Dvojník
A protože jsem včera nelenila a dokončila předchozí zápis moc brzo, zbyl mi i nějaký ten čas na pokračování. Stihla jsem tak napsat další tři stránky, což mi teď opravdu výrazně pomohlo. Navíc se tu konečně začíná už i něco dít, takže se to píše doopravdy samo :) včerejším zápisem počínaje se tu postupně začnou objevovat pro mě zatím nejzajímavější části našeho tažení, kdy jsem konečně se svou postavou mohla dělat téměř vše, co jsem kdy chtěla. Takové okamžiky je opravdu radost zaznamenávat. Sice se opravdu nejedná o pozitivní události, ale znáte mě, já se vyžívám spíše v těch méně radostných chvilkách ;)
Atmosféra v místnosti se prudce změnila. Možná to byla právě zmínka o Ilaně, která Peliora vytočila. Na většinu mých rad ohledně dalších nutných opatření jen odsekával. Vzpomněla jsem si, co prve říkal o poslední ne zrovna vydařené schůzce s Ilanou. Upozornila jsem ho na to, ať se snaží držet zkrátka a zbytečně nevyvolává konflikty, jeho povahu jsem v tomto ohledu už docela znala. Už teď se jeho nedostatky v tomto směru začínaly projevovat. Poté, co jsem si mu dovolila říci, že je sám zodpovědný za to, do jakého stavu se situace dostala kvůli jeho fanatické nenávisti k čemukoliv, co jen zavání Zářícími, začal dokonce zpochybňovat mou důvěryhodnost. Nakonec by to bylo celkem nasnadě, předstírat konflikt s ní a snažit se zavděčit druhé straně. Nevěřila jsem svým uším. Pomalu ale jistě, jsem začala být ze všech těch obvinění otrávená. Právě kvůli takovým výstřelkům teď umírali lidi. Vládce či nikoliv, nehodlala jsem s ním jednat v rukavičkách, ne v takové situaci. Naší prioritou bylo zjistit totožnost dvojníka. Vyžádala jsem si od Peliora divinační kolečko a další artefakty s podobnými schopnostmi. První z předmětů ostentativně vytáhl a vrazil mi jej do ruky. S tím, že už se samozřejmě snažili s jeho pomocí pátrat, ale bezúspěšně. Sama jsem byla jen svědkem toho, když s ním manipulovala právě Ilana, sama jsem s tímto neměla žádné zkušenosti. Vrátila jsem mu ho se slovy, že to ještě nějakou chvíli počká. Jednání s ním mi opravdu lezlo na nervy.
Ještě než odešel, bylo nutné si domluvit nějaké heslo, abychom si byli jistí tím, že jednáme opravdu spolu. Navázala jsem s ním mentální spojení, aby nás nikdo nemohl odposlouchávat. Já se měla prokazovat právě tímto; schopností promlouvat k němu a znalostí slova ve starém jazyce, ke kterému měl mít nějaký vztah. Z druhé strany to bylo méně komplikované – tasení zbraně. Pozorně jsem sledovala jeho pohyby, abych si je přesně zapamatovala. Vše to bylo o detailech. I když se mi zrovna tento způsob pozdravu příliš nezamlouval. Stačilo málo a mohla jsem mít jeho kudlu v břiše. Byl čas promluvit si s Caelem. Byla to asi poslední příležitost, kdy mohl změnit názor. Zopakovala jsem mu, že tady rozhodně není v bezpečí a měl by si být vědom toho, že až má práce zde skončí, bude se mě chtít i Pelior zbavit. Nedokázal pochopit, proč pro něj v takovém případě pracuji a odmítal odejít. Musela jsem jeho rozhodnutí respektovat. I když v tom jen spatřoval příležitost, jak vládce lépe poznat a vytvořit si případná zadní vrátka. To jsem ovšem neměla v úmyslu. Ať už byl jakýkoliv, přísahala jsem mu věrnost a bylo mým úkolem udržet ho naživu a pokud možno zabránit jeho boji s císařem. Pokud toho skutečně docílím, už mě tu beztak nebude zapotřebí.
