Uprchlíci
Utábořili jsme se u ústí cesty vedoucí k Fazolovu. Sice nás čekalo ještě hezkých pár dnů cesty, ale okolí začínalo vypadat povědomě. Mnozí z nás navíc hořeli zvědavostí dozvědět se, co se ve městě stalo. O večerní program u táboráku se pro tentokrát postaral Corin. Snažil se svému obecenstvu přiblížit základy jejich víry. Pro ně je Numenéra vše kolem nás, prostupuje každou stavební buňkou a je její neoddělitelnou součástí. Jejich učenci pak dovedou tuto znalost využít ve svůj prospěch a ohýbat tyto mocné síly podle své vůle. Corin byl sice stále na počátku této cesty, ale jistý talent mu upřít nešlo.
V noci jsem se opět stala obětí opakujících se vizí, ale bohužel se mi nepodařilo zjistit nic nového. Potřebovala jsem čas už jen na to, abych si rozmyslela, jak správně formulovat otázky. Zatím se však entita ve Dvojkově hlavě nechovala nijak agresivně a nebyly z ní cítit žádné vlny nepřátelství, což bylo prozatím dostatečně uklidňujícím faktorem.
Další dny probíhaly v poklidu. Se svými společníky jsem se vídala jen při společných přestávkách a k večeru. Moc jsme toho ale nenamluvili. Netrvalo to ani tak dlouho a na obzoru se vynořila fazolovská věž. Z druhé strany tvořily jasnou hranici Větrné pláně - hříčka přírody, kde větrné proudy brázdí zem různými směry a s rozdílnou intenzitou. I místní vegetace se těmto nehostinným a proměnlivým podmínkám dokázala přizpůsobit. Rostliny tu rostou zakrslé a jejich stonky jsou mimořádně flexibilní, aby dokázaly odolávat náporům živlů. Některé z nich se dokonce stahují hluboko do půdy. Dřeviny pocházející odsud patří právem k jedněm z nejdražších.
My se tomuto nevyzpytatelnému místu samozřejmě hodlali vyhnout velkým obloukem. Sotva se však cesta začala stáčet kolmo k hranici, zahlédli jsme před sebou oblaka zvířeného prachu, jaký by vydávala jen opravdu početná skupina cestujících. Therek zvolnil tempo a záhy se před námi objevili první z nich. Nebyla to však žádná obchodní karavana, jak jsme se původně mylně domnívali, nýbrž lidé obtěžkaní vším, co si stačili na poslední chvíli zabalit - uprchlíci. Nebylo těžké si dovtípit, odkud utíkají. Vůdce karavany hnedle zastavil stonožku a snažil se od nich alespoň odkoupit děti; dle něj je akorát zdržovaly. Vysloužil si tak řadu nepěkných pohledů a nadávek.
Já se také snažila některé z nich zastavit, abych zjistila, co je z města vyhnalo. Konečně se objevil i někdo sdílnější; vše prý začalo ve chvíli, kdy do Fazolova dorazila skupina rudozlatých a snažila se město násilně obsadit. Zatím pobíjeli jen místní kněží, ale bylo jen otázkou času, kdy bude jejich hněv namířen i směrem k civilnímu obyvatelstvu. Nevěřila jsem svým uším, ale táhlý průvod čítající možná i stovky zoufalých jedinců dokazoval trpkou pravdu. Spodek věže se znovu rozzářil a ulice osvětlovaly hořící hranice. Jedna ze skal poletujících kolem věže se patrně jako předzvěst zlých časů rozpadla a zbylé tři se přesunuly. Fazolov byl dle slov uprchlíka prokletý, nasvědčovaly tomu už i předcházející deště, které sice zapříčinily dozrání veškeré úrody, ale tu už neměl kdo sklidit. Popis veškerých událostí až bolestně připomínal Corinovy vzpomínky na nájezd Kněžích Pravdy.
Za takových okolností jsme Fazolov samozřejmě nemohli navštívit. Bylo by to až příliš riskantní a sama bych nejspíš ani nechtěla vidět, jak jeho ulice vypadají teď. Plán cesty musel být změněn a brzy jsme se měli od karavany odloučit. Ještě jsem se Thereka rychle optala, kde se budeme moci po skončení naší výpravy sejít a vyzvedla si svůj příděl zásob. Sice byly poměrně skromné, ale kvůli vynechané zastávce ve městě jsme nemohli doufat ve víc. Rozloučili jsme se a vydali se blíže k hranici Větrných plání, kde by nás nemuselo potkat podobně nepříjemné překvapení. Předpokládala jsem, že tomuto místu se budou uprchlíci i rudozlatí přirozeně vyhýbat. Návštěva sousedních vesnic taktéž nepřipadala v úvahu - bylo jasné, že dřív nebo později se kněží dostaví na návštěvu, pokud tam tedy už dávno nebyli.
