavu, ale mířil i směrem k obrovské strážní věži. Tím už jsme neměli pochyb, západ neměl zrovna moc podobně velkých obchodních měst. Nemělo smysl s jednáním otálet. Požádala jsem o přesun a posily. Zde na velitelství už jsem udělala vše, co bylo v mých silách.

Přidělili mi muže z řádu Bílého plamene; podle všeho i nějakého veterána. Jejich společnost jsem zrovna nevyhledávala, ale nevypadalo to, že by mi chtěl způsobovat nějaké obtíže. Nechali jsme se přesunout co nejblíže strážnici, kde jsem se okamžitě nahlásila a předala popis muže, který člena Zlatých zbrojí viděl naposled. Měli jsme štěstí, skutečně se jednalo o jednoho ze strážníků a hned nám ho nechali přivolat. Na nikoho podezřelého si ale nevzpomínal, tak jsme se rozhodli jít po jeho obvyklé trase. Podle Exaiovy vize se s ním měl setkat někde v blízkosti jeho domova. Jeho sídlo se nacházelo jen kousek od dvou přístavních hostinců, které by byly opravdu ideálním místem pro úkryt. Nechali jsme ho odejít a domluvili se na dalším postupu. Nechtěla jsem se ptát nikoho z lokálu na jeho přítomnost a nejprve vyzkoušela, zda budu schopná jej sama vypátrat. Nepotřebovala jsem mu vstupovat do mysli, jen se ujistit, jestli je tu přítomen a případně, kde přesně se nachází. Za těchto okolností bylo opravdu obtížné mé mentální působení zachytit.

Přiblížila jsem se k rohu prvního z hostinců a procházela jednotlivá patra. Měla jsem štěstí, zastavila jsem se u správné budovy. Zachytila jsem ho v druhém patře, v jednom z pokojů. Vešli jsme do lokálu, prokázali se u hostinského a postupovali po schodech nahoru. Tiše jsme došli až k jeho dveřím. Vše bylo přesně naplánované; nejprve jsem celou oblast odčarovala a muž po mé pravici vyrazil dveře. V tu chvíli jsem nepřítele dalším rychlým mentálním útokem omráčila, aby se k němu mohl můj spolubojovník přiblížit a pomocí teleportačního prstenu přenést na určené místo. Vše proběhlo podle plánu a já pak v místnosti osaměla. Pohled mi padl na malou černou skříňku uloženou pod postelí. Nemusela jsem ji ani zkoumat, aby mi bylo jasné, že jde o nálož. Hned jsem poslala zprávu Horonovi, který mi hned přislíbil asistenci členů magické akademie. Čekala jsem na ně dobrou hodinu. Opatrně převzali skříňku, zajistili ji celou řadou ochranných kouzel a nakonec se zastavili i pro mě. Generály jsem zastihla opět v živé debatě; na místě byl už i Corwen s hlášením, že se jejich kmenům podařilo zadržet dalšího. Přesněji řečeno jej vyčenichali; nebyli obyčejnými lidmi a z posledního incidentu si zapamatovali jejich pachovou stopu. Jen císař tu nebyl osobně, místo toho hovořil skrze jednu ze svých nevěst. 

Záhy bylo jasné proč; ne všichni měli takové štěstí. Jih ztratil jedno ze svých měst, za oběť padlo téměř půl milionu nevinných lidí. Exai ho nedopadl včas, nebo spíš udělal chybu a upozornil na sebe. Císař na mě naléhal, ať jdu okamžitě vyslechnout zadrženého. Mohl vědět, kde se nachází ostatní. Jenže já byla naprosto vyčerpaná, i na poslední akci jsem šla se zbytkem svých sil a měla zatracenou kliku, že vše proběhlo tak hladce. Zlaté zbroje byly těžkým oříškem i pro mě a zvlášť teď jsem nemohla situaci podceňovat. Když jsem však měla jeho pozornost, zeptala jsem se na Ilanu. In on ji vnímal mrtvou; tedy nemohlo být pochyb. Ač jsem si myslela, že to dovedu na nějaký čas odložit, jako by mi ta zpráva vysála poslední zbytky sil. Místnost zaplnil další rozruch; znovu se ozval Corwen s hlášením o dalším dopadeném. Navíc podle všeho zadrželi i skříňku. Šla jsem s ním nahoru, do místnosti s křišťálovou koulí, která nám umožňovala mluvit s Velkým Medvědem. Byla jsem ráda, že mohu alespoň na chvíli nechat generály a především císaře za sebou v místnosti. Vůdce klanů mi poslal obraz onoho místa a já k němu nechala dopravit další akademiky. Zbýval už jen jeden. Vyhledala jsem Exaie; navzdory všem událostem stále tak klidného a sdělila mu veškeré detaily.

