Nečekaná žádost
Zatracený úvodníky :) dneska opravdu netuším, co sem napsat. Celý den jsem někde pobíhala a nakonec jsem byla opravdu ráda za to, že jsem si byla schopná pro sebe urvat těch pár hodinek na psaní. V následujících dnech mě krom dalšího hraní nic moc pěkného nečeká; jen samé starosti s očkováním, stěhováním a přesouváním se mezi Prahou a Krkonošemi. Už se těším, až to budu mít všechno (snad úspěšně) za sebou a budu moct vypadnout na "dovolenou" v Indii. Ono se to nezdá, ale termín odletu se začíná už pěkně blížit :)) A teď už raději k naší kampani:
Cítila jsem se opravdu hrozně. Požádala jsem Keslera, aby mi ukázal cestu k lázním a jídelně. V posledních dnech jsem tyto běžné lidské potřeby dost zanedbávala, a o to vyčerpanější jsem se teď cítila. Cestou jsem se snažila ze svého strážce vymámit alespoň pár slov. Stále se tvářil, jako by služba u mě byla tou největší křivdou, jaké se mu za život dostalo. Nebylo tomu zrovna dávno, co opustil zdi vojenské akademie. Dokonce byl ještě o něco mladší než já. Nepovzbudil ho ani příliš mé prohlášení, že tady bude na rozdíl od fronty víceméně v bezpečí. Sama jsem tomu samozřejmě příliš nevěřila, zvlášť poslední dobou jsem byla doslova magnetem na potíže. Ale nač ho zbytečně děsit? Po skrovné snídani jsem se vrátila zpět a chtěla si ještě odpočnout. Vyrušilo mě ale klepání na dveře a nečekaná návštěva Garviga. Potěšilo mě, že byl nakonec v pořádku. Možná až příliš, když začal okamžitě komentovat to, v jakém jsem sama stavu. Začínala jsem získávat dojem, že se v podobných sděleních skutečně vyžíval. Utnula jsem další příval poznámek k mé osobě upozorněním, že nás tu čeká ještě nějaká práce „na hlavách“. Cestou mě vyzval, ať mu prozatím sdělím své závěry.
Nechtěl mi věřit ani slovo. Zvlášť, když došla řeč na podivně segmentovanou mysl prvního z nich. Dle jeho slov muselo v jeho případě dojít k nějakému násilnému vymazání vzpomínek; nechtěl přistoupit na fakt, že by té bytosti mohlo být opravdu jen oněch šest měsíců. Počkala jsem, než se přesvědčí sám, do té doby nemělo smysl o čemkoliv polemizovat. Já měla naopak v úmyslu znovu prozkoumat vzpomínky toho, jež operoval na jihu. Něco mi říkalo, že mi při prvním pokusu uniklo až příliš mnoho informací a detailů. A s tím, co jsem se dozvěděla včera, mi bylo jasné, že jižní císař představuje mnohem větší hrozbu, než se zprvu zdálo. Garviga s Keslerem jsem upozornila, že se mé pátrání nejspíš protáhne a ať se mě snaží vytrhnout až po nějakých šesti hodinách. To by měla být snad dostatečná doba. Kvůli nedostatku spánku jsem měla velké potíže se soustředěním, několikrát jsem musela své pokusy o vstup do jeho mysli i vzdát. Na náladě mi to opravdu nepřidalo. Když už jsem s tím chtěla skoro seknout, přeci se v jeho bariéře objevila skulina a já opatrně vstoupila dovnitř.
Teď už jsem alespoň věděla, po čem mám pátrat. Hledat informace spojené s nějakým konkrétním pocitem či přímo vzpomínkou bylo vždy o dost snazší. Zvlášť, když už jsem mysl dotyčného znala. Nejprve jsem potřebovala zjistit vše, co se týkalo jejich řádu. Jako jeden z původních členů toho rozhodně musel vědět víc. A můj předpoklad byl správný, po chvilce podrobnějšího pátrání jsem se dostala ke vzpomínkám na rozhovory, které mi předtím zůstaly skryty. Vyplývalo z nich mimo jiné i to, že jejich hon na Zrzka je stále neúspěšný. Navíc jim podle všeho stihl překazit spoustu plánů. I kvůli tomu bylo jeho dopadení zpočátku prioritním úkolem, stejně tak jako boj proti Ilaně. Vše se ale před několika měsíci náhle změnilo. Do popředí se dostal zájem o Jižního císaře a schraňování artefaktů, které jim mělo napomoci k ovládnutí světa. Takové ambice mi vzhledem k jejich předchozí činnosti přišly dost podezřelé. Odjakživa mívali tendence zůstávat ve skrytu a nečinili si nárok na jakoukoliv nadvládu. Nehledě na to, jak hloupě a naivně tato myšlenka zněla. Oni tomu skutečně věřili.
