Vesnice návratu
K Drussi to byl ještě dobrý týden cesty. Jak jsme se přibližovali, vyprahlé savany pomalu ustupovaly loukám a řídkým lesíkům. Hranici Větrných plání jsme měli skoro na dosah. Okolo poledne jsme se jako obvykle uchýlili do stínu ke krátkému odpočinku. Klid však příliš dlouho nevydržel. Záhy se z okraje lesa vynořila šestice jezdců v rudozlatých krojích. Věděli jsme, že to nevěstí nic dobrého, zpozorovali nás a my tak ztratili šanci na útěk. Zvířata, která osedlali už sama o sobě budila respekt - 6 silných nohou vyrvávalo trsy trávy a obrovská morda zakončená kly také nevypadala zrovna přátelsky. Netrvalo to dlouho a obklíčili nás.
Do popředí vyjela žena s dlouhými světlými vlasy, patrně jejich velitelka. Doprovázela ji další osoba, u které nebylo ani na první pohled poznat, zda je to muž či žena. Jak se přibližovala, všimla jsem si, že má dva páry očí - a ten druhý opravdu nepůsobil lidsky. Spíš jako by patřil nějakému hmyzu. Naskakovala mi z té bytosti husí kůže. Nejen z jejího vzezření, ale i z toho sebejistého postoje a dravostí, s jakou k nám kráčela. Po chvilce se k nim připojil další z jezdců - dříve možná zelenooký muž, ale druhý důlek zel prázdnotou, i když jsem stále měla pocit, že někde uvnitř jeho lebky něco je.
Samozřejmě chtěli vědět, co tu pohledáváme a naše obvyklá strohá odpověď, že jsme cestovatelé, je příliš neuspokojila. Nebylo těžké si domyslet souvislost s nedávnými incidenty ve Fazolově. Zvlášť, když nás začali k řeči vyzývat ve jménu duchů věků. Zelenooký mezitím kreslil do vzduchu obrazce. Nepoznávala jsem žádný z těch symbolů, ale o to víc jsem se měla na pozoru. Žena se snažila zjistit, zda jsme na cestě potkali i nějaké z uprchlíků. Všimla jsem si, jak moji společníci váhají s odpovědí, tak jsem se do všeho raději vložila. Jsou jisté situace, kdy se nevyplatí lhát, dokonce ani zamlžovat některé skutečnosti. A pokud už, musí to být provedeno s jistou grácií. Označovala je ve svém proslovu za heretiky - to samotné stačilo k tomu, abychom si měli začít dělat obavy. Pověděla jsem jí o skupinách, co mířili opačným směrem než my a snažila se sama pokládat otázky.
Situace ve Fazolově musela být mnohem horší a komplikovanější, než jsme si původně mysleli. Jen díky včasnému zatáhnutí vrtkavého osudu jsme se neocitli přímo v centru dění. Uprchlíci měli být šiřiteli nějaké infekce, ale těžko šlo z jejích slov poznat, o jakou nemoc se mělo jednat. Pokud bychom potkali jakéhokoliv z nich, zvláště popáleného, doporučila nám jeho likvidaci. Měli jsme možná zatracené štěstí, že si nás s nimi nespletli. Mág zřejmě dokončil vyvolání kouzla a nepatrně kývl na velitelku. Prý jsme čistí a Dvojku označil za Obo základní konstrukce. Poté se otočili k odchodu.
Ať už se pokoušeli o cokoliv, bylo jasné, že jejich kouzlo bylo narušeno a myslím, že jsem mohla zcela přesně určit původce. Výraz Obo se vždy používal pro loutky, Numenéry v lidské podobě, neživé schránky. Věděli jsme, jak bylo toto tvrzení vzdálené skutečnosti, ale řekla bych, že každý z nás si skutečně oddechl, když se konečně dostali z dohledu. Po cestě nám stále vrtalo hlavou, kolik pravdy bylo na ženině tvrzení a co všechno se mohlo změnit s příchodem fanatiků. Měli jsme se snad obávat podobného osudu jako Corinův kmen?
