Indické Mrože dorazili na jih!

Kerala byl první stát, který jsem před více než deseti lety navštívila a mám na něj veskrze pozitivní vzpomínky. Chtěla jsem se o ty zážitky pochopitelně i podělit a musím říct, že teď je to tu vlastně mnohem krásnější. Vždycky hrozně záleží na tom, s kým cestujete ♥

V den odletu jsme vstávali už krátce po páté hodině, od IndiGo nám totiž přišla zpráva, že bychom na letiště měli dorazit dřív kvůli možným frontám způsobených oslavami Dne nezávislosti. Měli jsme opět dopředu zařízený Uber a na místo dorazili opravdu hodně brzo, takže nás naštěstí ani moc nezaskočilo čekání u odbavení, kdy jsme byli celkem dvakrát přesunuti do té nejpomalejší fronty :D 

Samotný let ale proběhl v poklidu a přistáli jsme do prosluněného Kóčínu. Což je rozhodně věc velmi neobvyklá - je období monzunů a ještě pár týdnů nazpátek tu kvůli vytrvalým dešťům ve Wayanadu sesuv půdy zasypal celou vesnici. Dokonce jsem zvažovala i kompletní změnu itineráře a docela se obávala, co nás tu čeká. Dokonce ani v Mumbai nám nesprchlo, až na menší přeháňku, když jsme jeli z letiště. Takže je tu poměrně teplo a hlavně strašně moc vlhko :D

Na hotel jsme dorazili až po jedné hodině, celí uondaní. A ačkoliv má na bookingu též tři hvezdičky, není to tu úplně srovnatelné s předchozím ubytováním. Ale nic nám tu vlastně nechybí. Je tu i možnost objednat si zájezdy, lístky na divadelní představení a taxíka na následnou cestu do Munnaru (pokud se počasí udrží). 

Ráno na letišti

Rozhodli jsme se aspoň na chvíli vyrazit do města a projít si prvních pár památek. Jsme přímo v části Fort Kochi, minutku cesty od Santa Cruz basiliky a i ostatní místa jsou v docházkové vzdálenosti. Přesto nás tu co chvíli zastaví řidič tuk-tuku a snaží se nám prodat svoje okružní cesty. S díky jsme je odmítali, dokud nám jeden z nich naprosto upřímně neprozradil, že pokud nás doveze do nějakého tourist shopu, dostane od vlády poukázku na dva litry nafty a novou uniformu. Jelikož to bylo po cestě, tak jsme na to kývli, koupili aspoň předraženou magnetku a šli dále.

Naším cílem bylo nejdříve jídlo, ten den jsme vlastně ani nesnídali a chtěli jsme konečně ochutnat nějaké místní speciality. Před dovolenou jsem si dávala zvlášť práci s tím, abych ve všech městech našla speciálky na seafood s plánem je všechny vyžrat :D naposled jsme jedli jen v dělnických špeluňkách, kde bylo akorát všechno hrozně pálivý. Zamířili jsme tedy do Fusion bay, kde nabízeli jednu z místních specialit - rybu vařenou ve směsi koření a následně grilovanou v banánovém listu jménem pollichathu. Na závěr nemohl chybět ani dezert v podobě smaženého banánu s medem a zmrzlinou. Bylo to obojí zatraceně dobré. Jestli milujete seafood, navštivte Kéralu!

Není to úplně fotogenický, ale fakt to bylo dobrý :D

Další zastávkou bylo Kochi Kapital Kafe, což tedy taky patří mezi dost turistické spoty. Kafe je tu spíš průměrné, ale prostředí celkem hezké, takže nebylo nač si stěžovat. Pokračovali jsme pak pěšky kolem Vaškova baráku, přes kostel Sv. Františka až k pláži, kde jsou i ty slavné rybářské sítě. Samotná pláž je tu ale mnohem méně zabordelená jak v Mumbai a je u ní hrozně příjemno, hlavně, když si k tomu dáte i šálek masala chai. Cestou jsme potkali i strašné množství turistů, vlastně za tu první hodinu mnohem víc, než za celý pobyt v Mumbai, a to jsme tu mimo sezónu. Chvilku jsme si pochillili u vody, nechali se ovívat mořským vánkem a pomalu se vydali zpět. 

Slavné rybářské sítě

Už jsme byli skoro připravení doploužit se na hotel, ale cestou nás ještě zaujala restaurace hotelu Seagull, kde se člověk taky může posadit s výhledem na moře a dát si tu Kingfishera a krefetky. Což jsme taky udělali. Jen jsme teda zvolili tu silnější variantu piva, která nám v tom teple dost stoupla do hlavy a mně se pak drahnou dobu chtělo jen spát. Na pokoji už nás pak čekala příjemně teplá sprcha a postel. Chtěli jsme opět vstát malinko dřív, protože jako první byla v plánu návštěva nemocnice.