Následovaly obrazy jejich neúspěšných lovů Kazatelů; ti se pokaždé raději vzdali svého života, než aby cokoliv prozradili. Pak se jejich pozornost upřela na gardisty a císařovy nevěsty, jenže ani tady jim pšenka nekvetla. Gardisty dokázali jen stěží porazit a sami vždy utrpěli značné ztráty, a pokud se odvážili vztáhnout ruku na nějakou z nevěst, okamžitě se skrze ni manifestoval sám císař a zasáhl. Což se samozřejmě dalo snadno zneužít proti němu. Neměl by být až takový problém ho podobným způsobem někam nalákat. Když neuspěli zde, pokoušeli se zaměřit na výzkum artefaktů. V tu chvíli jsem se dostala k další vzpomínce na setkání s Ewanem. Kráčeli spolu tiše podzemní chodbou, dokud se neocitli přede dveřmi, jež se záhy otevřely, a zpoza nich je vítal známý ženský hlas. Něco mě ale varovalo, že bych rozhodně neměla pokračovat dál. Poplašné zvony uvnitř mé mysli bily jako o život. Urychleně jsem se stáhla, abych byla svědkem toho, jak hlava na podstavci náhle vytřeštila oči…
Někdo mě odstrčil a já cítila, jak se místnost pomalu zaplňuje magií. Odťatou hlavu obalil mrak husté mlhy, pak vše ustalo. Já se mezitím snažila vzpamatovat. Kesler mě upozornil, že do avizovaných šesti hodin už příliš času nechybělo. Poté si musel přisadit ještě Garvig; začal srdceryvným proslovem o tom, jak jsem mu byla ostatními představena jako „hrdina“ zocelený nesčetnými boji a přitom neumím rozpoznat primitivní mentální pasti. Div, že do nich dobrovolně nevkráčím. Ano, skutečně to bylo poprvé, co jsem se s něčím podobným setkala; nečekala jsem to. Omluvila jsem se mu za to, že neodpovídám jeho představám a nechala si poslat pro krystal, do kterého bych mohla předat informace ostatním. V tu ránu mi došlo, čí hlas jsem ve vzpomínce zaslechla. Elis. Takže jsem celou tu dobu měla pravdu, Rowan, nebo alespoň někdo z jeho lidí, byl zrádcem. Zatraceně. A naši spojenci se bez výhrad řídili jím podstrčenými zprávami. Když jsem poté oznámila, ať krystal okamžitě dopraví k Tajwunovi a Severnímu vládci, bylo už i Garvigovi jasné, že je zle a humor ho rázem přešel.
Chtěla jsem odejít, ale z ničeho nic se mi podlomila kolena. Jak jsem padala k zemi, bezděčně jsem natáhla ruku ke Garvigovi. Sotva jsem se lehce otřela o jeho dlaň, s neskrývaným odporem se stáhnul a začal si ji zuřivě třít. Sletěla jsem na zem jak pytel od brambor. Když si toho všiml, celý zčervenal, v rychlosti se omluvil a spěšně vyběhl z místnosti. Buď jsem se mu opravdu tak neuvěřitelně hnusila, nebo měl stejný problém jako já. Když jsem nad tím tak uvažovala, došlo mi, že se vždycky vyhýbal jakémukoliv fyzickému kontaktu s ostatními. Nejspíš na tom byl ještě mnohem hůř. Pak za mnou přiběhl Kesler a chtěl mě vzít do náručí, musela jsem se chvíli vzpírat, aby mě nakonec pustil na zem. Chtěl mi nabídnout alespoň ruku, ale i to jsem odmítla a chytla jsem se jen rukávu od jeho tuniky. Věděla jsem, že sama bych rozhodně nikam nedošla, ale měla jsem všechny smysly teď tak vybičované, že mi pouhá jeho fyzická blízkost nedělala dobře. Aspoň jsem mu vysvětlila, v čem je celý problém.
