Indické mrože v Thiruvananthapuram

Munnar je pro mě stále jedním z nejkrásnějších míst Indie a jsem strašně ráda, že jsem tu nádheru měla s kým sdílet, ale už bylo na čase se přesunout dál. Čekalo nás totiž hlavní město Kéraly - Thiruvananthapuram, běžně nazývané Trivandrum.

Jelikož Mrože po večerech trápily horečky, rozhodli jsme se, že nebudeme dál pokoušet jeho zdraví a místo rozhrkaného autobusu si objednáme taxík až pěkně k hotelu. Podle map to časově nevycházelo nejhůře a ještě byla možnost si odvoz objednat přímo z hotelu. Takže jsme až ráno zjistili, že se jedná z části o vyhlídkovou jízdu s několika zastávkami, která bude trvat 9 hodin. Autobusem to bylo 8, tak jsme si řekli, že to nějak přežijeme :D

Výhled do údolí i s odpadkem :D

Vezli nás dva mlaďoši, kteří po celou tu dobu něco nahlas přežvykovali, ještě hlasitěji krkali a jak je v tomhle civilizovaném místě zvykem, chyběly bezpečnostní pásy. Tedy ne tak docela, normálně v tom autě byly, ale spodní část byla buď odříznutá nebo schovaná. Drandit takhle po těch křivolakých cestách dolů z kopcovitého Munnaru byl dost zážitek. 

Zipline, po které jsme nejeli :)

Aspoň byla ale možnost kdykoliv zastavit a kromě nějakých drobných zastávek u obligátních photo pointů, zip linů a vodopádů jsme si vymohli menší pauzu v jedné Munnar Spices And Ayuvedic Garden. Za 100 rupek jsme tam dostali přednášku o tom, jak funguje ájurvéda, které bylinky jsou v ní nejpoužívanější a jak správně nakupovat koření. Nutno podotknout, že náš průvodce měl zatím tu nejlepší angličtinu, jakou jsme tu potkali a dost příjemně jsme si s ním popovídali. I když on sám byl překvapen, jak dobře dvojice Čechoslováků hovoří - jeho zkušenosti s našinci byly spíš opačné :D

Další zastávkou byla pak jedna z místních žrádelen lákající hosty na skvělé biriyani, kde anglicky pro změnu nehovořili skoro vůbec. Jídlo tu nebylo špatné, ale asi bych to nikomu vyloženě nedoporučila. Sranda byla, když jsme vyšli ven a zjistili, že auťák nikde. Měli jsme teda všechny peníze a doklady u sebe, takže bychom přišli o zavazadla (a teda macbook na kterém píšu), ale nějako bychom přežili. Sotva jsme to celé domysleli, ukázal se náš odvoz a zase bylo všechno v pořádku :D

Náš obrpokoj

Cesta to byla ale i tak nesmírně náročná, s člověkem to opravdu mnohem víc háže, když není připoutaný a sedět 9 hodin v autě není kdovíjak velká zábava. Na hotel jsme dorazili možná kolem sedmé, sotva se dotkli objednané večeře a docela brzy ulehli ke spánku. Ztratili jsme tím tak celý den, který byl jinak vyhrazen pro návštěvu Jatayu Earth's Center, kam se tedy budeme muset vydat někdy jindy.

První den bylo v plánu obejít památky v blízkém okolí hotelu. Vždycky se dopředu podívám, kde mám na mapě vyznačených nejvíc bodů a pak podle toho volím i ubytování. Teď jsme měli ještě to štěstí, že jsme nalezli místo s opravdu obrovskými pokoji (dobrých 50m) a velmi příjemným prostředím. V docházkové vzdálenosti se nacházela i kavárna Ovenly hojně doporučovaná místními. Jen tedy po 10. je zjevně příliš brzo na snídani a vůbec na nás nebyli připravení :D Dali jsme si tak jen kapučíno, brownie a nechali se hodit k paláci Kanakakkunnu, kde ale zrovna probíhá rekonstrukce, takže byl pro veřejnost uzavřen. Schodiště byla zahrazená kládama, které jsme po vzoru Indů překročili a udělali si aspoň pár fotek zvenčí, než jsme zamířili směrem k místní zoologické zahradě. 

