Uf, konečně jsem si našla volnou chvilku k sepsání pokračování našeho putování Indií. Docela by mě zajímalo, kolik z vás zatím poctivě přečetlo každý post. Pokud to bude víc jak jeden člověk, budu skutečně mile překvapená :D
Jelikož jsme od Miru dostali tip na poměrně slušně vyhlížející večerní spoj, rozhodli jsme se ještě jeden den poflakovat v poušti. Sice jsme neměli nijak napresovaný itinerář a po celou dobu si cestujeme hodně volně, ale proč ne. Na poušti člověk není každý den a ruch indických měst nám ještě tolik nechyběl. Většinu dne jsme se tedy váleli a čekali na osmou hodinu, na kterou jsme měli domluvený odvoz.
Už ale při snídani bylo docela veselo, krom klasické sestavy majitel + kuchař byl na místě ještě Mirův bratr. Zatímco jsme čekali na kávu, o něčem zuřivě debatovali a Sumar z toho byl celý nesvůj. Jednou dokonce opustil místo u plotny! Posléze jsme se dozvěděli, že se jedná o nějaké sousedské spory - kousek od jednoho z políček bylo malé území nikoho, které si teď po silných deštích nárokovaly tři rodiny, Mirova, Sumarova a ještě jedna. Spory to byly zřejmě dost vážné a člověk by se nedivil, kdyby za chvíli do kuchyně napochodovalo ozbrojené komando :D
Miru také každou chvíli někam odjížděl a okolo oběda nám přišel oznámit, že netuší, jestli nás bude schopný hodit na vlak, vše prý ale zařídí, tak se nemusíme bát. Bylo taky na čase, abychom vyrovnali účty. Hezky jsme spočítali, co všechno jsme tam projedli a přidali sumu za ubytování, což byly tři noci. Jenže pak Miru jen tak nenápadně načnul, že check-out je přeci ráno a my tu budeme až do večera, samozřejmě nás platit nenutí, záleží mu na tom, abychom byli happy. Tak jsme to tomu žiďákovi dali. Mně bylo jasný, že ten večerní vlak vybral správně. Celej usměvavej pak došel ke skříňce, vytáhl nějaký smrdutý parfém, prej s mravenčíma feromonama, jestli se nám jakože líbí, já řekla, že moc ne, ale jemu ostatně na cizích řečech nikdy nezáleželo, tak se navoněl a že musí nutně pryč, řešit sousedské spory.
Řekla bych, že budou zahrnovat obšťastňování všech dostupných žen v okolí. Jak jsme si už předtím všimli, byl tu Miru dost velkej kápo a nespíš všichni tancovali tak, jak on pískal. Turistům tradičně omílal kecy o tom, jak je prostě pouštní člověk, tradicionalista, nesnáší město a tohle pro něj není tak obchod, jako láska. Ani hovno! S každým dalším dnem mi byl nesympatičtější a tou poptávkou po penězích to dodělal. Když někomu ochotně nabídnu, že někde může zůstat, protože mu doporučím kurva večerní vlak, tak pak neškemrám o money. Žádnejch 5 hvězdiček na tripadvisoru nedostane a ještě lidi upozorním na jeho přemrštěné ceny safari. Je mi v podstatě jedno, že jsme za to dali tolik, páč z toho máme úžasný zážitek, ale ten člověk je zmrd a ostatní si to zaslouží vědět.
Další vtipná storka přišla hned vzápětí, po majitelově odjezdu. Sumar si jako tradičně stěžoval, jak mu neplatí žádný peníze a že prej teďka ještě potřebuje nějakých 10k na motorku, takže z posledních hostů bude hovno. Ti další to nějak odřekli a celkově mají nejspíš horší sezónu. Chudák kuchař tak žije z dýšek, co mu sem tam někdo podstrčí (nezapomněl i zmínit částky, které byly samozřejmě o něco vyšší než to, co jsme mu dali) a z toho musí živit celou rodinu. Jenže jantar pak začal s tím, jak jel s našima penězma do města a nakoupil za ně hulení. Ještě se přišel pochlubit s tím, na jakou hromadu mu to stačilo. U nás by se za to člověk fakt nedoplatil :D teda od oka a čuchu nepoznám kvalitu, ale jemu to asi bude celkem šumák, hlavně, že si zahulí.
Poté tedy dodal, jak má doma nemocný děcko a musí mu platit výlety do Jodhpurské nemocnice, zrovna teď mu došly prášky a on neví, jak zvládne chudáka vyléčit. Doma přeci nemají ani na jídlo! Jak je totiž v Indii zvykem, na celou rodinu často vydělává pouze jedna osoba, neplatí to tedy pak pro velká města jako je třeba Bangalore, Bombaj apod., ale v těch menších a na vesnicích je to skutečně běžná praxe. Kdyby chudák nebyl tak trochu jednodušší a nezmínil, že všecko prohulí, možná mu i něco šoupnem, takhle jsme ho politovali a popřáli, ať všecko dobře dopadne.
