Abychom se vyhnuli delším cestám, rozhodla jsem se vměstnat do našeho itineráře další zastávku - Tirunelveli. Z obrázků to opět vypadalo velmi dobře, spousta krásných, barevných chrámů, možnost výletů do okolí... ale jak se opět ukázalo, Tamilnádu umí překvapit :)
Než jsme se definitivně rozloučili s Kanyakumari, musela jsem absolvovat poslední očkování proti vzteklině zde v Indii. Hotel jsme naštěstí měli circa 400m od jedné ze soukromých nemocnic, takže jsme ani ráno nemuseli moc chvátat a byl i dostatek času na snídani. Už jsem navíc věděla, co čekat a jak bude celá akce probíhat, jenže to bychom nesměli skončit v takové díře :D Téměř nikdo na místě nemluvil anglicky (což je tu teda docela všeobecný jev) a chvilku jsem skutečně měla obavy, že ani nedojde k vzájemnému pochopení, co vlastně potřebuji. Nad mými dokumenty od ostatních nemocnic tam stálo (bez přehánění) 5 sestřiček a ještě tomu dozorovala jedna starší doktorka. Všechny hlavně působily neskutečně mladě, odhadla bych je na žačky zdrávky. Když jsem ale jednu z nich pak viděla držet v ruce známou krabičku, oddechla jsem si.
U samotného očkování se mnou bylo opět všech pět sestřiček, asi aby se podívali, jak se očkují bílí lidé. A pravda, zdejší postup byl trochu nestandardní. Po aplikaci vakcíny mě ještě jedna ze sester pořádně potloukla rameno. A hned třikrát. Byly to docela ďahy, takže mě bolí ještě teď a v místě vpichu je celé horké :D Naštěstí se to obešlo bez jakýchkoliv dalších vedlejších příznaků, takže jsme pak mohli v klidu nasednout do taxíku a nechat se dovézt do Tirunelveli.
Podařilo se mi tu sehnat nějaký nedávno otevřený hotel, který ještě voní novotou a dokonce jsou k němu přidružené i dvě restaurace. Je to zatím asi to nejluxusnější místo, ve kterém jsme měli možnost bydlet (překonává dokonce i násobně dražší bydlení v Mumbai). Anglicky tu mluví tedy jen dva hlavní mužští zaměstnanci, ale zase nám byli schopní pomoct se všemi otázkami a jsou maximálně vstřícní. Skoro si až říkám, že jsme možná jejich první zahraniční návštěva :)
Jako obvykle jsme si první den chtěli po příjezdu prohlédnout město. Přeci jen by se tu mělo nacházet několik zajímavých hindu chrámů a co jsem se tak dočetla, je to tu docela významné středisko. Tedy minimálně vzdělání a obchodu. Jak jsme poměrně rychle zjistili, na turismus se tu trochu vykašlali. V prvé řadě tu stejně jako v Kanyakumari nefunguje Uber, nainstalovala jsem si tedy používanější Ola, že to nějak zmákneme s tím. Jenže ejhle, sotva jsme chtěli k jednomu chrámů ve městě, volal mi ihned šofér a ani za boha jsem se nedokázala domáknout, co požaduje. Když se situace opakovala, běželi jsme s tím na recepci, jestli nám to nepřeloží. Ukázalo se, že prostě chce jen rupky navíc oproti ceně, co ukazuje aplikace a prý to tu tak dělají všichni. No, nějaká stovka rupek navíc jsou pro nás opravdu drobné, tak jsme na to kývli a vydali se na cestu.
Projeli jsme tou lepší částí města, abychom se dostali do zóny, kde jsou i ty slavné, barevné hindu temply. Ráda bych sem vložila nějaké epické fotografie, ale to se bohužel nestane, protože tím, jak jsou součástí husté zástavby a především silničního provozu, není zrovna snadné najít nějaký vhodný úhel a čas k focení. Tak musí stačit snímek vyřezávaného chrámového vozu, co je velký jak dům.
Prošli jsme si nějaká ta zákoutí pěšky, snažili se odehnat nějakého místního blázna tím, že si sedneme v podniku na chai a pak si dali za cíl nějaký další velkochrám. Už jsem se zmiňovala o tom, že pro turisty to tu není zrovna moc vybavené? No, tak google mapy někdy prostě kecají, resp. lidi do nich místa značí blbě. Takže místo k chrámu jsme došli k nějakému odpadnímu vodnímu toku uprostřed zástavby, co sloužil jako skládka. Celkově jsme se vlastně dostali do docela ošklivé části města, kde byla míra odpadků a zvířat pojídajících plasty na ulicích už neúnosná.
Stočili jsme to zpět, že se podíváme aspoň do místního Government Museum. Mrož už teda předem naznačoval, že tam toho asi moc nebude, ale my neměli už co na práci, takže jsme do toho stejně šli. Opět jsme byli překvapení :D Na dvorku byla vedle houpaček a sochy dinosaura sbírka sošek z nějakého rozpadlého chrámu a uvnitř samotného muzea se nacházelo... ani nevím, jak to popsat. Sbírka naprosto náhodných a marných předmětů. Na půdě svý babičky najdete větší bohatství :D A za to chtěli pro cizince 100rs a ještě 20 za foťák. Bylo to ještě vtipnější jak zombie wax museum v předchozím městě.
Po tomhle exkluzivním zážitku jsme si řekli, že toho máme tak akorát dost, zastavili se ke katolickému kostelu, co stál nedaleko a vrátili se zpět na hotel. Mohli jsme si tak alespoň užít jejich skvělé kuchyně a konečně si poprvé za celou Indii objednali butter chicken. Hodně mě potěšilo, když mi Mrož sdělil, jak moc se podobá tomu, co doma vařím (ale teda bylo o něco pálivější, pochopitelně). Na pokoji se tu naštěstí odpočívá velmi dobře a Netflix je vždy fajn společník.
