Už se pomaličku blížíme k polovině naší dovolené a říkáme si, že bychom tu vydrželi klidně o něco déle :) Tři týdny jsou skutečně krátká doba. Doufám, že z Mrože bude jednou milionář, abychom se tu mohli zašívat třeba půl roku. Indie je skutečně fascinující, každé místo má své osobité kouzlo a člověka snad nikdy neunaví - tedy za předpokladu, že cestujete s dobrou společností, což se mi tentokrát podařilo. Dnešní zápis je o naší cestě do horského letoviska a známého poutního místa Mt Abu.
Původně jsem do Mt Abu chtěla vyrazit hned brzo ráno, abychom měli ještě většinu dne před sebou a stihli aspoň krátkou prohlídku města. Jenže kvůli Mrožově marnivosti jsme ještě v půl desáté čekali u zavřené výlohy krámku, kde si objednal kalhoty a košili. Trochu jsem ho vystrašila svým zlým snem o tom, jak mu donesou totálně nepadnoucí oblečení, které navíc už jen na slunci začne hořet :D sama jsem ale samozřejmě doufala, že všecko klapne k všeobecné spokojenosti.
Výsledek nakonec předčil má očekávání, je opravdu neskutečné, co taková malá armáda indických dětí zavřených ve sklepě (páč jinak si to neumím vysvětlit) dokáže během jednoho večera stvořit za zázraky. Mrožovi nejenže všecko naprosto dokonale padlo, ale ještě v tom vypadal mnohem štíhlejší a krásnější! Možná to bude ale i trochu tím, že na rozdíl ode mne tu stihnul už nějaké to kilo ztratit - tohle mu skutečně závidím, pár dnů se nepřecpává a hned mu je pásek volný :D to bych taky chtěla. U mě se samozřejmě žádná změna nekonala a asi ani nebude :))
Poté jsme se nechali zavézt na autobusové nádraží, odkud měl vyrážet spoj do Mount Abu, resp. na Mt Abu road, kde se přestupuje. Autobusy jsou tu opět malinko punk, z jihu jsem byla zvyklá, že alespoň na nádražích bylo sem tam něco anglicky - tady to rozhodně neplatí. Naštěstí jsou tu lidé dost ochotní a vždycky nám poradí, kam se postavit. Dneska byl ještě ke všemu nějaký svátek, takže měly ženy jízdné zadarmo. Což tedy bohužel vedlo k tomu, že se náš prázdný autobus znenadání téměř vyprázdnil, páč ten vedlejší jel přímo na nějaký festival. Odjíždět jsme měli okolo 10., ale ani tady si s těmi odjezdy zrovna moc hlavu nelámou, takže se hezky čekalo, než se vozidlo opět naplní. To trvalo dobrou hodinu a půl -_- Nutno podotknout, že bylo fakt neskutečný vedro (okolo těch 37°C) a my se doslova vařili ve vlastní šťávě. Vody jsme si koupili dva litry a jedna láhev padla už jen při čekání.
Byla to neskutečná úleva, když jsme se konečně dali do pohybu :) Samotná cesta byla poněkud jednotvárná a většinu z ní jsme tak nějak prodřímali - silnice jsou tu totiž v překvapivě dobrém stavu, takže to s váma ani nijak extra nehází a dokonce se tu už naučili i poměrně slušně řídit. Dalším plusem byla již zmíněná úleva od jízdného pro ženy, lístky zadarmo jsem dostala já i Mrož - zřejmě na Inda zapůsobily jeho krásně dlouhé vlnící se kadeře :D Není to navíc poprvé, co si ho někdo spletl se slečnou :) Během jízdy jsme se ještě dali do řeči s jedním párem, co pocházel až z Bangalore, dali nám několik cenných rad a trochu se podivili nad tím, že nemáme předem zarezervovaný hotel - během víkendů, zvlášť o svátcích bývá prý na Mt Abu plno. Na druhou stranu jsme tu ale mimo sezónu, takže jsme se nějak extra zvlášť nebáli.
Mt Abu road je klasická špinavá Indie, hned po výstupu z autobusu nás přivítala halda odpadků a typický puch chcanek. Na nástupišti posedávali žebráci a lidi tu celkově vypadali divně. Chlápek z Bangalore nám pak oznámil, že navazující spoj frnknul před nosem a další jede až ve 4. To znamenalo přibližně hoďku a půl času. Rozhodli jsme se, že zaskočíme někam na jídlo. Bezcílně jsme bloumali po zasviněných uličkách ve snaze najít aspoň trochu slušnější žrádelnu. V nejhorším by to tedy jistily banány, ale od rána jsme snědli nějaký jejich dva kousky pečiva, takže bychom normální stravou skutečně nepohrdli. Po chvíli neúspěšného pátrání jsme znovu narazili na našeho buddyho, který nám oznámil, že nahoru jedou jeepy a ať naskočíme - stojí totiž jenom 50 rupek. Nadšeně jsme tuhle nabídku přijali a nasedli do vozu.
