Leon
Začínám si tak trochu vyčítat, že jsem nezůstala vzhůru i předchozího večera; vše jsem však činila v dobrém úmyslu, chtěla jsem být odpočatá pro sepisování dnešního plánovaného souhrnu, ale nakonec jsem měla setsakramentský problém usnout a ještě mě začalo bolet v krku. Dneska se k tomu přidala ještě rýmička a v průběhu psaní se obojí už jen zhoršovalo. No nakonec našemu hraní obětuji své duševní zdraví, tak proč ne i to fyzické, že? :) Teď alespoň kocouři spokojeně spí, včera tu touhle dobou ještě Činčila řádil. No doufám, že to všechno nějak vydržim a stihnu ještě ten jeden plánovaný zápis.
Toho rána se daly věci konečně do pohybu. Riel se vrátil na
ostrov s divinačním kolečkem a naše pátrání po Zlatých zbrojích mohlo
začít. Společně s bratrem jsem se vydala k Ilaně, abych dorazila
právě ve chvíli, kdy z místnosti odcházel Riel s dalším Temným po
boku. Ta tvář však nepatřila žádnému z těch, co byli i předtím na ostrově.
Navíc nebyl zrovna přátelsky naladěn. Počkala jsem, než se mi ztratí
z dohledu a vešla za Ilanou. Sdělila mi, že se nejedná o nikoho jiného,
než o bytost, jejíž duše byla až doteď uvězněna v krystalu. Z velmi
dobrého důvodu; měla jsem tehdy co
dělat, abych dopomohla k jejímu dopadení. Teď ještě získala tělo. Prý, aby
i ona dostala další šanci, jako by to ještě nemohlo nějaký čas počkat. Nechala
jsem tuto záležitost raději být a požádala Ilanu, aby mi zapůjčila kolečko.
Když jej však vzala do rukou, opět na chvíli ustrnula. V předmětu byla
podle všeho uvězněna duše dalšího zářícího, jehož věštecké schopnosti byly
takto značně posíleny. Ilana se domnívala, že by byla schopná je nějakým
způsobem interpretovat a tuto duši, stejně jako všechny ostatní, osvobodit. K tomu
by ovšem potřebovala i souhlas Peliora. Sama jsem její touhu zachraňovat každou bytost nesdílela.
Byla to navíc dvousečná zbraň a představy jednotlivých aktérů o tom, co je
vlastně tím vysvobozením se kolikrát značně rozcházely. Nakonec se i rozhodla použít kolečko sama;
vydali jsme se do magické akademie, kde se posadila do jednoho z meditačních
kruhů. Měla jsem stát na stráži a čekat, jaké výsledky věštění přinese.
Klid přerušovaný jen občasnou ozvěnou bratrových kroků náhle
přerušila obrovská rána, až se nám zatřásla půda pod nohama. Ilana se okamžitě
probrala a bariéra kolem kamenného kruhu pohasla. Vzápětí přišel další náraz a
s ním se dal ostrov opět do pohybu. Opět se někomu podařilo nás i přes
silné maskování odhalit. Ochranná síť naštěstí nebyla ani jedním z útoků protržena
a Ilanin úhybný manévr zřejmě předešel dalším pokusům o její napadení. I tak to
bylo dostatečné varování pro to, abychom nepolevovali v ostražitosti, i
když byl Naal na nějaký čas vyřízen. Konečně jsme se ale mohli věnovat tomu, co
Ilana zjistila. Podařilo se jí objevit jejich hlavní základnu; obrovský
podzemní komplex, kde se nacházel i zdroj jejich obnovených sil – nedalo se to
nazvat jinak než líhní, podivné magií
poháněné zařízení, kde vyrůstali noví jedinci, jimž byl vdechnut život a
myšlenkové vzory zavazující je k absolutní oddanosti. Mohli jich tam být
tisíce. S tím se muselo něco udělat, nejlépe vyhodit celou základnu do
povětří. Jenže k něčemu podobnému by bylo zapotřebí obrovského množství magické
energie, kterou bychom dali i s využitím spojenců jen stěží dohromady. I
tak bylo nutné jednat co nejrychleji, nemohli jsme riskovat, že se jejich
armáda probere. Chtěla jsem to okamžitě ohlásit Severnímu vládci, ale Ilana mě
obvinila, že jednám ukvapeně kvůli osobním pohnutkám. Jako by snad Ewanova
přítomnost na onom místě skutečně něco znamenala; on teď nebyl tím hlavním
problémem, ačkoliv se mé myšlenky několikrát stočily k tomu, co bych
udělala, kdybychom se měli znovu setkat.