Cestou na jih jsme konečně začali míjet i několik menších studánek, kde jsme si mohli doplnit zásoby vody a trochu se osvěžit. Dvojka u sebe pozoroval znovu návrativší chuť a Ker'tokovi se podařilo konečně opravit i Corinův meč. Situace ve Fazolově jako by se nás vůbec nedotýkala. Až do okamžiku, kdy jsme si všimli, jak se prudce stočily naše stíny před nás. Jako jeden muž jsme se otočili k věži a byly svědky opravdu nebývalého představení; k nebi stoupal proud světla, v jehož centru se vznášely kulaté jasně zářící body a mířily stále výš. Po nějaké době se začaly snášet zpět. Byli to snad zástupci Boží armády, jež přišli osvobodit místní? Nebo se skutečně někomu podařilo odhalit tajemství věže a vystoupil až na samotný vrchol? Jedna část mého já toužila znát pravdu, ale rozum naštěstí zavelel udělat krok zpět. Světelné představení pokračovalo až do noci, kdy vyvrcholilo ukázkovou barevnou šou, paprsek světla zablikal postupně všemi barvami a najednou byl konec, tma.
Stále poněkud napjatí jsme ulehli ke spánku a rozdělili si hlídky. Někdy v polovině noci mě ze snů vytrhl alarm. Zaslechla jsem hlas dvojky upozorňující na vetřelce. Snažila jsem se ve tmě nějak zorientovat a především najít své zbylé společníky, vypadalo to ale, že už byli dávno na nohou a snažili se najít onoho výtržníka. Ačkoliv jsem vůbec netušila, co se vlastně stalo, začala jsem po vzoru ostatních prohledávat okolí - jenže běžné smysly k tomu rozhodně nestačily. A na rozdíl od těch magických nebyly vlastně ani tak trénované. Až když jsem se pokusila podívat jinak, dostalo se mi odezvy. Zavedla mě kus od tábořiště k menšímu paloučku a mířila dolů, pod zem.
Celá zaujatá objevem jsem se jala zkoumat místo podrobněji. Bylo mi jasné, že pod tenkou vrstvou zeminy je něco ukrytého a to něco se mnou nějakým způsobem komunikovalo. Zvídavost opět zvítězila nad obezřetností a v mžiku se zem pod mýma nohama rozzářila do ruda. Skrz hlínu se prodraly čtyři mechanické úponky a vytvořili kolem mě pomyslnou klec. Zemina se nadzvedla a já začala stoupat s ní. Na poslední chvílí jsem proskočila mezerou v mříži a octla se tak tváří v tvář temnému obrovi. Z hrudi mu vystupovalo snad více než 20 vlnících se chapadel a na vršku hlavy rudě žhnuly tři páry očí. Zírali jsme na sebe a já náhle, strachy bez sebe, nebyla schopná jakékoliv reakce.
Vzápětí však vyběhl Corin a než jsem ho stačila varovat, tasil svůj meč a vrhl se přímo na bytost přede mnou - ta ho však jednou ranou smetla a odhodila kamsi do křovin. Slyšela jsem, jak se rychle přibližují i Ker'tok s Dvojkou, musela jsem jednat rychle. Snažila jsem se mu nějak naznačit, že jsme s ním nepřišli bojovat, jenže to by proti jeho dalšímu pátracímu úponku nesměl Ker'tok pozdvihnout zbraň. Dostalo se mu pak stejného uvítání jako Corinovi. Ještě jsem zdálky zaslechla jeho výkřik a několik nadávek, což mi alespoň prozradilo, že je naživu. Znovu jsem k bytosti před sebou promlouvala; vůči mě zatím nevyvinul žádnou agresi a nějak intuitivně jsem tušila, že se za těmi šesti rudými skvrnami skrývá i vědomí. Jakmile jsem své společníky označila za přátele, znovu svými úponky zapátral po okolí a opatrně je i přes jejich protesty postavil vedle mě.
