Zlaté zbroje
Tak jsem si naivně myslela, že budu mít alespoň tento týden celý jen pro sebe a díky tomu i hromadu času na psaní :) no samozřejmě se můj milý o víkendu rozhodl, že mě navštíví, a tím mi moje plány dokonale překazil. Proto jsem byla schopná tento zápis dokončit až teď. Zas na druhou stranu jsem opět po roce navštívila tradiční porcinkuli v Hostinném. Opět jsem se dočkala úžasné sbírky návštěvnictva a dokonce se podívala na vystoupení Kamila Střihavky. Zpevu a hudbe se nedalo nic vytknout, ale ten "herecky" vykon u toho! Uf! To jsem opravdu snad jeste nezazila - cela plejada naucenych dost prehnanych gest na me opravdu velky dojem neudelala. Jesteze jsem vetsinu koncertu slysela z veze a na zpevaka tak nevidela. Navic ke konci sveho vystoupeni jeste zminil, ze Zeme vzdalena zrovna nepatri mezi jeho oblibene kousky. No co, budu si ji poustet z youtube :))
Postavila jsem jednu z převrácených židlí ke stěně a posadila se. Čekání to bylo opravdu nekonečné. Zase jsem kvůli Peliorově zbrklému příkazu málem přišla o život. A nepřítel unikl. Ale to by udělal v každém případě, kdybych zůstala v místnosti, mohla jsem už být opravdu po smrti. Byla jsem z toho všeho opravdu naštvaná; celá léta jsem pro něj pracovala a musela tuto skutečnost tajit před ostatními. A že to bylo kolikrát těžké. Zvlášť, když došlo na Einara a jeho přirozený talent rozpoznávat lži. Odpovídat tak, aby se jich nedopouštěla a zároveň v něm nezasela jakékoliv pochybnosti, bývalo vskutku náročné. Naivně jsem doufala, že mi Pelior věří a kvůli tomu jsem se i vrátila. I přes to, jakým byl fanatikem, mi jeho vize a způsob vedení říše přišel nejideálnější. Měla jsem v úmyslu donutit ho, aby některé své názory na Zářící alespoň z části přehodnotil. Současná krizová situace by tomu jen nahrávala. Ale to bych nesměla trčet mezi čtyřmi holými zdmi izolovaná od veškerého dění. Zatraceně…
Za nějakou se dveře přeci otevřely. Vešel Tajwun v doprovodu dvou šedých, kteří mi nevěnovali zrovna přátelské pohledy. Na rozdíl od mága. Hned mi oznámil, že je Cael naživu, ale zatím ho drží v umělém spánku, dokud se jeho stav nezlepší. Alespoň něco. Zrovna teď jsem jeho pomoc potřebovala, určitě se mě teď bude snažit leckdo odstranit. Důvod jeho návštěvy byl ale jiný; potřeboval zjistit, jakým způsobem se mi podařilo dvojníka odhalit. Snažila jsem se mu co nejpodrobněji převyprávět vše, co jsem před několika hodinami zažila. Během toho mi došlo, že jsem skutečně neměla co dočinění s obyčejným člověkem. Byla to bytost, která nás všechny vysoce přesahovala, jako by snad ani do tohoto světa nepatřila. Možná právě proto nebyla schopná imitovat lidi se všemi jejich nepatrnými gesty, tyto detaily byly právě to, co ji prozradilo. Jenže kdo si těchto malých nesrovnalostí jen tak všimne? Ani jeho teleportaci nikdo nedokázal zaznamenat. A Pelior mi stále nedůvěřuje, prý to bude ještě nějaký čas trvat, než se rozhodne se mnou mluvit. Otázala jsem se, jak je to se Zlatými zbrojemi. Celou dobu jsem doufala, že budu mít možnost vydat se do místa, které jsem díky kolečku objevila a podaří se mi zjistit něco víc o jejich plánech a případném spojení s tou neznámou bytostí. Podle všeho se o to postaral sám vládce. Zpočátku jsem se lekla, že jako obvykle zničil vše, co mu stálo v cestě a vymazal tak většinu stop, které by nám pomohly dostat se zas o kus dál. Ale Tajwun mě záhy uklidnil. Naopak se mu s pomocí dalších mágů podařilo zajmout tři z nich; přesněji v nějaké udržující substanci donést jejich hlavy. Já a Garvig máme za úkol se na ně podívat.
