Indie 2015 - den 1.

Indie 2015 den 1. - přílet do Jaipuru

Stále nemohu uvěřit tomu, že jsem zpět. Letenky jsme si objednávali už v září minulého roku, v době, kdy jsem neměla vlastní bydlení, práci sotva překonala zkušebku a vůbec netušila, co bude za týden, natož za rok. Ještě jsem se smála tomu, jak se kvůli téhle cestě nesmím rozejít a budu muset vydržet s novým partnerem ještě tak dlouhou dobu. Jenže ono to všechno uteklo jako voda. V práci jsem si začala být jistější, přestěhovala se, zařídila si veškeré vybavení bytu a najednou začala řešit očkování a nákupy prvních nezbytností...
Do odletu pak zbýval měsíc, kdy jsem se znovu vydala na indickou ambasádu a šla si vyzvednout vízum. Tentokrát se nekonala žádná krasojízda s protivným Indem; člověk si vše pohodlně vyplnil online (díky čemuž se mohl i splést a zkusit si to znovu, třeba v případě, kdy si poplete mámu s tátou :)) a za přepážkou ho čekala příjemná česká asistentka.

S Marošem jsme pak pomalu začali dávat dohromady itinerář a dlouhé večery trávili zjišťováním vstupů, odjezdů a dalších nezbytných informací, ačkoliv nám bylo jasné, že spoustu z toho budeme vyřizovat až na místě. Hlavní inspirací nám byla samozřejmě Lonely Planet, kde jsme si našli i první ubytování - chtěli jsme mít po příletu alespoň nějakou jistotu a možnost si pořádně odpočinout. Veškerá komunikace probíhala přes e-mail a byla opravdu velmi vtipná. Na naši krásnou žádost se nám totiž dostalo odpovědi "Welcome! Om Shanti love". Brali jsme to jako ano, jste tu vítáni, přijeďte, čekám na vás :D

Datum odletu se stále blížilo a já byla náhle poslední den v práci, úplně klidná, natěšená a tak nějak čekající, kdy se ozve cestovní horečka. Jedna z mých kolegyň se ji snažila trochu pomoci tím, že mi přeposlala prohlášení Ministerstva zahraničních věcí o nebezpečných povodních řádcích v oblasti, kam se zrovna chystáme. Pro jistotu jsem už přislíbila své místo jinému kolegovi, ale závěť jsem nakonec sepsat nestihla :) Mé milované mačkoně rozhodně zdědí rodiče, kteří se mi o ně teď s láskou starají a ten zbytek je tak nějak nepodstatný :))

V den D jsme vstávali pekelně brzo. Odlet z Prahy byl v 10:35 a jelikož jsem paranoidní a nevěřím příliš svému orientačnímu smyslu, chtěla jsem tam být alespoň o tři hodiny dříve. Teď už je mi jasné, že to bylo trochu zbytečné, ale jistota je jistota. Předem jsme si nastudovali všechny potřebné kroky, protože já to stihla za ty tři roky samozřejmě všechno zapomenout. Z letiští jsem měla vlastně mnohem větší hrůzu než ze samotné Indie. Taky jsem k tomu měla dobrý důvod, když se mi podařilo nás "ztratit" hned na tom prvním, kde jsem si neuvědomila, že odlety z terminálu 2 jsou ve vrchním patře. Ještěže jsou všude informační stánky.

Pražské letiště asi netřeba představovat, na to, jak je malé, je pekelně drahé. Takové ceny neměli ani ve Frankfurtu, což je snad největší letiště v Evropě! Ale hejty stranou, Mrože čekal jeho první let! Nadšení jsme z toho byli pochopitelně oba - letadla nás jednoduše fascinují. Už jen to, jak dokáže tak obrovitánská a těžká věc vůbec vzlétnout, je úžasnou ukázkou lidského génia. K našemu potěšení jsme ještě vyfasovali místa hnedka u okénka, takže jsme se k němu ukázkově nalepili a jásali. Za cca hodinku jsme pak opět vkročili na pevnou zem a psychicky se připravovali na další, o něco delší let.

