pátek 3. srpna 2012

Ze života Maery - část XXIII.

Ve službách Severu

    Po více jak měsící jsem zpět :) měla jsem poslední dobou opravdu dost starostí a minimum volných večerů vhodných k psaní. A dokopat se k tomu byl opravdu porod, zvlášť, když tu teď po chatě mám v notýsku celkem 69! stran hutného textu (dobře, po dnešním zápisu už "jen" 65). A většinu dnešního dne jsem strávila u Septerra Core, kterou bych ráda před odjezdem do Indie také dohrála :) poslední půlhodinku jsem pak dobíjela tohodle prasomrda. Kro hrál, tak ví :) Naštěstí mi to psaní šlo celkem samo, už je to taková rutina. Snad mě to jen tak neopustí :)
 

    Hned, co Ilana odešla, pustila jsem se do příprav na zítřejší cestu. Věděla jsem, že pokud mě nic nezdrží, budu moci ostrov opustit zásobovací branou, která se otevírá vždy v pravidelných intervalech. Byl to sice kus cesty, ale stačilo vyrazit brzy ráno. Vstala jsem o něco dříve a vydala se na cestu.  Snažila jsem se neprobudit svého bratra, ale po chvilce jsem za sebou zaslechla kroky, jak se ke mně kvapně blížil. Včerejšího večera jsme spolu nepronesli jediného slova. Neměla jsem chuť se mu svěřovat s tím, co se stalo. Navíc pokud bych se ve svém podezření zmýlila, byl by tady rozhodně ve větším bezpečí. A nakonec na Severu mě též žádný dobrý osud nečekal. Snažila jsem se vyhýbat všem otázkám týkajících se mého odchodu. Nakonec mě tak vytočil, že jsem mu řekla, ať si to prostě zjistí sám. Netušila jsem, že ho napadne přes jednu ze zbrojí kontaktovat Ilanu. Stačilo jen pár jejích vět, aby se jeho výraz a postoj ke mně změnil. Začal mi vyčítat, že jsem se rozhodla pro Peliora. I přes to, že to všechno bylo původně kvůli němu. A dětem z kultu, které na Severu nalezly své útočiště. Pokud ovšem ještě žijí. Samozřejmě trval na tom, že půjde se mnou. Odehnat ho nebylo možné, tak jsem alespoň zašla za Suniem a vyžádala si povolení k přesunu přímo na Sever. I on se mému odchodu divil, ale zatím jsem nemohla nic vysvětlovat.

Po několika hodinách se zásobovací brána otevřela a já mohla spolu s bratrem projít. Avšak místo toho, abychom se objevili na obvyklém přestupním místě, zavedl nás portál do jednoho z teleportačních stanovišť na jihovýchodu; soudě dle uvítacího výboru v podobě Zachariáše. Na chvíli mě zmocnila nervozita, že se k němu snad již dostaly nějaké zprávy z ostrova. Jako jeden z největších Ilaniných příznivců by mě velmi rád viděl hnít někde za mřížemi. Místo toho mi jen sdělil, že přímý přesun na Sever teď bohužel není možný a rád mě dovede za Horonem. Cestou k němu se mi omluvil za jeho předchozí výstup a uznal, že jsem mu svým jednáním skutečně zachránila život. Alespoň něco…Před chodbou vedoucí ke generálově kanceláři se rozloučil a odešel. Zamířila jsem přímo k Horonovým dveřím, zaklepala a bez delšího váhání vstoupila dovnitř. Načasovala jsem si to přesně tak, abych zavřela bratrovi přímo před nosem. Nepotřebovala jsem do této věci zasvěcovat další lidi. Dokud se vše důkladně neprověří. Zažádala jsem si o soukromé slyšení a bylo mi vyhověno. Ostatně tohle byl jeden z mála mužů, se kterým jsem měla poměrně dobrý vztah. Hned jsem se otázala, proč mi nebyl umožněn vstup na Sever. Odpověď mě zaskočila: Prý k tomu nebyl důvod. Rozhodla tak rada generálů. Požádala jsem o spojení přímo se Severním vládcem a Horon okamžitě odeslal nótu. Opravdu tu něco bylo špatně. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Navíc, když tu hrozilo, že se mě budou snažit jako svědka zneškodnit.