Krom toho si mám opět zapůjčit divinační kolečko a pokusit se vypátrat dvojníka. Jako katalyzátor mi může dobře posloužit krev, která zůstala na mé dýce. K tomu jsem jim dobrá. Opět jsem utrousila několik kritických poznámek ohledně Peliorova jednání, abych si tím vysloužila ještě nenávistnější pohledy od jeho strážců. Ať si mu to klidně běží říct. Tajwun si jen povzdechl a omluvil se mi, že v tuto chvíli pro mě nemůže nic víc udělat. Za chvíli by za mnou navíc měla dorazit léčitelka a zařídil mi i setkání s bratrem, abych se mohla podívat, v jakém je stavu. To bylo víc než dost. Tušila jsem, že mu to nakonec nedá a ještě se před odchodem zeptá, jakých nesrovnalostí jsem si všimla v případě jeho dvojníka. Krom opravdu nesmyslných rozkazů to byla absence jeho typických vilných pohledů. Ani teď jimi a občasnými poznámkami k radosti jeho doprovodu nešetřil. Když mi začal slibovat, jak mi při příští návštěvě donese kytici růží a šaty, raději jsem ho už poslala pryč. Nehledě na to, že se už ozval i jeden ze strážců, že bych neměla jejich mága déle zdržovat.
Za několik okamžiků skutečně dorazila léčitelka, aby se podívala na můj stav. Byla to jedna z těch, která se kdysi starala i o Tajwuna. Hned ve dveřích mě zahrnula hromadou otázek týkajících se mé přítomnosti zde a zajímala se i o mého milence Caela. Nezapomněla dodat, jak hrozně mi toho muže závidí. Nechtěla jsem se k ničemu z toho vyjadřovat, tak jsem raději stočila řeč k její osobě. Podle všeho tu byla jediná z Tajwunova služebnictva; zbytek zůstal v jeho sídle. Zarus ho opravdu držel dost zkrátka, aby se jeho mistr příliš nerozrušoval. Poté, co mě prohlédla a zjistila, že jsem v pořádku, jsem se s ní rozloučila. Měla jsem v úmyslu navštívit bratra, ačkoliv už teď jsem věděla, že je to reakce čistě automatická. Brala jsem ho jako jen dalšího vojáka v našich řadách, schopného sloužit našim plánům. Vydala jsem se ven z mého pokoje a procházela skrze chodby hlídané elitními jednotkami severu. Alespoň o zvýšení ochrany těchto prostor se postarali. Jejich působení, fanatismus, který z každého jedince vyzařoval, přehlušil dokonce podivnou auru tohoto místa. Některé z nich jsem pozdravila, ale nikdo z nás netušil, v jakém postavení jsem teď vůči nim. Do bratrova dočasného pokoje mě však pustili okamžitě.
Ležel stále v umělém spánku na jednom z provizorních lůžek. Jeho tep byl pravidelný a na hruď mu položili jeden z léčivých disků. Nikdy jsem neměla možnost je vyzkoušet, ale údajně nešlo o zrovna nejjemnější metodu léčby. Zeptala jsem se, kde je teď jeho ranhojič. Údajně se měl vrátit až ve chvíli, kdy se bratrův stav zlepší. Požádala jsem je, ať mi sdělují informace o případných změnách jeho stavu. S tím jsem odešla. Měla jsem tu ještě spoustu povinností. Jednoho ze svých strážců jsem hned poslala za Tajwunem, ať mu vzkáže, že jsem připravená. Zanedlouho dorazil Tajwun se svým žákem, Garvigem a dvojicí šedých. Toho protivného si ponechal a druhého nahradil nějakým mladíčkem. Podivila jsem se nad tím, že mi nepřinesl slíbené dárky, ale prý se protentokrát musím smířit jen s kolečkem. Zarus mi pak předal mou dýku, stále pošpiněnou od dvojníkovy krve. Kousek jsem od nich poodstoupila a předmět zároveň s dýkou pevně uchopila oběma rukama. V mysli jsem si nechala vytanout veškeré vzpomínky na tu bytost a na krev, která ulpěla na mé zbrani.