Palácové staveniště

Což je vlastně poměrně velký areál plný parčíků a dalších zajímavých lákadel. Jedním z nich bylo i Natural History Museum s působivou sbírkou kostíků, vycpaného ptactva a naložených hadů z Deutschlandu. Přesně tohle máme ale rádi, takže jsme byli spokojení. Následovalo menší akvárium plné smutných ryb :D jestli se tu ještě něco zcela nedaří, tak vytvářet pěkné prostředí zdejším rybičkám. Většina akvárek obsahovala jen pár cm šutrů a jinak nic. Nejlepší bylo poslední s koi kapříkama, kdy jeden velký zrovna požíral nějaký drobnější exemplář. Asi měl chudák hlad. 

Hladový koi kapr

Samotná zoo už vypadala o poznání lépe. Strašně se mi líbí, jak tu ve zdejším tropickém prostředí všechno tak nádherně roste, takže místo toho, aby celý areál vybetonovali a pak na konkrétních místech vysadili zeleň, to prostě postavili v ní. Kromě spousty druhů zvířat tu tak člověk může vidět celou řadu zajímavých stromů, nebo ostrůvky bambusu obřího (či dračího). Nejzajímavější je tu asi část s vodním ptactvem, kterého je tu vskutku požehnaně a motýlí zahrada. Motýle tu jsou obrovské a překrásně zbarvené, stačí někam pohodit tu správnou kytku a je jimi oblepená. Jen teda hyena a tygři byli v době naší návštěvy zrovna v klecích, protože jim upravili výběh a nevypadali moc happy. Doufám ale, že se o ně jinak starají dobře, zbytek zvířat tu měl prostoru opravdu dost.

Happy rhino

Zbývalo už jen slavné Napier Museum známé svou unikátní architekturou, která kombinuje indo-saracénské, gotické, mughalské a čínské styly. Je zde vystavena rozsáhlá sbírka starožitností, uměleckých děl a historických artefaktů. Nejznámější z nich je obrovský, vyřezávaný chrámový kočár zobrazující hinduistická božstva. Lístek do muzea se dal též použít ke vstupu do menší galerie umístěné blízko vchodu do areálu, takže jsme po prohlídce zamířili ještě tam, podívat se na další krásně zdobený (tentokrát zlatý) kočár.

Chrámový kočák z Napier museum

Tolik zážitků už člověk potřebuje nějak v klidu zpracovat a jelikož je Trivandrum známé i pro své skvělé restaurace, zamířili jsme do jedné z nich. Insta profil Villa Maya sleduju už nějaký ten pátek a strašně jsem si ji přála navštívit. Mrožovi zprvu nějak nebyla po chuti, ale nakonec se nechal přesvědčit a nás tak čekal jeden z top zážitků. Už samotné uvítání bylo velmi příjemné, neměli jsme rezervaci, takže jsme si asi pět minut poseděli v příjemně zařízené lobby hned vedle zahrad, kde byly umístěné stoly. Do rukou jsem jako každá další žena dostala svázané květy jasmínu a mohla se kochat jeho vůní. 

Náš stůl uprostřed zahrad

Stůl jsme si vybrali venkovní a byli usazeni mezi palmy a malá jezírka plná ryb, už jen to prostředí tu bylo opravdu překrásné a krásně nás oddělilo od ruchu města. Ani tady s ničím moc nespěchali, na jídlo se muselo na naše poměry čekat poměrně dlouho, ale vlastně nám to ani moc nevadilo. Zvolili jsme jako předkrm krevetky a pak si dali výběr z místní, keralské kuchyně. A byla to opravdu dobrá volba, ochutnali jsme asi ty nejtypičtější zdejší pokrmy a nakonec to ještě zakončili kávou. Ta se tu, stejně jako čaj, typicky podává s mlékem a není to teda nic pro kávové hipstery. Ale zvykáme si :D

Výběr z chutí Kéraly

Hlavní dominantou celého města je rozhodně Sree Padmanabhaswamy Temple zasvěcený Višnovi. Přístupný je pouze pro hinduisty, kteří navíc musí být oblečení v tradičním oděvu (muži v dhoti, ženy v sárí - s tričkem a kalhotama vás opravdu vyženou) a nesmí mít s sebou jakoukoliv elektroniku nebo zavazadla. Všude okolo jsou tak převlíkárny a schránky, kde je možné si věci uložit a požadovaný oděv i koupit. Věděla jsem tedy, že se dovnitř určitě nedostaneme, ale chtěla jsem aspoň chrám zahlédnout. Zajímavostí ještě je, že v roce 2011 otevřeli jeho podzemní trezory, kde se nacházelo zlato a další cennosti v hodnotě přesahující miliardy dolarů a celkově jde o jeden z nejvyšších drávidských chrámů v jižní Indii. 

