A jsme zpátky v Jaipuru, naše cesta se pomalu blíží ke konci a my jsme z toho už náležitě smutní. Stále se utěšujeme tím, že sem za rok zavítáme zas, takže od příchodu domů budeme muset udělat vše pro to, aby se toto přání proměnilo ve skutečnost. Zatím si ale bez větší dávky nostalgie můžete přečíst o našich zážitcích z posledních dvou dnů.
Téměř tři týdny jsme se honili za kulturou, prolézali jednu památku za druhou, rozplývali se nad rozličnými exponáty v muzeích a užívali si typickou turisticky poznávací dovolenou (teda s občasnou nakupovací mánií, ale to se nepočítá :D), byl tedy nejvyšší čas začít lehce prasečit! Zopakoval se prakticky stejný scénář jako ze zakončení mé předchozí dovolené v Indii, kde jsem si opravdu musela zajít do toho bombajského mekáče na chicken maharaja burger. Tuhle věc vynechat, jako bych tam nebyla! :)
Pěšky jsme tak zamířili k MI Road a plánovali obhlídku zápaďáckých buržokrámů zakončenou nákupy na trzích, kde jsme chtěli sehnat poslední maličkosti pro přátele. Cesta nás rovnou zavedla k menšímu nákupnímu středisku, kde měli sice dost hnusný zboží, ale úplně vzádu svítil majestátní nápis Pizza Hut. Byla to jasná volba! Tohle dokonce ani u nás nemáme a je to snad ten největší symbol zápaďáctví - objednali jsme si tak v Indii pizzu a nějaké 2 fancy koktejly. Mrož s mangem a červenýma chilli papričkama, já nějaké lichi mojito se zelenýma, které bylo ale brutálně silné :D Pizza byla slušná, ale u pokladny jsme docela zaplakali. U tědlech žrádelen se totiž na lístcích píšou ceny bez daně (aniž by na to bylo někdě zvlášť upozorněno), takže jsme se hezky prohli :D ale co už, tohle přesně jsme měli v plánu.
Následovala zastávka u Bati, kde jsem chtěla Mrože přesvědčit, aby si koupil boty. Ty, co jsem si vybrala já, se mu samozřejmě nelíbily, tak jsem je nakonec oželela :D Pokud jdete jako zápaďák do takového krámu, počítejte s tím, že z vás nespustí oči a neustále se vám budou snažit pomáhat a dokonce zavazovat tkaničky od bot. Přijde mi to fakt hodně přehnané a místy až nepříjemné - hrozně ráda totiž nakupuju v klidu. Žel, boty Mrožovi už tak dobře neseděly, tak jsme šli dál. V dalším krámku jsem si já zkoušela nějaké lidštější crocse, ale bohužel mi byly moc úzké :( boty tu seženete za stejné sumy jako u nás, jen v rupiích, tzn. tak 2,5x levnější, to už se docela vyplatí :)
Mě pak zaujala výloha indické kosmetické značky Himalaya, kterou sice prodávají i u nás, ale byla tu šance, že naleznui nějaké spešl lokální výrobky. Krámek působil navíc hrozně luxusně! Trochu jsem se bála, že tomu budou odpovídat ceny, ale ba naopak! Odcházela jsem opět s plnou taškou, ale přidal se i Mrož, který si koupil šampon a zubní pastu (ta nám pomalu začala docházet a už jsem se do té nové stačila zamilovat). Přidala jsem i nějaký ten krém a čistítory na pleť, která tu dostala fakt pořádně zabrat. Spokojeně jsem pak ťapkala dál.
Další šílené situace nastávají, když už jdete dovnitř. Jednou jsem udělala tu chybu, že jsem si prohlížela docela hezké černé kalhoty a nechala se tedy zatáhnout do krámu s tím, že to nějak ukecám. Dědek přede mne vyskládal nějaký úplně jiný, mmch. strašně shit kvality a začal o cenách. Já, že je nechci, že "single colour" - vytáhnul kupu dalších s motivy slonů O_o, tohle se opakovalo asi třikrát. Posléze vytáhnul alibaba trousers, já, že je nesnáším a on zase začal, jak je maj v tuctu vzorech :D znovu jsem zopakovala, že chci jednobarevný a ty, co visej venku. Po asi deseti minutách přesvědčování, kdy přede mne házel ten nejodpornější výběř věcí mi řekl, že ty černé mají v druhém krámě! :D Při odchodu řval něco o pašmínách! Samozřejme jsem dál nešla, páč jsem toho už měla dost.