Jak se z něj postupně odlepovaly další kousky zeminy, začínal mi stále víc a víc připomínat mechanické Strážce, co sloužívali Jantarovému papeži jako městské hlídky. Pokud by tomu skutečně bylo tak, mohlo se přímo pod našima nohama klidně nacházet nějaké stovky let zapomenuté město, nebo mocný artefakt, jež měl tento mechanický obr za úkol strážit. Ať už tomu bylo jakkoliv, chtěla jsem tomu přijít na kloub, Jen těžko byste si dokázali představit, jak nesmírnou hodnotu by mohly být informace od tak staré bytosti, kolik zapomenutých pravd mohlo být odhaleno! Jenže takové poznání mi nebylo souzeno...
Pomalu jsem přicházela na způsob, jak se Strážcem komunikovat. Naše mysly se střetly a společně jsme se snažili najít společný jazyk. Prolamovali jsme jednu zeď za druhou, dokud zcela nevymizely. Sotva jsme spolu byli v naprostém souznění, veškeré vjemy přerušila ostrá bolest. Umíral. A já mu byla u konce jeho poutě tichým společníkem. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy a zaplavil mě pocit obrovské beznaděje. Jako by umírala část mě samotné...
Bylo mi okamžitě jasné, kdo to udělal. Otevřela jsem oči a okamžitě se ve mně vzedmula obrovská vlna hněvu. Nad hlouposti jejich počínání i obrovskou nespravedlností, ale především hlubokou, osobní ztrátou. Rozčílila jsem se a pustila se s Ker'tokem do hádky. Sice to byl Corin, kdo mu zasadil poslední ránu, ale nebyl tím nejhlasitějším, kdo tento hrůzný čin podporoval. Tolik toho bylo ztraceno! Jen kvůli jejich ukvapenosti. Snažila jsem se jim vysvětlit, že se jednalo o inteligentní bytost, ale vůbec nebyli ochotní naslouchat. Ker'tok mě dokonce nařkl z toho, že jsem byla ovlivněna. Taková urážka! To bylo také tou poslední kapkou, kdy jsem se rozhodla, že se o tom s nimi nemá smysl dohadovat. Nechala jsem je, ať se vrátí do tábora a sama zůstala u nehybného těla Strážce. I když by leckdo mohl namítnout, že byl už jen bezcenným kusem kovu, cítila jsem se zahanbeně. Kladla jsem si za vinu to, co se mu stalo. Zůstala jsem u něj, abych se alespoň rozloučila, to bylo už teď také to jediné, co jsem zmohla.
Po návratu do tábořiště jsem s nikým nepromluvila ani slovo. Mlčky jsem si rozložila deky a ulehla ke spánku. Krátce po rozbřesku jsem se znovu vrátila ke Strážci, abych si palouček mohla lépe prohlédnout. Tušila jsem, že tam nebyl umístěn jen tak. Jeho pravý bok stále hyzdil hluboký šrám, z něhož vytekla tekutina podobná vosku. Řez odhalil vnitřní tkáň nápadně připomínající včelí plástve. Nemohla jsem se na něj ale takto dívat dlouho... Stálo mě už dost přemáhání, když jsem zabořila kus od něj ruce do hlíny a začala hrabat. Kusy zeminy šly snadno odhrnout a odhalily ve svém nitru krystal velký jako dlaň. Opatrně jsem jej vyjmula a očistila od zbytku nečistot. Sotva na něj dopadly sluneční paprsky, rozložily se do celého spektra barev duhy. Když jsem ho prozkoumala blíže, všimla jsem si jemné mřížky uvnitř, která to zřejmě způsobovala. Netušila jsem, k čemu mohla taková věc být dobrá, ale byla mi alespoň upomínkou na bezejmenného Strážce.
Po chvilce jsem za sebou zaslechla kroky. Bylo mi jasné, že musí dojít k smíru, jinak bychom spolu na cestě ani nemohli pokračovat. Ale stále jsem byla přesvědčená o zbytečnosti celého incidentu. Ker'tok také trval na svém, ale už vše alespoň podával o dost mírněji. Jediný, kdo se mě zastal, byl Dvojka - který jako jediný dokázal pochopit důvody mého rozhořčení. I tak prošlo naše spojenectví první těžší zkouškou a několik dalších společných kroků bylo dost vrtkavých. Každý z nás byl nucen se s tím nějak vyrovnat, pokud by se snad v někom z nás uhnízdila zášť, mohla by svým jedem snadno otrávit mysl a dohnat ke krajnostem. Musela jsem se postarat o to, aby se nic takového nestalo, aby byly všechny křivdy odpuštěny...
Žádné komentáře:
Okomentovat