Mezitím jsem dostala v severním křídle, kus od generálových dveří vlastní pokoj. Bratr byl ubytován vedle, ačkoliv mě v prvních okamžicích zastihl přede dveřmi. Teď už nemělo smysl mu cokoliv nalhávat. Sdělila jsem mu, že vše prasklo; Ilana se dozvěděla o mé dlouhodobé spolupráci se Severním vládcem a považovala to za zradu. O druhu naší dohody sice neměla ani ponětí, ale bylo zbytečné cokoliv vysvětlovat. Navíc s přihlédnutím k faktu, že jsem byla jedním z jeho hlavních informátorů. Doufala jsem, že v takové situaci Cael pochopí, že se naše cesty musí rozdělit. Já musela teď očistit své jméno a přijít na kloub celé této nepříjemné situace. Ať už by mě to mělo stát cokoliv. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem opět neměla co ztratit. Za těchto podmínek se mi ostatně vždy pracovalo nejlépe, i když jsem pociťovala lítost nad tím, jak se vše nakonec vyvrbilo.  Pokud měl Sever ve svých řadách zrádce, který se evidentně snažil rozpoutat konflikt mezi spojenci, musela jsem zasáhnout. To byl vždy náš společný úkol a Ilana teď rozhodně nebyla ve stavu, kdy by proti tomu mohla cokoliv udělat. Navíc mým podezřením nevěřila. Mohla jsem jen doufat, že mi nebude zbytečně házet klacky pod nohy, ačkoliv jsem se obávala přesného opaku. Její antipatie vůči Peliorovi stále rostla. Cael stále trval na tom, že mi chce stát po boku, ale nechal se aspoň přesvědčit k tomu, aby si šel odpočinout do svého pokoje.

Jakmile jsem osaměla a dveře se za mnou zavřely, otočila jsem náramkem na svém levém zápěstí. Tím, kterým jsem vždy kontaktovala Peliora. Tušila jsem, že pokud je odposloucháván, dostanu se teď přímo ke zrádcům. K mému překvapení se však ozval přímo vládcův hlas. Chtěl mě přesunout, abychom si mohli promluvit v soukromí. To mi přišlo podezřelé; místnosti na velitelství patřily mezi ty nejlépe chráněné. Nakonec jsem musela ale žádosti vyhovět; alespoň jsem si mohla vybrat místo setkání. Po chvíli na dveře zaklepal jeden z jeho mužů a odvedl mě do místnosti s teleportačními kruhy. Byla jsem připravená na zradu a proto mě objevení se ve společnosti trojice mágů a celé jednotky šedých na travnaté pláni vůbec nezaskočilo. Vojáci měli již připravené kuše a čekali jen na okamžik, kdy vystoupím z portálu. Okamžitě jsem se prosmýkla okolo mágů a jednoho z nich použila jako živý štít. Dvě střely mě však stačily škrábnout. Rána na rameni nepříjemně zaštípala. Doufala jsem, že nebyly otrávené. Mágova kůže ve chvilce pod mým dotekem ztvrdla a získala strukturu kamene. Ani já nemohla déle váhat a zmizela jsem nepřátelům z očí. Musela jsem se pohybovat rychle, aby nikdo nezahlédl drobné nejasnosti v prostoru, nebo snad nezaslechl mé kroky. 

Proklouzla jsem dalšímu z kouzelníků za záda. Využila jsem jejich počátečních zmatků, kdy nikdo z nich nevěděl, zda jsem ještě vůbec přítomna. Jednou rukou jsem mu zvrátila hlavu dozadu, obnažila mu hrdlu a řízla. Obsidiánová dýka mu přeťala krční tepnu a já jej nechala chrčícího klesnout k zemi. Než to kdokoliv stačil zpozorovat, byla jsem za dalším z nich. Scénář se opakoval. Už tu zbývali jen tři z nich. Šedí se mezitím rozdělili do trojic a semkli se k sobě, abych se jim nemohla dostat do týlu. Lehce jsem se otřela o mysl posledního z mágů. Téměř paralyzován strachem se snažil prostor okolo sebe zaplavit ohněm; sám se ochraňoval náramky, které ho činili vůči tomuto druhu magie nedotknutelným. Nebyl problém vnuknout mu myšlenku, že jeho nepřátelé stojí někde jinde. Otočil se ke svým mužům a vzápětí z jeho rukou vyšlehly plameny. Vzduch zaplnily bolestné výkřiky a puch spáleného masa. Někteří z nich zemřeli okamžitě, další se svíjeli v agónii. Většina však útok přežila a dva z nich se okamžitě vrhli na nicnetušícího mága. Měl to za sebou opravdu rychle. Mezitím jsem se stačila přesunout k přeživším skupinkám. Místo, kde jsem prve stála, zahalil hustý nazelenalý mrak. Tráva v jeho okolí začala vadnout. Takže je tu ještě minimálně jeden. A musí být někde ve vzduchu.

