Dnešní zápis mám tu čest tvořit na střeše našeho guesthousu s překrásným výhledem na osvícenou pevnost Mehrangarh, úplná romantika! Skoro je mi až líto, že už zítra odcházíme, ale pravdou je, že jsme za dnešní den vyčerpali asi už to nej, co se z tohoto města dalo (a utratili naprosto nehorázné peníze za dárky, ale o tom později :))
Překvapilo nás, kolik volných míst v obyč vágonech zůstalo, rozhodně jsme si na to nestěžovali a našli jsme si Inda, co náhodou cestoval stejným směrem. Taky trochu divňák a od Mrože si neustále půjčoval jeho xiaomi powerbank a strašně se divil, kolik u nás taková sranda stojí. Pokud se ještě vrátím k tomu průměrnému zpoždění, které skutečně čítalo nějakých 35 minut - vlak byl na cestě už dobré tři dny (jel z dalekého jihu až do Bikaneru), takže mu tu půlhodinku navíc mohou naše ČD jen závidět. V dalším rychlém úseku to navíc ještě srovnal na nějakých 5 minut, prostě paráda! S úrovní indických vlaků jsem skutečně nadmíru spokojená, upřímně vůbec nechápu ty projevy lítosti nad tím, když někomu sdělíme, že nějakým právě cestujeme.
Jistě, rozhodně jsou špinavé, staré, místy docela hrkají, ale cestování s nimi má skutečně neopakovatelnou atmosféru a vyplatí se to vyzkoušet. Cenově vycházejí též velmi dobře a často jsou pohodlnější než autobusy, pokud si ovšem nezaplatíte nějakou spešl cestovku. Jedinou nevýhodou poslední cesty byl nějaký přistupivší divňák, co na mě celou dobu vejral. Navíc bylo jasné, že nastoupil skutečně jen kvůli mně O_o fakt jsem měla trochu strach, aby pak něco nezkoušel, ale naštěstí vše dobře dopadlo. Jinak nám vůbec nikdo nepřišel kontrolovat jízdenky - ono těch našich 5 hodin ze tří dnů je slutečně malý úsek, takže v Indii by bylo asi i poměrně snadné jezdit na černo - a spousta místních to tak určitě i dělá :D
Nemohli jsme se dočkat rána, až konečně uvidíme Mehrangahr. Časné vstávání jsme sice ještě úplně nezmákli, ale času bylo i tak dost. Nechali jsme se pohodlně zavézt až nahoru a ještě se pohádali s rikšákem, že jedna hodina je na pevnost moc málo! Před vstupem už se tlačila celá horda Indů a my si poslušně stoupli do řady. Ochranka nás prošacovala, v bráně jsme zapípali a tradičně to nikdo neřešil. První šok přišel už u okýnka se vstupenkami. Ti židojedi chtěli celých 500!!! rupek, což je opravdu nechutně předražený! Za Taj Mahal se dává 750! Prostě what the fuck?! V ceně byl teda aspoň audioguide, tak jsme aspoň věděli, kde stojíme.
Další rozčarování přišlo už u vstupu do pevnosti. Opět se jednalo o čistý, kontrolovaný koridor. Ti historie si nevážící zmrdi prostě protnuli cesty nechutným zábradlím a člověk nesměl udělat ani krok mimo vyznačené prostory! I za cestu do zahrady, která byla u známé fox zip line se musela zaplatit! Prostě totální humus. Vědět tohle dřív, prostě si tu pevnost obejdu jen z vnějšku a nafotím! Ona to totiž teď ani tak není pevnost, ale muzeum. Do toho jsme poslušně jako zbytek hordy Indů vlezli a tupě poslouchali zvukové nahrávky.