Ignorovala jsem jeho nesouhlasné poznámky a odvedla ho k sobě do pokoje. Jestliže se rozhodl zůstat, byl čas jej obeznámit se situací, v jaké jsme se nacházeli. Řekla jsem mu vše, na co jsem zatím přišla. Jsme na stopě třetí straně, která tu až doteď nenápadně tahala za nitky a podle všeho se snažila rozpoutat konflikt mezi spojenci. Měla jsem jisté podezření, že s tím budou nějakým způsobem spojené i Zlaté zbroje, vzhledem k jejich nedávným aktivitám, kdy se snažili ze všech možných koutů vyzvedávat mocné magické artefakty. A je jsem mohla snáz zachytit pomocí divinačních předmětů, linek a pojítek jsem s nimi měla dostatek. Jak se předtím nad mými slovy rozhořčoval, zůstal teď stát na místě beze slov. Chápala jsem ho, samotné mi to trvalo nějaká čas, než jsem se vyrovnala se všemi možnými následky těchto odhalení. Stejně jako já zvažoval naše možnosti. Nechala jsem ho dál v tichosti přemítat a šla si lehnout, čekala mě ještě hromada práce.
Z nenadání se mi v hlavě ozval známý hlas. Ilana se mě rozhodla varovat, že bych neměla stát na straně Severu. Tím mi bylo vše jasné, začala nás považovat za nepřítele. Dávala mi poslední možnost k tomu, abych se vrátila a skutečně nebyla tím zrádcem. Zopakovala jsem jí, že nemám na výběr a že je tu v sázce mnohem víc, než si myslí. A ona tomu všemu jen krásně hrála do karet. Pokud třetí strana skutečně usilovala o spor, vycházel její plán dokonale. Nechtěla o tom nic slyšet. Navíc jsem jí nemohla sdělit všechny podrobnosti, byli momentálně přísně střeženým tajemstvím. Alespoň tak jsem o tom rozhodla. Ano, stejně jako ona jsem nesouhlasila s Peliorovým jednáním ve vztahu k zářícím a mnohé jeho názory mi byly také proti srsti, ale byl to teď právě on, jehož pomoc jsem potřebovala. Ať už tomu budu nucena obětovat cokoliv. Po této odpovědi mi řekla, že je to naposled, co naše pouto použila a varovala mě, ať jí hlavně nezkřížím cestu. Nakonec tedy vyhlásila nepřátelství i mně, čímž mě nadobro uvázala k Severu. Bylo mi jasné, že se hned postará o to, aby se všichni spojenci dozvěděli o tom, že ve svých řadách měla zrádce. A vůbec bych se nedivila tomu, kdyby po mě ti aktivnější z nich začali pátrat a dožadovali se výkonu spravedlnosti.
Ani jsem si nestačila pořádně odpočinout a do pokoje vtrhl Tajwun se svým učedníkem Zarusem a dalším mužem; asi třicetiletým mladíkem s rozdílnou barvou očí. Ani jeden z nich se netvářil zrovna nadšeně a vrchní mág mě po krátkém komentáři hodnotícím můj neupravený zevnějšek hned vyzval k tomu, abych se na ně podívala. Alespoň to byl on. Nejprve jsem se zaměřila na jeho žáka. Překvapilo mě, jak snadno se mi podařilo proklouznout přes jeho bariéry a dostat se mu do hlavy. Musela jsem se prodrat skrze vlny rozhořčení nad tím, že ho zas kvůli nějaké sukni odtahuje od práce. Jejich vztah byl opravdu zvláštní. Spolupracovali spolu celá léta a právě Zarusova odvaha přímo mu oponovat vedla jen k utvrzení jejich přátelství. U Peliora něco podobného zjevně nefungovalo. Jinak ani stopa po jakýchkoliv zrádných myšlenkách nebo neobvyklých situacích. Opustila jsem mysl právě ve chvíli, kdy Tajwun dvojici vysvětloval, jakému problému tu teď všichni čelíme. Bylo na čase podívat se zblízka i na toho dalšího muže. Sotva jsem se na něj zaměřila a neúspěšně sklouzla po jeho vnější bariéře, obvinil mě z mentálního útoku. Zatím první z nich, kdo si byl něčeho podobného vědom a dokonce dokázal přesně určit zdroj. Snažila jsem se předstírat nevědomost, ale brzy mi bylo jasné, že před ním neuspěji. Tajwun mu posléze přikázal, ať mi dovolí nahlédnout do jeho mysli a já se opět začala soustředit.
