Návraty
Tak jsem se naivně domnívala, že se mi opět podaří spojit dva zápisy v jeden, aby se mi opět podařilo 3 stránky na papíře roztáhnout za 5 wordovských :) tedy, byly to plnohodnotné A4, ale i tak jsem čekala, že se mi to podaří shrnout nějak stručněji. Ale né, já mám zase potřebu se "vykecávat". Jeskyně na andoru stojí, tak mi to psaní asi nějak chybí. A zas na to, že jsem začala ve čtvrt na dvě a ještě byla o hodinu později přerušena mužem (který překvapivě nespal :)), je to docela úctyhodný výkon. Začínám zase psát rychleji a dokonce jsem zaznamenala asi jen tři záseky, kdy jsem přemýšlela nějakou delší dobu nad správnou formulací věty (tedy ne, že by to něco vypovídalo o kvalitě výsledného produktu, ale aspoň jde celý proces snáz od ruky) :)
Poslové ke mně dorazili až k pozdnímu odpoledni spolu s dalšími
rozkazy. Rozruch způsobily podivné události na území elfů; jejich král byl
nezvěstný a panovala všeobecná panika. To ovšem nebyla má starost, měla jsem
posbírat zbytky svého týmu a znovu se vydat do města, kde jsme zadrželi Ewana.
Severním jednotkám se podařilo zajistit hned několik desítek členů kultu a já
měla celou záležitost prošetřit. Vyráželo se časně z rána. Na místě už
byly rozmístěny severní jednotky a celá oblast byla pro veřejnost zahrazena. Prošla
jsem se svojí dvojicí společníků přes první hlídky a nechala se doprovodit až k budově,
která přímo sousedila s místem, kde se vcházelo do podzemního chrámu. Tam
už na nás čekal desátník Lorik, se kterým jsem měla konzultovat celý průběh
akce. Na rozdíl od starosty to byl alespoň muž na správném místě, jež mi byl
konečně schopen podat nějaké adekvátní informace. Podle všeho zatím probíhalo
rozebírání komplexu a prohlídka veškerých prostor. Překvapivě na tuto operaci
přidělilo město dostatek mužů. I tak jsem za nimi poslala Caela s Corwenem,
aby se snažili zjistit víc. Především bratrovy oči jsem potřebovala mít na
místě; asi jako jediný mohl vypátrat veškeré pozůstatky Ewanovy práce. Já se
měla podívat na zadržené a zjistit o nich něco víc o povaze tohoto kultu. Lorik
mě dovedl až k celám a cestou mě seznámil s veškerými podrobnostmi. Čekalo tu na mě více jak třicet lidí,
potřebovala jsem svůj výběr nějak zúžit a nechala si donést seznam s popisem
všech vězňů.
Zkazky o kultu se šířily až neobyčejně rychle; proto jsem se
zaměřila na umělce, obchodníky a další výše postavené obyvatele. Ti byli mnohem
častěji ve styku s širším okruhem lidí a často vyjížděli i za hranice
města. Doufala jsem, že mezi nimi naleznu nějakou spojku, kohokoliv, kdo by se
nějak významně podílel na výstavbě toho všeho. Podobné akce bývaly často velmi
nákladné a odněkud museli brát prostředky. Nejprve mi do oka padl jeden z obchodníků,
nechala jsem si ukázat jeho celu a odmítla všechny žádosti o asistenci při
výslechu. Díky svému postavení jsem si alespoň v tomto mohla diktovat
podmínky a neměla jsem v úmyslu do vyšetřování zapojovat více lidí, než
bylo nezbytně nutné. Před sebou jsem měla muže středního věku nevalných
fyzických kvalit s typickým supím pohledem lidí prahnoucích po moci. Hned
po mém příchodu spustil dobře známou písničku o nepřípustnosti jeho zadržení a
dovolával se svého práva. S klidem jsem mu ho zaručila, ostatně pokud by
byla skutečně prokázána jeho nevina, nechala bych ho poslat pryč. Zřejmě mu po
chvíli došlo, že nepatřím k běžným vojenským složkám a zmlkl. K čemukoliv
dalšímu ani nedostal příležitost, sotva jsem dosedla na protější židli,
podařilo se mi zachytit jeho nervózní mysl a probourat se dovnitř. Naštěstí
jsem v tu chvíli byla ještě odpočatá a obezřetná, hned na povrchu čekala
nastražená další past. Znovu jsem se málem stala obětí další geasy, což mi
značně znepříjemnilo jakékoliv další pátrání v jeho vzpomínkách. Záchytná
vlákýnka se mohla nacházet takřka kdekoliv a stále jsem nebyla úplně ve své
kůži. Ale nakonec i jen to povrchové zkoumání stačilo; byl jedním z těch,
kdo do města dotáhl lidi určené k provedení rituálu. Sesbíral je z několika
okolních vesnic. Podařilo se mi identifikovat i několik jeho kontaktů. Otázka
jeho neviny tedy byla zodpovězena.