Z frankfurtského letiště jsme byli nadšení, vše bylo perfektně značené a při přestupu v rámci terminálu jsme si užili i krátkou jízdu místní nadzemkou. Jelikož zde byla i kafata o něco levnější jak v Praze, na chvilku jsme zakotvili u Starbucks a chtěli doplnit zásoby kofeinu. Jejich kafe mi nikdy nepřišlo bůhvíjak dobré, ale bylo pitelné. Ovšem ne na letišti. A když už to píši já, byl to fakt kekelhumus. Míň jsem se čertila i z našeho korporátního instantu, když nás teď přesunuli do nových kanclů bez kafomatu :D údajně ho dodají někdy v září, takže akorát po mém návratu.

Netrvalo to dlouho a už jsme nastupovali do krásného boeingu 737 mířícímu do Bombaje. Sice jsme tentokrát seděli uprostřed, ale nakonec to asi ani ničemu nevadilo - dolehla na mě únava a já většinu cesty víceméně promžourala, nebo se snažila zabavit u jednoho indického dramatu. Musím tu ale vyzdvihnout naprosto úžasný servis Lufthansy. Zvlášť, když na svého letušáka promluvíte německy - takovou radost vidíte málokdy. Jídla byla výtečná a let proběhl bez jakýchkoliv komplikací. Cestou jsme si ještě pročítali hororové příběhy o přestupech na bombajském letišti a já se už nemohla dočkat jeho červeného, plesnivého koberce.

Jenže ono se nic z toho nekonalo! Za ty tři roky zvládli Indové bombajské letiště kompletně zrenovovat a veškeré odbavování na imigrančím, u zavazadel a dalších security checků probíhalo až podezřele hladce. Na informacích jsme se posléze dozvěděli, že pro vnitrostátní přestupy se máme vydat od převzetí zavazadel doprava, kde naše bágly opět odevzdáme a pak si nastoupíme do autobusu, který nás pohodlně na vnitrostátní terminál, vzdálený několik km od toho mezinárodního, dostane. Jak řekli, tak se také stalo. Jediné překvápko mě čekalo jen při jedné kontrole, kde se jedna z pracovnic hrozně divila tomu, že nekouřím :D

Během čekání na poslední let jsem tak měla dostatek času k tomu, abych do sebe dostala celkem slušné latté za nekřesťanských 160 rs a začala sepisovat report. Čekání na let bylo celkem dlouhé, ale dost mě překvapilo, že signál k boardingu začal svítit už asi 50 minut před odletem, šli jsme tedy za davem, kde si nás odchytla zaměstnankyně letiště, které se nelíbila absence nějakých visaček na příručním zavazadlu. To, že bychom se tam bez projití security nedostala, si vysvětlit nenechala. Lehce vystreslí jsme tak běželi zpět a předali batožiny chlápkovi od bezpečnostních kontrol. Sice bylo za pár minut hotovo, ale fronta mezitím zmizla a my stihli jen tak tak naskočit do autobusu, který nás vezl ještě někam kekelně daleko. Zřejmě jsme předtím vystoupili na nějaké menší části terminálu, nebo fakt nechápu jejich systém.

Jelikož máte možnost číst tyto řádky, poslední let jsme zvládli bez úhony na zdraví, vybral si jen svou daň na únavě, která nás poté začala s různou intenzitou pronásledovat. Pokaždé se na nějaký okamžik stáhla, aby posléze v ještě horší obdobě vyrukovala. Jaipurské leiště je hrozně malé, dokonce až tak, že na něm není možné vyměnit si peníze, pokud se ovšem nesmíříte s nesmyslným kurzem prepaid taxi stánku. To jsme neudělali, něco nám přeci jen zbylo z bombaje. Vydali jsme se tedy rovnou před budovu a nechali se odchytit odvozem do města. Nebylo to sice nejlevnější, ale první a poslední den jsem se nehodlala stresovat. Zavezl nás alespoň až k patě našeho nového domova.

Tony guest house vypadá přesně jako na fotografiích dostupných na netu, působí to tu jako takové ještírkovské doupě, ale u cestovatelů je to tu skutečně oblíbené, o čemž svědčí i jeho obsazenost. Dostali jsme poslední pokoj pro dva za 300 ruper, kde krom postele se dvěma polštáři není vůbec nic. Dobré ale je, že víc toho ani nepotřebujem :)) WiFi tu je zdarma, takže mohu své blízké uklidňovat občasnými zprávami. Navíc je tu krásné posezení na střeše, kde si může dát člověk zadarmo masala chai a jen tak si relaxovat. Specielně pro nás se tu ještě objevila kočička se třemi úplně nejvíc roztomilými koťátky, prostě nádhera!