Ona sama chtěla požádat o pomoc Parana. Podle toho, co mi
cestou k němu sdělovala, to dokonce vypadalo, že z části už pracoval
i na něčem, co bychom přesně k tomuto mohli potřebovat. Museli jsme přijít
na způsob, jak budovu zbořit, což bylo vzhledem k jejímu umístění dost
problematické. Paran navrhl roztavit skálu, ve které byla zapuštěna a využít
tak lávy, aby se postarala o zbytek. Ilaně se to pochopitelně zpočátku
nelíbilo, ale později musela uznat, že šlo o nejúčinnější řešení. K vyvolání
tak obrovského žáru bylo ovšem potřeba sestrojit dostatečně silnou výbušninu,
která by v sobě dokázala udržet velké množství magické energie. Něčeho
podobného měl být náš mág schopen, jen mu chyběl materiál, nejlépe drahokam
dostatečných rozměrů. To byla pro Ilanu hračka, dokázala vytvořit celý ostrov,
několik čistých diamantů bylo otázkou pár dní. Pro směrování kouzel měly být
použity rubíny, návrh vhodné konstrukce jsme nechali čistě na Paranovi. Já
mezitím požádala o přesun na frontu. V posledních dnech tlak na naše
vojska opět sílil a tam jsem mohla být alespoň ku prospěchu. Cael šel
pochopitelně se mnou. Prvním transportem jsme se dostali na území jihu, kde
jsme několik hodin strávili jen prokazováním naší totožnosti a předáváním
žádostí o přesun na sever.
Když jsme se konečně po všech těch peripetiích dostali na
vrchní velení, zamířili jsme přímo za Horonem, právě on mohl vyřídit moji
prosbu o převelení na frontu přímo za Peliorem. Zde už šlo naštěstí vše hladce
a po chvíli jsme oba vystupovali z teleportačního kruhu umístěného jen
několik minut svižné chůze od vládcova stanu. V něm ale tentokrát nebyl;
jeho stráž mi sdělila, že právě promlouvá ke svým mužům. Rozhodla jsem se jít
mu naproti a dorazila na místo právě včas, abych si vyslechla závěr jeho
motivačního proslovu. Bylo pozoruhodné sledovat všechny ty tváře lpící na
každém jeho slovu, jejich užaslé výrazy, znovu probuzené přesvědčení a odvaha.
Být v jiné pozici, mohla jsem být jednou z nich. Počkala jsem, dokud
nedomluvil a posléze nevyřídil ještě několik soukromých rozhovorů, a vykročila
k němu. Zpráva o dalším Temném na ostrově jej rozhodně příliš nepotěšila,
stejně tak i náš plán na likvidaci Zlatých zbrojí, nebo spíše jeho dopad na
Ilanu. Ujistila jsem ho, že se v tomto ohledu pokusím udělat maximum a
budu se snažit část té zodpovědnosti převést na sebe. Nakonec tu musel být
někdo, kdo nálože na místo dopraví. To už i vládci přišlo jako schůdnější
řešení. Požádala jsem ho, abych mohla během následujících dnů setrvat po jeho
boku, ale jeho představa byla jiná; chtěl mě i bratra mít raději u Petruse. Než
jsem se za ním vydala, přeptala jsem se ještě na Keslera; stále byl naživu,
ačkoliv byl momentálně v péči léčitelů. Pak už mi v odchodu skutečně
nic nebránilo.