Vystavěl si celou řádku velmi silných bariér, a aby to nebylo málo, lapil mě do podivného bludiště, které začal postupně dotvářet právě ve chvíli, kdy jsem se ocitla na jeho začátku. S tak silnou a tvůrčí myslí jsem se jaktěživ nesetkala. Bylo mi jasné, že pokoušet se tu o nějaký silový průchod nemělo smysl. Místo toho jsem se snažila naladit na stejnou vlnu. Byl to poměrně zdlouhavý proces, ale ukázalo se, že nějakým způsobem uhodl můj závěr a začal mi vycházet vstříc. Zdi labyrintu se začaly rozpadat a bylo mi dovoleno projít dál do jeho mysli. Procházela jsem jeho vzpomínkami na léta v akademii, kde vyučoval další nadějné mágy, kteří pak byli mimo jiné nasazováni jako špehové do různých koutů světa za pomocí složité teleportační sítě. Ve chvíli, kdy jsem však zavadila o toto vlákno, se jeho mysl stáhla. Záměrně přede mnou začal zamykat vchody a já se musela pomalu stáhnout. Když jsem byla již plně soustředěná a začala vnímat trojici přede mnou, přešel mentalista rovnou k hodnocení mé práce. Předložila jsem mu všechny informace, které se mi podařilo z jeho hlavy vyčíst, což na něj zřejmě udělalo celkem dojem. Navíc by se mi někdo jako on opravdu mohl hodit. Mít možnost vědomě skrývat informace v případě, že budu vystavená podobnému útoku, by na mém místě byla opravdu vítaná schopnost. Krom toho tu byla ještě ta záležitost s fyzickým odporem k dotekům, což byla jednoznačně záležitost mysli.
K Tajwunově zřejmé nelibosti jsem jej požádala o pomoc i v tomto ohledu. Poté, co se mi Tajwun snažil poukázat na většinu nedostatků jeho kolegy, kterého mi nakonec byl nucen i představit jako Garviga, se nakonec stáhl a začal na stůl postupně vykládat hromady harampádí, o které jsem si údajně zažádala. Mělo se jednat o veškerá divinační zařízení, která má Sever v tuto chvíli k dispozici. Krom podivné neustále se otáčející aparatury na stůl položil i známé tepané kolečko a nakonec vedle něj ještě postavil kádinku, do které přelil podivně vyhlížející tekutinu. To ovšem nebylo doprovázeno jakýmkoliv zvukem, jako by tu nebyla. Postupně jsem si nechala vysvětlit, k čemu jednotlivé předměty slouží. Rozhodla jsem se začít s aparaturou na kraji stolu, měla jsem uchopit dvě části konstrukce a snažit se myslet na osobu či předmět, který bych ráda vyhledala. Nic se nedělo, stroj zamrzl a nedostala jsem žádnou odezvu. Zřejmě tu nějak zapůsobil můj přirozený talent rušit okolní magii. Na řadu přišlo kolečko. Princip jeho použití byl velmi podobný, a čím konkrétnější informaci jsem mu předala, tím mělo být sdílnější. Naposled jsem se setkala se Zlatými zbrojemi při incidentu na území západní principality, odkud si odnesli tu podivnou sochu. Zkusila jsem si vybavit její obraz a veškeré pocity s ní spojené.