Teď už si ani zpětně nedovedu vybavit, jak jsem se dostala do postele, ale sotva jsem se probrala, ozval se zpoza mých zad Keslerův monotónní hlas oznamující mi, jak dlouho jsem odpočívala. Na stole byla již připravená snídaně a džbán čisté vody. Ani jsem se toho nestihla dotknout, když se rozlétly dveře a do místnosti vpadl Pelior. Ukázal mi smluvené znamení a řekl, ať se okamžitě obléknu a jdu s ním; zbytek mi vysvětlí cestou. S Keslerovou pomocí jsem se nasoukala do zbroje, přepásala se zbraněmi a spolu s ním vyrazila. Na Seveřákovu otázku, o koho se jedná, jsem bez váhání odpověděla, že je mým novým osobním strážcem. Možná se na krátkou chvíli podivil, ale nic nenamítal. Zřejmě mi to opravdu prošlo. A pak začal mluvit on. Východní vládkyně se podle plánu objevila v jedné z částí jižní fronty a Ilana se společně s Corwenem a Exaiem snažili přijít na kloub způsobu, jakým vytváří kruhy Nicoty. Dostali se do křížku s jejími silami a zranění byli přeneseni do hlavního města jihu. Krátce na to byl císařův palác napaden a Ilana unesena. Teď měla být stále v rukou východu.
Bylo mi hned jasné, co po mně Pelior a další spojenci budou chtít. Krom toho mi vládce snad poprvé poděkoval za informace, které se mi pro něj podařilo zjistit. Upozornila jsem ho na chybějící části s Jižním císařem a během naší cesty k teleportačním kruhům mu je předala. Stejně jako já z toho nebyl zrovna nadšený. Sama bych se někomu takovému v boji nemohla postavit. I když jsem se musela už teď připravit na eventualitu, že k něčemu takovému může i dojít. Tentokrát byl přesun skrze kruhy obzvlášť ostrý a nepříjemný. Objevili jsme se v téměř dokonale temné chodbě. Zpočátku jsem si myslela, že šlo o další pokus o naší likvidaci, ale po chvilce jsem v dáli zahlédla slabé světlo. A začalo se k nám přibližovat. Jak se postava držící zářící kouli dostala na dohled, poznala jsem v ní Horona. Pravou ruku měl celou v obvazech. Když jsem se začala zajímat o to, co se mu stalo, odpověděl mi místo něj Pelior; Ilanu unesli bez jejího vybavení, jediné, co jí zůstalo, byl právě komunikační náramek, díky kterému byla v kontaktu s většinou výše postavených spojenců. Zneužili této linky a okamžitě po ní vyslali obrovské množství negativní energie, která zasáhla všechny držitele náramku. Ti šťastnější z nich vyvázli jen se zraněním či ztrátou ruky. Některé to stálo život.
V tichosti jsme dále pokračovali chodbou, než jsme dorazili k vysokým, nahrubo opracovaným schodům. Stoupalo se po nich opravdu obtížně, ale nakonec nás přeci zavedly do obrovské místnosti, ve které již čekala většina z generálů. I oni měli převázané ruce. Ze zamyšlení mě vytrhl hlas Jižního císaře. Hrůzou jsem uskočila zpět, až jsem se dostala za Peliora. Snažila jsem se svůj strach z něj zamaskovat žádostí o divinační kolečko. Až poté, co mi jej předali, jsem vystoupila zpoza Seveřákovy sukně. Jako malé vyděšené dítě. Pohled mi stále nervózně sjížděl k postavě Jižního císaře. Snažila jsem se soustředit na Ilanu, ale kolečko se jen rozžhavilo do ruda a vyhodilo mě zpět. Reflexivně jsem jej pustila na zem, abych se ještě víc nepopálila. Pak se místnost otřásla a ze stropu se na nás snesla změť kamení a prachu. Zachariáš se situaci snažil uklidnit a ujišťoval nás, že šlo jen o běžný útok a bariéry chránící tyto prostory jej dokázaly snadno odrazit. Každopádně o nás už věděli, což nebylo zrovna dobré znamení. Ještě tu stále byla možnost využít naše společné pouto, ale do toho se mi v tuto chvíli příliš nechtělo. Počkala jsem, než divinační kolečko vychladne a zkusila to znovu.