Domnívala jsem se, že poslední z nich už pro něj nebude představovat problém. Sama jsem se pak omluvila a musela si jít odpočinout. Hlava mi třeštila a z toho nervového vypětí jsem místy viděla i mžitky před očima.

Ihned po probuzení jsem zamířila do štábu. Cestou jsem ještě narazila na Exaie, který mi oznámil, že už je k večeru a není důvod ke spěchu; poslední z nich se odpálil na Severu, poblíž jedné z jeskyní hojnosti. Ztráty prý nebyly nikterak obrovské; šedesát šest tisíc lidí. Nechala jsem ho odejít a vydala se k velitelům. V místnosti panovala napjatá atmosféra a bylo to snad poprvé, co jsem viděla v Sirnuově tváři obavy. Byl celý bledý a všem se očividně vyhýbal. Ačkoliv mi to nebylo zrovna příjemné, musela jsem se ho na císaře zeptat. Jeho odpovědi ale nic nepřinesly, celou dobu přednášel naučené fráze a nenechal se nijak zlomit. Skutečně to nemělo smysl. Požádala jsem ho, ať mi tedy dovolí podívat se za vězněm. Překvapilo mě, že mi sám nabídl doprovod, ale zřejmě jen proto, aby se od ostatních dostal pryč. Cestou mi ještě sdělil, že další den proběhne oficiální pohřeb Ilany. Jako by mi otočil dýkou v ráně.  Snažila jsem se zachovat si tvář, ale několikrát jsem cestou zakolísala. Když jsme konečně dorazili na místo, nebylo to o mnoho lepší. Ve vzduchu se vznášela podivná směsice strachu a lítosti. Truchlili za ztracené město i svého císaře.

Prázdné pohledy a ledabylá gesta mě doprovázela až k městské věznici. Nevšimla jsem si, že by kdokoliv ze strážníků prohodil jediné slovo. Nedalo se tomu příliš vzdorovat a cítila jsem, jak se i ve mně začíná svíjet klubíčko hadů. Muž, ke kterému mě dovedli, byl živoucí troskou. V jeho očích se zračila nevýslovná hrůza a začal řvát, jakmile zaslechl mé kroky. Podobný pohled jsem už mnohokrát viděla; měli jej ti, kterým se k jejich smůle podařilo přežít setkání s císařem. Taková byla moc jeho aury. Pokoušela jsem se ho uklidnit, zprvu pomocí slov, pak i kouzel, ale ta rána byla příliš hluboká. Musela jsem to tedy překonat v jeho mysli; jeho bariéry byly oslabené, ale o to horší byl ten náhlý příval strachu, jež jsem tak dobře znala. Znovu se mi připomněly všechny naše střety a musela jsem zápasit ještě s vlastní ozvěnou těch strašných zážitků. Když jsem znovu nalezla sama sebe i pevný bod v jeho mysli, mohla jsem začít procházet jeho vzpomínky. Dostala jsem se do okamžiku, kdy spolu s dalšími osmi následuje Ewana a souhlasně se vyjadřuje k jeho plánům. Jenže ty neměly s ničením měst pranic společného. Dokonce ani nevěděl, co za předmět držel. V okamžiku spuštění detonace měl kontrolu převzít někdo jiný. Připadalo mi to podezřelé, neviděla jsem ani žádný důvod pro takový klam. Rozhodla jsem se jít ještě dále do minulosti, až k prvnímu rozkolu, jež nastal v jejich řadách. Už tehdy se Ewan zmiňoval o skutečné síle, která hýbe tímto světem a on ji hodlal využít. Tenhle se dokonce domníval, že útoky Severu na jejich základy vedl Caelan a mého mladšího bratra tak vnímal jako zachránce. I proto byl Cael tak často terčem jejich útoků, motivací byla obyčejná nenávist.