Indové zde byli navíc velmi nepříjemní, nejenže se všude strkali a my neustále cítili tlak v zádech, ale automaticky si nás fotili a debilně se smáli. Bylo to poprvý, co mě tu lidi neuvěřitelně srali a několik z nich jsem odmítla, nebo se jim naschvál stavěla zády. Za celou dobu se objevily asi jen dvě slušné skupinky, kterým jsem vyhověla. Zbytek byla nevycválaná, odporná a protivná mládež! Samotné muzeum stálo za hovno. Tuny píčovin za sklem a zážitek žádnej. Když jsme konečně vylezli a začínalo to vypadat slibněji, došli jsme k dalšímu koridoru, který vedl k nějakému chrámu. Z hradeb jsme viděli možná tak 20 metrů a ještě všude hafo nepříjemných lidí - zatím rozhodně nejhorší zážitek v Indii!!!
A ještě mě tam posral pták!
Zatímco Japonci se snaží vymodelovat si 3D scénu každé uličky, kterou projdou, Indové jsou podle všeho zaměření na detail! Svými miniaturními, obstarožními mobily fotí kdejakej nesmysl, na který narazí. Tu se na malém displeji objeví kus přílby a kroužkovky z naprosto nemožného úhlu, támhle selfíčko s těžko identifikovatelným pozadím. Chodí a cvakají shity, když máte tu smůlu a stojíte poblíž, fotí si i vás. Skutečně netuším, k čemu jim taková sbírka obrázků doma bude, někdy si na FB přidám nějakého random Inda, abych si mohla prohlédnout jeho alba...
Myslím, že za necelé dvě hodiny jsme měli vše zfouknutý, a to jsme se dost flákali a často čekali na to, než se skupinka Indů uráčí přesunout prdele z nějakého aspoň trochu zajímavého místa. Před pevností jsme si našli odvoz a domluvili si sním další památky. První z nich byl nedaleký White Temple, který proti pevnosti působil jako taková malá oáza klidu. Vstupné skutečně minimální a tamější zahrady byly takovým balzámem na duši. Jen prodavač vstupenek vypadal, že je trochu zfetlý a před naším příchodem si nejspíš i něčeho šňupnul. Opět jsem ale začínala nalézat víru v lidstvo!
Poté jsme zamířili do městského paláce, který slouží z části jako muzeum a zároveň obydlí maharádžovy rodiny. Platili jsme za každého 100rs a foťák byl dokonce zdarma. Na místě opět skoro ani noha, jen pár skupinek Indů a asi pět turistů, atmosféra příjemná a pohodová. Rozhodli jsme se nejdřív pro prohlídku sbírky historických vozů - skutečně úchvatná sbírka včetně Rolls-Royce z třicátých let a pak si sedli k instantnímu frappé, které nikdy nechutnalo tak dobře! :) Prostory sídla byly úchvatné a zdejší muzeum nabízelo mnohem víc než to v pevnosti! Opravdu, pokud se rozhodnete pro cestu do Jodhpuru, na Mehrangahr se vykašlete a radšej za ušetřené peníze kupte koření nebo ezokošile!
U nákupů se pak ještě na nějakou chvilku zastavím, ale předtím jsme měli ještě jeden super zážitek. Jelikož jsme z města viděli asi vše, rozhodli jsme se pokračovat do Jaisalmeru. Z paláce jsme se tedy nechali zavézt rovnou na railway station a snažili se obstarat lístky. Po nějaké době bloumání a nákupu masala chai u stánku, kde začala znenadání hořet plynová bomba, jsme se dozvěděli, že rezervace se provádí kousek dále. No kousek, byl to dobrý půlkilák! U okýnka pro turisty bylo jako obvykle prázdno (ale to je nic ve srovnání s Indkou, co si hraje na mobilu hry a před jejím stanovištěm je fronta o cca 10 lidech - ale stačí na ně pořádně zařvat) a nás si odchytl nějaký týpek, že prej je vlak stejně plnej a musíme busem. Samozřejmě, že kecal, ale pak nás oba odvezl na svý motorce k nějaký soukromý agentuře. Lístky teda drahý, ale nakonec jsme to vzali, budeme cestovat o něco pohodlněji a aspoň tu vyzkoušíme úplně všecko :)
Konečně jsme měli vše zařízeno a zbývalo nám dost času na nakupování. Od "kámoše" z Udaipuru jsme věděli, že tu nejlépe seženeme koření a textil. Nechali jsme se znovu odvézt do centra a vyrazili na průzkumy! Zde si člověk musí skutečně dávat velký pozor, každý je tu s někým smluvený a všichni vám budou hanit krám konkurenta a chytat se teatrálně za hlavu, jak jen jste tam mohli nakoupit! Není asi žádný způsob, jak se tu dozvědět pravdu, pokud si předem nepročtete všechny recenze na tripadvisorech a spol. My tenhle luxus bohužel neměli, takže jsme si užili snad ty nejlepší oblbovací show v historii nakupování. Svým způsobem to ale patří ke zdejšímu koloritu a byla by asi škoda se o to ochudit.