Petrus mě opět přivítal doslova s otevřenou náručí. Po
vzájemné výměně nutných zdvořilostí,
alespoň v našem podání jsem konečně zjistila, v čem spočívala celá
zrada. Jedním rychlým chvatem mi v mžiku téměř zastavil přívod vzduchu do
plic. Viditelně potěšen pohledem na to, jak se s obtížemi snažím
nadechnout, se přitočil ke Caelovi a začal mu nabízet, že jej tuto techniku
milerád naučí. Zvlášť, když mi tím znemožnil mluvit. Bratr tím ovšem příliš
nadšen nebyl a k Petrusově velkému zklamání jej donutil uvést vše do
původního stavu. Dopřála jsem oběma ještě několik vteřin ticha, než se mi
podařilo dát se do pořádku. Na jednu stranu jsem byla skutečně ráda, že jsem
měla možnost strávit v Petrusově přítomnosti hned několik dalších dnů. Z části
byla ale tato radost zkalena nedávným zjištěním o jeho minulosti. Právě i z tohoto
důvodu jsme se nacházeli několik desítek mil od Peliorova stanoviště. Než jsem
se uchýlila k typickému odpolednímu odpočinku, zastavil se u nás k mému
překvapení Kesler. Jeho zranění nakonec nebyla tak vážná, ale celková změna v jeho
postoji i výrazu mi jasně napověděla, čím vším si zde musel projít. Mrzelo mě,
že jsem nebyla schopná dostát svému slibu a jeho vděk za možnost bojovat v této
válce mi přišel nepatřičný. Přivítal mě jako svého spolubojovníka, po pár
slovech se omluvil a šel se věnovat svým povinnostem. I kdyby se mi podařilo v Petrusově
stanu vyslídit nějakou láhev vína, zřejmě by chutnalo trpce.
Probudil mě zvuk signálních trubek ohlašujících první
shromáždění. Venku už se začalo pomalu smrákat. Cael s Petrusem byli již
připraveni, zřejmě ani nezamhouřili oka. Oblékla jsem si zbroj, znovu
zkontrolovala stav svých zbraní a pak s oběma muži vyšla doplnit řady
válečníků. Bylo pro nás vyhrazené čestné místo
v jejich čele. Kostlivý válečník se nemohl dočkat okamžiku, kdy se svými
protivníky opět změří síly. Já měla v úmyslu na jeho počínání dohlédnout,
ačkoliv noční boje byly obvykle velmi nepříjemné a zmatečné. Nebýt Petrusovy
silné aury, bylo by snadné zaměnit jej s nepřítelem. I když tohoto večera
přišly v první vlně ghúlové doprovázení několika přízraky. Už jsem si
skoro odvykla přímému boji, zvlášť s takovými protivníky. Byli schopni jen
s pomocí svých silných paží odklonit mou zbraň. Přesto se mi dařilo držet
si svou pozici a postupně je zatlačovat. Dokud kolem mě neproletěl bratr,
odhozen útokem bytosti mnohem mocnější než byla celá jednotka ghúlů. Stačil
jeden krátký pohled k tomu, abych věděla, že máme tu čest s Náhončím.
A rozhodně ne tak ledajakým. Pohledná tvář, pronikavý pohled očí a především
slabá sluneční aura prozrazovala o jeho identitě vše. Leon, nakonec se přeci
jen ukázal. Právě jemu se jako jedinému podařilo vysát Zářícího a přežít. Část
jeho moci tak přešla na něj. Nebylo nutné se vzájemně představovat a věnovat si
více než ten jediný pohled.
