Indie 2015 - den 22. (Nákupní šílenství a Albert Hall Museum)

Čas utekl jako voda a my se náhle probudili do posledního dne v Indii. Byli jsme hodně rozesmutnělí z toho, že je naše cestování už pomalu u konce. Za ty tři týdny jsme toho stihli zažít víc než za průměrný rok a bude hodně těžké se smířit s tím, že je to již u konce. Ačkoliv jsem i během dovolené stihla zařídit pár dalších aktivit, nemohu se dočkat příštího léta, kdy nás to snad čeká zas :)

Místa, která jsme v Jaipuru chtěli navštívit pomalu ubývala a já trvala na svém, že prostě musím do místního shopping mallu s poetickým názvem Pink Square. Chtěla jsem jen tak omrknout, jak si žije i takový lepší Ind, co za oblečení nakupuje a tak vůbec. Samozřejmě v tom byly jisté postranní úmysly, páč jsem si sama chtěla něco hezkého odvézt ;)

Třeba tohle si koupím příště! Instacosplay za 50e! :D

Ráno mrož zase neskutečně tulenil, hezkou dobu jsme se zdrželi i na snídani, takže jsme na místo dorazili někdy po jedenácté. Prvním překvápkem byli sekuriťáci u vchodu, kontrola přísná pomalu tak, jako na letišti a přitom hlídali naprosto prázdný obchoďák! Jakože wtf?! To byl snad nějaký svátek, o kterém jsem nevěděla, nebo to tu rekonstruují? To byly mé první myšlenky. Zamířili jsme tedy dolů, kde měl být nějaký super obchoďák, sjeli jsme po eskalátorech, kde čekala další ochranka a když jsme se zprvu vydali opačným směrem než byl onen obchoďák, zahvízdali na nás, že tam jakože ne! Tohle mě tu neskutečně vysírá.

Obchoďák opět ve formátu našeho Tesca, trochu větší a modernější než ten předchozí. Ale měli oblečení! Krom odporných napodobenin našich hadrů a značek jako Lee Cooper, se tu našlo i několik tradičních. Tady začaly nakupovací orgie. Sice jsem vždycky nadávala na zápaďačky, co se motaly do sárí, nebo tu po Indii běhaly v jiných tradičních oděvech, ve kterých vypadaly neskutečně směšně (o sárí to ovšem platí dvojnásob, prostě ho neumíme nosit, s buržoindem jsme se na tom shodli), jejich šaty mi prostě učarovaly. Do kabinky, kde jsem byla pod neustálým dozorem další sekuriťačky (ale kurvauž! chci se ukázat jen příteli, ne nějaký hloupý Indce!) jsem táhla asi 5 kusů. Jeden byl tak dokonalý, že po dlouhém přemlouvání od Mrože nakonec putoval i do košíku. Si nemyslete, já jsem spořivá osoba, donutil mě k tomu všemu mrož, aby sám neměl výčitky z toho, kolik má hadrů :D

Když už jsme toho obtěžování v krámě měli dost, sebrali jsme posledních pár nutností, ehm ehm lak na nehty, kajalovou tužku...a běželi pryč. U východu opět kontrola našich zavazadel a procvaknutí nákupního lístku :D ale aspoň tam byli muži, ti v tomhle bývají všeobecně méně protivní.

Vylezli jsme nahoru a co se nestalo?! Všude plno lidí a krámy se pomalu otevíraly. Ne, on nebyl žádný svátek, jen prostě průměrný Ind před obědem prostě makat nebude. Okolo té jedné hodiny bylo otevřené téměř vše! Incredible India :D Prolezla jsem další megaobchod, co měl tři patra a opět objevila překrásné šaty. Jenže náš rozpočet už tak dost utrpěl a musela bych si je vzít z vlastního a ještě jsem netušila, zda mi přišla výplata :D Mrož se zase zastavil u komiksových triček, ale nakonec si i přes mé naléhání žádné nevzal. Je fakt, že tohle člověk sežene i u nás no. 

Pak byl plán osvěžit se nějakým džusem v žrádlopatře. Dolezli jsme nahoru, našli náš obchod a objednali si. Ind, zda prej máme nějakou kartu. Jakože co? Jakou? Po asi deseti minutách jsme se dopídili k tomu, že musíme u nějakého rohu zažádat o stravovací kreditku, kterou nám tu nabijí na min 200 rupek a tou pak budeme platit. O_o Jak nám řekli, tak jsme udělali. Vybrali si nápoje a čekali. Jenže ouha. Opět zkurvený daně! Bez nich nám to krásně vycházelo, ale takhle jsme to museli ještě na poslední chvíli měnit. No co už..

Po koktejlech servírovaných v odporných plastových sklenicích jsem si řekla, že odsud obchoďák vyfotím. To se jim ale taky nelíbilo a měla sem pak strach, aby mě ještě nenutili ty fotky mazat :D jakože vůbec není celé centrum na internetech, fakt ne :D Dozrál čas na kávu, rozhodli jsme se otestovat indický starbucks - Cafe Coffee Day a přemýšleli, co dál. Pořád jsem měla v hlavě ty další překrásné šatičky a jelikož byl ještě dostatek času, chtěla jsem také navštívit Albert Hall Museum, abychom měli ten den i o něco kulturnější.

Ale hadry nejdřív. Vrátila jsem se do krámku a chtěla si jít vyzkoušet další šaty. To se ovšem neobešlo od asistence, která ale byla tentokrát milá. Nakonec jsem měla v rukou šaty dvoje, k tomu pasující legíny a ještě šálku. No co vám budu vykládat, vypadalo to úžasně. Indové mě neskutečně pochválili, Mrož nadšený, musela jsem si to vzít všecko! I když bych legíny měla doma, tohle jsou přeci ty spešl z Indie :D Po zkontrolování stavu svého účtu jsem ale chrochtala blahem, páč mě tohle všecko vyšlo na nějakých 1300,- Kč. No nekupte to! Příště skutečně seru na trhy a budu prostě chodit do jejich buržocenter, kde si vyberu opravdu padnoucí a kvalitně ušité věci! Tady mám totiž taky velikost průměrné oplácané Indky :)

S obrovskou taškou plnou nákupů jsme pak vyrazili směr muzeum. Byl to naštěstí jen kousek cesty a zdejší sbírka byla opravdu ukázková. Koncipované to tu bylo podobně jako v tom bombajském, kde měli kromě indických exponátů vystavené i předměty z jiných států a kultur. Našla se tu tak keramika z Maďarska, japonské vázy z období Meiji i egyptská mumie. Nás ale především zajímaly zbraně, které tu na Evropana působí neskutečně fantasy. Tu jsme rozeznali trpasličí sekeru, támhle assassínskou dýku nebo elfí šavli. Snažila jsem se vše i nějak nafotit i pro své známé, taktéž fanoušky historie, ale přes ta skla to jde opravdu dost obtížně. Hlavně, když je indické děti neustále zamatlávají svýma oslintanýma rukama! Vyfotila jsem i pár Indů jak fotí a celkově z toho všeho měla super náladu.

Večer jsme pak strávili na Tonyho zahrádce, kde jsme byli svědky přípravy tradičního pokrmu radžastánských poutníků a pokecali si s partičkou Japonců, co je tu ubytována s námi. Nějak se nám tam nahoře hrozně líbilo, takže jsme si tam lenošili až skoro do půlnoci. Tohle mi skutečně bude chybět!