Tentokrát jsem byla úspěšnější. Z první náhodné změti obrazů se postupně začala vykreslovat sežehlá krajina pokrytá hromadou prachu a popela a přímo v jejím středu chrám hlavního města východu obklopený několika dalšími stavbami, které postupně směrem od středu přecházely v ruiny. A právě na jedné z budov na hranici města se má pozornost zastavila. Ale ne na dlouho. Z útrob kruhu se náhle ozval křik. A i když jsem se postupně odpoutala, neustále zněl jeskyní. Nikdo z nás netušil, co se děje, jen Pelior vypadal, že něco tuší. A pak nastalo ticho. Opatrně jsem mu předmět vrátila zpět a všem sdělila, co jsem zahlédla. Přímo v hlavním městě, to je opravdu zlé. Dostat ji z takového místa bude velmi obtížné. Navíc na nás budou dobře připravení. Všichni zvažovali své možnosti. Pak opět promluvil císař a tázal se mě, zda pro Ilanu mohu něco udělat skrze naši linku. Taková možnost tu rozhodně byla, zvlášť, kdyby byla nějakým způsobem posilněna. Což on uměl. Vzpomínala jsem si na to až moc dobře. Ovšem na vyhlídku další spolupráce s ním jsem se vůbec netěšila. Už teď jsem měla problém ustát jen jeho pohled. Iracionální hrůza z jeho osoby mě neustále ovládala a paralyzovala.
Pravdou ovšem bylo, že ji skrze mě mohl poslat alespoň nějakou energii či ji dokonce přenést. A alespoň bychom zjistili, zda je ještě vůbec naživu. Požádala jsem svého vládce o svolení, bylo jasné, že při takovém spojení bude mít císař přístup k mým myšlenkám i vzpomínkám. A teď se v mé hlavě nacházela celá řada nebezpečných informací. Museli jsme spoléhat na jeho slovo, že se zaměří opravdu jen na pomoc Ilaně. Příliš jsem tomu nevěřila, ale stále pro ně byla důležitá. Peliora navíc moc nepotěšil fakt, že už jsem v podobném spojení s císařem byla. Další věc, o které jsem se mu nechtěla příliš svěřovat. Nakonec na to přeci přistoupil, neměli jsme nejspíš ani jinou možnost. V hlavě se mi ozval jeho hlas; nabádal mě, ať jsem ostražitá. V tu chvíli jsem už ale měla jiné starosti; císař se pomalu blížil a já s každým jeho dalším krokem sváděla těžký vnitřní boj. Veškeré mé instinkty mi říkaly, že bych měla vzít okamžitě nohy na ramena. S obtížemi jsem jejich naléhání dokázala přehlušit a opatrně otevřela pouto s Ilanou. To už se ale jeho ruka dotkla mého ramena. Začala jsem se neovladatelně třást. A aniž bych to čekala, vyslal po naší lince pulz a pak si ji násilně sebral a otevřel. Věděla jsem, že skrze ni probíhá nějaká komunikace, ale nic z toho jsem neslyšela. Neměla jsem ani sílu se na ně pokoušet napojit, veškerou mou energii spotřebovávala snaha udržet se na místě. Byla jsem celá napjatá a v křeči, než mi někdo do rukou vložil koženou pochvu od meče, pevně jsem ji sevřela, což mi trochu pomohlo se uklidnit.
Když se císař z mé mysli stáhl, podlomila se mi kolena. Kdyby mě někdo nezachytil, už bych byla zase na zemi. Snažila jsem se nějak dát dohromady a zjistila, že ten, kdo mi pomáhal, nebyl nikdo jiný než Zachariáš. To jsem rozhodně nečekala. Sotva jsem popadla dech, obořila jsem se na císaře, proč mě z jejich rozhovoru vynechal. Prý pro mé „bezpečí“, kdyby se jim náhodou naše spojení podařilo vyhmátnout. V takovém případě by mě jakýkoliv protiútok beztak zasáhl, opravdu chabý argument. Teď už jsem s tím ale nemohla nic udělat, snažila jsem se před ním sice uzamknout některé části mé mysli, ale pochybovala jsem, že to mělo nějaký efekt. Aspoň mohli ostatní z našich spojenců zjistit, co je císař zač. Vyzvala jsem ho, ať nám řekne, co se od Ilany dozvěděl. Zatím byla v pořádku, držená ve všech svých třech podobách a čekala na výslech. Netušil, co to pro ni znamená, tak jsem se ujala slova já. Věděla jsem, že v tomto stavu bylo možné ji snadno zranit a navíc nemohla kouzlit. Sama však trvala na tom, abychom se ji zatím nepokoušeli vyzvednout. To bylo rozumné řešení, se kterým jsem musela souhlasit. Chtěli ji mučit a vyslýchat, stále pro ně měla větší hodnotu živá. A ji nebylo zas tak snadné zlomit. To nám dávalo čas; jakékoliv zbrklé jednání by nás v tomto případě mohlo stát příliš. Bylo nutné se připravit i na možnost, že budeme muset pokračovat bez ní.
