30 Day D&D Challenge: Day 12 - Favorite Dungeon Type/Location

    Člověk by si řekl, že najít si během dne těch 20 minut na sepsání těch pár řádků nebude žádný problém, ale to by mě nesměli nutit tvrdnout bez jídla do 18:50 ve škole a pak mi ještě rušit odpočinek po příchodě domů. O neočekávaném výpadku internetu ani nemluvě. No, dneska to bude opravdu rychlovka, abych vše stihla včas :)

Day 12 - Favorite Dungeon Type/Location

    Naštěstí patří dnešní téma ještě k těm snadnějším. Není třeba tu vymýšlet nějaké složité úvahy. Krom příběhu jako takového a sociálních interakcí si během hraní užívám i další z jeho podstatných složek - exploring. Nejlépe opravdu v případě, že si vypravěč dá práci s tím, že si vymyslí nějakou opravdu zajímavou (a nejednoznačnou) historii, kterou mám posléze možnost zkoumat. Některé typy lokací k něčemu podobnému přímo svádějí. Třeba oblíbené ruiny prastarých chrámů skrývající pradávná tajemství, nebo ještě lépe postavená na základech mnohem starších staveb. Krom rozličných artefaktů tam může člověk narazit třeba na stopy po ztracených civilizacích, jež se mohly i významně podílet na kulturním rozvoji daného kraje, ale pak prostě zmizely. To je jen tak mimochodem i jeden z mých nejoblíbenějších motivů; strašně snadno do něj může člověk zapracovat nějakou přidanou hodnotu, morální poučení atp. - s tím mají příběhy hned lidštější rozměr. 

Vlastně to ani nemusí být nějaký chrám, klidně se může jednat i o obyčejné město, nebo jakýkoliv kus půdy, který má nějakou zajímavou minulost. Osamocený strom, kus kamene či stará studna - prostě cokoliv, co si dokážete představit. Jistě, takováto odpověď může někomu přijít dost vágní, ale těžko bych dokázala být v tomto ohledu nějak konkrétnější a uvést, že hrozně moc zbožňuji jeskyně po okraj naplněné skřety, kde se mohu vyřádit jejich masakrováním. Tak to u mě nefunguje, ačkoliv uznávám, že můj herní život by jistě byl o to snadnější :)

A protože mi zbylo ještě trochu času a prostor tu mám neomezený, využiji toto téma k vyjasnění ještě jedné skutečnosti. Včera jsem byla docela ošklivě nařčena z toho, že ve svých postech ošklivě kritizuji skupinku, se kterou hraji. Opravdu mě podobné tvrzení docela šokovalo a nemile překvapilo, protože jsem si ničeho takového nebyla vědoma a samozřejmě jsem se o nic takového ani nesnažila. Pro jistotu jsem se zeptala na názor několika dalších nezávislých pozorovatelů a naštěstí mi mé domněnky potvrdily. Průšvih je zřejmě v tom, že jsem zde uvedla fakt, že sháním družinku, se kterou bych si byla schopná zahrát určitý druh dobrodružství. A možná ještě to, že jsem nebyla schopná tu nějak rozumně vést svoje malazy (což jsem ostatně z větší části hodila na sebe) - to, že každý přistupuje k hraní různým způsobem mi přijde jako neoddiskutovatelný fakt. I to, že ne všichni musí být naladění na stejnou vlnu a proto je potíž k ním dostat právě to, co jsem chtěla. Ovšem považovat tohle za kritiku? 

Ono i kdyby; blog mám právě od toho, abych zde mohla veřejně prezentovat nějaký svůj názor, který se samozřejmě nemusí líbit každému - od toho je tu také možnost diskuze a pokud se kdokoliv bude cítit mými slovy nějak dotčen, má možnost se k tomuto vyjádřit. Ostatně mám ve zvyku často poukazovat třeba na nedostatky, které vidím na přednášejících apod. Pokud narazím na něco podobného v našem hraní, také to zmíním. Krom toho tuto činnost stále považuji za přínosnou - jak pro sebe, tak pro všechny další zúčastněné. Tedy za předpokladu, že stále platí to krásné tvrzení o ochotě naslouchat zpětné vazbě.