Dřív, než jsem se stačila nadechnout, byl u mě. Stěží jsem
se vyhnula jeho prvnímu útoku, abych byla vzápětí zasypána dalšími ranami. Byl
neuvěřitelně rychlý a silný, během chvilky mi začal docházet dech, zatímco na
jeho tváři byl stále výraz čiré radosti. Stačilo mu počkat si na první menší
chybku či opožděnou reakci a už jsem cítila, jak se mi jeho špičáky zakusují do
krku. Jeho stisk byl pevný, marně jsem se vzpínala a snažila se z jeho objetí
vymanit. Nakonec byl mou poslední možností silný mentální útok, který jej
dokázal alespoň na pár chvil paralyzovat, a já se za cenu vytržené kůže zvládla
odtrhnout. Rána silně krvácela, zahalila jsem se svým maskovacím kouzlem, abych
měla čas ji alespoň provizorně převázat. I tak jsem věděla, že teď už nebude
mít problém mě kdykoliv vyhledat; měl v sobě mou krev. Něco, s čím odsud
rozhodně nesměl odejít, zvlášť pokud by se dostala do rukou Rowanovi. Jenže ani
on nehrál zrovna fér; dokázal se skrýt stejně jako já a tu chvilku, co jsem
potřebovala k ošetření svých ran, už využil k tomu, aby se nasytil na
dalších vojácích. Viděla jsem, jak kolem mě probíhá Kesler, poslala jsem jeho
směrem další ze svých podpůrných kouzel a všimla si, jak to jeho krokům dodalo
na jistotě. Jenže ani s tím neměl proti neviditelnému nepříteli sebemenší
šanci. Podařilo se mi k Náhončímu znovu přiblížit a zrušila jsem všechny
jeho magické ochrany. Toho hned využil Petrus k dalšímu útoku. Konečně
jsem měla možnost sledovat vyrovnaný souboj. Snažila jsem se alespoň
rozptylovat Leonovu pozornost, aby měl Petrus šanci duel co nejrychleji
ukončit. Když už to vypadalo, že Náhončího zahání do kouta a bude po všem, Leon
se rozplynul v oblak krve, a než na místo dopadla ničivá kouzla, byl pryč.
I s mou krví.
Rychle jsem na bojišti vyhledala bratra. Nebylo to těžké;
ležel na tom samém místě v kaluži vlastní krve. Doběhla jsem k němu,
abych se přesvědčila, zda vůbec ještě dýchá. Stále v něm zůstala ještě
trocha života, ale bylo mi jasné, že tohle nemůže vydržet dlouho. Musela jsem
se s ním okamžitě stáhnout. Sama jsem utrpěla vážná zranění a zatím jsem
si nepřála zemřít. S posledním dechem jsem Caela dotáhla až k lazaretu,
kde mi jeden z felčarů okamžitě do ruky vložil léčivý disk. Bylo to
poprvé, co jsem byla vystavena tak násilnému léčení. Měla jsem pocit, jako by
se mi jeho moc propalovala každičkým svalem v těle. Když jsem byla zase
schopná vstát, musela jsem se připojit k obraně léčitelského stanu,
několik zbloudilých nemrtvých se dostalo až sem. Naštěstí zde boje neprobíhaly
už příliš dlouho. Z Petrusovy jednotky dnešní noc nepřežilo pět mužů a i v těch
dalších byly zaznamenány značné ztráty. Dost z nich se dalo jistě přišít
na vrub Leonovi. Celý další den jsem strávila na lůžku, prospala jsem i Peliorovu
zprávu o průběhu bojů v jeho části. Jakmile jsem se probrala, což bylo
někdy k pozdnímu odpoledni, s obavami jsem vyhlížela k obloze a
čekala, než slunce opět ustoupí měsíci. Čekala jsem, že si pro mě Leon znovu
přijde. I ve spánku se mi vybavila jeho poznámka o tom, jak sladce mu má krev
chutná. Jenže této noci se neukázal.
Místo něj nastoupily řady kostlivců doplněné o několik mágů.
S nimi jsem pak udělala to, co jsem zvládala nejlépe; nabourala se do
jejich mysli a nechala je vypouštět ničivá kouzla do vlastních řad. Nebo prostě
jen rušila jejich magické ochrany, levitační kouzla a umožnila tak svým
spojencům se o ně postarat. Stále na mě doléhala únava z předchozího dne a
musela jsem být neustále ve střehu, kdyby se náhodou objevil náš známý Náhončí.