První tip jsme získali od chlapce prodávajícího šály a košile. Doporučil nám zaručeně nejlepší spice shop široko daleko a rozhodně nesmíme do těch vedlejších, co prodávají fejky! Došli jsme do zmíněného obchodu, prodejce nikde a na zemi spalo děcko. No co už, zamířili jsme vedle. Ultrapřátelský týpek nás lákal na 100 a 1 druh ochucených čajů, což je v zásadě poněkud keklíček, ale byly tu velmi exotické kousky a máme ve svém okolí lidi, co to ocení. Nakoupili jsme ještě nějaké to koření a obsah peněženky se výrazně zmenšil. Poté jsme se vrátili do obchodu s děckem - ukázalo se totiž, že právě on je tím prodejcem!! Jedenáctiletý capart s perfektní angličtinou a naprosto dokonalým přesvědčovacím uměním! Byli jsme jím upřímně okouzlení a zase mu tam nějaký ten obnos nechali. I kdyby byl jeho shop o něco dražší (což ani nebyl), pro tu prču si něco vezmem. Jasný, jste turista, oni tu z vás žijí a šponují ceny. Vy ale stále máte na výběr, je hloupé se nad tímto nějak vztekat, prostě víte, do čeho jdete!
V dalších dveřích na nás čekal chlápek s impozantním plnovousem, kterého jsme předtím vynechali, páč u sebe měl skupinku turistů. My preferujeme klid a nechtěli jsme se dělit o místo. Hezky nám zhejtil předchozí nákupy a pak nám ukázal recenze z Lonely Planet. No, udělal na nás dojem a my dokoupili zbytek zásob. Myslím, že koření teď opravdu nebudu muset dlouho shánět. Ještě nám uvařil vynikající masala chai a my mohli přihlížet komentovanému způsobu přípravy. Došlo pak i na nějaké to povídání, dozvěděli jsme se od něj, že je muslim a jaké je to peklo, když musíte při 52°C držet ramadán :) Sáčky s kořením už se nám pomalu nevešly do batohů!
Mrož mu pak za jeho vstřícnost ještě daroval srdíčko od jeho mamky a on nás za "odměnu" zavedl prý k jedinému slušnému obchodu s textiliemi. Tam jsme zažili tu nejúžasnější show. Prý je to místo, kde podporují výhradně lokální umělce ze všech okolních vesnic a předhodili před nás opravdu přenádherné přehozy - každý z nich měl svůj příběh a na omak působily neskutečně kvalitně. Poté se vytasili se zahraničními časáky, kde údajně adorovali jejich shop (věc, co člověk v danou chvíli nemá moc jak ověřit) a sám Richard Gere si u nich prý koupil 180 šál pro sebe i své známé! Unbelievable! Člověku je jasné, že je to nesmysl, ale práce to byla prostě úžasná. Nakonec jsem si i jednu z šál odnesla. Sice za částku, jakou bych za ni nikdy v životě nedala, ale Mrož mi ji daroval k narozeninám <3 Údajně si od nich právě tento vzor odkoupil Hermés a prodává to v Evropě za desetitisíce :D
Ať tak či onak, je prostě překrásná a i když jsem měla po celou dobu velké pochyby, jsem ráda, že si odsud něco takového odvezu. Určitě ji hlavně v zimě využiju a všichni mi ji budou závidět :D A jak už jsem psala výše, je to prostě super zážitek, u nás se vám nic podobného nikdy nepoštěstí ;)
Poté jsme si uvědomili, že jsme od rána snědli jedno celé jabko a vydali se hledat nějakou restauraci. V okolí byly ovšem jen samé krámky, tak jsme to stočili k Clock Tower a cestou jsem si ještě vyhrabala šátek za 150 rupek :D a Mrož si koupil indickou košili za 100! Byla totiž špinavá, tak to zkušeně ukecal. Cestou jsme dokonce prošli kolem krámku, kde nám byl dán tip na koření a šli se podívat i na jejich zboží. Přemluvila jsem Mrože, ať si pořídí ezokošili - takovou tu, co u nás kekeldraze prodávají všecky ethnoshopy. Fakt mu sluší!