K večeru jsem se opět snažila promlouvat ke spojenci Dvojky. Potvrdila jsem si, že to byl právě on, kdo nás stínil před mocným zjišťovacím kouzlem a zároveň jsem byla o to důrazněji upozorněna na to, jak málo nám zbývá času. Snažila jsem se opět najít možnost, jak by mohl on sám s Dvojkou komunikovat, či alespoň prostřednictvím nějakého média - možná Ker'toka, ale každá z variant v sobě nesla značná rizika. Alespoň jsem se dozvěděla, že naším novým cílem bude "Vesnice návratu" ležící poblíž plání Černého hřbetu. Stačilo jen přijít na to, jak se na místo dostat.
Rozhodli jsme se jít podél Větrných plání, abychom se vyhnuli dalším nečekaným střetům. Jen málokdo by se odvážil tak blízko a široko daleko nebylo nic, co by stálo za tu případnou námahu. V dáli jsme občas zahlédli obří vážky obývající pláně a mohli pozorovat roztodivné pletence kmenů stromů odolávající nelítostným větrným smrštím. V jednu chvíli se začalo tvořit i malé tornádo, naštěstí stejně rychle zaniklo. Okraj plání byl naštěstí zřetelný a vypadalo to, že za jeho hranicí nemají ty podivné síly už žádný vliv.
Se stmíváním jsme se trochu odklonili, abychom si našli další tábořiště a pro jistotu vyšplhali do větvoví jednoho ze stromů. Moji společníci zabředli do další nekonečné debaty a já si mezitím našla ideální místo ke spánku. Sotva jsem však zavřela oči, přerušil vzdálené zvuky klevetění hluboký tón. Ker'Tok začal pokřikovat něco o útoku a na hranici zorného pole jsem ještě zachytila Corina, jak se zmítá v záchvatu. Instinktivně jsem propátrala svými rozšířenými smysly okolí a snažila se nalézt jakékoliv nevítané stopy po magii. Místo obvyklé odezvy se mi ale začal rozmazávat obraz před očima.
Náhle jsem se probrala uprostřed obrovského neznámého města, vysoké stavby mířily až k nebesům a z jejich zlatavé barvy až pálil zrak. Samotná zem se utápěla v jednolité šedi. Jaktěživ jsem o takovém místě neslyšela. Bylo to snad nějaké komplikované kouzlo, které mě uvěznilo v nekonečném labyrintu budov? Chtěla jsem zkusmo udělat pár kroků, když se přímo přede mnou objevil Ker'tok; oblečen byl do podivně přiléhavého oděvu z jednoho kusu látky. Co bylo ale ještě podivnější - znovu měl na hlavě vlasy i obočí. Stačil jediný pohled k mým patám, abych zjistila, že jsem na tom úplně stejně. Muselo se tedy jednak o nějakou skutečně sofistikovanou senzorickou projekci. Vše působilo ta reálně, že by nebylo těžké se tu naprosto ztratit. Navíc jsme na sebe s Ker'tokem evidentně reagovali. Lapit dvě osoby v naprosto shodné iluzi je dílem hodným mistra.
Zakrátko k nám dolehly i lidské hlasy a pocítili jsme závan větru. Okolo se proplétaly stíny a na zemi se vytvořily dva pruhy. Jeden působil, jako by se hýbal, i když nikde nebyl vidět žádný výstupek, nebo ostrá hrana. Postavila jsem se na něj a skutečně se začala posouvat hlouběji do středu města. Jak jsme se ale začali přibližovat, objevily se kolem nás stínové přízraky s dlouhými úponky siluetou nápadně připomínající Strážce. V hlavě mi zněla jejich slova, neustále se opakující smyčka, až jsem měla problémy udržet koncentraci. Do toho se náhle ozval Dvojkův hlas a celá scéna se začala bortit, jako by udeřil palicí do skla. Tříštivý zvuk se mi odrážel v uších a než se mi jej podařilo vyhnat z hlavy pryč, uvědomila jsem si, že znovu stojím na místě, kde jsem se propadla do iluze.