Postupně jsem se dopracovala do okamžiku předání rozkazů; slova, jež Ewan pronášel, ke mně doléhala se zvláštní intenzitou, jako by v jejich obsahu bylo mnohem víc, než bylo na první pohled patrné. Včas jsem se stáhla, abych unikla spárům další geasy. Kdybych si vyslechla vše, mohla bych pokračovat v jejich odkazu. Bez větších potíží bych si vyzvedla jednu z náloží a pravděpodobně s sebou vzala i hlavní město jihu. S tím zjištěním jsem málem ztratila stopu a dalo mi hromadu práce udržet se i nadále v jeho mysli. Musela jsem být neustále na pozoru, podobných pastí tam mohla číhat celá řada. Ewan neponechával nic náhodě, i tohle musel předvídat. Putovala jsem po těch vláknech dál a pátrala o dalších zdrojích jejich informací. Až jsem zachytila velmi vzdálenou vzpomínku na podivný krystal, ve kterém měly být ukryty vědomosti jedné ze stromových kněžek. Právě odsud získávaly údaje o umístění archivů Zářících. Pokud by tento předmět ještě existoval, měli jsme alespoň nějakou naději, že se k těmto vědomostem dostaneme i bez pomoci jakýchkoliv věšteckých dovedností. Nechala jsem si k sobě zavolat další nevěstu a žádala ji o audienci u císaře. Samozřejmě jsem byla odmítnuta, tak jsem ji alespoň ve zkratce sdělila, co se mi podařilo od zadrženého zjistit a nechala se odvést zpět na velení. Ani Pelior tu nebyl k zastižení.  Vlastně už ode mě nikdo nic nepotřeboval.

Odešla jsem do svého pokoje. Už nemělo smysl tomu vzdorovat. Vše na mě okamžitě dolehlo. Smrt Ilany, mé jediné přítelkyně. Následky útoků, které jsme nedokázali odvrátit. Sama jsem na nich nesla jistou zodpovědnost. Nechala jsem je všechny projít okolo sebe, odpálit nálož dřív, nemuselo nic z toho nastat. Teď tu zůstaly už jen trosky; měst i lidí, kteří měli tu smůlu a museli se něčeho podobného dožít. Jak rychle jsme získali novou naději, tak jsme o ni také přišli. Přes to všechno, přes všechny ty nástrahy, jsem se snažila kráčet v duchu našich slibů. Obětovala jsem tomu téměř vše; vlastní rodinu i život, protože jsem věřila, že je to správné. Nikdy jsem to nedělala pro zisk, slávu a podobně pomíjivé dary. Ani jsem nečekala, že cokoliv z toho dostanu. Přesto jsem si teď připadala tak strašně osaměle. S Ilanou odešel i můj mladší bratr a o Caela jsem se postarala sama. Náhle tu nikdo nezbyl. Žádná opora či cokoliv, co by mě dál utvrzovalo v tom, že jsem to nedělala pro nic. Všechny ty řeči o pouhém přijímaní rozkazů byly prachsprostou lží, ochranou před soucitem, který každého dřív nebo později zničí. Cítila jsem, jak mi stékají slzy po tváři. Zabořila jsem tvář do polštáře a nechala tomu všemu volný průchod…

Druhý den ráno jsem došla za generály. Všichni byli již připraveni. Nechtěla jsem se na tom podílet, ale má účast byla od všech očekávaná. Pohled na jejich zkroušené tváře mi však příliš sebejistoty nedodával. Nikdo nepromluvil; každý nesl tu tíhu sám. Už tak tíživou atmosféru prodchla aura nesmírné moci. Za zády se mi objevil Pelior a vyzval mě, ať otevřu dveře. Nechala jsem vstoupit Jižního císaře, opět se ukázal ve své plné síle s odhodlaným výrazem ve tváři. Začali mezi sebou řešit organizaci blížící se ceremonie. Neposlouchala jsem je; já už se s Ilanou rozloučila předchozího večera. O samotě, bez všech těch okázalých gest a prázdných slov. Navíc se mi znovu vybavil sen, nebo spíše noční můra, jež ovládla můj spánek. Viděla jsem v něm Ewana, jak se postupně mění v obtloustlého muže s lysou hlavou. Pak se zadíval mým směrem se svým typickým úšklebkem na rtech a zmizel. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Na jednu stranu jsem něco podobného nechtěla brát na lehkou váhu, ale bylo mi jasné, že mohlo jít prostě jen o následek vyčerpání a prostě se mi v hlavě smíchaly všechny události z posledních dnů. Nakonec jsem ani neměla možnost o tom více přemýšlet. Vše bylo přichystané a my se měli připravit k odchodu.