Výhled z restaurace

Fort Kochi den 2.

No, zas tak úplně brzo jsme nakonec nevstali, ale přesto bylo po deváté v ulicích docela prázdno. I tady většina podniků otevírá po desáté a rozbíhá spíš ještě tak o hodinku později. Státní nemocnice byla asi 5 minut pěšky od našeho hotelu a zamířili jsme hned na info, nejdřív se nás snažil odradit jeden ze zaměstnanců, že je zavřeno, ale věděla jsem, že emergency by mělo fungovat. Kvůli nedávnému brutálnímu případu znásilnění a vraždy tu totiž byla celodenní stávka. A nakonec jsme tu ani nepochodili, protože zjevně používají jiný typ vakcíny, takže nás poslali do soukromé nemocnice.

Ranní kočka a prázdná ulice

I tam bylo o poznání méně personálu a musela jsem si projít docela vtipným kolečkem. Chápu, že tak chtějí samotným doktorům co nejvíce ušetřit čas, ale trochu jsme bojovali i s jejich english ohledně instrukcí. Nejdřív jsem se musela klasicky na infostánku zaregistrovat, abych byla vpuštěna k doktorce, té jsem vysvětlila, co se stalo a ona na papír naškrábala, co k ní mám donést. S tím jsem šla na billing, kde to jiná paní musela rozšifrovat, přepsat do čitelné podoby a vytisknout účtenku. Tu posléze člověk donese na pharmacy, kde mu vydají jeho vytouženou vakcínu, se kterou se opět vrátí za doktorkou a počká na sestřičku, která ji aplikuje :D malinko jsme tam pobíhali, ale všichni vlastně byli nápomocní a ochotní. Včetně náhodného pána, co tam byl se synem, celou dobu se na nás usmíval, otvíral nám dveře a tak vůbec. Tentokrát to i malinko štípalo a vlastně jsem po zbytek dne cítila, že už se to mému tělu až tak nelíbí.

Čekačka na další dávku :D

Nenechala jsem se tím ale odradit a zamířili jsme směrem k židovskému městu, kde jsme si vyhlídli Classic Art Cafe na snídani. Dali jsme si každý omeletu a nakonec docela litovali, že ne jen jednu porci. Opět nám to vydrželo skoro až do večera :D Jak je tu teplo, člověk ani moc nemá hlad. Což by vlastně vůbec nebylo špatné, ale docela to koliduje s naším plánem navštívit tu všechny ty skvělé seafood podniky. 

Židovské město je taky jedna z těch hodně turistických částí plná krámků s všelijakým haraburdím, kořením nebo pašmínama. V jednom z těch hezčích jsme se tedy i na chvíli zastavili, protože k němu byla přifařená i kavárna, co slibovala nejlepší kafe v Kóčínu - v čemž patrně nelhala a byla to opravdu poctivá káva. V krámku pak měli opravdu spoustu krásných vlněných dek, přehozů, šálů a dokonce i svetříky. Jeden si Mrož málem i odnesl, ale nakonec mu neseděla velikost :(

Bylo tam nahňácané úplně všechno, obrazy, sochy, slony, dokonce keramické krefetky

Pokračovali jsme pak směrem k místní synagoze, která byla v sobotu (taky na dovolené vůbec nejste schopní vnímat, jaký je den?) zavřená, tak jsme to stočili zpět a zapluli do obchodu s kořením. Ten kvůli nám i slavnostně otevřeli, tak jsme si tam nabrali prvních pár věcí s notnou přirážkou. Ale člověk ví, že aspoň to koření tady mají opravdu dobré.

Prázdné židovské město

Hlavně jsme se zdrželi natolik, že mezitím už otevřeli Mattanchery palác, což je vlastně jen takový starší, nepříliš velký domeček s několika malbami a sbírkou palankýnů. Zase tu ale chtěli jen 5 rupek za vstupné, i od cizinců. Vydali jsme se pak na pláž pozdravit naší oblíbenou kočku a vypít si další kalíšek masala chai za zvuků vln tříštících se o pobřeží. Tohle bych si upřímně dovedla představit každý den. Celkově je tu oproti severu tak hezky poklidno a doufám, že to tak zůstane i po zbytek našeho pobytu :)

Rezavá kočka čekající na ryby si dneska dotáhla i zbytek gangu

Poté jsme zamířili k dalšímu miniaturnímu Indo-portugalskému muzeu, kde byl vstup pro změnu za 20 rs a sestávalo vlastně z jednoho a půl patra se sbírkou křesťanských předmětů po Portugalcích. Dřevěné sochy ale vytvářeli sami Indové a je to poznat na jejich rysech, hlavně archanděl Michael by mohl směle konkurovat i Ramovi. Krom toho mladík, co prodával vstupenky, hrál ještě ve své otevřené kanceláři na klávesy, takže to celé mělo takovou zvláštní a příjemnou atmosféru.