Vršek chrámu schovaný za hradbou

Nechali jsme se dovézt k jednomu z vchodů, který byl velmi ostře hlídán zdejší ochrankou a zahlédli jen vršek chrámu vykukující zpoza zdí. Trochu smutní jsme pak pokračovali kolem nich, smíření s tím, že tohle bylo asi maximum, jakého bylo možné dosáhnout a pokračovali dál ještě směrem k jezírku u kterého chrám stál. Cestou jsme úplnou náhodou narazili na muzeum voskových figurín, kam jsme po chvilce váhání nakonec i vstoupili. A dobře jsme udělali. Čekala nás velmi zábavná prohlídka, kterou nám celou okomentovala jedna z pracovnic. Kromě známých indických historických figur, guruů a herců tu měli i Baahubaliho, u kterého jsme se museli samozřejmě nechat vyfotit. Průvodkyně byla velmi překvapená, že ten film známe a když jsme vyjmenovali ještě hromadu dalších, vypadala opravdu potěšeně. Tohle jsou vždycky hrozně hezké momenty, na které člověk pak rád vzpomíná.

Byl tam vystavený i papež :)

Navíc nás cesta zavedla k temple road, kde jsme konečně měli možnost prohlédnout si chrám z blízka. Pohledem na něj jsme tak zakončili náš den a nechali se odvézt zpátky na hotel. 

Večerní pohled na chrám

Thiruvananthapuram - den 2.

Většinu památek z centra města jsme už měli odškrtnutou, takže jsme se rozhodli vydat se do pobřežního městečka Kovalam, známého pro své krásné, písečné pláže. Poučení z předchozího dne jsme rovnou nasedli do taxíku s tím, že snídani budeme řešit až na místě. Ideálně ještě o trochu později, jak nám to naše hladové žaludky dovolí.

Maják v Kovalam

První zastávkou byl tak zdejší maják, na který se dá dokonce vylézt a rozhlédnout se z něj do okolí. Čím jsem starší, tím víc trpím na výšky, takže poslední část s velmi strmým žebříček byla docela porod :D Nahoru jsem se vyškrábala celá rozklepaná, ale ten výhled rozhodně stál za to. Z výšky je tu vidět na všechny známé pláže a dokonce i na nedaleký přístav. Chvíli jsme se tam tedy kochali a pak zamířili dolů. Hned zkraje si nás vyhlídl jeden tuktukář, aby nám nabídl okružní jízdu, ale zatím jsme ho odmítli, protože jsme měli už fakt hlad. Oslovoval nás tu vlastně kde kdo, Kovalam je hodně turistické místo a je to znát. Opět jsme tu střetli i několik dalších turistů, za kterými se prodejci všemožných maleb na listech a vyřezávaných slonů hnali stejně tak. Tohle mi popravdě moc nechybělo :)

Výhled na pláže

Měli jsme už předem vyhlídnuté místo, kde si chceme sednout na jídlo, ale jak se ukázalo, google mapy kecaly a ještě nebylo otevřeno. Vrátili jsme se tedy do Beatles Cafe Grill House a vybrali si nějakou farmářskou snídani. Čekání na jídlo bylo opět dost zdlouhavé, ale zase jsme měli krásný výhled na moře, takže nás to moc nepálilo. Alespoň jsme si rozmysleli, co dál a rozhodli se kývnout na řidičovu nabídku, ale s tím, že nás nejprve vezme do zdejšího akvárka. Podle fotek vypadalo mnohem větší a lépe zařízené, ale nebylo tomu tak. Opět nás tak čekala přehlídka smutných ryb a šrimpů :D 

Smutná šrimpa

Dále jsme už pokračovali podle plánu - dopravit se na Poovar island, kde nasedneme na lodičku a užijeme si další plavbu po zdejších backwaters. Pravda, to jsem ještě nezmínila. Když jsme se dohadovali o ceně, tak z jeho letáku vlastně vyplynulo, že většinu těch zobrazených atrakcí uvidíme jen z těch člunů a on nás vlastně zaveze k nim, pak k jedné soše a zpět. Zpočátku si za to účtoval docela dost, takže jsme chvíli smlouvali a nakonec na to kývli. Mají to tu vymyšlené dobře :D