Znovu jsem zapátrala svými smysly po okolí a pak skutečně nalezla to, co jsem očekávala. Vznášel se několik metrů nade mnou. V tu chvíli jsem ucítila přítomnost dalšího z nich. Opravdu se na mě velmi dobře připravili. Teď jsem si ale nemohla dovolit zemřít. Zachytila jsem další pokus o seslání ničivého mraku a jednoduchým trikem jej přerušila. I tak se ale část energie dostala do prostoru a několik šedých doslova vyteklo ze svých zbrojí. Uhnula jsem z cesty dalším z nich, aby se o mě otřelo několik magických pulzů. Druhý z mágů neustále něco kouzlil, nejspíš si připravoval půdu pro nějaký větší zásah. To zavánělo průserem. Musela jsem jednat rychle. Ale veškeré mé snahy dotknout se jeho mysli selhaly. Jeden z těchto pokusů dokonce zaznamenal a pak se mi nadobro ztratil. Snažila jsem se přijít na jiný způsob, jak jej vylákat. Zvedla jsem jeden z kamenů a hodila jej do prostoru. Jakmile jsem si všimla toho, že zmizel, poslala jsem tím směrem vlnu antimagické energie. Na místě se objevil elf v podivné zbroji a během chvilky okolo sebe vytvořil ohnivý kruh. Povrch těla se mu proměnil v kámen a rozostřil se pod další záplavou ochranných kouzel. Cítila jsem, jak se mi postupně soustředění tříští, už mi nezbývalo moc času, kdy budu schopná udržet svou neviditelnost. 

Ve spěchu jsem prohledala těla mrtvých vojáků ve snaze najít cokoliv, co by mi pomohlo mága zasáhnout. Třaskaviny, nebo alespoň lektvary, které by mi vrátily aspoň trochu sil. Nikde nic. Zkusmo jsem po něm vystřelila z kuše, ale šipka se rozpadla v prach několik stop před jeho obličejem. Navíc jsem tak přibližně prozradila svou polohu. Nezbylo mi nic jiného, než se dát na útěk. Těch posledních pár přeživších z řad šedých okamžitě zamířili k místu, kde jsem předtím stála. Běžela jsem, co mi síly stačily, i když jsem se nacházela uprostřed ničeho. Travnatá planina se táhla do dáli, kam až mé oko dohlédlo. Cestou jsem zahodila komunikační náramek, aby mě s jeho pomocí nemohli sledovat. A pak jsem se odkryla. Otočila jsem se právě ve chvíli, aby mi do prsou vrazila vlna ničivé magie a odhodila mě několik sáhů od mága. Celou dobu mě pronásledoval. Tiše se vysmíval mému pokusu vstát a znovu začal odříkat tajemnou formuli. Náhle se mi po těle rozlil známý příjemný pocit a já cítila, jak se mi zavírají rány. Věděla jsem, od koho pomoc přišla a nerozuměla jsem tomu, proč to Ilana udělala. Otevřela jsem naše pouto, abych jí sdělila, že jsou v tom namočení i elfové. Nic víc. Stále jsem musela bojovat o život. Bylo už jen na ní, jak si zprávu vyloží. Zadívala jsem se mágovi zpříma do očí a vyslala k němu jediné slovo: „Přestaň!“ Okamžitě přestal gestikulovat. Využila jsem jeho chvilkového zmatení, abych se prodrala skrze jeho mentální bariéry. V souboji s ním jsem neměla žádnou šanci. Ale hluboko v jeho vědomí se skrýval klíč k mé záchraně; možnost teleportace na území Jihu, přímo pod správou císaře. Donutila jsem ho, aby mě vzal s sebou. Tělem mi projela neuvěřitelná bolest, jak jsme se dostávali skrze umně utkané ochrany. Poslední, co jsem viděla, byly zdi jižního paláce a skupina gardistů mířící okamžitě k nám.