Obraz pokoje se záhy překreslil a obzor pode mnou pokryl hustý les stáčející se podél delty jedné z řek. Snažila jsem se proniknout dál, ale obraz mi byl náhle vyrván a já se opět dívala na své společníky. Překreslila jsem obraz na jeden z pergamenů a Garvigovi poslala přímo vzpomínku na samotné pátrání. Někdo se opravdu vehementně snažil dané místo skrýt. I když jsem zachytila jen vzdálený obraz, bylo to mnohem víc, než co prozradilo kolečko v rukách ostatních seveřáků. Zbývala už jen ta tekutina, o které ani Tajwun netušil, jakým způsobem funguje a kde se vlastně vzala. Překvapilo mě, že mi vůbec něco takového na stůl přinesl. Možná jen další náznak jeho podivného smyslu pro humor, kterým tu ostatně trpěla zjevně většina lidí. Nejspíš to klima… Stále na mě naléhal, ať to vyzkouším, až jsem nakonec svolila. Doufala jsem, že celou dobu opravdu žertuje a nebylo v jeho zájmu vystavovat mě nějakému nebezpečí. Dle jeho instrukcí jsem do tekutiny ponořila ukazováček, aby se mi v zápětí naskytl pohled na mou minulost, znovu se mi vybavili tváře všech lidí, se kterými jsem se za svůj život setkala, a sehráli v něm nějakou důležitou roli. Napříč scénami se ale začala objevovat i podivná humanoidní postava bez jasných rysů, celá ponořená do stínu. Byla tu u mnoha klíčových událostí, jakými bylo setkání s Ilanou, boj na vzdušné pevnosti, Rowanovo bludiště, bitva s Peliorem či procházení ulicemi Mayfillu. A nakonec i okamžik, kdy mi Pelior předával pojistku a i jeden z našich posledních rozhovorů, ve kterém jsem ho upozorňovala na dvojníky.
Poté jsem procitla. Opatrně jsem vytáhla prst z kádinky, byl celý omrzlý. S hmatatelným znepokojením jsem mágům převyprávěla, co všechno jsem viděla. Všechny důležité okamžiky mého života, ty, jež mě tvarovaly, byly z povzdálí sledovány. Ale nejednalo se v tomto případě o žádného dvojníka, pak by některé ze scén nedávaly smysl. Bylo jich tu snad víc? Jiné řešení této zapeklité otázky mě prozatím nenapadalo. Stačilo mi už jen to, co jsem zjistila. Na tvarování mého já někdo dohlížel. Věděla jsem, že jsem ovládána a jen minimum rozhodnutí je skutečně mým vlastním. Nikdy by mě ale nenapadlo, až do jakých krajností může něco podobného zajít. A právě teď se mi ta bytost nejspíš vysmívá za zády. Tajwun mezitím zavolal jednu z léčitelek, aby se mi podívala na omrzlinu. Nebylo to nic vážného, ale pomoc a následnou úlevu od bolesti jsem přeci jen uvítala. Potřebovala jsem nějaký čas k tomu, abych si mohla všechno znovu projít a zpracovat. Navíc mě už předtím značně vyčerpaly hrátky s myslí Tajwunových spolupracovníků. Rozloučila jsem se s nimi, aby mohli vládci předat zjištěné informace a s Garvigem jsem si rovnou domluvila další schůzku.
Zastavil se u mě hned druhého rána a přinesl krystal vybroušený do válce. Jakmile jej postavil na stůl, začal v něm plápolat oheň. Dostala jsem za úkol plamínek uklidnit. S těmito slovy odešel. Podívala jsem se na bratra, ale ten jen pokrčil rameny. Snažila jsem se váleček prozkoumat, ale necítila jsem z něj jakékoliv stopy po magii. Posadila jsem se naproti a začala se soustředit, zkoušela jsem svou mysl nějakým způsobem propojit s oním předmětem. Bezúspěšně. Musela k němu ale přeci být nějaká cesta. Nic. Plamínek se komíhal dál. V jednu chvíli jsem měla chuť mrštit s ním o stěnu. Netušila jsem, jaký to má smysl, nemohla jsem se tu přeci zdržovat podobnými nesmysly, když tu mezitím někdo velmi úspěšně rozvracel říši. Zkusila jsem se dokonce pohybovat takovým způsobem, abych sama plamen viděla jako nehybný. A v tu chvíli mi to došlo; vzpomněla jsem si na jednu z rad, kterou Garvig předával svým žákům. Ne tělo, ale mysl musí být v klidu i pohybu zároveň. Musela jsem ji dostat do takového stavu, aby plamen budil zdání nečinnosti. Přestala jsem vnímat čas okolo sebe, a že se už dost připozdívá, mi prozradil až jeden z vojáků, když přede mne postavil tác s večeří. Opět jsem byla se svými silami na dně. A Garvig si o hodinu později přišel pro výsledky. Tvářil se opět dost překvapeně, když jsem mu sdělila řešení hádanky, kterou přede mě postavil. Nechtěl tomu uvěřit, tak jsem ho vyzvala, ať mi sám nahlédne do mysli, aby si ověřil, v jakém je stavu. Sama jsem se pokoušela jeho čtení zachytit. Vnímala jsem narušení koncentrace, ale jinak jsem nebyla schopná určit, zda mé myšlenky ještě prochází.