Přímým bojům jsem se ale nevyhnula. Za svítání jsem spolu s ostatními odcházela
s další slušnou řádkou jizev. Petrus doufal, že když to nevyšlo tentokrát,
další noci už musí. Chvílemi jsem nabyla i dojmu, že si snad ani není vědom
toho, jaké nebezpečí přítomnost byť jen jednoho Náhončího pro všechny
představuje. I na jeho náturu mi to přišlo až příliš bezohledné. Ale možná šlo
jen o dost podivný způsob, jakým se mi snažil zlepšit náladu. Ta byla skutečně
na bodu mrazu, především z důsledků, jaké mohla mít ztráta mé krve.
Předpokládala jsem, že už byla dávno použita pro další z nepěkných rituálů.
Čekání na jejich spuštění naplňovalo každý volný okamžik obavami a nejistotou. Zvlášť,
když se ani třetího večera nic nedělo. Naopak ofenzíva značně polevila. Toho
rána jsem nedokázala zamhouřit oka a cítila nepříjemné mrazení v zádech. Něco se skutečně chystalo. Šla jsem
ihned varovat Petruse i Caela, který se konečně toho dne probral, ale ani jeden
z nich mi nevěnoval příliš pozornosti. V jednu chvíli jsem měla chuť
odejít, ale nějaké poslední zbytky zvrácené hrdosti mi to nedovolily.
Dalšího večera se mé obavy potvrdily. S nervy napnutými
k prasknutí jsem se opět postavila po bok svým spolubojovníkům a čekala na
první nápor nepřátelských sil. Jenže nikdo nepřicházel. Pátrala jsem po okolí,
snažila se zachytit přítomnost jakékoliv myslící bytosti. A pak to přišlo; o
něco jsem lehounce zavadilo. Přímo pod mýma nohama. Snažila jsem se dostat tomu
blíž, abych narazila na obrovskou masu energie, kterou poháněl nelidský hlad. Takže to proti mně použili znovu.
Věděla jsem, že budu opět jediným cílem. Jenže teď tu nebyla Ilana, která by je
dokázala s pomocí několika kouzel zničit. Navíc už o mně věděli, bylo to
jen otázkou okamžiku, kdy proti mně vyrazí. Vyběhla jsem dál od našich řad a
zařvala na mágy, ať se připraví mě krýt plošnými kouzly. To bylo vše, co jsem
mohla dělat, jednoduše je odtáhnout pryč. Ačkoliv to nebylo poprvé, co jsem s nimi
měla tu čest, jejich řev, když se začali postupně vynořovat z hlíny, mě na
kratičký okamžik přimrazil na místě. Nikdy bych nečekala, že budu muset tuhle
hrůzu prožít znovu. Utíkali za mnou a já jen vzdáleně vnímala ohlušující
třeskot vybuchujících kouzel. Svou rychlostí se mohli směle rovnat Leonovi,
netrvalo to dlouho a pařáty prvních z nich neminuly svůj cíl. Snažila jsem
se té bolesti odolávat tak dlouho, jak to jen šlo, ale sil mi rychle ubývalo.
Trhali mě na kusy, s každým dalším zásahem jsem zpomalovala a ztrácela
stále více krve. Nakonec mě obklíčili. Musela jsem okamžitě pryč. Jedinou
záchranou byla v tuto chvíli pojistka umístěná na ostrově. O zbytek už se
museli postarat mágové. V duchu jsem odříkala aktivační formuli a
připravila se na přesun. Objevila jsem se vedle sochy na hlavním nádvoří a
snažila se znovu popadnout dech. Jenže ani k tomu jsem nedostala
příležitost; vzápětí se pode mnou vykreslil portál a já se i se sochou propadla
do hlubin moře.