Konečně jsme měli nakupování dost a vydali se hledat jídlo. Našli jsme si další střešní restauraci poblíž centra a objednali si Ladies Finger - což byly okry s další zeleninou. Možná to bylo jen hladem, ale tenhle pokrm skutečně považuji za jeden z nejlepších! Vůbec to nebylo ostré a strašně dobře jsme se nadlábli. Bylo nám to ale stále ještě málo, takže jsme zavítali i do vyhlášeného Cafe Sheesh Mahal, Mrož zkusil espresso (a bohužel chtěl po obsluze double shot, což se mu pak asi vymstilo) a já si vystačila s kapučínem. Jako dezert to vyhrála palačinka s čokoládou a javorovým sirupem. Sheesh Mahal je super, člověk má krásný výhled na město a zároveň si může užívat i příjemného klidu, tolik žádoucího po dni plném procházení památek a nákupů. Navíc jsme tam byli úpně sami! Při odchodu jsme se pak už jen střetli s další skupinkou turistů, kterou jsme průběžně potkávali na všech atrakcích, ale aspoň mile pozdravili!
Doma nás už jen čekala sprcha a druhá večeře na střeše. Během psaní se na nás přišel podívat nejdříve majitel, posléze i jeho syn a asi se snažili navázat nějaký kontakt. Mlaďoch chvilku vejral na to, jak zběsile datlím a docela brzo mu došlo, že tu pšenka prostě nepokvete a nedokáže porozumět jedinému slovu :D Ignorace zafungovala a nechali nás hezky o samotě, užívat si magickéh výhledu na noční město. A zítra směr Jaisalmer, kde se nám snad podaří nocovat uprostřed samotné pouště!
Jak jsme byli překvapení z kapacity jednoho indického jeepu cestou na Mt Abu, vůbec se to nedalo srovnávat s odchodem, kdy se nás do jednoho auta vešlo 18! Průměrný Ind je skutečně velmi skladný tvor, možná bych jednoho zvládla propašovat i do příručního zavazadla :))
Do Jodhopuru jsme klasicky cestovali vlakem, jelikož jsme na Mt Abu byli přes víkend, přišli jsme o možnost rezervovat si lístky předem a museli si tak koupit general sitting ticket a doufat, že se někam nacpem. Abu Road bylo klasicky hnusné, ale místní nádraží se nějak dalo přežít a na tabuli jsme si přečetli, že náš rychlík má dorazit k druhé koleji. Posadili jsme se na lavičku a čekali...
Do Jodhopuru jsme klasicky cestovali vlakem, jelikož jsme na Mt Abu byli přes víkend, přišli jsme o možnost rezervovat si lístky předem a museli si tak koupit general sitting ticket a doufat, že se někam nacpem. Abu Road bylo klasicky hnusné, ale místní nádraží se nějak dalo přežít a na tabuli jsme si přečetli, že náš rychlík má dorazit k druhé koleji. Posadili jsme se na lavičku a čekali...
 |
| random uliča v Jodhpuru |
Internety hlásily průměrné zpoždění spoje cca 30 minut, takže jsme se ani moc nedivili, že první vlak dorazil cca 25 minut po uvedeném příjezdu. Co se mi ovšem nezdálo, bylo jeho označení. Stejně jsme na popud Mrože zkusili nastoupit a asi u šesti Indů s různým stupněm znalosti english (spíše nižším) jsme si ověřili, že vlak do Jodhpuru skutečně jede. Sundali jsme zavazadla a snažili se navázat řeč se spolucestujícími, anglicky moc neuměli a Mrož jim připomínal Harryho Pottera. Jenže pak přišel nečekaný zvrat! Na kolej číslo 3 dorazil vlak 16312, což byl přesně ten, co jsme potřebovali! Okamžitě jsem tuto skutečnost sdělila Mroži a rychle jsme se přesunuli.
