Pokud se mě kdokoliv zeptá na můj nejoblíbenější indický film, bez váhání odpovím Baahubali. Když jsem pak přemýšlela o cestě na jih a zjistila, že se tu natáčela jedna z těch nejepičtějších scén u zdejších vodopádů, bylo jasno. Počasí je tu stále velmi přívětivé, takže výletu nic nestálo v cestě a mohu si tak odškrtnout další položku ze seznamu míst, co chci vidět.
Cestu k vodopádům a ještě dalším stanovištím jsme si zabookovali jednoduše přes recepci hotelu a jediné, na co jsme se museli psychicky připravit, bylo vstávání už v 7 ráno. První zastávkou v naší cestě bylo totiž výcvikové centrum slonů v Kodanadu vzdálené dobré 2 hodiny jízdy od města. Část cesty vedla i přes nepříliš udržované cesty táhnoucí se skrze kaučukové plantáže nezřídka obývané i stády krav. Jednou musel náš řidič i vystoupit a menší rodince vysvětlit, že by fakt mohla uhnout. Docela rozhrkaní jsme dorazili asi hodinu a půl po otevíračce ke slonům. Areál pochopitelně zel prázdnotou a kromě nás přišel na návštěvu už jen další mladý indický pár.
Nejprve jsme si prošli menší motýlí rezervací, kde bylo k vidění hned několik krásně zbarvených exemplářů a na informačních tabulích bylo i vyobrazeno, jakým rostlinám dávají přednost. Cesta dál pokračovala kolem výběhu jelenů, kterých tam bylo překvapivě opravdu hodně. Z našich zoo jsme zvyklí, že se v ohradě pohybuje jen pár kusů a tady to byla obrovská stáda. No, snad mají dostatek prostoru a netrpí tím.
Po téhle krátké, poměrně idylické, procházce jsme se konečně dostali ke slonům. Celkem se jich tu mělo nacházet snad nějakých 7 s tím, že nejmladšímu bylo 18 let a nejstaršímu 52 (což už je na slona indického docela požehnaný věk). Toho mladičkého jsme už viděli postávat v altánku, kde se krmil hromadou větviček a měl jednu přední a jednu zadní nohu připoutanou řetězem k betonovému sloupku. Nemohl se tak zrovna moc pohybovat a v podstatě byl odsouzen k tomu stát na místě. Každý ze zdejších sloníků měl takhle svůj altánek a já jenom doufám, že si tu chvíli postojí na krmení a pak s nimi chodí na koupání i procházky. Ale podle recenzí, co jsem pak našla, tomu věřím stále méně :(
Dvojice dalších slonů byla ještě o kousek dál, takže jsme se vydali za párem Indů do další části areálu. Tam jsme pak i viděli dalšího pracovníka, jak vede jednoho ze slonů na místo. Ten byl pro změnu v řetězech skoro celý a nevypadal zrovna šťastně. Pochopitelně před námi zastavil a nabízel nám, že si ho můžeme za menší poplatek pohladit, což jsme odmítli. Nějak se mi tohle opravdu nechtělo podporovat. Dále už tu vlastně nebylo nic k vidění, tak jsme se vydali zpět.
Před nástupem do auta jsme si dali alespoň šálek teplého čaje a pozorovali, jak na místo přijíždí další taxíky s indickými turisty. Pokud se rozhodnete jít navštívit na jihu slony, tomuhle místu se spíše vyhněte, je jich tu mnohem víc.
Cesta k vodopádům Athirapilly nebyla zrovna krátká a opravdu jsme byli rádi, když už jsme konečně mohli vystoupit z auta. Na místě to opravdu žilo, tak jsme se poslušně postavili do fronty na turistické lístky a pokračovali společně s davem po cestě k vodopádu. Bylo už nějak po poledni, takže slunce nemilosrdně pražilo a bylo to zatraceně znát. Tohle je jedna z těch věcích, která se ani nedá moc dobře popsat, ale člověk ji musí zažít na vlastní kůži. Pohybovat se venku pod rozpáleným sluncem v 90% vlhkosti je zážitek k nezaplacení. Sotva opustíte bezpečí klimatizovaného vozu, je z vás menší vodopád :D
Na místě byly naštěstí i obchody s občerstvením a vodou, tak jsme si aspoň dokoupili zásoby vody a šli konečně na samotnou prohlídku vodopádů. Na ty se člověk může podívat nejdříve z vrchu, aby si mohl i lépe představit, jak dlouhá cesta dolů ho čeká :D na té nám pochopitelně dělaly společnost i naše oblíbené opice. Tyhle sice vypadaly o něco klidněji, ale stejně jsme viděli další krádež v přímém přenosu, kdy nějaké indické paní ukradly plechovku s pitím. Toho jinak doporučuji brát opravdu dostatek, litr vody na dva se ukázalo jako zatraceně málo.