Nechala jsem ho na místě a předala kompletní zprávu Lorikovi.
Tvářil se nanejvýš překvapeně, jemu se také nejspíš nikdo neobtěžoval sdělit,
jakým způsobem bude mé vyšetřování probíhat. Začal mě pak považovat za dalšího
člena Akademie. Vyvedla jsem ho z jeho
omylu a pokračovala dál. Příběh druhého muže byl hned o něco zajímavější; na
rozdíl od obchodníka skutečně věřil, ačkoliv to, jakým způsobem svoji
náklonnost k bohu dokazoval, už tak přívětivě nevyhlíželo. Modlil se za vyléčení
své těžce nemocné dcery, a proto kultu obětoval celé své služebnictvo. O jejich
skon se postaral vlastníma rukama. Bylo až s podivem, že si po takovém
činu dokázal zachovat alespoň špetku zdravého rozumu. Snažila jsem se přijít na
důvod, jak se z jinak spořádaně žijícího muže během pár dnů stal
náboženský fanatik. Pátrala jsem po impulzech, které by mohly takovou proměnu
vyvolat, ale intuice mě varovala, že se nemám pouštět dál. Zjistila jsem jen,
kdo jej ke kultu navedl. Shodou okolností se jednalo i o jednoho ze zadržených;
mistra cechu zlatníků.
Byl mnohem nepříjemnější než předchozí dva muži. Už od prvního
pohledu mi na něm něco nesedělo a samolibost, se kterou ke mně přistupoval, se
mi pranic nelíbila. Zatímco jsem s ním vedla ne zrovna příjemný rozhovor,
snažila jsem se mu, stejně jako v předchozích případech, vstoupit do
mysli. Jenže sotva jsem se byť jen otřela o její bariéry, byla jsem odhalena,
což samozřejmě neopomněl komentovat. Snažil se mě vyprovokovat, zda nedovedu i
něco lepšího, než jen někomu způsobit bolest hlavy. Nenechala jsem se tím ale
nijak rozhodit a pokračovala ve své práci. Nakonec pro mě nebyl zas tak těžkým
oříškem; na to, jak sebejistě se snažil vystupovat, měl hlavu plnou obav, dokonce
strachu o vlastní život. Jako by o něj mohl každičkým okamžikem přijít. Než
jsem se dostala dál, zaslechla jsem jeho tichou modlitbu k Ilaně, ve které
pronášel, jak odevzdává svůj život do jejích rukou. Musela jsem to okamžitě
zarazit, nevypadalo to jen na pouhá slova. Tohle v sobě mělo moc.
Přerušila jsem ho ale až příliš násilně a když jsem se sama probrala, nalezla
jsem ho v bezvědomí na zemi. Naštěstí stále dýchal a tep měl pravidelný.