Probudila jsem se na jednom z lůžek ve zdech paláce. Opatrovala mě jedna ze sester a sdělila mi, že si se mnou přeje císař promluvit. Aby ne, když jsem mu dotáhla elfího mága přímo na dvorek. Požádala jsem o audienci. Než jsem se stačila pořádně vzpamatovat, už stál v mém pokoji se znepokojeným výrazem ve tváři. Nad tím vším se ale jako obvykle vznášela ta jeho podivná přátelská aura, která mě vždy znervózňovala. Sdělil mi, že mág stačil zabít několik jeho mužů a způsobil na jeho pozemku mnoho škod. Nemělo smysl se omlouvat a pořádné vysvětlení muselo také počkat. Ačkoliv bych to nikdy nečekala, vyhověl mi i v tomto a žádost o mé přesunutí k Peliorovi hodlal vyřídit osobně. Podepřel mě, abych vůbec mohla vstát a vyvedl z místnosti. Opět jsem jeho doteky necítila. Ušli jsme takto ještě několik kroků, dokud jsme se neocitli na místě, odkud bylo bezpečné se teleportovat. Za pár okamžiků jsem už byla zpět na velitelství, v jeho severní části. Poté se rozloučil a odešel. Pelior přišel hned vzápětí a ne zrovna dobře naladěn. Na rozdíl od jižního císaře z něj čišela jen zloba. Okamžitě žádal vysvětlení celé situace. Svěřila jsem se mu se svým podezřením o zrádci v jeho řadách. Krom informace o marce u Rowana mi jako důkaz měl posloužit i předchozí pokus o mou likvidaci. Zmínila jsem se mu, že mě přišel vyzvednout jeden z jeho mágů, ale cílová destinace byla změněna. Okamžitě mě osočil ze lži, zpráva o tom, že jej chci navštívit, se k němu dostala prý jen přes Horona a od té doby čekal, než se zde ukážu. O marce, kterou mi měl předat, abych ji umístila k našemu zrádci, nevěděl také nic. Co nebo kdo byl tedy tím hlasem na druhém konci našeho spojení?

Zbledla jsem. Nejenže jsem byla odposlouchávána, ale přijímala jsem zřejmě zprávy a rozkazy od někoho úplně jiného. Netušila jsem, jak by něco takového bylo možné. Zvlášť, když má okolo sebe Pelior svou nezaměnitelnou auru. Muže stojícího přede mnou jsem mohla přesvědčit jediným způsobem; podáním mentálního obrazu všech scén. I když teď jsem si vůbec nebyla jistá, kdo je tu mým spojencem. Pokud vůbec někdo. Vrásky na obličeji se mu ještě prohloubily, když jsem mu ukazovala okamžik, kdy mi předával onen předmět. Vnímal teď scénu mými smysly, včetně všech pocitů s tím spojených, i těch z jeho aury. Okamžitě si nechal přivolat Tajwuna s přepisem mých zpráv a rozkázal mi, ať je projdu a doplním nesrovnalosti. Už podle zběžného pohledu jsem zjistila, že jich je tam sotva třetina. Sotva jsem to Peliorovi sdělila, poslal svého mága, ať okamžitě najde onen náramek. Nakonec byla možná chyba jej odhazovat, ale v té chvíli jsem nemohla dělat nic jiného. A stále jsem byla zatraceně vyčerpaná. Poté, co Tajwun odběhl, se vládcova plná pozornost přesunula opět na mě. Nebylo to nic příjemného, jednat s ním v podobné náladě bylo jako dráždit vyhladovělé psi, okamžitě po vás skočí. Znovu jsem jej ujišťovala, že jsem na jeho straně a musí mi věřit. V tuto chvíli mohl být jen on mým spojencem, navíc jsem potřebovala nějaké zázemí k tomu, abych mohla vše prošetřit a po posledních událostech by mi ho nikdo jiný nenabídl. Zrádce musí být odhalen. Ve zkratce jsem mu řekla několik posledních zpráv, které se neobjevily v záznamech. Mimo jiné i další informace o Jižním císaři. Prozrazovala jsem je dost neochotně, neboť mi bylo jasné, že to jen přispívá k tomu, aby nakonec došlo ke konfliktu.