Někdy kolem odpoledne se opět začal řešit náš odvoz. Ukázalo se, že rikšák, kterej nás měl vyzvednout nakonec nějak nestíhá a bude ho muset zastat Sumar. No proč ne, nám to bylo celkem jedno, hlavně, ať už odjedeme. Naplánované to bylo na osmou, abychom měli dostatečnou rezervu, protože vlak odjížděl ve 23:30. Možná jsme mohli vyrazit i o něco později, ale co už. Už asi o půle nám ale začal kuchař zuřivě bušit na dveře, že jedeme. Samozřejmě jsme ještě neměli plně sbaleno a já se zrovna převlékala. Byl docela otravný a prej musíme hrozně spěchat. Má nás vzít kousek na vesničku, kde bude čekat řidič, co nás odveze do města.
Naskočili jsme teda do auta a Sumarova první věta nás docela pobavila. "I am not pilot of this jeep, you understand?". No, porozuměli jsme, velmi dobře :D Poté, co Mrože málem přejel a pak ho protáhl křovím o tom skutečně nebyl pochyb. Jeho jízda byla skutečně ukázková a fakt sem byla ráda, že s náma nemusel na hlavní ulici :D Nabrali jsme teda řidiče a vesele si dojeli na nádraží. Měli jsme hromadu času, tak jsme se nasockovali do čekárny a snažili se nějak zabavit.
Šlo to vcelku dobře do doby, kdy na místo dorazila rodina s malýma smradama. Ti dělali tak neuvěřitelný bordel, že jsem měla fakt sto chutí už něco říct. Matky na nějakou výchovu totálně sraly a bylo jim zjevně jedno, že v čekárně pospávali ještě další tři muži. Né jejich smrad si zrovna chce rendlíkem mlátit do kovový lavičky, proč ne žejo. Pak přišlo ještě pár Indů, co se chtělo přátelit a velmi lámanou angličtinou na nás vybalili sadu typických otázek a pak nevěděli jak dál, chvíli vejrali a odešli. Takový celkem typický scénář.
Potěšeně jsme se konečně vydali k pevnosti, která zdálky vypadala opravdu úchvatně. Hrozně jsme doufali, že to nebude takový fail jako v předchozích městech a pomalu kráčeli ke vchodu. Cestou nás ale odchytila dvojice kluků na motorce a jeden na mě začal dokonce česky! To bylo úplně poprvé, co jsem to od někoho zaslechla a hned to byl důvod k tomu dát se s nima do řeči. Jistě, tohle často končí zastávkou v textil shopu, kde vám cpou pašmíny, ale nějak mi přišli zajímaví. Prý jsou to kámoši majitele našeho guesthousu a možná se tak potkáme večer na party. Řikala jsem si fajn, proč ne. Poseděli jsme s nima na čaji, povídali si o všem možném a pak nám začali nabízet, jak nás doprovodí do pevnosti nebo ukáží old town, v zásadě bych proti tomu nic neměla, ale skutečně mám ráda spíše vlastní tempo.
Nakonec jsme se tedy rozloučili a že další setkání necháme náhodě. Prošli jsme si pevnost, ze které se nakonec vyklubalo velmi zajímavé místo. Většina exponátů totiž patřila přímo zdejšímu maharádžovi, který je pro veřejnost vystavil. A byly to opravdu zajímavé kousky! Pevnost samotná nebyla bohužel přístupná celá, ale zase měla velmi odlišnou architekturu a zdobení od ostatních. Opět tedy zavládla spokojenost, umocněná tím, že při odchodu se jedna z místních koček bezostyšně krmila na darech pro ganéšu :D a v bráně nás zastavila šestice neuvěřitelně milých chlápků jen tak na pokec. I fotkychtiví Indi tu byli milí a zdvořilí!
Po pevnosti jsme zamířili hnedka z vlakovému nádraží, aby se neopakovala chyba z Jaisalmeru. Jelikož Mrož trval na tom, že dva dny na Bikaner stačí, koupili jsme si lístek do Jaipuru už na osmého, i když to znamenalo, že se budeme v poslední zastávce válet poměrně dlouho. Zkoušela jsem to ukecat na den navíc v Bikaneru, ale nebyla sem dostatečně přesvědčivá :D člověk navíc nemohl vědět...