Ráno jsme tedy vyrazili do víru velkoměsta, abychom splašili něco k jídlu a vyměnili si peníze. Žádný kulturní šok se zatím nekonal, jen Mrož je stále trochu nesvůj z anarchie přecházení přes ulici. Místy si to ale evidentně užívá, stejně jako já. zpočátku se nám dokonce i dařilo odhánět většinu rikšáků, ale nakonec nás jeden přeci jen k výletu ukecal. Nabídl nám vyjížďku k Monkey temple a zkusil všechny možné praktiky, co jsem si pamatovala z předchozí návštěvy :) ale co, opice nikoho neurazí. Vzal nás navíc přes staré Pink City, které na nás udělalo neuvěřitelný dojem - Jaipur je opravdu nádherný a v mžiku jsem si to tu i přes typické atributy indického města hned zpočátku oblíbila.

Monkey temple byla taktéž dobrá atrakce, se smluveným průvodcem a pytlem buráků jsme vyrazili vzhůru a krmili hladové opice. Některé byli dokonce tak oprsklé, že po mně skákali :D asi se jim líbil můj růžový batoh! Jelikož jsem zvyklá od koček, nijak zvlášť mě to nerozhodilo a z vrcholku samotného chrámu byl úchvatný výhled na město. Cestou se nás pokoušela trochu obrat ještě krotitelka hadů, takže máme s mrožem i parádní fotky s kobrou, za dvacet rupek, no neber to. Co se však smlouvání týče, jsou tu skutečně mnohem tvrdší než na jihu a fakt je třeba dávat si pozor. Hlavně si přesně domluvit ceny předem :)

Po výletu do chrámu jsme chtěli zas trochu klidu, takže jsme se nechali vyhodit na MI Road, že se půjdem někam nabaštit a domů, měli jsme takovou první krizi ze spánkového deficitu. V nedaleké kavárně jsme ale opět změnili plán a řekli si, že ještě jeden okruh městem přeci nějako zvládnem! Vrátili jsme se zpět a postupně si prošli Hawal Mahal, kde jsme si koupili složený lístek i pro ostatní pamětihodnosti a zažili první indický bribe - pro studenta je totiž lístek za 200 a dospělého za 400. Pokladník nás teda dal oba jako studenty za 500, takže jsme na tom každý ušetřili stovku a byli spokojení. Vnitřek paláce opět nádherný a my museli zkonstatovat, že fakt zbožňujeme místní architekturu.

Abychom maximálně využili den, pokračovali jsme směrem k City Palace, kde bylo hnedle několik zajímavých expozic, krom tradičních slavnostních oděvů a sbírky zbraní jsme například viděli i místnost, kde probíhala setkání s váženými diplomaty. Bohužel bylo zakázáno vnitřní prostory fotit, ale ta dvě imperiální křesla vepředu, kde jsme si hnedka představili sedět naše kočky na nás udělala dojem :D

Chtěli jsme pak pokračovat ještě nedalekou observatoří, ale už nám nezbývaly síly. Vrátili jsme se zpět na hlavní ulici a snažili se splašit láhev vody, ukázalo se to jako téměř nadlidský úkon při jehož plnění jsme už opravdu mleli z posledního :)) nakonec se však zadařilo a my se rozhodli vzít si rikšáka domů. Byl to ještě kus cesty, ale za stovku rozhodně nestál, když řidič slevil na dvacet, tak jsme už s radostí naskočili. Zřejmě si všiml naší únavy, tak pak ke konci požadoval 70, ale jasně jsme mu dali najevo, že taková naše dohoda nebyla a odjel s nepořízenou.

K Tonymu jsme dorazili krátce po páté a zmohli se akorát na sprchu. Já tedy ještě stáhla fotky a pak po vzoru mrože zalehla. Na rozdíl od něj jsem se tedy ještě probrala, abych mohla dnešní zápis dokončit. Pevně věřím, že ten spánkový deficit nějak doženu. Teď je okolo půl desáté a mně se pomalu zavírají oči, takže brzy půjdu pokračovat v předchozí činnosti :)


P.S.- Fotky dodám později, na jejich nahrávání tu jsou moc pomalý iternety ;)