Navečer jsme si ještě předem zabookovali hotel v Madurai, letenky do Mumbai a šli vymýšlet plán na další den. Věděla jsem o krásném archeologickém nalezišti v blízkém okolí a několika vodopádech. Už jen zjistit, jak se tam dostat. Najít tady cestovku, co má výlety po okolí není vůbec snadné, z těch cca pěti, co jsem vygooglila, jsme oslovili dvě (měly aspoň nějaké stránky i s balíčky výletů) a jen jedni odepsali. Chvilku jsme zkoušeli nakombit přírodní krásy i s těmi zmíněnými vykopávkami, ale znamenalo by to podle nich vstávání v pět ráno, což se nám ani trochu nelíbilo. Měli jsme teda zarezervovanou cestu po místních přehradách a vodopádech.
Tirunelveli - den 2.
Získat zdejší SIMku byl sice malinko porod, ale vyplatilo se. Mít k dispozici indické číslo je opravdu k nezaplacení a žádná z appek poskytujících virtuální SIM (jako je Airaloo apod.) vám tohle nedá. Kupříkladu to potřebujete už pro zmíněné Ola a vlastně jakoukoliv zdejší aplikaci. Hodně často si tu s Indy (převážně řidiči) i voláme, nebo komunikujeme přes WhatsApp. Tak tomu bylo i v tomto případě, krásně jsme se domluvili na devátou, ráno nám to telefonem potvrdili, takže jsme hezky po snídani rovnou nasedali do auta. Mimochodem snídaně tu zatím mají naprosto nejlepší ze všech!
Čekal nás tedy výlet po zdejších vodopádech, abychom si mohli prohlédnou i krásy tamilské přírody. A že jich tu je! Prostředí je tu skutečně překrásné, i když se tu momentálně pereme s hroznými vedry (obvykle kolem 35 stupňů, pocitově 42), jsme obklopení svěží zelení. Jaká škoda, že je opět z velké části zaházená bordelem. Je tu doslova to samé, co v sousední Kerale, ale tady to prostě neumí pořádně využít. Je to fakt obrovská škoda. Jasně, zdejší město je spíše obchodní hub, ale čilejší turistický ruch by mu mohl také prospět. Na hotelu je s námi navíc opravdu hodně indických rodin i s dětmi, co určitě taky chtějí něco vidět - a rozhodně ne další skládky odpadků.
Ačkoliv je období dešťů a mělo by být mírnější podnebí, pršelo tu vždy jen velmi kraťoučce a slabě. Na celé cestě jsme potkali jen dvě drobné přeháňky a tomu pak pochopitelně odpovídal i stav vodopádů. Vody bylo všude málo. Navíc jsme zjistili, že zde se za nimi nejezdí na koukanou a focenou, ale slouží jako veřejné koupaliště. U každého z nich je pak oddělená mužská a ženská část. Muži, kteří tu taktéž nosí ručníkovité sukně to v tomhle mají obzvlášť fajn. Bylo na nás asi jemně znát překvapení, když jsme si chtěli vodopády vyfotit a většina lidí se na nás přátelsky usmívala a mávala na nás. Alespoň v tomhle je to tu celkem fajn.
Víc jsme se tu tedy setkali se snahami vytřískat z nás víc peněz za menší výlety, ale lidé jsou tu dobří. Škoda té jazykové bariéry, obvykle si tu nejvíce popovídáme s recepčními na hotelu. I náš řidič anglicky neuměl. Celou dobu jsme tak byli v kontaktu s jeho agenturou na WhatsAppu a navzájem si tak sdělovali zprávy, což bylo místy i docela vtipné :D
Méně vtipná byla poslední zastávka u 5 Falls, které byly toho času pro koupání uzavřené, takže na místě nebylo příliš mnoho Indů. Místo toho se kolem shlukovaly gangy opic. Jakmile teď nějakou zmerčím, obcházím ji obloukem a snažím se v ruce nemít pokudmožno vůbec nic. Jenže tentokrát jsme si předtím za pár rupek koupili čerstvý ananas a mango. Zlopice byly nemilosrdné, jakmile nás zmerčily, daly se do obkličování (OK, byly dvě, ale stejně jsem se cítila zahnaná do kouta!). V návalu paniky jsem jim hodila dva kusy ovoce a vzdálili jsme se :D Vedle už tedy byli připravení i místní s klacky, ale obešlo se to bez násilí. V klidu (a dostatečné vzdálenosti) jsme dojedli zbytky a s prázdnýma rukama už mohli v klidu projít. Ale uf, tohle mi asi jako jediné chybět nebude :D
Výlet měl být celodenní a končit až kolem 19:00, ale opět se ukázalo, že Indové rádi přehánějí a zpět jsme byli krátce po třetí. Teda, asi jsme vynechali jednu z přehrad, ale k nim se platilo ještě extra vstupné (650rs) - zřejmě kvůli povaze objektu, byly hlídané i tamilskou armádou, tak nás to ani moc nemrzí. Já jsem trochu smutná z Vettuvan Koil, ale tak co se dá dělat. Zítra už nás čeká cesta do Madurai, poslední zastávky v Tamilnádu. Dovolená se nám celkově nezadržitelně blíží ke konci a nenaplňuje mě to velkou radostí, je mi tu zatraceně dobře :D
Žádné komentáře:
Okomentovat