Hned po výstupu z nádraží se s náma dal do řeči další čověk, mysleli jsme si, že ho odbydeme tím, že chceme jen něco k snědku, ale on nás místo toho zavedl do jedné rooftop restaurace, kde prý sám pracuje. Ještě se chlubil motorkou dole. Zatímco se nám chystalo jídlo, tak jsme s ním debatovali o nákupech, pochválil nám nějaké ceny, ale samozřejmě pak zmínil, že zná určo něco lepšího. Povídal i o tom, jak se tu všichni snaží turisty napálit, prodávají falešné pašmíny atd. Prý nám ukáže cokoliv, co budeme chtít. A vezme nás na motorce!
A skutečně, dovezl nás až k Old townu, kde nám ukázal překrásné haveli a pověděl i poměrně dost o tom, jak to tu chodí. Následně jsme se vidali do opravdu zajímavého jain temple, který nebyl celý bílý, ale krásně vybarvený. Měli jsme z toho všeho ale dost divný pocit a pořád čekali, co se z toho vyklube. Bylo navíc i hodně těžké se ho zbavit a nakonec nás zavezl až domů. Něco jsme mu teda podstrčili (rozhodně méně, než by stál rikša) a rozloučili se. Strašně totiž naléhal na to, že nás povozí i druhý den na camel safari atd. To jsme ale věděli, že rozhodně nechceme. Řekl nám tedy, kde přebývá a když prej budem chtít, ať se zastavíme. Ok, to dopadlo ještě docela slušně, ale furt jsme z toho byli nesví.
On Bikaner totiž není turistické město, tudíž tu jsou ceny ubytování opravdu malinko našponované a místní na vás nejsou až tak zvyklí. Což je na jednu stranu celkem výhoda, nikdo na vás neřve přes půlku ulice, ať vlezete do jeho krámu a s žádným agresivním prodejem jsme se rozhodně nesetkali, i když jsme byli na trzích.
Vrátili jsme se tedy domů, kde nás hnedle přivítal majitel a pozval nás na večerní párty. Přijali jsme, protože jsme jednak byli zvědaví, zda se zjeví ona dvojice a domnívali se, že půjde o nějaké menší posezení. Jenže ouha! Sotva nadešla osudná hodina, my vylezli nahoru, začali se zjevovat hosté...
Oslava byla nejspíš kvůli návratu "ztraceného" bratra, co pro nějakou Izraelskou firmu staví radary a zrovna znovu zavítal do Indie, přišla se na nás podívat i neuvěřitelně hezká Indka pracující pro Google pobývající v Americe, její matka i dvojice příjemných mladíků z rána. Hlavním bavičem byl však vnuk prime ministra radžastánu, jehož rodina je přímo napojena na tu královskou. Jakože fakt?! Bydlíte v tom nejlacinějším guesthousu v celém Bikaneru a na jeho střeše má párty místní smetánka, co vás bere jako sobě rovné, až máte pocit, že jsou to vaši dávní známí? Hned nám byla nabídnuta whisky, pivo a vůbec všelijaké vybrané alkoholy. Dostalo se nám i vysvětlení, jak to s tím alkoholem v Indii vlastně je a jak se postupně mění místní kultura. Bylo to neskutečně zajímavé!
Nutno ale podotknout, že Kingfisher strong je skutečně silné pivo a tři lahve jsou pro dva lidi opravdu hóóódně moc :D zvlášť, když se do kroužku posílají ještě jointy. Prý také velmi oblíbená věc a musím říct, že vážně dobrá :D
Mimojiné jsme si vyslechli i příběh o Alim. Setkání s ním prý vůbec nebyla náhoda. Při kupování lístku na vlak mu totiž někdo brnknul a on už si na nás jen počkal. Samozřejmě pak obvolal všechny své známé, dal jim naše popisy i adresu ubytování. Wow! že mají to odchytávání turistů tak vychytaný jsem skutečně netušila :D Zajímalo by mě, zda je to tak všude, protože v ostatních městech jsme nebyli až taková rarita, ale svým způsobem mě to i tak dost děsí. Byli jsme ale rádi, že nám nevnutil nějaký drahý věci, protože jsme většinu zvládli nakoupit dobře a bez jeho pomoci.