Po chvilce se mi podařilo ho znovu vzkřísit, jen abych mohla do jeho mysli
vstoupit znova. Tentokrát jsem se s ním už opravdu nijak nemazlila. Byl zmatený
a v té změti naprosto nesouvislých pocitů začala znovu probublávat ona
slova, jako by to nebyl snad ani on, kdo je skutečně pronášel. A nad tím vším
vidina meče visícího přímo nad jeho hlavou, čekajícího na ten správný okamžik. Cítila
jsem, jak mě to postupně vtahuje a začala jsem jeho emoce pokládat za vlastní. Znovu
jsem naše spojení zpřetrhala, abych tomu všemu učinila přítrž. Sama jsem se
posléze probudila na zemi ve ztichlé cele. Mistr cechu ležel kus ode mě a od
úst mu šla pěna. Oči měl otevřené dokořán, ale nic nevnímal. Stále byl naživu,
ale jak na tom byla jeho mysl, jsem se neodvažovala zkoumat.
Vyšla jsem ven a dala rozkaz strážníkům, ať ho pozorují a
informují mě o změnách jeho stavu. Dozvěděla jsem se, že jsem u něj strávila
poměrně dlouhou chvíli a mezitím se už stačil vrátit Caelan s Corwenem. Po
bratrovi nic dalšího nenašli, do rukou se jim dostal akorát nějaký svitek psaný
starým dialektem Zářících. Překvapilo mě, že dovedli něco takového vůbec
identifikovat a sama se na něj podívala. Pochopitelně jsem nerozuměla ani
slovu. Corwenovi se to také podařilo jen díky kouzlu jednoho z mágů akademie.
Když jsem se ho ale začala ptát na podrobnosti, neustále s sebou škubal a
nervózně se rozhlížel okolo. Několikrát jsem ho musela zarazit a zopakovat mu
svou otázku. V tu chvíli jsem ještě netušila, čemu to mohu přikládat, tak
jsem je obeznámila s výsledky vlastního šetření. Když jsem se dostala k poslednímu
muži a začala zmiňovat, jaké pocity to u něj vyvolalo, Corwen zbledl. Po
přečtení onoho svitku se údajně cítil v podobném ohrožení. Měla jsem toho
za sebou až příliš, abych mohla něco podobného považovat za náhodu. Corwena
jsem nechala na místě zadržet a bratra poslala za mágem, který mu umožnil
svitek číst. Hrozilo nebezpečí, že do něj nahlédl taky. Sama jsem požádala o okamžitý
kontakt s vrchním velením. Jenže tentokrát má autorita nestačila a ani
Lorikova slova přítomné nepřesvědčila. Mohla jsem být sama vystavena podobnému
vlivu a představovat tak nebezpečí pro druhé. Nechali za mnou poslat nějakou
ženu, která mě měla vyšetřit. Upozornila jsem je, že zodpovědnost za jakékoliv
problémy způsobené touto prodlevou padají na jejich hlavu. To je přeci jen
poněkud vyděsilo, takže dokázali nakonec vyřídit vše o dost rychleji.
Aktivovala jsem komunikační krystal a záhy obdržela odpověď od
Sataie. Žádala jsem o další mágy se specializací na manipulaci s myslí. Na
místě byl zrovna i Tajwun, který už zněl o mnoho lépe a hned mi s typickým
nadšením přislíbil účast Garviga. Prý už se dostatečně zotavil. Snažila jsem se
ho popohnat, aby má slova náhle přerušil výkřik. Mág stál kousek ode mě a
vratce se opíral o hůl. Chtěla jsem mu pomoci, ale jak ode mne poplašeně
odskočil, akorát dopadl na zem. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že na rozdíl
ode mě, on se svého problému s fyzickým kontaktem nezbavil. Nebylo to
zrovna nejšťastnější uvítání. Hned mě požádal, ať ho nechám o samotě, aby se
mohl upravit. Počkala jsem přede dveřmi a poté jsme se společně vypravili
zpátky k celám. Garvig s sebou nesl i nějaký předmět od Jižního
císaře, který údajně dokázal vyprostit mysl ze zajetí geasy. Fakt, že se tenhle
průšvih dostal už i k jeho uším, mě zrovna nepotěšil, ale na druhou stranu
mi něco podobného mohlo velmi usnadnit jakékoliv další pátrání. Toho se měl teď
Garvig účastnit se mnou, dostal za úkol znovu prověřit všechny muže. Nebo to
tak alespoň tvrdil; jako obvykle nevěřil téměř ničemu, na co se mi podařilo
prozatím narazit. Zastavili jsme se nejprve u obchodníka a otestovali císařův nový
vynález. Abychom se následně při práci nerušili, přišel Garvig se zajímavým
nápadem; dotkl se špičkou hole mého čela a nechal mi v mysli pro zachycení
jeho přítomnosti čichový vjem. Vůni petúnií. Představa, jak někde ve svém sídle
v srdci severu chodí zalévat truhlíky plné pestrobarevných květů, byla opravdu
komická. Jelikož ale nikdy zvlášť vytříbeným smyslem pro humor neoplýval,
nechala jsem ho raději dělat jeho práci. Sama jsem se postupně dostávala do
mysli našeho vězně a tentokrát si mohla už bez obav nad sklapnutím nějaké pasti
číst v jeho vzpomínkách.