Později mě ještě pochválil za to, jak rychle jsem jeho rébus vyřešila, většině jeho žáků to trvalo dobré dva týdny. Opravdu typický mág a expert ve svém oboru. Mívají v oblibě ostatním neustále ukazovat svou nadřazenost. Nakonec jsem se chvilkami přestávala divit, že se je náš kult snažil všechny vymítit. Druhý den jsme měli pokročit v budování mé vlastní mentální obrany. K tomu, abych byla schopná takovýmto útokům čelit, musela jsem nejprve vědět, že je se mnou nějakým způsobem manipulováno. Ráno mě opět probudil svým příchodem a prohlášením, že lidé jako já se dovedou zlepšovat jen za použití násilí. Cael se vůči němu okamžitě ohradil, ale já sama musela uznat, že měl z části pravdu. Vypjaté situace a pocit ohrožení života mi vždycky dovolil sáhnout si až na dno vlastních sil. Za tu krátkou chvilku, co s námi hovořil, si stačil už přečíst bratrovy myšlenky. Při odchodu se podivil nad tím, že jsme sourozenci. Po pohledu, jaký mi věnoval, mi bylo hned jasné, že o našem vztahu věděl všechno. Nijak to ale nekomentoval. Zanedlouho jsme dorazili do jedné z hal podzemní akademie, velmi podobné té, jaká je na Ilanině ostrově. Zabouchl za námi dveře a postavil se mi čelem. A pak to začalo.
Hlava, jako by se mi ocitla ve svěráku. Neznámá síla mnou mrštila o stěnu a dál do mě bušila, dokud se mi nepodlomila kolena. Řval na mě, ať se jeho útokům bráním, ale netušila jsem jak. V jednu chvíli jsem se znenadání otočila a vydala se k protější stěně. Pak jsem byla nucená se otočit, když jsem začínala cítit jeho hmatatelnou přítomnost, žáru jeho těla nešlo odolat a touha mě donutila přistoupit blíž, ještě než jsem ho ale stačila dotknout, uviděla jsem před sebou odpornou masku Jižního císaře. V hrůze jsem se stáhla. A tak stále dokola, hromady nepochopitelných pohybů a gest, dokud jsem neměla problémy udržet se na nohou. Pak vše jako mávnutím kouzelného proutku pominulo. Znovu jsem klesla na zem a snažila se popadnout dech, v hlavě mi ostře tepalo a oblečení jsem měla zvlhlé vlastním potem. Nepříjemně chladilo. Chtěl mi pomoci vstát, ale odmítla jsem. Sice s obtížemi, ale sama jsem se dostala zpět, do svého pokoje. Cael už na mě čekal, s obvyklým nesouhlasným výrazem ve tváři. Garvig mi dal za úkol přemýšlet o tom, co všechno se mnou dělal a jakým způsobem jsem jeho útoky vnímala. Pokud na to tedy budu mít ještě dostatek sil. Svezla jsem se do postele, v tu chvíli jsem se sotva vzmohla na slovo.