Pak mě stále rozhořčeně uťal v půli věty a poslal mě dopsat zbytek zpráv. Dostal ultimátum od Ilany, která se jej snažila zbavit kontroly nad severovýchodními kmeny a navíc začala otevřeněji jednat s Jižním císařem. Nakonec to bude ještě ona, kdo samotný spor zažehne a sama se postaví za císaře. No výborně. Raději jsem bez dalších slov vyklidila prostor a vrátila se do svého pokoje. Posadila jsem se k malému dřevěnému stolku a začala postupně doplňovat Tajwunovu složku. Doufala jsem, že jsem na nic nezapomněla, byla jsem v jeho službách už nějaký ten rok a každý uniknuvší detail by nám teď mohl způsobit nevídané problémy. Až když jsem byla u konce, dovolila jsem si těch pár hodin spánku. Ve chvíli, kdy jsem se probudila, byl Pelior už v místnosti se mnou. Stál u protější zdi, opět v plné zbroji. Ani nečekal, než se zvednu a hned mi sdělil, že se má podezření potvrdila. Záhy do pokoje vstoupil Tajwun s dalšími znepokojivými zprávami. Náramek byl nalezen a v jeho struktuře nalezl stopy po další manipulaci. Už jen přijít na to, kdo to byl. Vládce chtěl nechat přivést generála Loma, abych se mohla podívat do jeho mysli a zjistit, zda to není právě on, kdo je tím zrádcem. Ostatně vše tomu zatím nasvědčovalo. Stále jsem se ale necítila při silách, i když mi řádové sestry pomocí kouzel doplnily fyzické síly, odpočinek nedokáže jen tak něco nahradit. Zvlášť, když se jedná o tak citlivou situaci. Vyžádala jsem si ještě několik hodin. Poté jsem měla upozornit stráž na to, že jsem připravená.

Podle domluvy jsem po odpočinku předala zprávu a sama se skryla v jednom z rohů místnosti. Zanedlouho vešel vládce s generálem a oba se posadili ke stolku. Krom několika prvních vět dotazujících se na poslední události, jsem z jejich hovoru neslyšela nic. Prošla jsem okolo několika bariér a pak už se jen nořila stále hlouběji do Lomovy mysli. Procházela jsem jeho vzpomínky a snažila se vypátrat ty, které měly co dočinění s teleportační markou, která vše odstartovala.  Seděl ve své kanceláři a probíral se haldou hlášení o stavu fronty. Bylo potřeba vše roztřídit a předat rozkazy příslušným důstojníkům. Některé ze zpráv rovnou předával své asistentce, která mu stála po boku. Náhle se ozvalo klepání na dveře a do místnosti vstoupil Tajwun. A byl to on, kdo mu předal zprávu o předmětu. Něco tu ale nehrálo; Lomova asistentka byla opravdu krásná žena, ale mág o ní ani nezavadil pohledem. Neutrousil žádnou ze svých typických poznámek. Nemohl to být on. Ale jak? I tak jsem ale potřebovala zjistit víc, zatímco mi Pelior svým výslechem kupoval čas. Ukázalo se, že Lom je zřejmě jedním z nejvěrnějších mužů, skutečně službě Severu a jeho vládci zasvětil svůj život. Nikde ani stopa po nějaké zradě, reakce na Tajwunovu zprávu pro něj byla jen příležitost pro získání nutné výhody a možnosti zbavit se nepřítele. Litoval jen faktu, že akce skončila neúspěchem a vystavila Sever do tak nepříjemné pozice. Byl čas se stáhnout.

Stihla jsem to právě včas, jejich rozhovor byl téměř u konce. Počkala jsem, než Lom opustí místnost a pak jsem se vyloupla zpoza stínů. Předala jsem Peliorovi onu znepokojivou zprávu o Tajwunově dvojníkovi. Netrvalo to dlouho a mág dorazil s dalšími podrobnostmi. Ukázalo se, že záznamů o podobných zprávách, které rozhodně nemohl sdělovat on, je víc. Šlo dokonce i o několik jednání s vládcem. Způsob, jakým mohl někdo docílit tak dokonalé iluze mi byl záhadou. I když jsem si v tu chvíli vzpomněla na nedávný incident s Elendarem; také se domníval, že mluví se svým milencem a místo toho byl vlákán do pasti. A za tím vším stála bytost zvaná Naal. S ním hovořila ale jen Ilana. Měla jsem k dispozici jen obraz sochy, skrze kterou hovořil. Ale kontaktovat Ilanu po tom všem bylo nemožné, nevěřila mi. Byli jsme tu na to sami. Krom toho si se mnou chtěl znovu promluvit bratr. Málem bych zapomněla, že jsem ho nechala ve vedlejší cele. Prý už začal vyšilovat, když mě tu neviděl. Dokonce už hovořil i s Peliorem a zajímal se o to, co bude s jeho lidmi. Řekla jsem mu, ať si s nimi dělá, co chce. Teď už nebyli mou starostí. Nechtěla jsem Caela do této akce zapojovat, ale měl právo a to vědět, proti čemu nakonec stojíme. Zvlášť teď, kdy si každý z nás bude muset kontrolovat, s kým vlastně jedná.

Žádné komentáře:

Okomentovat