Obchodník se nakonec ukázal jako velmi šťastná volba, byl dokonce
prvním z věřících a ve své mysli měl dokonalý itinerář všech akcí. Jako jeden
z mála se setkal přímo s Ewanem. Sice nás to nijak neposunulo dál v hledání
odpovědí na otázku, jakým způsobem se tahle víra šíří, ale minimálně jsme si
rozšířili seznam vhodných kandidátů na výslech. Garvigovi přišla celá tato
záležitost nanejvýš směšná. Poté, co se ani jemu nepodařilo odhalit cokoliv
podezřelého, mě opět začal podezírat z vyvolávání zbytečné paniky, a začal
být opravdu nevrlý. Měla jsem obavy o Corwena, tak jsem se rozhodla k mágově
obrovskému nadšení jít rovnou za ním. O příslušnících severovýchodních kmenů si
taktéž nemyslel nic pěkného, a dokud jsem jej několikrát neupozornila na to, že
si přeji, aby s ním jednal s větší úctou, musela jsem poslouchat
hotovou litanii opovržlivých nadávek. Celou
dobu jsem uvažovala akorát nad tím, kdy se mi podařilo šlápnout mu na kuří oko.
Corwen vypadal jako hromádka neštěstí, krčil se v koutě a v očích
měl uštvaný výraz. A to jsem strážím dala velmi podrobné instrukce, jak s ním
mají nakládat. Dokonce se mi podařilo zajistit mu i oddělenou celu. Bohužel
tohle nebylo ani zdaleka důvodem jeho potíží. Snažila jsem se ho uklidnit a
ujistit, že bude vše v pořádku a jedná se jen o kontrolní opatření. Garvig
k němu ale přistupoval po svém, hrubě ho chytl za rameno a řekl, že se mu
chystá prohrabat v hlavě. To se Corwenovi samozřejmě moc nelíbilo, byl na
podobné zacházení opravdu háklivý. Zvlášť teď, když jej sužoval nějaký neznámý
děs. Varovala jsem mága, ať s tím okamžitě přestane, ale tomu, aby Corwena
shodil na zem, jsem už zabránit nedokázala. Chtěl ho ještě uspat, ale tomu
naštěstí už dokázal i sám odolat. Netušila jsem, co to do Garviga náhle vjelo a
nechtěla jsem se s ním pouštět zrovna před Corwenem do dalších pří.
Situace byla už tak dost napjatá a ve vzduchu visel jen příslib dalších
nepříjemností. Mág udeřil holí o zem a znovu se pokusil číst Corwenovu mysl.
Když bylo zřejmé, že se mu to tentokrát vydařilo, rozhodla jsem se jej
následovat. Ani nebylo divu; Corwen nekladl žádný odpor. A to jednoduše proto,
že na to neměl dostatek mentálních sil. Garvigovi se nějak podařilo udělat z něj
hotovýho imbecila. Doufala jsem, že to bylo jen dočasné, ačkoliv mi to v mnohém
pomohlo k dobrání se příčin jeho problémů.