Ráno jsem se probudila ještě před příchodem svého lektora. Místo toho, abych se v klidu nasnídala, jsem si snažila utřídit v hlavě události včerejšího dne. I když z něj z části mohla hovořit určitá nadutost, nepochybovala jsem, že jsou tu důležité detaily, kterých bych si měla všimnout. Jak jsem si procházela jednotlivé útržky vzpomínek, zjistila jsem, jak je pro mě snadné zaměřit se pouze na jeden ze smyslových vjemů. Dokázala jsem se bez větších problémů oprostit od těch zbývajících a skládat tak jednotlivé obrazy kousek po kousku. V tom nejlepším mě ale vyrušilo klepání na dveře. Zvedla jsem se a šla otevřít Garvigovi. Bez většího otálení jsem jej následovala do tréninkové haly, abych s ním cestou mohla probrat vše, na co jsem přišla. Jeho souhlasné kývání mi přinášelo aspoň nějaký pocit zadostiučinění po tom všem, co se tu dělo. A z části mě neustálá potřeba koncentrovat se vytrhovala z napětí, které tu bylo celou dobu cítit ve vzduchu. S ním i neblahé očekávání, co všechno má odhalení přinesla.
Dnes jsem se měla bránit pokusům o manipulaci se smysly. S tím, jak jsem je byla schopná vnímat, se mi podařilo v mnoha případech identifikovat Garvigovy snahy o jejich popletení. Neustále jsem držela svou mysl v pohybu. Jako vlny zdánlivě klidného moře, jež vás v mžiku pohltí. V tu chvíli se mi vybavil Ryanor. Dokázala jsem vnímat, jak se mi postupně otírá o mé vzpomínky, ale nemohla jsem udělat nic proto, abych mu v tom zabránila. Teď už o mně musel vědět opravdu všechno. Zvláštní, že s ním nedokázal žádný z obrazů mé minulosti pohnout. Když jsem sama nahlížela do životů druhých, vnímala jsem jejich bolesti i strachy. Bylo snadné něčemu takovému i pohlednout. Člověk přestal rozlišovat mezi vlastním a cizím. Veškeré hranice byly smazány. Měla jsem chvilkami obavy, aby se nedostal k těm nejhorším vzpomínkám z mého dětství či mučení na východě. Neměla jsem ponětí, čím si sám musel projít, ale někdy má člověk prostě jen smůlu. Snad ještě vyčerpanější než předchozího dne jsem se pomalu vplížila do pokoje. Cael sice ještě nespal, ale veškeré pokusy o navázání hovoru vzdal.
Probral mě až pocit blížící se hrozby. Nahmatala jsem dýku pod polštářem a posadila se. V místnosti byl už Pelior a jako pozdrav na mě vytasil svou zbraň. Zprvu jsem se vyděsila, ale pak jsem si uvědomila, že jde o naše smluvené gesto. V odpověď jsem mu odpověděla svou částí. Přikývl, ale pocit ohrožení z něj neustále přetrvával. Byl rozčilený a rozhodně to nijak nemaskoval. S otázkou, co všechno se za poslední dny přihodilo, jsem se opatrně posunula ke dveřím. Očekávala jsem, že dnešní setkání se opět neobejde bez konfliktu. Ilaně se podařilo podmanit si severovýchodní kmeny. Jediné, na co teď čekala, byla jakákoliv Peliorova chyba. Upozornila jsem ho, že by neměl polevit v ostražitosti a stále se držet na uzdě, což samozřejmě nepřijímal zrovna s nadšením. Navíc se k Ilaně nejspíš přidala i Figg. Chtěl vědět, jakou na něj má páku. Zkusila jsem zmínit Beroharda a pomoc s vytrhnutím jeho duše ze spárů východu. Ale bylo jasné, že je v tom něco víc. Její draci. Nechtěla jsem se mu o jejich existenci zatím zmiňovat. Obávala jsem se, že by byl schopen jít je povraždit. To jsem nemohla dopustit, už jen kvůli samotné Ilaně i Figg. Nehledě na to, že by to znamenalo zas jen další rozkol v řadách Severu.