Jelikož jsem si ale něco přeci jen chtěla koupit, musela jsem podobné anabáze absolvovat nejméně 5x, je to strašně unavující a musím říct, že v Jaipuru jsou ti nejvíce protivní prodavači z celého radžastánu. Cenu vám našponují do neuvěřitelných výšin a nejsnazší způsob, jak pak dostat zboží za tu vaši, je prostě odcházet pryč. Teď ovšem těch nákupů stejně lituji, protože jedny kalhoty se mi rozpáraly po dni nošení a celkově je to strašně hnusná kvalita všecko... To se ovšem týče jen těch dámských věcí, Mrož měl docela kliku a vše vypadá i lépe šité. Pro příště budeme vědět.
Celí uondaní jsme tak večer dorazili na pokoje a řekli si, že druhý den kvůli výletu k Chand Baori opravdu vstávat nebudeme a uděláme si další prasoden.
Čuňačiny v Jaipuru - den druhý
Druhý den jsme vstali snad ještě o něco později, protože lenivý Mrož se ne a ne vyvalit :D já jsem mezitím hledala na Just Dial místa, kde šijou na míry obleky, prodejce tabáků do vodárny a obchody s kůží. Následně jsme všechny body zanesli do našich map. Je jinak nutné mít na paměti, že krámky postrádající čísla jsou obvykle už zavřené, nebo nahrazené jinými.
Já však nejdřívě chtěla zažít klimatizovanou samošku, kterou jsem viděla předchozí den při návratu domů. Naštěstí byla kousek od tailora (kde tentokrát Mrož bohužel neuspěl, protože dodací lhůta na hadry byla nejméně 10 dnů - no, budeme muset znovu do Udaipuru :)) a my si připsali na konto další fajn shopping experience. Zde vás alespoň nikdo neotravuje a máte možnost i veškeré zboží v klidu prohlédnout, bylo to jako naše tesco, prodávali potraviny, drogerii, věci do baráku i hadry. Byla jsem docela překvapená tím, jak moc tu frčí plasty - veškeré jídelní soupravy, průhledné nápojové pohárky...zdálky vypadají krásně, zdobeně, ale jak člověk dojde blíž, zjistí, že je to odporný smradlavý plast.
Trhy jsme tedy pro tentokrát zvládli poměrně s přehledem a zbytečně se nikde nezastavovali. Pro kámoše jsem sehnala hromadu fakt absurdně znějících tabáků do vodárny - nechyběla ani ona proslavená bombaj pan masala chutnající po vonných tyčinkách a připomínající vůni města. Tu jsem si dovezla i z přechozí návštěvy Indie a stále na ni s láskou vzpomínám, doufám tedy, že bude chutnat i ostatním :D
Nakoupili jsme si do zásoby i nějaké ty čaje, protože klasická CTCčka tu seženete od 180 - 300 rupek za kilo, což je fakt neuvěřitelná cena :D koření na masala chai je už sice malinko dražší, ale pro zápaďáky taktéž pomalu zadarmu. Trochu jsme se zasmáli nákupům v Jodhpuru, kde za 200g ochuceného čaje chtěli nějakých 150rs. Já tedy taky něco vzala, má to hezké balení, velmi exotickou příchuť a vůni a především je to dárek. Jinak je ale vždy dobré si zjistit ceny předem. U všeho, co hodláte kupovat. Nejlepší je na to najít nějakého důvěryhodného místního, třeba majitele guesthousu, pokud je ochotný mluvit a neposílá s vámi syna na spice market ;)
Večeři jsme si pak užili přímo u Tonyho na jeho střešní zahradě, kde se opravdu parádně lenoší. Trochu mě mrzí, že jsme tu netrávili trochu více času, i ty reporty se tu píší nějako snadněji. Trochu majitele guesthousu podezírám i z toho, že naschvál udělal své pokoje tak malé a postele zbytečně tvrdé, aby všechny hosty vyhnal k sobě nahoru! :D
Téměř tři týdny jsme se honili za kulturou, prolézali jednu památku za druhou, rozplývali se nad rozličnými exponáty v muzeích a užívali si typickou turisticky poznávací dovolenou (teda s občasnou nakupovací mánií, ale to se nepočítá :D), byl tedy nejvyšší čas začít lehce prasečit! Zopakoval se prakticky stejný scénář jako ze zakončení mé předchozí dovolené v Indii, kde jsem si opravdu musela zajít do toho bombajského mekáče na chicken maharaja burger. Tuhle věc vynechat, jako bych tam nebyla! :)
Pěšky jsme tak zamířili k MI Road a plánovali obhlídku zápaďáckých buržokrámů zakončenou nákupy na trzích, kde jsme chtěli sehnat poslední maličkosti pro přátele. Cesta nás rovnou zavedla k menšímu nákupnímu středisku, kde měli sice dost hnusný zboží, ale úplně vzádu svítil majestátní nápis Pizza Hut. Byla to jasná volba! Tohle dokonce ani u nás nemáme a je to snad ten největší symbol zápaďáctví - objednali jsme si tak v Indii pizzu a nějaké 2 fancy koktejly. Mrož s mangem a červenýma chilli papričkama, já nějaké lichi mojito se zelenýma, které bylo ale brutálně silné :D Pizza byla slušná, ale u pokladny jsme docela zaplakali. U tědlech žrádelen se totiž na lístcích píšou ceny bez daně (aniž by na to bylo někdě zvlášť upozorněno), takže jsme se hezky prohli :D ale co už, tohle přesně jsme měli v plánu.