Opět se čekalo, než bude plně obsazen a nám se dostalo dalšího poučení - prý máme kupovat vodu jen od velkých emerických firem, páč ty místní jsou dost shit :) my samozřejmě předtím rychle koupili nějakou lokální a je fakt, že rozdíl je docela dost znát. Pro příště budeme vědět :) V Mt Abu mají taky specifickou módu, krom toho, že tu jsou všichni hnusní, oblíbili si zvonáče. Můžete tu tak vidět ksichty v růžové košili a zářivě zelených zvonáčích. Hit je to hlavně mezi omladinou, která se pak shlukuje do menších, barevně sladěných skupinek.
Po půl hodině sezení v jeepu jsme se opět začali pomalu roztejkat - těšil mě jen fakt, že Indové jsou na tom velmi podobně a trpí s náma. A to měla ještě ta největší bžunda teprve začít. Na jednu lavici v jeepu se totiž vejdou 4 průměrní Indové, my seděli s tím buržopárem a mě trochu přetékal kus zadku ven. Nějak extra sem to neřešila, tady v Radžastánu mají autobusy spešl zahrádky na střeše pro sezení. Ale lehce korpulentní indický pár, co si sedl dopředu k řidiči strašně těžce nesl, že byl měl platit za tři lidi. Za náma sice seděla ještě další hromada lidí, ale řidič trval na svém. Bylo to neuvěřitelně absurdní a vtipné zároveň. Hlavně to, že se s nima ta Indka vydržela hádat dobrých 20 minut. Vedle sedící pár nám to pak hezky tlumočil.
Nakonec našli dostatečně hubeného Inda, kterého ještě posadili dopředu tak, že samotný řidič téměř vypadával z auta. Jak se mu v takové pozici dařilo jet, je mi doteď docela záhadou. Za nás se nacpalo dalších 6, takže dohromady 14 lidí na jedno vozidlo :D co naplat, že několik dalších tak obsazených nebylo, my museli strávit další hodinu tím, že se hádali o 50 rupek. Cesta na vrchol hory byla místy v dost katastrofálním stavu a často docházelo i k sesuvům půdy. Fakt jsem byla vděčná za to, že tu nejezdili tak šíleně jako v Kerale. Jak jsme postupně stoupali nahoru, začalo se navíc příjemně ochlazovat. V cílové destinaci bylo příjemných 25° což je ja naše poměry skoro zima.
Hned po příjezdu nahoru se nás snažili čapnout taxikáři smluvení s místními hotely a nabízeli nám luxusní pokoje -stačilo jim ale prozradit náš budget a kvapem odcválali pryč. Náš buržopár z Bangalore je ubytován v hotelu kus nad náma a platí nekřesťanských 50 dolarů na noc. My se inspirovali Lonely planet a nechali se zavézt k Shree Ganesh Hotelu. Vcelku příjemný majitel nám nejdřív ukázal krásný pokoj za litr (velký a zařízený asi jako ten, co jsem v Udaipuru měli za 400), který jsme ovšem museli odmítnout, páč tolik opravdu nejsme ochotní platit. Ty nejlevnější měl ale bohužel už zabrané, tak jsme se spokojili s maličkatým za 600, což je sice trochu nad náš rozpočet, ale úplně nás to nezruinuje. Mt Abu je hrozně turistická oblast, je tu prakticky hotel vedle hotelu, hromada obchodů s pičičárnama a kuriozity jako Domino Pizza či 7D Horror house :D
Večer jsme si alespoň zašli k místnímu jezeru, které máme tak dvě minuty pěšky od hotelu, konečně si dali něco pořádného k večeři (dneska můj oblíbený palak paneer) a navštívili i vyhlášené Shikibo café. Mrože nejvíce nalákalo správným označením jednotlivých druhů káv a správně hipsterským prostředím. Zatím je to taky jediné místo, které mělo mašinu na espresso :) To musel Mrož hnedka odzkoušet, zatímco já dala přednost Affogatu. V nabídce měli i hash muffiny, ale bohužel jim došly zásoby trávy, tak nebyly na skladě :( velká škoda, hnedka jsme to chtěli zkusit. Majitel kavárny nejenže umí připravit velmi dobrou kávu, ale taktéž vládne perfektní angličtinou, což jsme po více jak týdnu v Indii skutečně ocenili.