Večery se pak tradičně zakončují hostinou, kde jsme dostali vybrané pokrmy od paní domácí. Její jehněčí bylo skutečně nepřekonatelné a rajčátka plněná směsí zeleniny a vajíčka taktéž. Prostě wow! Vůbec jsem celé situaci nějak nedokázala uvěřit, ale zároveň mi bylo tak dobře, že jsem sotva mohla dávat jakékoliv rozčarování najevo. Po jídle jsme si přátelsky potřásli rukami a byli jsme pozváni i na další párty, která se měla konat přímo v nějakém paláci. Celí rozjaření a tak....řekněmě trochu...pod vlivem a zhulení jsme si pak zalezli do pokojů a snažili se usnout. Bohužel jsme zjistili, že nám ale skoro došla voda, což je po každém alkoholové dýchánku docela problém :D Nicméně jsme nějako přežili :))
Jelikož jsme od Miru dostali tip na poměrně slušně vyhlížející večerní spoj, rozhodli jsme se ještě jeden den poflakovat v poušti. Sice jsme neměli nijak napresovaný itinerář a po celou dobu si cestujeme hodně volně, ale proč ne. Na poušti člověk není každý den a ruch indických měst nám ještě tolik nechyběl. Většinu dne jsme se tedy váleli a čekali na osmou hodinu, na kterou jsme měli domluvený odvoz.
Už ale při snídani bylo docela veselo, krom klasické sestavy majitel + kuchař byl na místě ještě Mirův bratr. Zatímco jsme čekali na kávu, o něčem zuřivě debatovali a Sumar z toho byl celý nesvůj. Jednou dokonce opustil místo u plotny! Posléze jsme se dozvěděli, že se jedná o nějaké sousedské spory - kousek od jednoho z políček bylo malé území nikoho, které si teď po silných deštích nárokovaly tři rodiny, Mirova, Sumarova a ještě jedna. Spory to byly zřejmě dost vážné a člověk by se nedivil, kdyby za chvíli do kuchyně napochodovalo ozbrojené komando :D
Miru také každou chvíli někam odjížděl a okolo oběda nám přišel oznámit, že netuší, jestli nás bude schopný hodit na vlak, vše prý ale zařídí, tak se nemusíme bát. Bylo taky na čase, abychom vyrovnali účty. Hezky jsme spočítali, co všechno jsme tam projedli a přidali sumu za ubytování, což byly tři noci. Jenže pak Miru jen tak nenápadně načnul, že check-out je přeci ráno a my tu budeme až do večera, samozřejmě nás platit nenutí, záleží mu na tom, abychom byli happy. Tak jsme to tomu žiďákovi dali. Mně bylo jasný, že ten večerní vlak vybral správně. Celej usměvavej pak došel ke skříňce, vytáhl nějaký smrdutý parfém, prej s mravenčíma feromonama, jestli se nám jakože líbí, já řekla, že moc ne, ale jemu ostatně na cizích řečech nikdy nezáleželo, tak se navoněl a že musí nutně pryč, řešit sousedské spory.
Řekla bych, že budou zahrnovat obšťastňování všech dostupných žen v okolí. Jak jsme si už předtím všimli, byl tu Miru dost velkej kápo a nespíš všichni tancovali tak, jak on pískal. Turistům tradičně omílal kecy o tom, jak je prostě pouštní člověk, tradicionalista, nesnáší město a tohle pro něj není tak obchod, jako láska. Ani hovno! S každým dalším dnem mi byl nesympatičtější a tou poptávkou po penězích to dodělal. Když někomu ochotně nabídnu, že někde může zůstat, protože mu doporučím kurva večerní vlak, tak pak neškemrám o money. Žádnejch 5 hvězdiček na tripadvisoru nedostane a ještě lidi upozorním na jeho přemrštěné ceny safari. Je mi v podstatě jedno, že jsme za to dali tolik, páč z toho máme úžasný zážitek, ale ten člověk je zmrd a ostatní si to zaslouží vědět.
Další vtipná storka přišla hned vzápětí, po majitelově odjezdu. Sumar si jako tradičně stěžoval, jak mu neplatí žádný peníze a že prej teďka ještě potřebuje nějakých 10k na motorku, takže z posledních hostů bude hovno. Ti další to nějak odřekli a celkově mají nejspíš horší sezónu. Chudák kuchař tak žije z dýšek, co mu sem tam někdo podstrčí (nezapomněl i zmínit částky, které byly samozřejmě o něco vyšší než to, co jsme mu dali) a z toho musí živit celou rodinu. Jenže jantar pak začal s tím, jak jel s našima penězma do města a nakoupil za ně hulení. Ještě se přišel pochlubit s tím, na jakou hromadu mu to stačilo. U nás by se za to člověk fakt nedoplatil :D teda od oka a čuchu nepoznám kvalitu, ale jemu to asi bude celkem šumák, hlavně, že si zahulí.