Následovala zastávka u Bati, kde jsem chtěla Mrože přesvědčit, aby si koupil boty. Ty, co jsem si vybrala já, se mu samozřejmě nelíbily, tak jsem je nakonec oželela :D Pokud jdete jako zápaďák do takového krámu, počítejte s tím, že z vás nespustí oči a neustále se vám budou snažit pomáhat a dokonce zavazovat tkaničky od bot. Přijde mi to fakt hodně přehnané a místy až nepříjemné - hrozně ráda totiž nakupuju v klidu. Žel, boty Mrožovi už tak dobře neseděly, tak jsme šli dál. V dalším krámku jsem si já zkoušela nějaké lidštější crocse, ale bohužel mi byly moc úzké :( boty tu seženete za stejné sumy jako u nás, jen v rupiích, tzn. tak 2,5x levnější, to už se docela vyplatí :)
Mě pak zaujala výloha indické kosmetické značky Himalaya, kterou sice prodávají i u nás, ale byla tu šance, že naleznui nějaké spešl lokální výrobky. Krámek působil navíc hrozně luxusně! Trochu jsem se bála, že tomu budou odpovídat ceny, ale ba naopak! Odcházela jsem opět s plnou taškou, ale přidal se i Mrož, který si koupil šampon a zubní pastu (ta nám pomalu začala docházet a už jsem se do té nové stačila zamilovat). Přidala jsem i nějaký ten krém a čistítory na pleť, která tu dostala fakt pořádně zabrat. Spokojeně jsem pak ťapkala dál.
 |
| Jednotné indické mince :D |
Pomalu jsme se tak blížili k trhu, kde začalo to opravdické peklo. V Jaipuru je totiž tržiště postavené do čtverce o délce hrany cca 0,75km plus samozřejmě hromady bočních uliček. Na této ploše se pak tísní hromady a hromady stánků především s hadrama, nenáviděnýma pašmínama a dalším kekelem. Před každým stánkem pak stojí prodavač s nějakým kusem hadru v ruce a hned z dálky na mě volá "Maaam, only ..... rupies!", když projdu rychle okolo s rázným "NO", ještě začne řvát něco o pašmínách. A tak je to u každého jednoho z nich! Příště si s sebou vytisknu grumpy ceduli, abych se tím nemusela obtěžovat :D Mimo tržnici samozřejmě moc jít nemůžete, páč tam parkují a jezdí motorky, případně je tam bordel a nachcáno :D
Další šílené situace nastávají, když už jdete dovnitř. Jednou jsem udělala tu chybu, že jsem si prohlížela docela hezké černé kalhoty a nechala se tedy zatáhnout do krámu s tím, že to nějak ukecám. Dědek přede mne vyskládal nějaký úplně jiný, mmch. strašně shit kvality a začal o cenách. Já, že je nechci, že "single colour" - vytáhnul kupu dalších s motivy slonů O_o, tohle se opakovalo asi třikrát. Posléze vytáhnul alibaba trousers, já, že je nesnáším a on zase začal, jak je maj v tuctu vzorech :D znovu jsem zopakovala, že chci jednobarevný a ty, co visej venku. Po asi deseti minutách přesvědčování, kdy přede mne házel ten nejodpornější výběř věcí mi řekl, že ty černé mají v druhém krámě! :D Při odchodu řval něco o pašmínách! Samozřejme jsem dál nešla, páč jsem toho už měla dost.
Jelikož jsem si ale něco přeci jen chtěla koupit, musela jsem podobné anabáze absolvovat nejméně 5x, je to strašně unavující a musím říct, že v Jaipuru jsou ti nejvíce protivní prodavači z celého radžastánu. Cenu vám našponují do neuvěřitelných výšin a nejsnazší způsob, jak pak dostat zboží za tu vaši, je prostě odcházet pryč. Teď ovšem těch nákupů stejně lituji, protože jedny kalhoty se mi rozpáraly po dni nošení a celkově je to strašně hnusná kvalita všecko... To se ovšem týče jen těch dámských věcí, Mrož měl docela kliku a vše vypadá i lépe šité. Pro příště budeme vědět.
 |
| Takhle nějak to vypadá, sedíte na zemi/lavičce a před vámi se začínají pomalu hromadit věci. A nakonec pašmíny! :D |
Také se nám velmi osvědčilo si dopředu zjistit, kde jsou stánky s konkrétním zbožím, co sháníme - vše je tu totiž přesně očíslované a dá se to dohledat. Člověk se tak vyhne i mnoha nechtěným nákupům :D
Celí uondaní jsme tak večer dorazili na pokoje a řekli si, že druhý den kvůli výletu k Chand Baori opravdu vstávat nebudeme a uděláme si další prasoden.