Nebyl to nijak zvlášť dlouhý a náročný sestup, člověk si musel jen dávat bacha, aby se nesmekl na kamenné cestě či nerovných schodech, které bývaly hodně často vlhké a kluzké. Jen to zdejší podnebí dávalo všem zabrat, dokonce i místním. Když jsme se ale konečně dostali dolů k samotným vodopádům, museli jsme uznat, že to rozhodně stálo za to. Kvůli vyšší hladině vody bylo teda zakázané koupání a tím pádem byl i lehce omezený prostor, ve kterém se dalo pohybovat, ale i tak jsme mohli stát dostatečně blízko na to, aby nás mohla osvěžovat jemná vodní sprška. A dokonce se na scéně ukázal i sám Baahubali! (Těch pózovacích Indů tam bylo teda o dost víc, toho nejepičtějšího, co tam flexil svaly, jsem ale bohužel zachytit nestihla :( )
Když jsme si dostatečně odpočali, byl čas připravit se na cestu zpět :D to byla teprv výzva! Ono to nebylo nijak extra náročné, vlastně jsem se ani trochu nezadýchala, a to jsem nasadila slušné tempo, ale fakt ze mě neskutečně lilo. Vůbec nechápu, jak je to možné :D člověk necítí vůbec žádnou námahu, ale je to horší jak hodina na pásu. Nahoře jsme byli úplně durch a pár místních nám věnovalo hodně soucitné pohledy. Většina z nich se taky teda utírala do ručníků, takže opravdu nejsme žádná másla!
Řidič se teda taky trochu smál tomu, jak vypadáme, ale to bychom na jeho místě udělali taky. Nasedli jsme tak zpátky do auta, kde jsme se konečně mohli trochu ochladit a pokračovali k poslednímu bodu výletu - Vazhachal waterfalls. Ty byly o poznání menší, ale alespoň na ně platila vstupenka z Athirapill, což bylo celkem sympatické. Naposledy jsme si tak užili přírody a vydali se na cestu domů.
Ta nás popravdě celkem zmohla, nebo spíše to vedro u vodopádů a dorazili jsme poměrně unavení a zničení. Ale možná to bylo jen tím, že jsme celý den nejedli. Na pokoji jsme se rychle opláchli, na chvilku vydechli a vydali se ven na jídlo. Tentokrát to padlo na jednu velmi dobře hodnocenou seafood restauraci (no, to je docela silné slovo) přímo u pláže. V domnění, že máme velký hlad a nebude toho určitě tak moc, jsme si objednali celý seafood platter, abychom ochutnali od každého něco a pozorovali ruch u moře. Jelikož byla neděle podvečer, bylo tu opravdu hodně živo, což celkem hezky přidávalo na atmosféře. Společnost nám ještě dělalo menší hejno velkých rezavých mravenců a mourovatá kočka.
Jídla nakonec bylo požehnaně a měli jsme problém ho do sebe dostat. Mourinka tak měla možnost ochutnat i kousek naší grilované ryby (která z toho všeho byla nejlepší), který jsem samozřejmě sebrala z prostředka a co nejvíc zbavila koření. Byla už docela rozmazlená, protože placku nechtěla :D
Ačkoliv jsme byli dost plní, museli jsme to ještě zalít kávou a nakonec se do mě vešel i jeden citronový dortík - docela náhodou jsme cestou zpět narazili na patrně nejlepší kavárnu široko daleko. Tak dobrý filtr (na který mleli zrna v ručním mlýnku) a espresso jsme tu skutečně ještě neměli. Na pokoj jsme se vraceli spokojení a užili si zbytek večera u sady indických kanálů, co má v zásobě naše LG televize, protože ty klasické po několika výpadcích proudu přestaly fungovat :D
Kochi - den 4., také odpočinkový
Podnik byl zařízen opravdu v americkém stylu, včetně příliš hlasité hudby. Mrožův vytoužený burger navíc neměli a jak se ukázalo, náhrada, kterou si objednal, nebyla z hovězího. Já měla kus rybího filé se šťouchanými bramborami a grilovanou zeleninou - takové typicky indické jídlo. Brambory byly bez chuti, ale naštěstí byla ta ryba velmi dobře ochucená a připravená, takže jsem mohla být spokojená. Mrož už bohužel méně. Jeho burger byl fakt špatný, houska gumová, mdlé maso v nějakém trojobalu, k tomu nějaké to rajče, omáčka....snědl nakonec jen hranolky s dipem. Takže velké zklamání. Původně jsme tu měli vyhlédnutou dobrou stejkárnu, ale ta už podle všeho neexistuje. Na tohle si teda asi budem muset počkat do Tirunelveli :)
Žádné komentáře:
Okomentovat