Poté tedy dodal, jak má doma nemocný děcko a musí mu platit výlety do Jodhpurské nemocnice, zrovna teď mu došly prášky a on neví, jak zvládne chudáka vyléčit. Doma přeci nemají ani na jídlo! Jak je totiž v Indii zvykem, na celou rodinu často vydělává pouze jedna osoba, neplatí to tedy pak pro velká města jako je třeba Bangalore, Bombaj apod., ale v těch menších a na vesnicích je to skutečně běžná praxe. Kdyby chudák nebyl tak trochu jednodušší a nezmínil, že všecko prohulí, možná mu i něco šoupnem, takhle jsme ho politovali a popřáli, ať všecko dobře dopadne.
Někdy kolem odpoledne se opět začal řešit náš odvoz. Ukázalo se, že rikšák, kterej nás měl vyzvednout nakonec nějak nestíhá a bude ho muset zastat Sumar. No proč ne, nám to bylo celkem jedno, hlavně, ať už odjedeme. Naplánované to bylo na osmou, abychom měli dostatečnou rezervu, protože vlak odjížděl ve 23:30. Možná jsme mohli vyrazit i o něco později, ale co už. Už asi o půle nám ale začal kuchař zuřivě bušit na dveře, že jedeme. Samozřejmě jsme ještě neměli plně sbaleno a já se zrovna převlékala. Byl docela otravný a prej musíme hrozně spěchat. Má nás vzít kousek na vesničku, kde bude čekat řidič, co nás odveze do města.
Naskočili jsme teda do auta a Sumarova první věta nás docela pobavila. "I am not pilot of this jeep, you understand?". No, porozuměli jsme, velmi dobře :D Poté, co Mrože málem přejel a pak ho protáhl křovím o tom skutečně nebyl pochyb. Jeho jízda byla skutečně ukázková a fakt sem byla ráda, že s náma nemusel na hlavní ulici :D Nabrali jsme teda řidiče a vesele si dojeli na nádraží. Měli jsme hromadu času, tak jsme se nasockovali do čekárny a snažili se nějak zabavit.
Šlo to vcelku dobře do doby, kdy na místo dorazila rodina s malýma smradama. Ti dělali tak neuvěřitelný bordel, že jsem měla fakt sto chutí už něco říct. Matky na nějakou výchovu totálně sraly a bylo jim zjevně jedno, že v čekárně pospávali ještě další tři muži. Né jejich smrad si zrovna chce rendlíkem mlátit do kovový lavičky, proč ne žejo. Pak přišlo ještě pár Indů, co se chtělo přátelit a velmi lámanou angličtinou na nás vybalili sadu typických otázek a pak nevěděli jak dál, chvíli vejrali a odešli. Takový celkem typický scénář.
 |
| Indové fotí nás, tak jsme začali i my fotit Indy, samozřejmě taky děsně nenápadně mobilem :D |
Jelikož jsme byli po celou dobu uvěznění v poušti, samozřejmě nebyla možnost rezervovat si dopředu lístek na vlak, museli jsme se tak spokojit s general seats, ale ve vlaku bylo dostatečně volných míst, takže jsme si říkali, že asi nebude problém. Natáhli jsme se na sedačku, bágly pod sebe a snažili se usnout. Obtěžovala mě jen přítomnost jednoho divnoinda, co mě neustále fotil. Když se posléze začal ještě drbat na koulích, raději jsem se zahrabošila pod bágl a doufala v trochu toho soukromí a klidu. Jenže ouha, po asi dvou hodinách se k nám přisrala nějaká rodina, otec mi dost hrubě odstrčil nohy taškou a pak si tam nasockoval ženu, dceru, další dítě a nakonec i svou prdel. No budiž, můj spánek byl tedy u konce. Mrože však nechali překvapivě na pokoji a na kraj sedačky si přisedla jen další babizna.
Co se dělo dál, mě ale vytočilo mnohem víc, tři z nich si vytáhli deky a rozložili je na zemi, takže se dcera mohla pohodlně roztáhnout na mé sedačce a spát! Já byla navíc natlačená na bágl, takže jsem pomalu ani neměla kam dát nohy a fakt mi bylo po celý cestě dost mizerně. Navíc to skoro vůbec neutíkalo. Ale viděli jsme ranní Bikaner. No wow, pohled k nezaplacení, všude tma, takže bylo vidět leda hovno :D
Co se dělo dál, mě ale vytočilo mnohem víc, tři z nich si vytáhli deky a rozložili je na zemi, takže se dcera mohla pohodlně roztáhnout na mé sedačce a spát! Já byla navíc natlačená na bágl, takže jsem pomalu ani neměla kam dát nohy a fakt mi bylo po celý cestě dost mizerně. Navíc to skoro vůbec neutíkalo. Ale viděli jsme ranní Bikaner. No wow, pohled k nezaplacení, všude tma, takže bylo vidět leda hovno :D
 |
| divnoind |
Sehnat po páté ráno na nádraží rikšáka naštěstí není nijak složité, takže jsme mu řekli naše požadavky a nechali ho, ať se snaží. Náš rozpočet se mu teda zdál dost nízký, ale tak máme už ze všech předchozích měst nějak odzkoušeno, že to vždycky jde. První hotel, kam jsme dojeli vypadal zvenčí celkem ucházejícně. Majiteli jsme řekli, co chceme a on dal klíče nějakýmu klukovi, ať nás zavede do pokoje. Pěkně jsme si už s pěkně těžkýma báglama vyšlápli do druhého patra, kde byla už v chodbě hromada bordelu, aby nám kluk předvedl zbytečně velký pokoj pro tři lidi, kterej byl navíc hnusnej a s pěkně odpornou koupelnou. Zkoušeli jsme z mladýho vytáhnout, kolik za to účtujou a zda nemají něco menšího. Neuměl ani slovo anglicky. Takže jsme museli kráčet dolů. Jakože wtf?! Většina slušných majitelů chodí s náma, snaží se nám ukázat co nejvíce pokojů, nějak je předvézt a vůbec. Z tohodle jsme byla vážně znechucená...