Čuňačiny v Jaipuru - den druhý
Druhý den jsme vstali snad ještě o něco později, protože lenivý Mrož se ne a ne vyvalit :D já jsem mezitím hledala na Just Dial místa, kde šijou na míry obleky, prodejce tabáků do vodárny a obchody s kůží. Následně jsme všechny body zanesli do našich map. Je jinak nutné mít na paměti, že krámky postrádající čísla jsou obvykle už zavřené, nebo nahrazené jinými.
Já však nejdřívě chtěla zažít klimatizovanou samošku, kterou jsem viděla předchozí den při návratu domů. Naštěstí byla kousek od tailora (kde tentokrát Mrož bohužel neuspěl, protože dodací lhůta na hadry byla nejméně 10 dnů - no, budeme muset znovu do Udaipuru :)) a my si připsali na konto další fajn shopping experience. Zde vás alespoň nikdo neotravuje a máte možnost i veškeré zboží v klidu prohlédnout, bylo to jako naše tesco, prodávali potraviny, drogerii, věci do baráku i hadry. Byla jsem docela překvapená tím, jak moc tu frčí plasty - veškeré jídelní soupravy, průhledné nápojové pohárky...zdálky vypadají krásně, zdobeně, ale jak člověk dojde blíž, zjistí, že je to odporný smradlavý plast.
 |
| Reklama na dětské cukrovinky, ehm... |
Další plánovanou zastávkou byla známá čokoládovna Nib's Cafe doporučovaná uživateli TripAdvisoru. Pro nás to bylo must visit, protože dle recenzí zde servírují i dobrou kávu - a tu si zde v Indii opravdu nechceme nechat ujít. Mrož si objednal tradiční doubleshot a já capuccino. K tomu vynikající snídani v podobě zeleninové ovesné kaše - vůbec jsem netušila, že jde připravit i na tento způsob a je tak lahodná. Má drahá polovička pak vsadila na smažená vajíčka, toust, kuřecí klobásky a smažené houby. Porce to byly opravdu obrovské, takže jsme tam možná dobrou hodinku seděli jen tak a vytvářeli si místo pro čokoládové speciality. Já musela ochutnat jejich chilli čokoládu a výběr ze zákusků. Tady jsme se opět trefili do černého a užili si naprosto parádní čokoládové orgie. Někdy bych se tam snad i chtěla vrátit :))
Trhy jsme tedy pro tentokrát zvládli poměrně s přehledem a zbytečně se nikde nezastavovali. Pro kámoše jsem sehnala hromadu fakt absurdně znějících tabáků do vodárny - nechyběla ani ona proslavená bombaj pan masala chutnající po vonných tyčinkách a připomínající vůni města. Tu jsem si dovezla i z přechozí návštěvy Indie a stále na ni s láskou vzpomínám, doufám tedy, že bude chutnat i ostatním :D
Nakoupili jsme si do zásoby i nějaké ty čaje, protože klasická CTCčka tu seženete od 180 - 300 rupek za kilo, což je fakt neuvěřitelná cena :D koření na masala chai je už sice malinko dražší, ale pro zápaďáky taktéž pomalu zadarmu. Trochu jsme se zasmáli nákupům v Jodhpuru, kde za 200g ochuceného čaje chtěli nějakých 150rs. Já tedy taky něco vzala, má to hezké balení, velmi exotickou příchuť a vůni a především je to dárek. Jinak je ale vždy dobré si zjistit ceny předem. U všeho, co hodláte kupovat. Nejlepší je na to najít nějakého důvěryhodného místního, třeba majitele guesthousu, pokud je ochotný mluvit a neposílá s vámi syna na spice market ;)
Večeři jsme si pak užili přímo u Tonyho na jeho střešní zahradě, kde se opravdu parádně lenoší. Trochu mě mrzí, že jsme tu netrávili trochu více času, i ty reporty se tu píší nějako snadněji. Trochu majitele guesthousu podezírám i z toho, že naschvál udělal své pokoje tak malé a postele zbytečně tvrdé, aby všechny hosty vyhnal k sobě nahoru! :D
Žádné komentáře:
Okomentovat