Překvapilo nás, kolik volných míst v obyč vágonech zůstalo, rozhodně jsme si na to nestěžovali a našli jsme si Inda, co náhodou cestoval stejným směrem. Taky trochu divňák a od Mrože si neustále půjčoval jeho xiaomi powerbank a strašně se divil, kolik u nás taková sranda stojí. Pokud se ještě vrátím k tomu průměrnému zpoždění, které skutečně čítalo nějakých 35 minut - vlak byl na cestě už dobré tři dny (jel z dalekého jihu až do Bikaneru), takže mu tu půlhodinku navíc mohou naše ČD jen závidět. V dalším rychlém úseku to navíc ještě srovnal na nějakých 5 minut, prostě paráda! S úrovní indických vlaků jsem skutečně nadmíru spokojená, upřímně vůbec nechápu ty projevy lítosti nad tím, když někomu sdělíme, že nějakým právě cestujeme.
Jistě, rozhodně jsou špinavé, staré, místy docela hrkají, ale cestování s nimi má skutečně neopakovatelnou atmosféru a vyplatí se to vyzkoušet. Cenově vycházejí též velmi dobře a často jsou pohodlnější než autobusy, pokud si ovšem nezaplatíte nějakou spešl cestovku. Jedinou nevýhodou poslední cesty byl nějaký přistupivší divňák, co na mě celou dobu vejral. Navíc bylo jasné, že nastoupil skutečně jen kvůli mně O_o fakt jsem měla trochu strach, aby pak něco nezkoušel, ale naštěstí vše dobře dopadlo. Jinak nám vůbec nikdo nepřišel kontrolovat jízdenky - ono těch našich 5 hodin ze tří dnů je slutečně malý úsek, takže v Indii by bylo asi i poměrně snadné jezdit na černo - a spousta místních to tak určitě i dělá :D
 |
| Náš krásný pokoj :)) |
Hned po výstupu z vlaku si nás odchytl rikšák, že nás zaveze do super hotelu...no, rozpočet jsme u sdělili a odpovídal, tak proč to nezkusit, člověk vždycky může říct ne. Hlavně jsme chtěli být blízko Clock Tower, což je takové místní centrum. Řidič zastavil před Discovery homestay, které se nám na první pohled zalíbilo - pokoje byly útulné, čisté a navic jsme měli možnost se občerstvit na střešní restauraci, což je jedna z těch nejvíc super věcí na Indii. Jodhpur vypadá z výšky skutečně nádherně, zvlášť, když ze střech pod vámi malí chlapci pouští draky, v dáli vidíte palác maharádži a na kopci se tyčí obří pevnost. Až později na pokoji jsme si přečetli recenze na tripadvisor, které varovaly před místním personálem. Prý tu obtěžují ženy :D ale už ze začátku jsme se představili jako pár, takže nás nechali hezky na pokoji. Sice se snažili tvářit možná až moc friendly, ale nabídky na nákupy koření a pořízení bus ticketů jsme odmítli.
Nemohli jsme se dočkat rána, až konečně uvidíme Mehrangahr. Časné vstávání jsme sice ještě úplně nezmákli, ale času bylo i tak dost. Nechali jsme se pohodlně zavézt až nahoru a ještě se pohádali s rikšákem, že jedna hodina je na pevnost moc málo! Před vstupem už se tlačila celá horda Indů a my si poslušně stoupli do řady. Ochranka nás prošacovala, v bráně jsme zapípali a tradičně to nikdo neřešil. První šok přišel už u okýnka se vstupenkami. Ti židojedi chtěli celých 500!!! rupek, což je opravdu nechutně předražený! Za Taj Mahal se dává 750! Prostě what the fuck?! V ceně byl teda aspoň audioguide, tak jsme aspoň věděli, kde stojíme.