Z prostředku kruhu se do místnosti začala šířit temnota. Z jejích útrob ke mně začal doléhat hrůzyplný křik a neznámá slova, která se vpalovala až do morku kostí. Naskočila mi husí kůže a já měla náhle pocit, jako by mě ta černá hmota chtěla znovu vtáhnout do sebe. Řev neustával, naopak jsem měla dojem, že se přibližuje a s ním i bytost, z jejíchž úst vychází. Zmocnila se mě nevýslovná hrůza a pak jsem už jen vnímala, jak mě někdo odtrhává. Tělem mi projelo silné magii rušící kouzlo a já se vzápětí dívala do různobarevných očí jednomu ze strážců. Až poté jsem pocítila ostrou bolest z polámaných prstů, které mi musel násilím z kolečka sundat. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Garvig ležel na zemi v silném záchvatu, napnutý jako luk. Tajwun stál na místě a vypadalo to, jako by vůbec nevnímal okolí. Mladší ze strážců byl v šoku a třásl se na místě strachem. Nejhůře na tom byl ale Zarus, ležel v bezvědomí na zemi. Okamžitě jsem k němu vyrazila, i když mi zprvu cestu zastoupil šedý připravený okamžitě tasit zbraň. Okřikla jsem ho, ať mi jde raději pomoct. Chvilku na mě zíral, ale pak poslal pro sestry a šel se podívat za Zarusem. Já se šla mezitím postarat o Garviga. Měla jsem co dělat, abych ho udržela. Škubal sebou a v očích měl hrůzu. Naštěstí výpomoc dorazila včas. Společně se nám povedlo uvést ho do stabilizované polohy a pak ho spolu se Zarusem odnesli. Jedna z léčitelek se pak postarala i o mé ruce.
Došla jsem za Tajwunem a opatrně ho dovedla až k posteli, kde už seděl vyděšený mladík z řad šedých. Mág stále nevnímal okolí, tak jsem ho musela dost nešetrně proplesknout. Nakonec jsme v místnosti zbyli jen my tři. Tajwun se pomalu vzpamatovával a já se mezitím snažila ze strážce dostat, co se tu vlastně stalo. Vykoktal ze sebe jen to, že si všiml podivné černé hmoty řinoucí se z kola, zaslechl ona neznámá slova a pak měl nutkání vzít nohy na ramena. Strach ho ale přikoval na místě a nedovolil mu utéci. Tajwun pak jeho slova jen potvrdil. Bylo to zvláštní, kolečko mi mělo jen prozradit, kde se ta bytost nachází, ne ji přivolat. Teď to vypadalo, jako by ji to vytáhlo a ona se na kratičký okamžik ocitla mezi námi. Vůbec to nedávalo smysl. Počkala jsem, než se oba dva uklidní, abychom mohli společně probrat naše další kroky. Tudy zřejmě cesta nevedla. Bude opravdu lepší zaměřit se na zbroje a situaci na velení. Navíc se do všeho zamíchala ještě Ilana a její snaha očernit mě a Severního vládce. Díky svým věřícím její moc neustále rostla. Překvapilo mě, že o tomto Tajwun ani Pelior nevěděli. Mág už se při této zmínce chytal za hlavu a nabádal mě, ať si vzpomenu ještě na další detaily, které jsem Peliorovi nestihla prozradit. Všechno to byly události posledních dní na ostrově, navíc jsem nechtěla, aby se vládce pouštěl do otevřených sporů s Ilanou. Teď by to situaci rozhodně neprospělo. Alespoň v tomhle mě Tajwun chápal, i když nebyl z mého přístupu příliš nadšen. Stejně tak mladík, který se už stačil ze všeho vzpamatovat. Pelior pro něj byl nejspíš nějakým vzorem, s každou mou příkrou poznámkou k jeho osobě se nervózně ošil.
Došlo mi, že by nebylo zrovna vhodné, aby se cokoliv z našich rozhovorů dostalo ven. Potřebovala jsem si nějak zajistit jeho mlčenlivost. Nabízelo se tu jedno docela elegantní řešení, v situaci, jako byla tahle, jsem si nemohla dovolit zůstat tu bez ochranky. Jmenovala jsem ho svým osobním strážcem. K jeho značné nelibosti. Netušila jsem, zda mám na něco takového vůbec právo, ale předpokládala jsem, že se tím teď stejně nikdo zabývat nebude. Nakonec ani příliš neprotestoval. Jen Tajwun na oko předstíral, že se mu můj výběr příliš nezamlouvá. Mladík se představil jako Kesler a vypadal jako jeden z čerstvých rekrutů. Nejspíš snil o bojích na frontě, což jsem mu právě teď překazila. Ne, že by bylo o co stát. Poté, co jsem se rozloučila s mágem, snažila jsem se o něm dozvědět něco víc, ale podle jeho velmi stručných odpovědí mi bylo jasné, že o nějaký hovor nemá zrovna zájem. A já se musela přichystat na výslech Zlatých zbrojí. Ještě jsem si chvilku odpočala a pak vyrazila na určené místo. Doufala jsem, že mi ještě zbývá dostatek mentálních sil. Kesler mě tiše následoval a společně jsme po chvíli došli do obrovské místnosti, v jejímž středu stály tři osvětlené podstavce, na kterých se jako trofeje vyjímaly tři naprosto čistě oddělené hlavy. Byl to opravdu znepokojivý pohled, připadaly mi jako živé a každou chvíli jsem očekávala, že se jejich oči otevřou. Svého strážce jsem raději nechala opodál a pustila se do práce.