Dole nám navíc oznámil, že za ten odporný hnus chce 750,- Byla jsem hnusná a vysmála sem se mu. On na nás házel taky děsně pohrdavý ksichty, takže mi bylo jasný, že tohle fakt ne. Ultrazmrd na pohled. Fakt mě štve, že jsme nebyli schopní jeho špinavou díru najít na tripadvisoru, abychom mu tam něco napsali. Ještě nám pak zkusil ukázat jeden pokoj za 500, kterej byl tak odpornej, že bych v něm nechtěla strávit ani minutu. Normálně bychom to překousli, ale ne s tím člověkem na recepci. Šli jsme dolů a tam jsem mu jasně vysvětlila, že nic hnusnějšího jsem v Indii neviděla, a to jsem tu podruhý :D Ještě se pak snažil dodávat, že uklízejí v 7, ale nasrat. Sem fakt ne.
Další hotel byl pro změnu zavřený, takže jsme začali být pomalu nervózní, já navíc nasraná, protože žádný spánek a pak scéna v hotelu. Následně nás rikšák zavezl k nějakému neoznačenému baráku, kde probíhala rekonstrukce. Dělali jsme si srandu z toho, že to asi vzdal a veze nás k němu dolů :D Za brankou ale skutečně byla malá recepce a jedna starší paní pak probudila majitele. Ten se s námi dost přátelsky přivítal a ukázal nám svůj pokoj. Opět třílůžak s obrovskou koupelnou, ale sprcha nebyla, jenom kýbl. Ukecali jsme to na 450,- i když chtěl teda 500,- a pak konečně složili věci. Check in se nějak neřešil a prý se máme prospat.
Leželi jsme tam až do deseti a já měla pak obavy, jestli nejdeme dost pozdě, ale nakonec po nás nechtěl ani pasy (páč proč platit daně :D), ukázal nám cestu k pevnosti a celkově se tvářil hrozně mile. Já po těch pár hodinách odpočinku nakonec taky. Zamířili jsme tedy tím směrem a byli potěšeni tím, že je to skutečně nějakých 10 minut chůze. Cestou jsme ale ještě našli ceduli restaurace, tak jsme se rozhodli pro zastávku na jídlo. A dobře jsme udělali! Ta Mushroom masala byla tak naprosto dokonalá, že vše špatné bylo rázem zapomenuto. Řádně jsme ji vychválili a zaměstnanci se tvářili strašně radostně - tohle mě tu jinak neuvěřitelně těší, je hrozně snadné rozdávat tu radost, zákazníka si tu skutečně váží a pokud jim cokoliv pochválíte, úplně se rozzáří. V Bikaneru to pak platí dokonce i u rikšáků. Tam vám podají na rozloučenou i ruku. Tohle se skutečně jinde moc nevidí :)
Dole nám navíc oznámil, že za ten odporný hnus chce 750,- Byla jsem hnusná a vysmála sem se mu. On na nás házel taky děsně pohrdavý ksichty, takže mi bylo jasný, že tohle fakt ne. Ultrazmrd na pohled. Fakt mě štve, že jsme nebyli schopní jeho špinavou díru najít na tripadvisoru, abychom mu tam něco napsali. Ještě nám pak zkusil ukázat jeden pokoj za 500, kterej byl tak odpornej, že bych v něm nechtěla strávit ani minutu. Normálně bychom to překousli, ale ne s tím člověkem na recepci. Šli jsme dolů a tam jsem mu jasně vysvětlila, že nic hnusnějšího jsem v Indii neviděla, a to jsem tu podruhý :D Ještě se pak snažil dodávat, že uklízejí v 7, ale nasrat. Sem fakt ne.