Další rozčarování přišlo už u vstupu do pevnosti. Opět se jednalo o čistý, kontrolovaný koridor. Ti historie si nevážící zmrdi prostě protnuli cesty nechutným zábradlím a člověk nesměl udělat ani krok mimo vyznačené prostory! I za cestu do zahrady, která byla u známé fox zip line se musela zaplatit! Prostě totální humus. Vědět tohle dřív, prostě si tu pevnost obejdu jen z vnějšku a nafotím! Ona to totiž teď ani tak není pevnost, ale muzeum. Do toho jsme poslušně jako zbytek hordy Indů vlezli a tupě poslouchali zvukové nahrávky.
Indové zde byli navíc velmi nepříjemní, nejenže se všude strkali a my neustále cítili tlak v zádech, ale automaticky si nás fotili a debilně se smáli. Bylo to poprvý, co mě tu lidi neuvěřitelně srali a několik z nich jsem odmítla, nebo se jim naschvál stavěla zády. Za celou dobu se objevily asi jen dvě slušné skupinky, kterým jsem vyhověla. Zbytek byla nevycválaná, odporná a protivná mládež! Samotné muzeum stálo za hovno. Tuny píčovin za sklem a zážitek žádnej. Když jsme konečně vylezli a začínalo to vypadat slibněji, došli jsme k dalšímu koridoru, který vedl k nějakému chrámu. Z hradeb jsme viděli možná tak 20 metrů a ještě všude hafo nepříjemných lidí - zatím rozhodně nejhorší zážitek v Indii!!!
A ještě mě tam posral pták!
Zatímco Japonci se snaží vymodelovat si 3D scénu každé uličky, kterou projdou, Indové jsou podle všeho zaměření na detail! Svými miniaturními, obstarožními mobily fotí kdejakej nesmysl, na který narazí. Tu se na malém displeji objeví kus přílby a kroužkovky z naprosto nemožného úhlu, támhle selfíčko s těžko identifikovatelným pozadím. Chodí a cvakají shity, když máte tu smůlu a stojíte poblíž, fotí si i vás. Skutečně netuším, k čemu jim taková sbírka obrázků doma bude, někdy si na FB přidám nějakého random Inda, abych si mohla prohlédnout jeho alba...
Myslím, že za necelé dvě hodiny jsme měli vše zfouknutý, a to jsme se dost flákali a často čekali na to, než se skupinka Indů uráčí přesunout prdele z nějakého aspoň trochu zajímavého místa. Před pevností jsme si našli odvoz a domluvili si sním další památky. První z nich byl nedaleký White Temple, který proti pevnosti působil jako taková malá oáza klidu. Vstupné skutečně minimální a tamější zahrady byly takovým balzámem na duši. Jen prodavač vstupenek vypadal, že je trochu zfetlý a před naším příchodem si nejspíš i něčeho šňupnul. Opět jsem ale začínala nalézat víru v lidstvo!
Poté jsme zamířili do městského paláce, který slouží z části jako muzeum a zároveň obydlí maharádžovy rodiny. Platili jsme za každého 100rs a foťák byl dokonce zdarma. Na místě opět skoro ani noha, jen pár skupinek Indů a asi pět turistů, atmosféra příjemná a pohodová. Rozhodli jsme se nejdřív pro prohlídku sbírky historických vozů - skutečně úchvatná sbírka včetně Rolls-Royce z třicátých let a pak si sedli k instantnímu frappé, které nikdy nechutnalo tak dobře! :) Prostory sídla byly úchvatné a zdejší muzeum nabízelo mnohem víc než to v pevnosti! Opravdu, pokud se rozhodnete pro cestu do Jodhpuru, na Mehrangahr se vykašlete a radšej za ušetřené peníze kupte koření nebo ezokošile!