Přistoupila jsem ještě blíže, abych si je mohla do detailů prohlédnout. První z tváří byla zvláštně nabobtnalá, což svědčilo o četných mutacích, jakými muselo jeho tělo projít. Bylo jasné, že šlo o jednu z jejich čistě silových jednotek určených pouze a jen pro demolici okolí. Ti obvykle neměli přístup k nějakým zvláštním informacím. Zbylí dva už vypadali o dost zajímavěji. Oba měli světlé vlasy, jak bylo u našich jednotek typické. Postavila jsem se před prvního z nich a snažila se proniknout do jeho mysli. Byl to opravdu zvláštní pocit, nořit se do někoho, kdo byl uměle držen před branou Propasti. Očekávala bych, že i jeho myšlenky budou plynout pomaleji, ale opak byl pravdou. Když jsem se dostala přes první statické bariéry, naskytl se mi pohled na změť vzpomínek mapujících poslední půlrok jeho života. Což bylo také to jediné, co si pamatoval. Podle všeho to byla doba, před kterou se narodil. Viděla jsem, jak poprvé procitl a před sebou uviděl tvář svého vůdce; Ewana. Mého mladšího bratra, který už byl téměř rok mrtvý. Byl povinen mu sloužit a věrnost jeho nadřízenému bylo to jediné, co znal. A opravdu to bylo dítě. Bytost, jejíž růst a vývoj byl pomocí kouzel násilně urychlen. Do hlavy jí vložily vzory, podle kterých se rychleji učil. A jen to, co po něm vyžadovali. Dokonalý voják.
Byla jsem svědkem misí, na které byl nasazen. Rozkazy dostával přímo od mého bratra nebo od osob, které mu byly jím přiděleny. Zavedly jej až do hor středu, odkud spolu s dalšími vytáhl podivnou zářící kouli, z jejichž útrob rezonovalo bití zvonu. Jako by byla dutá. Netušila jsem, k čemu by měla sloužit, ale důležité bylo, že jsem z ní měla dostatečně konkrétní vjem, abych se ji pak mohla pokusit pomocí divinačního kolečka vyhledat. Dále jej jeho pátrání zavedlo kus na západ, do dalšího z polorozbořených chrámů Zářících. Odsud vynesli zvláštně tvarovanou hůl, v obou osách pokroucenou a zakončenou rovným úchytem. Pak už se mi z jeho hlavy nepodařilo dostat nic. Neměl přístup k žádným utajovaným informacím ani k plánům jejich základen. Ani netušil, na jakém z míst byl stvořen. Nebyl z těch, kteří by se zajímali; ani k tomu vlastně neměl příležitost. Bylo na čase podívat se na zoubek tomu druhému.
Očekávala jsem něco podobného, jako v předchozím případě, ale jak jsem se dostala skrze první vrstvy ochran, došlo mi, že tu mám co dočinění s normálním člověkem. Kvůli udržovacím kouzlům byla i jeho mysl značně zpomalená a já měla zprvu potíže se tomu přizpůsobit, nehledě na to, že průchod něčím takovým zabere o dost více času. Vnímala jsem právě tak rychle jako on. Postupně jsem zjistila, že byl dokonce jedním z původních členů Aruk Ahai a Ewanovi z těch časů, kdy byli ještě určení jen k likvidaci mágů, dlužil život. A i po přerodu řádu mu zůstal věrný. Zvláštní bylo, že měl na mého bratra i několik velmi čerstvých vzpomínek, ze kterých bylo zřejmé, že na něj Ewan působil naprosto stejně jako před lety. Souhlasila i mnohá gesta, která jsem si sama pamatovala. Zřejmě dokonalejší dvojník. Bylo jasné, že je někdo ovládal. A ten „někdo“ byl spojen ještě s elfy. Vypadalo to, že jsme byli na stopě opravdu rozsáhlé síti, která tu musela operovat již velmi dlouho. Teď se nejspíš pustili do finálních příprav. Stejně jako ten předchozí měl za úkol vypátrat a donést další z artefaktů, jež se nacházely v útrobách staveb Zářících. Pomocí teleportace světlem se dostal až do hor středu, kam byla kdysi dávno přenesena část jedné z věží, ve které dokonce narazili i na obrany v podobě oživlých fresek a dalších podivných konstruktů. Nakonec se jim ale podařilo vyzvednout obrovskou knihu ve zlatých deskách se stránkami barvy oceli. Název podle všeho neměla.