Přesto jsem nakonec musela s pravdou ven. Zpočátku tomu ani nechtěl uvěřit, pak se na mě utrhl a obvinil mě ze zrady. Už zase. Marně jsem se ho snažila přesvědčit o svých důvodech, nic z toho ho nezajímalo. Opět jedna a ta samá scéna, stále dokola. Navíc mě hodlal před Figg prozradit. Netuším, co tím chtěl získat, bylo tu tisíc snazších důvodů, jak se mě zbavit a vyvolávat tu další roztržky by nikomu neprospělo. Neposlouchal. Byla jsem už i nucená zvýšit hlas. Krom ztráty Severovýchodu tu byla ještě ona záležitost s Jižním císařem. Z jeho utopistických vizí šel strach, a pokud se k němu teď přidá Ilana, nic je nezastaví. A bylo to velmi pravděpodobné, prostě by jen té již léta trvající nevraživosti mezi oběma muži. Pěkně ho kousek po kousíčku dostávala do kouta. Ale Pelior to nechtěl vidět. Má údajná zrada mu zabarvila svět do ruda. Cítila jsem, jak začínám ztrácet půdu pod nohama i jeho důvěru. Pokud tam vůbec kdy nějaká byla. Snažila jsem se mu všemi silami zabránit v odchodu, ale prostě mě odhodil a zakázal mi vycházet ven. Idiot! Zatracený horkokrevný idiot!
Svezla jsem se na zem, bylo mi jasné, že teď už nemám nikoho. A to jsem se jen ze všech sil snažila Peliora chránit. A jako vždy při podobných pokusech, jsem selhala. Teď, když jsem tu byla zavřená, jsem mohla jen doufat, že se Garvig spolu s ostatními pokusí dokončit to, co jsem tu začala. Nakonec jsem nejspíš udělala už vše, co bylo v mých silách. Dlouhé hodiny ticha a nečinnosti vyrušovaly jen pravidelné dodávky jídla. Ale nikdo tu už se mnou nepromluvil ani slovo. V prvních dnech jsem se snažila dovolávat vládce, nebo alespoň jeho vrchního mága. Pak jsem to ale vzdala. Než jsem přeci jen měla návštěvu. Ukázal se sám Tajwun, tentokrát bez obvyklých vtípků. Vzhledem k situaci jsem se tomu vůbec nedivila. Potvrdil mé podezření, že o mě Pelior už nechce ani slyšet a ani on mi není schopen pomoci. Zkoušel k němu promlouvat, ale výsledkem byly jen další výbuchy vládcovy nevole. Pak ale přišel s nabídkou, prý z vlastní iniciativy. Chtěl po mně, abych vypovídala před Jihovýchodem o tom, co se v poslední době stalo s Ilanou. Právě oni by se teď mohli stát našimi spojenci. Jejich antipatie vůči Jihu byly dobře známé, a pokud by se dozvěděli o tom, že se Ilana dává nejspíš na stranu Temných, nemusel by být problém je přesvědčit k tomu, aby proti ní zasáhli.
To už mi ale i na Tajwuna přišlo příliš. Celou dobu se mnou hovořil zvláštně nezaujatě a velmi by mě překvapilo, pokud by chtěl jednat za zády svého vládce. Byli dobří přátelé. Ano, mohla jsem toho využít, když jsem od něj potřebovala, aby mi něco opatřil, jenže tohle nedávalo smysl. Omluvila jsem se na svou slabost a požádala ho o chvilku na rozmyšlenou. Přeci jen po mně teď vyžadoval skutečnou zradu, na obou frontách. Chvíle, kterou mi poskytl, jsem však hodlala využít k tomu, abych zjistila, s kým tu mám doopravdy čest. Působil stejně, musela by to být opravdu dokonalá iluze. A pokud by se mé podezření nepotvrdilo, nejspíš by mě jakýkoliv pokus o nabourání jeho mysli zabil. Ale musela jsem to udělat. Překvapilo mě, že jsem nenarazila na žádnou z typických bariér. Právě naopak jsem byla doslova vtažena. Měla jsem pocit, jako bych se nořila do bahna. Přelévalo se přes mou mysl a snažilo se mě pohltit. Tohle doopravdy nevypadalo jako mysl člověka. Pokud to ovšem nebyla nějaká důmyslná past, nastražené bludiště, skrze které jsem se musela dostat. Nepovolovala jsem ve své touze nořit se dál. Potřebovala jsem mít jistotu. Nakonec mohl být Tajwun jen někým posednut. Dál jsem se snažila prodírat a cítila jsem, jak mi bahno začíná postupně zaplavovat i mojí mysl. Byli jsme si navzájem dokonale otevření. Musela jsem obětovat několik svých smyslů, abych si získala čas pro další postup. Jaké štěstí, že jsem se je naučila prve ovládat. Ale nic jsem nenacházela, struktura této mysli, pokud se o něčem takovém vůbec dalo hovořit, mi byla naprosto cizí. Přesahovala cokoliv lidského. Pak mi bylo jasné, co musím udělat.