Kousek opodál stál dvojka a ukazoval za sebe. Stát tam Corin, zlatě zářící oči otevřené dokořán a rukou svíral svůj vlastní krk. Začal k nám mluvit, ale slova rozhodně nepatřila jemu. Dvojkův společník jej využil jako médium a nabádal nás, ať ho dovedeme do nějaké jeskyně. Prý tam na něj bude čekat nová schránka a naše cesty se se mohou rozdělit. Než se tak stane, může s námi komunikovat skrze Corina. Dvojka k tomuto účelu prý nebyl vhodný, neměl požadovaná nadání. I tak jsem tu bytost nabádala, ať Corina využívá jen výjimečně, stále jsme netušili, co byl zač a nechtěla jsem riskovat, že kterýkoliv z mých společníků dojde k nějaké újmě. Stejně tak jsem trvala na tom, aby se odpoutání od Dvojky obešlo bez jakýchkoliv ztrát.
Než jsem ale stačila vyložit na stůl další požadavky, obraz před očima se mi znovu změnil. Ocitla jsem se někde na louce, ale než jsem se stačila pořádně vzpamatovat, shlížela jsem z věže...jeden vjem střídal druhý a nezdálo se, že by to mělo kdy nabrat konce. Už jsem cítila, jak se mi pod tím tlakem tříští vědomí, snažila jsem se zakrýt si rukama oči a vytvořit si kolem své mysli hradbu, nebo alespoň tenkou skořápku, která by ji před návalem takového množství informací ochránila. Útoky začaly postupně polevovat a chvilku jsem měla dojem, že se vznáším ve vzduchoprázdnu. Brzy jsem ale ucítila půdu pod nohama a prohlížela si zmatené tváře svých společníků. Jen Corin chyběl...
Vynořil se zčistajasna z obrovské temné koule, která ho doslova vyplivla. Zem pokryla nepřirozená jinovatka. Vypadal zdrcený. Oči už mu přestaly zářit a mumlal něco o tom, jak naposledy viděl Šedé pláně. Obklopil ho pocit samoty a už téměř svou bitvu vzdal, když se v dáli objevilo příznačné bílé světlo. Něco ho přivedlo zpět. Znovu nalezl důvod, proč pokračovat. A tím důvodem jsem prý byla já. Dvojka s Ker'tokem začali na jeho účet okamžitě žertovat a já jen stěží zvládla skrývat, jak moc mě jeho slova zasáhla. Vrátila se jako ozvěna z dob, které jsem chtěla nechat dávno za sebou. Moc dobře jsem si uvědomovala jejich význam, i krutý příslib, který v sobě nesou. A nechtěla jsem to všechno prožívat znovu a znovu...
Raději jsem navrhla, že bychom si měli odpočinout, abych se vyhnula dalším nepříjemným rozhovorům a nechala Ker'toka držet první hlídku. Měla jsem problémy usnout, ale mohla jsem spánek alespoň předstírat. V půli noci jsem ho měla na stráži vystřídat. Ještě mi dal nějaký lektvar, který mě měl udržet bdělou. Zkusila jsem si dát pár kapek, ale okamžitě na to jsem musela usnout tak tvrdě, že mě neprobudilo ani svítání, ba dokonce ostré polední slunce. Naštěstí jsem další noci, kdy jsem konečně otevřela oči, zjistila, že i moji společníci stále dřímají. Rozhodla jsem se o celé události taktně pomlčet a předstírat, že se vůbec nic nestalo.
Ráno jsem se pustila do přípravy snídaně a snažila se z hlavy vyhnat události předchozích dnů. Vracela se mi nejen Corinova slova, ale i vize, kterou jsem sdílela s Ker'tokem. Musela mít nějaký zvláštní význam, jinak by těžko prošla skrze všechny vystavěné zdi. Koutkem oka jsem spatřila, jak se Corin podivně baletním krokem přesunul o kousek dál a pronášel něco o meditacích. Až moc nápadně jeho výstup připomínal Dvojkovy taneční kreace. Teď mě o to více zajímalo, co se mezi nimi vlastně stalo.