O tom ale císař nechtěl vůbec slyšet. Chtěl jednat hned, i kdyby ho to mělo stát život. Dalo nám dost práce jej nakonec přesvědčit, aby se podobných snah vzdal a vyčkal na signál od Ilany. Když to vypadalo, že se konečně uklidnil, znovu přiskočil ke mně a poslal jí další zprávu. Bez sebemenšího varování, i když věděl, jak nebezpečné tak násilné vniknutí do něčí mysli může být. Řekla jsem mu, že mě mohl alespoň varovat, na to mi ale jen odsekl, že bych něco takového nedovolila a bránila se. V tu ránu na něj vlítl Pelior, zda tímto způsobem jedná se všemi spojenci a odpovídá to jeho představě o přátelství. Napětí mezi nimi bylo hmatatelné. Okřikla jsem je, že teď není na podobné spory čas a s úlevou pozorovala, jak se oba muži pomalu uklidňují. Pokud by snad došlo k otevřenému konfliktu, měla bych sotva síly na to, abych Peliora ubránila. Poté se císař omluvil a hodlal opustit místnost. Prý ve velmi naléhavé záležitosti. Bylo mi jasné, že se snažil přijít na způsob, jak vytáhnout Ilanu. Mohli jsme jen doufat, že signál od ní přijde dřív, než něco podnikne. Jakmile odešel, značně se mi ulevilo. Uvědomila jsem si, že v rukou stále křečovitě svírám Zachariášův meč, poděkovala jsem mu za pomoc a zbraň vrátila. Teď už jen zbývalo vymyslet, co dál.
Pelior navrhl zapojení letky draků. S jejich pomocí by bylo snadné způsobit na východě takové škody, aby přilákali většinu obranných sil, což by nám umožnilo se snáz dostat k Ilaně a vysvobodit ji. Další navrhli využití teleportační sítě, o které jsme věděli díky Rowanovi. Nezamlouvala se mi ani jedna z variant. První byla příliš riskantní a nemohli jsme si dovolit ohrozit životy většiny z draků. A co se Rowana týkalo…Dokud jsem neměla plně podložené, že jde o zrádce, nemohla jsem ostatním spojencům v tomto ohledu cokoliv předhazovat. Postačil fakt, že jsme si tuto možnost chtěli nechat až pro finální útok na východní vládkyni a tímto bychom přišli zřejmě o náš jediný moment překvapení. To naštěstí k přesvědčení většiny z nich stačilo. Opět jsem v tomto ohledu musela postupovat velmi opatrně. Vše mi ovšem překazil Zachariáš, když se zmínil o existenci předmětů, kterých jsem se, jak doufal, snad ještě nikomu nezmínila. Peliorovo stručné „aha“ bylo dostatečně výmluvné. Věděla jsem, že jeden z řetězů umožňujících teleportaci na obvykle velmi těžko dostupná místa, má stále v držení Unius. Má neopatrná zmínka o existenci více takových předmětů Seveřáka dožrala úplně. Prozatím se mi podařilo jej odpálit s tím, že si o tom promluvíme později. Na náladě mu to ale rozhodně nepřidalo a bylo jasné, že opět přehodnocuje svůj vztah ke mně. V tomto případě jsem byla svázaná slibem mlčenlivosti, navíc jsem si ani nedovedla představit, co by se teď dělo, kdyby se Peliorovi dostaly řetězy do rukou.