Tady se prý natáčel film Anaconda

Nevím, zda je to tím, že na jihu vládnou komunisti a mají tu opravdu funkční odbory, ale místní se skutečně dokázali shodnout na jednotné sumě za tyhle výlety. Takže jen záleží, s kým má konkrétní rikšák dohodu. Dojeli jsme teda k jedné z cestovek, kde nám klasicky oznámili, že ta nejlevnější varianta není možná, páč to platí jen pro večerní plavby a kdesi cosi. Kdybychom se s nimi chvilku handrkovali, asi to ukecáme, ale nakonec se nám podařilo o něco snížit aspoň částku za tu delší plavbu, na kterou jsem stejně chtěla.

Krefetky

Venku bylo vedro k nesnesení a slunce neuvěřitelně pálilo a být na vodě pod stříškou vlastně není vůbec špatné. Oproti Kočínu to tady ale bylo jak na vodní dálnici. Míjeli jsme jeden člun za druhým, většinou obsazeným skupinkou Indů. Aspoň jsme na sebe mohli přátelsky mávat. Další zdejší specialitou jsou plovoucí restaurace - a opět, je jich tu hned několik, takže záleží, s kým zrovna jedete. Ta naše nepůsobila bůhvíjak skvěle, ale nakonec jsme si stejně řekli o talíř obřích šrimpů. Člověk si tu nejprve vybere z menu, ještě ho chvilku povozí a pak si zaparkuje v podstatě u prostřeného stolu. Jíst na kývající se ploše teda podle mě není nic moc příjemného, ale mořské plody tu umí připravovat opravdu dobře (a na těch grilovaných lze máloco zkazit). Takže jsme ve výsledku byli opět spokojení. Bylo to rozhodně celé dražší, než by muselo, moje dřívější já by na to nepřistoupilo, ale teď tu už cestujeme trochu jiným stylem. Na jihu jinak taky není tolik nutné se hádat, je to tu hodně odlišné od severu a vše je mnohem klidnější a uvolněnější.

Obří socha Shivy

Znovu jsme pak nasedli do taxíku a vyrazili směrem k Aazhimala Shiva Templu s obrovskou sochou Shivy postavenou na útesu u Arabského moře. Cestou jsme stihli i jeden křesťanský kostel (kterých je tu jak much) se zábavnou skupinkou indických slečen, co se nás vyptávala odkud jsme, zda jsme věřící a jestli umíme malayalam (zdejší jazyk). Chvilku teda holky asi přemýšlely, kde leží Evropa, ale zase to bylo takové veselé střetnutí.

Kromě obří sochy Shivy nebylo ale v Aazhimale moc k vidění (samotný chrám byl zavřený a chodilo se fakt jen koukat na sochu), takže jsme se tam moc dlouho nezdržovali a vydali se na cestu zpět.

Výhled na pobřeží kousek od templu

Ta vedla ještě přes místní rybářský přístav, kde jsme odmítli vystoupit a fotit si místní lidi při práci a ideálně se jim motat pod nohy. Už jsme beztak byli i celkem utahaní a těšili se domů. V Kovalamu se nás teda řidič ještě snažil přesvědčit, že nás hodí až na hotel, jenže to bylo za dvojnásobnou částku než ukazoval Uber pro normální auto, takže jsme to odmítli. Vystoupili jsme nakonec u jedné začínající restaurace, kde sice neuměli anglicky, neměli tam ani anglické menu, ale klasickému "fish fry, black tea and chapati" rozuměli :) Snědli jsme si tak svoji malou rybu a počkali na odvoz.

Přístav plný rybářských lodiček

Mrož stihl ještě objevit podnik v docházkové vzdálenosti od hotelu, kde nabízeli i burgery s vlastním pečivem, tak jsme pak zašli i na menší snack, abychom se s Trivandrem nějak stylově rozloučili. Už nás opět čeká balení a ranní přesun do dalšího města - nejjižnějšího bodu Indie, Kanniyakumari.

Indický burger, ale teda bez hovězího :)