Další hotel byl pro změnu zavřený, takže jsme začali být pomalu nervózní, já navíc nasraná, protože žádný spánek a pak scéna v hotelu. Následně nás rikšák zavezl k nějakému neoznačenému baráku, kde probíhala rekonstrukce. Dělali jsme si srandu z toho, že to asi vzdal a veze nás k němu dolů :D Za brankou ale skutečně byla malá recepce a jedna starší paní pak probudila majitele. Ten se s námi dost přátelsky přivítal a ukázal nám svůj pokoj. Opět třílůžak s obrovskou koupelnou, ale sprcha nebyla, jenom kýbl. Ukecali jsme to na 450,- i když chtěl teda 500,- a pak konečně složili věci. Check in se nějak neřešil a prý se máme prospat.
Leželi jsme tam až do deseti a já měla pak obavy, jestli nejdeme dost pozdě, ale nakonec po nás nechtěl ani pasy (páč proč platit daně :D), ukázal nám cestu k pevnosti a celkově se tvářil hrozně mile. Já po těch pár hodinách odpočinku nakonec taky. Zamířili jsme tedy tím směrem a byli potěšeni tím, že je to skutečně nějakých 10 minut chůze. Cestou jsme ale ještě našli ceduli restaurace, tak jsme se rozhodli pro zastávku na jídlo. A dobře jsme udělali! Ta Mushroom masala byla tak naprosto dokonalá, že vše špatné bylo rázem zapomenuto. Řádně jsme ji vychválili a zaměstnanci se tvářili strašně radostně - tohle mě tu jinak neuvěřitelně těší, je hrozně snadné rozdávat tu radost, zákazníka si tu skutečně váží a pokud jim cokoliv pochválíte, úplně se rozzáří. V Bikaneru to pak platí dokonce i u rikšáků. Tam vám podají na rozloučenou i ruku. Tohle se skutečně jinde moc nevidí :)
Potěšeně jsme se konečně vydali k pevnosti, která zdálky vypadala opravdu úchvatně. Hrozně jsme doufali, že to nebude takový fail jako v předchozích městech a pomalu kráčeli ke vchodu. Cestou nás ale odchytila dvojice kluků na motorce a jeden na mě začal dokonce česky! To bylo úplně poprvé, co jsem to od někoho zaslechla a hned to byl důvod k tomu dát se s nima do řeči. Jistě, tohle často končí zastávkou v textil shopu, kde vám cpou pašmíny, ale nějak mi přišli zajímaví. Prý jsou to kámoši majitele našeho guesthousu a možná se tak potkáme večer na party. Řikala jsem si fajn, proč ne. Poseděli jsme s nima na čaji, povídali si o všem možném a pak nám začali nabízet, jak nás doprovodí do pevnosti nebo ukáží old town, v zásadě bych proti tomu nic neměla, ale skutečně mám ráda spíše vlastní tempo.
Nakonec jsme se tedy rozloučili a že další setkání necháme náhodě. Prošli jsme si pevnost, ze které se nakonec vyklubalo velmi zajímavé místo. Většina exponátů totiž patřila přímo zdejšímu maharádžovi, který je pro veřejnost vystavil. A byly to opravdu zajímavé kousky! Pevnost samotná nebyla bohužel přístupná celá, ale zase měla velmi odlišnou architekturu a zdobení od ostatních. Opět tedy zavládla spokojenost, umocněná tím, že při odchodu se jedna z místních koček bezostyšně krmila na darech pro ganéšu :D a v bráně nás zastavila šestice neuvěřitelně milých chlápků jen tak na pokec. I fotkychtiví Indi tu byli milí a zdvořilí!
Po pevnosti jsme zamířili hnedka z vlakovému nádraží, aby se neopakovala chyba z Jaisalmeru. Jelikož Mrož trval na tom, že dva dny na Bikaner stačí, koupili jsme si lístek do Jaipuru už na osmého, i když to znamenalo, že se budeme v poslední zastávce válet poměrně dlouho. Zkoušela jsem to ukecat na den navíc v Bikaneru, ale nebyla sem dostatečně přesvědčivá :D člověk navíc nemohl vědět...
Hned po výstupu z nádraží se s náma dal do řeči další čověk, mysleli jsme si, že ho odbydeme tím, že chceme jen něco k snědku, ale on nás místo toho zavedl do jedné rooftop restaurace, kde prý sám pracuje. Ještě se chlubil motorkou dole. Zatímco se nám chystalo jídlo, tak jsme s ním debatovali o nákupech, pochválil nám nějaké ceny, ale samozřejmě pak zmínil, že zná určo něco lepšího. Povídal i o tom, jak se tu všichni snaží turisty napálit, prodávají falešné pašmíny atd. Prý nám ukáže cokoliv, co budeme chtít. A vezme nás na motorce!