Když jsem vystoupila z Corwenovy mysli, byl s ním Garvig
už dávno hotov. Opět následovala nepříjemná debata zahrnující porovnání našich
zjištění. Opět mi připomněl, že on podobná rizika jako já podstupovat nehodlá a
z Corwenovy mysli dostal akorát tak to, že je jen typickým tupým
příslušníkem barbarských kmenů a nic mu není. Nějak to na mě všechno dolehlo a
já se nechala strhnout k další hádce, kdy jsem pro změnu zaútočila na
Garviga s tím, že on by v tomhle případě nějaký kontakt s lidmi rozhodně
potřeboval. Aby mi vmetl do tváře, že na rozdíl ode mě se alespoň netahá se
svými sourozenci. To už bylo v tu chvíli příliš. Chvatně jsem opustila
místnost a jen mu suše oznámila, že tu se mnou zůstává i do dalšího dne, kdy
jsem hodlala ve své práci pokračovat. Nechala jsem nás k jeho nadšení
ubytovat v jednom z přilehlých domů. Když už jsem se chystala ke
spánku, pocítila jsem podivné mrazení v zádech. Jako vždy, když se dělo
něco špatného. Vyběhla jsem na chodbu, pročesala snad každý kout, ale nikde
jsem nenašla cokoliv podezřelého. Byla jsem z toho akorát zase na trní.
Navíc se k tomu přidávaly ještě chmury z posledního vývoje situace.
Potřebovala jsem oddech, uklidit se daleko od toho všeho, abych mohla znovu
naleznout rovnováhu. Jak jsem byla neustále napjatá, dělala jsem zbytečné chyby
a rozhodila mě každičká maličkost. Teď, když se sesypal Corwen jsem měla pocit,
že budu jen další na řadě. Na masce mé sebejistoty se začaly objevovat hluboké
trhliny.
Uprostřed noci mě opět vzbudilo klepání na dveře. Tohle jsem
nenáviděla ze všeho nejvíc, bezohlednost, s jakou mě připravovali o těch
pár okamžiků klidu. Otevřela jsem nějakému muži, ze kterého se po chvilce
vyklubal posel Jižního císaře. Přál si se mnou okamžitě mluvit a očekával mě v jedné
z místností. Ač jsem byla opravdu unavená, tohle prohlášení mě dokázalo
hodně rychle probudit. Ze všech lidí na tomhle světě jsem teď opravdu nejvíc
toužila zrovna po společnosti císaře. Aspoň jsem měla důvod ke spěchu, abych
měla setkání rychle za sebou. Čekal na mě ještě ve společnosti podivně
vyhlížející osoby v naprosto příšerném, a také obrovském klobouku, takže
jí nebylo vidět ani do tváře. Přivítal mě svým obvyklým jízlivým úsměvem,
zřejmě potěšen, v jakém stavu mě tu zastihl. Aby mi dal jasně najevo, že
si je toho všeho vědom, ještě mě přesvědčoval, ať se posadím. Nakonec jsem
proti tomu ani nic nenamítala a jen ho požádala, ať už mi konečně sdělí důvod
své návštěvy. Měla jsem za to, že se má zpráva o průběhu vyšetřování už dávno
dostala do rukou spojenců. Jenže o tohle teď skutečně nešlo. Slova se ujala osoba
v klobouku. Její slova byla vskutku opovážlivá; bez jakýchkoliv okolků mi
začala tvrdit, že je Exai naživu. Odvolala jsem se na skutečnost, že jsem sama
měla možnost spatřit jeho odchod a byli tu i další, kdo mohl má slova potvrdit.
Netušila jsem, o co oběma jde a jakoby oba vycítili moje narůstající pochyby,
sundala si neznámá bytost klobouk. Měla důvod se zakrývat; místo kůže zakrývala
ta nevkusná hučka konstrukt z čirého skla. Tak dokonale vyvedený, že musel
být dílem opravdu šikovného mága.