Opatrně jsem se stáhla zpět a pak vyrazila k útoku. Nečekal to. Reflexivně si skryl rukama obličej a má dýka si snadno nalezla cestu do slabin. Zavřískl. Stráže se okamžitě vrhly směrem ke mně, aby se jim do cesty postavil můj bratr. Sama jsem ale od svého cíle musela ustoupit. On se mezitím skryl za jedním z vojáků. Křičela jsem na ně, že to není on, ale pochopitelně mi nikdo nevěřil. Za chvíli se do dveří nahrnuli další, bratr musel pomalu před jejich útoky ustupovat. Skryla jsem se před nimi, abych si získala alespoň částečnou výhodu. Měla jsem teď na výběr, buď jsem mohla zlikvidovat tu abominaci, co se právě vydávala za Tajwuna, nebo uprchnout a vše nahlásit Horonovi. A nechat tak bratra na pospas strážníkům. Nebylo to lehké, ale mohl se nám hodit ještě živý. Musela jsem být ale dostatečně rychlá, aby odsud neunikl. Doufala jsem, že bude pokračovat v hraní své role. Vyrazila jsem právě včas, abych proklouzla skulinou mezi dveřmi, které se vojáci právě snažili zavřít. Zamířila jsem stále pod rouškou neviditelnosti k Horonově kanceláři. Cestou jsem se prosmýkla okolo dalších hlídek a vtrhla do místnosti. V tu chvíli už všude zněl poplach. Vyskočil ze židle a já se okamžitě odmaskovala s rukama v mírovém gestu. Přikázal mi, ať upustím svou dýku na zem. Poslechla jsem a sdělila mu, že chci okamžitě mluvit s Tajwunem, Zachariášem nebo samotným vládcem. Bude je opravdu zajímat to, co naleznou v mém pokoji.
Zamračil se na mě a zvažoval, jak se zachovat. Vše teď záleželo jen na jeho rozhodnutí. Nakonec ho můj naléhavý výraz přesvědčil. Zbraň jsem musela nechat u něj a řekl mi, ať ho následuji. Cestou se k nám připojil ještě Tajwun a společně jsme zamířili k mé cele. Před otevřenými dveřmi už stála skupinka zřízených vojáků. Když mě spatřili, snažili se ještě tasit zbraň, dokud si nevšimli přítomnosti svého generála. Otázala jsem se, kde drží toho dvojníka. Okamžitě mi odpověděli, že krátce na to, co se jim podařilo vyřídit Caela se Tajwun teleportoval pryč. Zbledla jsem. A oni také, když ten skutečný vyšel přede mě a ujistil je, že on se skutečně nikam nepřesouval. Opět další selhání… Byli zmatení, využila jsem to k tomu, abych se přes ně dostala do místnosti, kde jsem nalezla Calea. Ležícího v bezvědomí ve vlastní krvi. Přispěchala jsem k němu, abych zjistila, zda vůbec ještě žije. Nahmatala jsem jeho tep, ale bylo mi jasné, že k smrti nemá daleko. Zařvala jsem na ně, ať okamžitě dojdou pro pomoc. Mě nechali samotnou v rozmláceném pokoji, který jako by se mi všemi připomínkami předchozího boje jen vysmíval. Horonovi jsem ještě těsně před jeho odchodem řekla, že na té dýce je dvojníkova krev. Doufala jsem, že alespoň to k něčemu bude. Pak se dveře opět zavřely…
Žádné komentáře:
Okomentovat