Krátce na to byl přesunut se svou jednotkou na západ, kam si přišli do jednoho z měst pro tu zvláštní sochu. S naší přítomností tehdy opravdu nepočítali. Opět ale ani on netušil, k čemu tyto předměty měly sloužit a proč je po nich Ewan chce. Snažila jsem se pátrat dál, pídila jsem se po zážitcích, které s ním nějakým výrazným způsobem otřásly, cokoliv, co by mi mohlo aspoň naznačit, komu opravdu slouží a čeho se snaží dosáhnout. Místo toho mu na mysli vytanula vzpomínka na jih. Měli za úkol zjistit co nejvíce informací o jeho hlavním městě, ale udělali tu chybu, že ohrožovali jeho obyvatele. A tím si znepřátelili samotného císaře. Ještě nikdy jsem neviděla v jeho tváři tak nenávistný výraz. Byl to pohled, kterým skutečně zabíjel. Vpíjel se do jejich myslí a hrůzou je zmrazil na místě. Ty, kteří hned nezešíleli a pokoušeli se o odpor, roztrhal na kusy. Jako by to ani nebyl on. Bojoval zuřivě, bez jakýchkoliv zábran, viděla jsem i jak holýma rukama přepůlil muže ve zbroji. Ale nejhorší z toho všeho byl právě jeho pohled. Takový, který člověku projede až do morku kostí. Tomuto muži se podařilo jako zázrakem přežít, když se dal ještě včas na útěk. A já musela urychleně opustit jeho mysl, i do mě se císařův pohled nesmazatelně zapsal a já se dokázala jen s velkým štěstím odpoutat.
Byla jsem vyčerpaná. Trvalo mi až podezřele dlouho se uklidnit a ujasnit si, co byly čí vzpomínky. Až pak jsem se od Keslera dozvěděla, že jsem mysl toho druhého zkoumala několik hodin. To bylo zatraceně dlouho. Předtím to vždy byly záležitosti maximálně několika minut; na něco podobného jsem nebyla zvyklá. Rozhodně to nebylo dobré znamení. Cestou zpět jsem si nechala zavolat Tajwuna, abych mu mohla sdělit výsledky svého pátrání. Došel téměř okamžitě s několika krystaly, do kterých jsem měla vložit všechny události a vjemy, které jsem z hlav Zlatých zbrojí dokázala vytáhnout. Když jsem se u prvního z nich dostala ke vzpomínce na Jižního císaře, krystal se roztříštil. Nedokázala jsem to žádným způsobem předat; naopak mě samotnou polila hrůza, jako bych to byla já, kdo byl jeho pohledu vystaven. To bylo zlé, opravdu moc zlé. Bůhví, kolik jsem toho za celou dobu už podobným způsobem přejala. To bylo další z velkých rizik, když jsem se pouštěla do něčeho tak nebezpečného, jako je čtení myslí. Nebyla tu ale jiná možnost. Nejspíš jsem byla teď jedním z mála lidí, kdo vůbec tušil něco o tom, co se tu rozehrává.
I Tajwun vypadal dost znepokojeně, když jsem mu oznámila, co všechno se mi podařilo zjistit. Sice se snažil každou chvíli situaci zlehčovat všelijakými poznámkami, ale oba jsme moc dobře věděli, co tu visí ve vzduchu. Alespoň mě ujistil v tom, že hodlá pokračovat v hledání způsobu, jak mě zbavit mé averze vůči fyzickým dotekům. I když mi bylo jasné, že to z části dělá i ze zvědavosti, vzhledem k odměně, jakou za to chtěl. Nakonec proč ne, něčí blízkost bych v těch chvílích opravdu uvítala. Ze všech stran se hrnuly jen samé problémy a pokaždé se ukazovalo, že je situace ještě mnohem horší, než jsme předpokládali. A to jsme ještě rozhodně nevěděli všechno. Tajwun mi byl v těchto časech jediným přítelem a ta trochu občasného rozptylování ve mně budila iluzi, že bych někdy mohla byť jen na chvilku být jen obyčejným člověkem. A ženou. I přes obrovskou únavu jsem měla problém usnout. Když jsem se konečně přestala jen převalovat, vytrhla mě ze spánku tvář Jižního císaře. Stále dokola se zjevovala a já se pokaždé zděšeně probírala zalitá studeným potem. Znovu a znovu. Věděla jsem, že po mně stále jde…
Žádné komentáře:
Okomentovat