U nákupů se pak ještě na nějakou chvilku zastavím, ale předtím jsme měli ještě jeden super zážitek. Jelikož jsme z města viděli asi vše, rozhodli jsme se pokračovat do Jaisalmeru. Z paláce jsme se tedy nechali zavézt rovnou na railway station a snažili se obstarat lístky. Po nějaké době bloumání a nákupu masala chai u stánku, kde začala znenadání hořet plynová bomba, jsme se dozvěděli, že rezervace se provádí kousek dále. No kousek, byl to dobrý půlkilák! U okýnka pro turisty bylo jako obvykle prázdno (ale to je nic ve srovnání s Indkou, co si hraje na mobilu hry a před jejím stanovištěm je fronta o cca 10 lidech - ale stačí na ně pořádně zařvat) a nás si odchytl nějaký týpek, že prej je vlak stejně plnej a musíme busem. Samozřejmě, že kecal, ale pak nás oba odvezl na svý motorce k nějaký soukromý agentuře. Lístky teda drahý, ale nakonec jsme to vzali, budeme cestovat o něco pohodlněji a aspoň tu vyzkoušíme úplně všecko :)
Konečně jsme měli vše zařízeno a zbývalo nám dost času na nakupování. Od "kámoše" z Udaipuru jsme věděli, že tu nejlépe seženeme koření a textil. Nechali jsme se znovu odvézt do centra a vyrazili na průzkumy! Zde si člověk musí skutečně dávat velký pozor, každý je tu s někým smluvený a všichni vám budou hanit krám konkurenta a chytat se teatrálně za hlavu, jak jen jste tam mohli nakoupit! Není asi žádný způsob, jak se tu dozvědět pravdu, pokud si předem nepročtete všechny recenze na tripadvisorech a spol. My tenhle luxus bohužel neměli, takže jsme si užili snad ty nejlepší oblbovací show v historii nakupování. Svým způsobem to ale patří ke zdejšímu koloritu a byla by asi škoda se o to ochudit.
První tip jsme získali od chlapce prodávajícího šály a košile. Doporučil nám zaručeně nejlepší spice shop široko daleko a rozhodně nesmíme do těch vedlejších, co prodávají fejky! Došli jsme do zmíněného obchodu, prodejce nikde a na zemi spalo děcko. No co už, zamířili jsme vedle. Ultrapřátelský týpek nás lákal na 100 a 1 druh ochucených čajů, což je v zásadě poněkud keklíček, ale byly tu velmi exotické kousky a máme ve svém okolí lidi, co to ocení. Nakoupili jsme ještě nějaké to koření a obsah peněženky se výrazně zmenšil. Poté jsme se vrátili do obchodu s děckem - ukázalo se totiž, že právě on je tím prodejcem!! Jedenáctiletý capart s perfektní angličtinou a naprosto dokonalým přesvědčovacím uměním! Byli jsme jím upřímně okouzlení a zase mu tam nějaký ten obnos nechali. I kdyby byl jeho shop o něco dražší (což ani nebyl), pro tu prču si něco vezmem. Jasný, jste turista, oni tu z vás žijí a šponují ceny. Vy ale stále máte na výběr, je hloupé se nad tímto nějak vztekat, prostě víte, do čeho jdete!
V dalších dveřích na nás čekal chlápek s impozantním plnovousem, kterého jsme předtím vynechali, páč u sebe měl skupinku turistů. My preferujeme klid a nechtěli jsme se dělit o místo. Hezky nám zhejtil předchozí nákupy a pak nám ukázal recenze z Lonely Planet. No, udělal na nás dojem a my dokoupili zbytek zásob. Myslím, že koření teď opravdu nebudu muset dlouho shánět. Ještě nám uvařil vynikající masala chai a my mohli přihlížet komentovanému způsobu přípravy. Došlo pak i na nějaké to povídání, dozvěděli jsme se od něj, že je muslim a jaké je to peklo, když musíte při 52°C držet ramadán :) Sáčky s kořením už se nám pomalu nevešly do batohů!