Sůl začala v ranách štípat jako jed a rozežírala mi
kůži. V tom náhlém návalu bolesti jsem téměř přišla o vědomí. Jenže pak
jsem s hrůzou zjistila, že tu nejsem sama. Ty nelidské zrůdy byly všude
okolo mě. Teď už nebylo kam utéct. Zoufale jsem se od nich snažila odplavat a
zanechávala za sebou krvavou stopu. Jen mentální údery je dovedly na pár
okamžiků zastavit, ale i to bylo málo. Věděla jsem, že si tak jen zbytečně
natahuju celé to utrpení, jenže pud sebezáchovy byl stále silnější a dodával
mým pažím stále novou sílu. Když už jsem cítila, že se konec nevyhnutelně
blíží, byla jsem prudce vytažena z vody. Ilana pro mě přeci jen doletěla.
Jenže než jsem stačila cokoliv říct, byly jsme obě sraženy zpět do rozbouřených
vod moře. Ilana mě musela znovu nechat na pospas vlnám, aby se mohla útočníkovi
postavit. Leon si pro mě konečně došel. A ani Ilana jej nedokázala zastavit.
Jejich souboj jsem ani neviděla, ale pak to byla jeho ruka, která mě pevně
uchopila. Už jsem ani neměla sílu se bránit. Bylo mi jasné, že tohle je už
konec.
Přenesl mě do známých prostor Rowanova sídla, kde už na mě
čekaly řetězy. Připoutal mě ke stěně, a když se mu nepodařilo donutit mě vypít
další léčivé lektvary, jednoduše mě jimi polil. Rány přestaly krvácet a začaly
se postupně zacelovat. Poté se mi ve vší hrané zdvořilosti omluvil a zalezl si
do své rakve.
Skřípavý zvuk, jak kamenné dveře drhly o podlahu, oznámil
příchod dalšího návštěvníka. Nathan v doprovodu
nějaké mladé ženy. Pokynul jí a ona se začala bez dalších slov starat o mé
zbývající rány. Její hojivý dotek byl příjemný a umožnil mi konečně promluvit.
Ač jsem se ale snažila sebevíc, Nathan odmítal zodpovídat mé otázky. Netušila
jsem, v jaké situaci se nacházím a ani neměla ponětí o tom, co je s Ilanou.
Když byla léčitelka se svou prací hotova, oba odešli a nechali mě v místnosti
samotnou. Spánku jsem se nedokázala dlouho bránit, přišel zcela přirozeně po
všem tom vypětí. Probralo mě až zachvění linky s Ilanou; s úlevou jsem
poslouchala její hlas a seznámila ji s nepříjemnou situací, v jaké jsem
se nacházela. Chtěla jsem ji varovat před Rowanem, aby mi v odpověď oznámila,
že se již nachází v jeho sídle. Neměla jsem se strachovat, hodlal mě prý
propustit výměnou za informace o „černém a bílém“. Naléhala jsem na ni, ať mu
nic neprozrazuje, ale nakonec měla pravdu, že by to nemělo žádný smysl. Ač bych
jim sama cokoliv z toho dobrovolně neřekla, stále měli možnost mě zabít,
pomocí nekromancie znovu oživit jako jejich poslušnou loutku a prostě to ze mě
vytáhnout. Tím, že mě nakonec Rowan vydá ani neriskoval hněv Ilany. Stále jej
považovala za důležitého spojence, takže byla ochotná mu i ten menší incident s Leonem odpustit.
Měl to všechno velmi dobře naplánované. Věděl, že tu informaci získá. Doufala
jsem, že mu Ilana prozradí opravdu jen to nezbytné. Když si mě později přišla
vyzvednout, nepociťovala jsem v tom žádnou radost ani úlevu…
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
- ve svých zápiscích mám ještě roztomilou poznámku o vzhledu našeho milého Leona, mám si jej prý představit jako (mého vcelku oblíbeného) herce Jeana Reno :) jakože srsly? Je mi skutečně jedno, jak třeskutě originální to je, ale proč musí být probůh všichni hezcí chlapi na straně našich nepřátel? Nám tu zbývají jen ufňukánci (Cael), úchylové (Tajwun) a teplosexuálové (Pelior). Pak nemají být naše postavy neustále zoufalé a sexuálně frustrované :))
Žádné komentáře:
Okomentovat