Na mou otázku, co je zač, se císař jen teatrálně pousmál a nabádal
mě, ať si to zjistím sama. Než jsem stačila vyslovit několik dalších otázek,
které jsem měla zrovna na jazyku, konstrukt mě přerušil. Začal o sobě tvrdit,
že je Ilanou. Garvigovy drsné poznámky byly ve srovnání s tímto jen
takovým nepatrným šťouchnutím. Nechtěla jsem již déle poslouchat podobné lži a
rozhodla se tuhle schůzku okamžitě přerušit. Než jsem ale stačila opustit
místnost, začal konstrukt vyprávět. O svém konci a o tom, co stále musí
vykonávat. Znělo to tak neuvěřitelně věrně, že mě to přeci jen přimělo se
otočit a vyslechnout si i zbytek jeho slov. Tvrdil, že je teď Ilana všude mezi
námi, nemá hmotné tělo, ale vše z povzdálí sleduje. Nám pak zanechává
zprávy v podobě snů a dalších znamení, kterými se pokouší nás pošťouchnout
tím správným směrem. A byla to právě ona, kdo se zasloužil o Exaiův návrat,
ačkoliv teď ještě nebyl plně při silách. Vyjádřila i touhu jít navštívit
Corwena, aby mu pomohla v jeho těžké situaci. Nedokázala jsem tomu uvěřit.
Ani jsem se ještě nevzpamatovala z její ztráty, abych náhle zjistila, že
je všechno naprosto jinak. Myslela jsem si, že naše pouto bylo opravdu silné,
ale opět se jen ukázalo, jak moc vzdálená mi tahle bytost je. Zároveň jsem se
nemohla ubránit pocitům štěstí a obrovské úlevy, když bylo už nad slunce jasné,
že je to skutečně ona. Vše se ve mně začalo mlít, až jsem znovu téměř ztratila
půdu pod nohama. Když jsem byla konečně schopná zase skutečně uvažovat, musela
jsem jí položit další palčivou otázku. Zda je v této formě skutečně
šťastná. Nepochybovala jsem o tom, že kdyby skutečně chtěla, tak si najde
způsob, jak se k nám navrátit. I když pro ni musela být taková existence
zatraceně těžká. Jenže bylo tohle o mnoho lepší? Odpověděla dost vyhýbavě.
Současný stav věcí pro ni byl takticky výhodný. Byla na všech místech zároveň,
neomezovaná nedostatky těla. Nakonec se ke mně v podobě skleněné bytosti přiblížila
a objala mě. Než jsem sama stačila cokoliv udělat, udeřila se do prsou a
konstrukt se rozpadl v hromadu střepin. Císař je začal vzápětí sbírat. Po
Ilaně tu nezbylo už ani stopy.
Vytratila jsem se tak rychle, jak jen to šlo, a pocítila značnou
úlevu, když Jižní císař konečně odešel. I tak jsem netušila, co si počít. Ilana
mě ještě před odchodem žádala, ať před širším okolím uchovám její tajemství,
chtěla se znovu odhalit až v ten správný čas. Zamířila jsem k bratrovu
pokoji, potřebovala jsem něčí společnost. Těch odhalení bylo za dnešní den
mnohem víc, než jsem sama dokázala zvládnout. Zpráva o obou Zářících ho taktéž
šokovala, ale na rozdíl ode mě si ještě dokázal zachovat chladnou hlavu a
přimět mě k tomu, abych se soustředila na naše současné problémy. Pokud o
sobě nechtěla zatím dát vědět, nemohli jsme s tím nic udělat a už samotné
vědomí, že je tu s námi, mi mělo pomoci. Tím jsem si nebyla zrovna jistá,
ale část těch nepříjemných pocitů skutečně odpadla. Když mě ale začal objímat a snažil
se ke mně dostat blíž, nedokázala jsem jeho tužbám vyhovět. Ačkoliv to bylo
přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala, pochyby o mých citech k němu,
mi v tom dokázaly zabránit. Velkou měrou se na tom podepsala i Garvigova
slova, jež se mi znovu rozezněla v hlavě. I tak bylo usínat po tom všem v jeho
blízkosti obrovskou úlevou.
Žádné komentáře:
Okomentovat