Mrož mu pak za jeho vstřícnost ještě daroval srdíčko od jeho mamky a on nás za "odměnu" zavedl prý k jedinému slušnému obchodu s textiliemi. Tam jsme zažili tu nejúžasnější show. Prý je to místo, kde podporují výhradně lokální umělce ze všech okolních vesnic a předhodili před nás opravdu přenádherné přehozy - každý z nich měl svůj příběh a na omak působily neskutečně kvalitně. Poté se vytasili se zahraničními časáky, kde údajně adorovali jejich shop (věc, co člověk v danou chvíli nemá moc jak ověřit) a sám Richard Gere si u nich prý koupil 180 šál pro sebe i své známé! Unbelievable! Člověku je jasné, že je to nesmysl, ale práce to byla prostě úžasná. Nakonec jsem si i jednu z šál odnesla. Sice za částku, jakou bych za ni nikdy v životě nedala, ale Mrož mi ji daroval k narozeninám <3 Údajně si od nich právě tento vzor odkoupil Hermés a prodává to v Evropě za desetitisíce :D
Ať tak či onak, je prostě překrásná a i když jsem měla po celou dobu velké pochyby, jsem ráda, že si odsud něco takového odvezu. Určitě ji hlavně v zimě využiju a všichni mi ji budou závidět :D A jak už jsem psala výše, je to prostě super zážitek, u nás se vám nic podobného nikdy nepoštěstí ;)
Poté jsme si uvědomili, že jsme od rána snědli jedno celé jabko a vydali se hledat nějakou restauraci. V okolí byly ovšem jen samé krámky, tak jsme to stočili k Clock Tower a cestou jsem si ještě vyhrabala šátek za 150 rupek :D a Mrož si koupil indickou košili za 100! Byla totiž špinavá, tak to zkušeně ukecal. Cestou jsme dokonce prošli kolem krámku, kde nám byl dán tip na koření a šli se podívat i na jejich zboží. Přemluvila jsem Mrože, ať si pořídí ezokošili - takovou tu, co u nás kekeldraze prodávají všecky ethnoshopy. Fakt mu sluší!
Konečně jsme měli nakupování dost a vydali se hledat jídlo. Našli jsme si další střešní restauraci poblíž centra a objednali si Ladies Finger - což byly okry s další zeleninou. Možná to bylo jen hladem, ale tenhle pokrm skutečně považuji za jeden z nejlepších! Vůbec to nebylo ostré a strašně dobře jsme se nadlábli. Bylo nám to ale stále ještě málo, takže jsme zavítali i do vyhlášeného Cafe Sheesh Mahal, Mrož zkusil espresso (a bohužel chtěl po obsluze double shot, což se mu pak asi vymstilo) a já si vystačila s kapučínem. Jako dezert to vyhrála palačinka s čokoládou a javorovým sirupem. Sheesh Mahal je super, člověk má krásný výhled na město a zároveň si může užívat i příjemného klidu, tolik žádoucího po dni plném procházení památek a nákupů. Navíc jsme tam byli úpně sami! Při odchodu jsme se pak už jen střetli s další skupinkou turistů, kterou jsme průběžně potkávali na všech atrakcích, ale aspoň mile pozdravili!
Doma nás už jen čekala sprcha a druhá večeře na střeše. Během psaní se na nás přišel podívat nejdříve majitel, posléze i jeho syn a asi se snažili navázat nějaký kontakt. Mlaďoch chvilku vejral na to, jak zběsile datlím a docela brzo mu došlo, že tu pšenka prostě nepokvete a nedokáže porozumět jedinému slovu :D Ignorace zafungovala a nechali nás hezky o samotě, užívat si magickéh výhledu na noční město. A zítra směr Jaisalmer, kde se nám snad podaří nocovat uprostřed samotné pouště!
Já chci vidět šálu z obchodu, kde nakupoval Gere! :D Ještě ty nákupy musíte fotit, nebo vám čtenářstvo zemře zvědavostí.
OdpovědětVymazat(Fotky jsou prostě nádherné, hrozně se mi líbí random ulička :3)
Aaa dobře :D zkusím, i když pak na pokoji máme často málo prostoru a světla :D nebo udělám spešl blogpost o tom, co všecko sem si z Indie přivezla :))
Vymazat