A skutečně, dovezl nás až k Old townu, kde nám ukázal překrásné haveli a pověděl i poměrně dost o tom, jak to tu chodí. Následně jsme se vidali do opravdu zajímavého jain temple, který nebyl celý bílý, ale krásně vybarvený. Měli jsme z toho všeho ale dost divný pocit a pořád čekali, co se z toho vyklube. Bylo navíc i hodně těžké se ho zbavit a nakonec nás zavezl až domů. Něco jsme mu teda podstrčili (rozhodně méně, než by stál rikša) a rozloučili se. Strašně totiž naléhal na to, že nás povozí i druhý den na camel safari atd. To jsme ale věděli, že rozhodně nechceme. Řekl nám tedy, kde přebývá a když prej budem chtít, ať se zastavíme. Ok, to dopadlo ještě docela slušně, ale furt jsme z toho byli nesví.
On Bikaner totiž není turistické město, tudíž tu jsou ceny ubytování opravdu malinko našponované a místní na vás nejsou až tak zvyklí. Což je na jednu stranu celkem výhoda, nikdo na vás neřve přes půlku ulice, ať vlezete do jeho krámu a s žádným agresivním prodejem jsme se rozhodně nesetkali, i když jsme byli na trzích.
Vrátili jsme se tedy domů, kde nás hnedle přivítal majitel a pozval nás na večerní párty. Přijali jsme, protože jsme jednak byli zvědaví, zda se zjeví ona dvojice a domnívali se, že půjde o nějaké menší posezení. Jenže ouha! Sotva nadešla osudná hodina, my vylezli nahoru, začali se zjevovat hosté...
Oslava byla nejspíš kvůli návratu "ztraceného" bratra, co pro nějakou Izraelskou firmu staví radary a zrovna znovu zavítal do Indie, přišla se na nás podívat i neuvěřitelně hezká Indka pracující pro Google pobývající v Americe, její matka i dvojice příjemných mladíků z rána. Hlavním bavičem byl však vnuk prime ministra radžastánu, jehož rodina je přímo napojena na tu královskou. Jakože fakt?! Bydlíte v tom nejlacinějším guesthousu v celém Bikaneru a na jeho střeše má párty místní smetánka, co vás bere jako sobě rovné, až máte pocit, že jsou to vaši dávní známí? Hned nám byla nabídnuta whisky, pivo a vůbec všelijaké vybrané alkoholy. Dostalo se nám i vysvětlení, jak to s tím alkoholem v Indii vlastně je a jak se postupně mění místní kultura. Bylo to neskutečně zajímavé!
Nutno ale podotknout, že Kingfisher strong je skutečně silné pivo a tři lahve jsou pro dva lidi opravdu hóóódně moc :D zvlášť, když se do kroužku posílají ještě jointy. Prý také velmi oblíbená věc a musím říct, že vážně dobrá :D
Mimojiné jsme si vyslechli i příběh o Alim. Setkání s ním prý vůbec nebyla náhoda. Při kupování lístku na vlak mu totiž někdo brnknul a on už si na nás jen počkal. Samozřejmě pak obvolal všechny své známé, dal jim naše popisy i adresu ubytování. Wow! že mají to odchytávání turistů tak vychytaný jsem skutečně netušila :D Zajímalo by mě, zda je to tak všude, protože v ostatních městech jsme nebyli až taková rarita, ale svým způsobem mě to i tak dost děsí. Byli jsme ale rádi, že nám nevnutil nějaký drahý věci, protože jsme většinu zvládli nakoupit dobře a bez jeho pomoci.
Večery se pak tradičně zakončují hostinou, kde jsme dostali vybrané pokrmy od paní domácí. Její jehněčí bylo skutečně nepřekonatelné a rajčátka plněná směsí zeleniny a vajíčka taktéž. Prostě wow! Vůbec jsem celé situaci nějak nedokázala uvěřit, ale zároveň mi bylo tak dobře, že jsem sotva mohla dávat jakékoliv rozčarování najevo. Po jídle jsme si přátelsky potřásli rukami a byli jsme pozváni i na další párty, která se měla konat přímo v nějakém paláci. Celí rozjaření a tak....řekněmě trochu...pod vlivem a zhulení jsme si pak zalezli do pokojů a snažili se usnout. Bohužel jsme zjistili, že nám ale skoro došla voda, což je po každém alkoholové dýchánku docela problém :D Nicméně jsme nějako přežili :))
Žádné komentáře:
Okomentovat