Odtáhla jsem si Dvojku stranou a snažila se z něj vymámit víc. Svěřila jsem se mu se svými obavami ohledně sdílených vzpomínek - nemyslela jsem si, že je v pořádku, aby ve své mysli přechovával zážitky bez fyzické paměti, bez návaznosti na jeho vlastní. Bylo vidět, že i Corinovo tělo mělo s těmi pro něj nepřirozenými pohyby značné potíže. Na druhou stranu se dá mysl ale opravdu snadno oblbnout a mohli dokonce ztratit povědomí sami o sobě, svou identitu. Jak jsem dál vyjmenovávala všechny možné dopady, ani jsem si nevšimla, jak se ke mně Dvojka přiblížil. Chtěla jsem mu povědět i o svých vizích, ale místo toho mě k sobě stáhl a prudce políbil. Ač jsem na rtech ucítila chladný kov, bylo mi jasné, že to měla být Corinova ústa. V šoku jsem se nezmohla na jakýkoliv odpor a zůstala stát na místě jako opařená. Dvojka se začal chvatně omlouvat, až celá situace přešla do trapného ticha. Nejenže oba sdíleli stejné pocity, ale ještě na sebe začali žárlit. Byla jsem v koncích. Tady jsem se nemohla schovat za tlusté zdi paláce. Musela jsem s nimi pokračovat dál na naší společné cestě...
Ti dva se díky tomu všemu začali neuvěřitelně doplňovat, kradli si slova a celkově vše na první pohled brali s naprostou lehkostí. Stačila ale chvilka pozorování a člověk zachytil mnohem zlověstnější spodní tóny naplněné vzájemnou řevnivostí. Potřebovali jsme se dostat k té jeskyni, hodně rychle.
Díky vizím jsem měla kdesi vzadu v paměti ukrytý obraz místa, kam se máme dostat. Jak jsme se blížili našemu cíli, začala jsem poznávat jeho okolí a rozpomínat se na cestu. Překonali jsme Černý hřbet a přešli přes jeho severní okraj. Znamenalo to sice nejméně půldenní zacházku, ale zato bezpečnou a dobře schůdnou cestu. Míjeli jsme i místo, kde se rojili hmyzí válečníci - vypadalo spálené a vše nasvědčovalo tomu, že tudy projel celý kontingent. Po hluboké brázdě, kterou po sobě zanechal, jsme ale konečně došli ke zdroji vody. A nebyl to nějaký obyčejný pramínek, ale jezírko, kde jsem se mohla konečně vykoupat. Věděla jsem, že mě budou oba muži nejspíš žádostivě pozorovat, ale touha po alespoň nějakém zdání čistoty byla silnější.
Po krátkém odpočinku jsem je zavedla ještě o něco jižněji, přímo k úpatí hor. Vyhlížela jsem město strategicky umístěné v obručí skalisek, ale marně. Trochu nejistě jsem tedy zvolila směr, abych skupinku dovedla k ruinám, které možná skutečně někdy byly městem. Z toho pohledu až zamrazilo. Jak byla ta bytost, co nás sem přivedla vůbec stará? Už stačilo jen najít vchod do jeskyně. Chtěla jsem projít skrze trosky budov a zamířit přímo ke skalám, kde bych jej čekala, ale Corin mě zadržel a tvrdil, že cítí silné záchvěvy energie přímo pod našima nohama. A skutečně. Postupovala jsem podél zborcených stěn a chtěla dojít ke středu, možná místu, kde kdysi bylo náměstí. Sotva jsme překročili nějakou pomyslnou hranici, zjevily se před námi dva průchody, z jejich středu jasně pulzovala magie. Stačilo udělat jen krok...
Žádné komentáře:
Okomentovat