Iluminováza

Tímhle jsme vlastně víceméně vyčerpali vše, co se dalo vidět v okruhu našeho hotelu (tedy ještě krom dvou muzeí), takže jsme přemýšleli, co dál. Kousek od místa, co jsme se nacházeli ale byla jedna z těch nejlépe hodnocených restaurací vůbec a mně se zdálo, že bych přeci jen zvládla do sebe dostat aspoň pár krevetek. Navíc už jsem se cítila tak medium well a chvilka odpočinku, případně vychlazená Cola by přišla vhod. East Indies je opravdu must try! Sice by bylo úplně nejlepší jít tam na večeři, ale i jejich drobné předkrmy, které jsme si vybrali - já krevetky, mrož tuňáka, byly úplně famózní! Zůstali jsme tam pak ještě na čaj, kávu a já ochutnala jeden z jejich skvělých zákusků - vattalappam. Byl opravdu sladký, ale neskutečně dobrý!

Krevetky 🤤

Vattalappam

Na večer jsme měli objednané lístky na představení tance Kathakali, ale do zahájení zbývaly ještě skoro dvě hodinky času. Řekli jsme si tedy, že využijeme služeb nějakého rikšáka a necháme se povozit po těch zbývajících points of interest. K našemu štěstí jsme zrovna narazili na jednoho, co nám ihned neřekl svou taxu za hodinu (jinak je to zcela běžné a je třeba to vyžadovat), ale nějak jsme to neřešili, ukázali na mapce těch pár míst, co jsme chtěli vidět a nasedli.

Chrám uprostřed jezera

Nejprve nás zavezl k malému, malebnému chrámu umístěnému uprostřed jezírka (Thirumala Devaswom Temple), kde se konají vždy v únoru velké oslavy. Jeho stavba se datuje do druhé poloviny 16. století a rozhodně stojí za vidění. Hned naproti je pak další hindu chrám s vyřezávanými sochami božstev na branách. Následující stanicí byla oblíbená ginger factory, která je teď ovšem opuštěná a chátrající. Na místě je ale obchůdek se svíčkama (kam jsme nešli) a s kořením (tam jsme šli). Opět jsme si odtamtud něco odnesli a doufáme, že řidič dostal svou poukázku na naftu a uniformu. Byla tam ale opravdu nesmírně vytrvalá prodavačka, co se nám pořád snažila něco nutit, až ji musel dokonce sám majitel okřiknout :D 

Když ale posléze došlo na zúčtování, chtěl náš řidič naprosto nekřesťanských 300rs, ačkoliv nás vozil necelou hodinu, na to jsme se teda docela zasmáli a nechali mu tedy polovinu, ačkoliv i to byl přeplatek. Pochopitelně nijak neprotestoval a ještě se i sám usmíval, protože moc dobře věděl! Takže ceny sjednávat vždy dopředu :)

Zázvorárna

Pak už jsme se jenom vrátili k naší basilice, kterou jsme si konečně prohlédli a zamířili na taneční představení. Chtěla jsem vidět už i přípravu jejich make-upu, takže jsme si tam šli sednout ještě o něco dříve. Kathakali tu předvádí jenom muži a v překladu ze sánskrtu to doslova znamená hrát (kaji) příběh (katha). Ten dnešní byl krátkým úryvkem z Mahabharaty o zabití Kichaky. Celá scénka by se dala odehrát za pouhých pět minut, jak o tom Mrož po celou dobu vtipkoval, ale zde to natáhli na dobrou hodinu. Jde totiž o výrazový tanec za doprovodu (opravdu velmi) hlasité hudby a zpěvu. Musím říct, že mému zdraví ten hluk nedělal zrovna nejlépe a tak trochu jsme tam trpěli. Tedy hlavně na začátku, příště bych přišla možná jen na závěr příprav, protože celá místnost byla též dost chladná. Ale nakonec se mi to vlastně i líbilo, bylo vtipné pozorovat, jak se u toho Indové smáli a turisti to celé sledovali s vážným zaujetím :D 

Kichaka obtěžuje Draupadi

Po tancích měly přijít ještě další představení, ale naznali jsme, že toho máme tak akorát, takže jsme se vydali zpět na pokoj. Už jsem věděla, že nejsem moc fresh, takže jsem si dala sprchu, naměřila hezkých 37.8, lupla do sebe paralen a začala psát. Doufám, že mi přes noc zabere, abych zvládla zítřejší výlet. Myslím, že bude stát za to :)

Trocha street artu u pláže ♥