Pak se u mě střídaly zástupy elitních jednotek všech zúčastněných stran. U každého z nich jsem si nejprve musela ověřit, zda nejde o dvojníka a pak jsem jim postupně předávala zprávy o současném stavu. Všichni netrpělivě čekali na jakoukoliv zprávu od Ilany. Zakrátko došel i Kesler v doprovodu Tajwuna,kterému nebylo zrovna do řeči. Nejspíš se cestou srazil s Peliorem. Zvažovali jsme naše možnosti a pokoušeli se vytvořit si sumarizaci všech aktuálně dostupných prostředků. Krom řetězů a mého spojení s Ilanou jsme moc es v rukávu neměli. Čas se nepříjemně vlekl. Snažila jsem se příliš nemyslet na to, co s ní teď na východě provádí. Má poslední návštěva jejich mučících cel mi bohatě stačila, abych si o tom vytvořila v hlavě obrázek. I přes to, co se mezi námi stálo, jsem jí takový osud rozhodně nepřála. Bývaly jsme přítelkyně.
Na chvilku jsem usnula; probudily mě až přibližující se kroky a přítomnost hrůzyplné aury Jižního císaře. Byl zpět. A v doprovodu Exaie, jehož měsíční aura matně osvětlovala hrubé stěny jeskyně. Za nimi do místnosti vstoupil ještě Corwen. Jeho přítomnost mě překvapila, netušila jsem, že byl již přijat do úzkého kruhu našich spojenců. Císař nesl v náručí Ilaninu róbu, meč a další věci, které u něj na dvoře zanechala. Vzájemně jsme se ujistili, že nedošlo ke změnám. Tentokrát mě požádal, abych mu umožnila další rozhovor s Ilanou. Chtěla jsem jej odmítnout s tím, že by to v tuto chvíli bylo příliš riskantní, ale potřeboval vědět, co se jí podařilo zjistit o činnosti východní paní na jeho území. Musela jsem uznat, že takové informace mohly posloužit nám všem. Navíc jsme stále museli počítat s rizikem Ilaniny ztráty. Měla jsem z jeho moci strach, ale bohužel jsem tu byla jediná, skrze koho se k ní mohl dostat. Opřela jsem se o zeď a počkala, než ke mně přistoupí. Jakmile se mě dotkl, ozval se mi v hlavě Ilanin hlas. Mnohem dříve, než stačil císař cokoliv udělat. Děkovala nám za vše, co jsme pro ni udělali a jediné, co od nás teď žádala, byla modlitba. To vyrušilo císařovu koncentraci a podle všeho jsme nebyli jediní, kdo tuto zprávu obdržel. Zněla tak neuvěřitelně definitivně. Místnost se naplnila tichým šepotem, jak začali všichni odříkávat známá slova. I já se k nim v duchu přidala. Skrze naše spojení jsem Ilaně poslala tolik sil, kolik jsem jen mohla. A k tomu její obraz. Podobu, jakou jsem si pamatovala z dob, kdy se ještě nezačala přizpůsobovat představám svých věřících.
Vzápětí jsem se ocitla uprostřed hlubokého lesa. Kus přede mnou stála Ilana ve svých dvou podobách a každá z nich v náručí svírala něčí znetvořené tělo. Oba muži byli stále naživu, i když jim moc sil nezbývalo. Po chvilce se z portálu vedle mě vyloupl císař a zamířil přímo k Ilaně. Já se mezitím skryla za jeden z mohutných stromů a celou scénu tiše pozorovala. Ilana si všimla nově příchozího a prosebně se na něj zadívala. V tu chvíli se císař rozdvojil. Už při prvním pohledu na obě postavy mi bylo jasné, že se i v jeho případě nejedná o obyčejnou iluzi. Každá z jeho kopií byla samostatná a schopná podle všeho i kouzlit, když postupně každý z nich vyléčil zraněné muže. Krom nás byla do lesa přesunuta ještě další, poměrně početná skupinka lidí. Většina z nich se teď zmateně rozhlížela po okolí. Nikdo z nás tento výlet opravdu neplánoval. Pak si Ilana všimla i mé přítomnosti. Vyzvala mě, ať vyjdu zpoza stromu, aby mi mohla poděkovat. Na znamení souhlasu jsem slabě přikývla. Ač jsem si to zpočátku nechtěla připustit, její aura na mě začala působit uklidňujícím, přátelským dojmem. Už dlouho jsem ten hřejivý pocit u srdce necítila. Císař se k vyjádření díků přidal. Další gesto, které jsem vůbec nečekala. Požádala jsem je o možnost přesunu zpět, abych mohla všem spojencům oznámit, co se stalo. Zakrátko se vedle mě začala formovat brána.
Žádné komentáře:
Okomentovat