Obrovské nádvoří bylo plné lidí. Vstoupili jsme na zdobené dláždění a zařadili se po bok dalším z Ilaniných nejbližších. Necítila jsem se tam dobře. Opět jsem měla dojem, že mezi ně vůbec nepatřím. Jako už by neexistovalo nic, co by nás spojovalo. Pohledem jsem se obrátila k Tajwunovi, ale i on měl nasazenou masku smutku a žádným způsobem mě nevzal na vědomí. I Pelior se tvářil jako obvykle chladně. Caela jsem tam nikde neviděla, i když mi bylo jasné, že byl někde přítomen. Jeden za druhým chodili Ilanini spojenci na stupínek pronášet svou řeč; hlavního proslovu se však ujal Zachariáš. Neposlouchala jsem ho, a i když se mu něčím podařilo rozbouřit celé davy, nepřidala jsem se k nim. Snažil se je snad i nějak motivovat. Byla jsem ráda, když to všechno bylo u konce. Počkala jsem, než většina z lidí odejde a nakonec na místě zůstala téměř sama ještě s hrstkou seveřanů. Pohlédla jsem směrem k její rakvi, která ji měla alespoň symbolicky zosobňovat a v tichosti vyřkla modlitbu za mrtvé. Pak už jsem dostala povel k návratu.

Musela jsem se vrátit do služby. Bratr si mě konečně našel a doprovodil mě zpět. I on mi připadal cizí a měla jsem problém ho k sobě pustit. Na velitelství ale už ale opět bylo rušno, znovu byly vydávány rozkazy a já se měla hlásit u Horona. Vzpomněla jsem si na ten podivný sen a raději se o všem zmínila. I oni naznali, že by se mohlo jednat o vizi a hned mi přidělili jednoho z věštců, aby se na celou záležitost podíval. Nejprve hledal krystal, o kterém jsem se prve zmínila, ale tohle mělo nakonec vyšší prioritu. Varovala jsem ho, s kým by si v případě potvrzení těch domněnek zahrával, ale to jej nikterak neodradilo. Jakmile se ale začal soustředit, znovu jsem cítila, jak mé smysly bijí na poplach. Mág zavřískl a jeho tělo se sesulo k zemi. Pak okolo sebe začal máchat rukama a drásal oči; po celou dobu nepřestával křičet. Snažila jsem se ho uklidnit, ale až přiběhnuvší stráže mi jej pomohli zpacifikovat. A do toho všeho jsem zachytila přítomnost známé aury. Jižní císař, na první pohled rozlícený mířil přímo ke mně. Hrubě mě od mága odtáhl a chtěl znát Ewanovu novou podobu. Bratr mi hned přiběhl na pomoc, ale raději jsem ho odstrčila z císařova dosahu. Snažila jsem se ho přesvědčit, že jde o past a rozhodně teď není vhodná doba za ním jen tak bez rozmyslu vyrážet. Ale nechtěl to chápat, obviňoval mě ze všeho možného, dokonce i ze zrady Ilanina odkazu. Cítila jsem, jak se v něm probouzí nenávist. Bylo těžké mu vzdorovat, zvlášť když jsem moc dobře znala příčinu toho všeho. Mě sužovalo to samé, ale nemohla jsem předpokládat, že by to kdy pochopil. Pak si ale všiml krystalu, ve kterém byla má vzpomínka uložena. Musela jsem ten obraz předat mágovi, aby věděl, koho hledat. Okamžitě si ten předmět vzal a ještě mi vpálil, že si tohle všechno bude pamatovat. Nepochybovala jsem o tom. I tak jsem ho zkusila zadržet. Proti jeho moci jsem ale neměla sebemenší šanci. Znovu jsem v místnosti zůstala jen já a můj vyděšený bratr. Nechala jsem ho tam stát a odešla. Bylo mi hůř než kdykoliv předtím.