Bohužel s Wi-Fi tu mám problémy stále a na hotelu i přes sliby majitele dneska netekla teplá voda, což je v téhle zimě docela kekel. I tak jsme tu spokojení a doufáme, že zítra najdeme kancelář RTDC (rajasthan tourist development center) a zařídíme si okružní cestu po městě. Těch zajímavostí tu až tolik není a primárně jsme se sem jeli jen trochu ochladit :)
Původně jsem do Mt Abu chtěla vyrazit hned brzo ráno, abychom měli ještě většinu dne před sebou a stihli aspoň krátkou prohlídku města. Jenže kvůli Mrožově marnivosti jsme ještě v půl desáté čekali u zavřené výlohy krámku, kde si objednal kalhoty a košili. Trochu jsem ho vystrašila svým zlým snem o tom, jak mu donesou totálně nepadnoucí oblečení, které navíc už jen na slunci začne hořet :D sama jsem ale samozřejmě doufala, že všecko klapne k všeobecné spokojenosti.
Výsledek nakonec předčil má očekávání, je opravdu neskutečné, co taková malá armáda indických dětí zavřených ve sklepě (páč jinak si to neumím vysvětlit) dokáže během jednoho večera stvořit za zázraky. Mrožovi nejenže všecko naprosto dokonale padlo, ale ještě v tom vypadal mnohem štíhlejší a krásnější! Možná to bude ale i trochu tím, že na rozdíl ode mne tu stihnul už nějaké to kilo ztratit - tohle mu skutečně závidím, pár dnů se nepřecpává a hned mu je pásek volný :D to bych taky chtěla. U mě se samozřejmě žádná změna nekonala a asi ani nebude :))
Poté jsme se nechali zavézt na autobusové nádraží, odkud měl vyrážet spoj do Mount Abu, resp. na Mt Abu road, kde se přestupuje. Autobusy jsou tu opět malinko punk, z jihu jsem byla zvyklá, že alespoň na nádražích bylo sem tam něco anglicky - tady to rozhodně neplatí. Naštěstí jsou tu lidé dost ochotní a vždycky nám poradí, kam se postavit. Dneska byl ještě ke všemu nějaký svátek, takže měly ženy jízdné zadarmo. Což tedy bohužel vedlo k tomu, že se náš prázdný autobus znenadání téměř vyprázdnil, páč ten vedlejší jel přímo na nějaký festival. Odjíždět jsme měli okolo 10., ale ani tady si s těmi odjezdy zrovna moc hlavu nelámou, takže se hezky čekalo, než se vozidlo opět naplní. To trvalo dobrou hodinu a půl -_- Nutno podotknout, že bylo fakt neskutečný vedro (okolo těch 37°C) a my se doslova vařili ve vlastní šťávě. Vody jsme si koupili dva litry a jedna láhev padla už jen při čekání.
Byla to neskutečná úleva, když jsme se konečně dali do pohybu :) Samotná cesta byla poněkud jednotvárná a většinu z ní jsme tak nějak prodřímali - silnice jsou tu totiž v překvapivě dobrém stavu, takže to s váma ani nijak extra nehází a dokonce se tu už naučili i poměrně slušně řídit. Dalším plusem byla již zmíněná úleva od jízdného pro ženy, lístky zadarmo jsem dostala já i Mrož - zřejmě na Inda zapůsobily jeho krásně dlouhé vlnící se kadeře :D Není to navíc poprvé, co si ho někdo spletl se slečnou :) Během jízdy jsme se ještě dali do řeči s jedním párem, co pocházel až z Bangalore, dali nám několik cenných rad a trochu se podivili nad tím, že nemáme předem zarezervovaný hotel - během víkendů, zvlášť o svátcích bývá prý na Mt Abu plno. Na druhou stranu jsme tu ale mimo sezónu, takže jsme se nějak extra zvlášť nebáli.
Mt Abu road je klasická špinavá Indie, hned po výstupu z autobusu nás přivítala halda odpadků a typický puch chcanek. Na nástupišti posedávali žebráci a lidi tu celkově vypadali divně. Chlápek z Bangalore nám pak oznámil, že navazující spoj frnknul před nosem a další jede až ve 4. To znamenalo přibližně hoďku a půl času. Rozhodli jsme se, že zaskočíme někam na jídlo. Bezcílně jsme bloumali po zasviněných uličkách ve snaze najít aspoň trochu slušnější žrádelnu. V nejhorším by to tedy jistily banány, ale od rána jsme snědli nějaký jejich dva kousky pečiva, takže bychom normální stravou skutečně nepohrdli. Po chvíli neúspěšného pátrání jsme znovu narazili na našeho buddyho, který nám oznámil, že nahoru jedou jeepy a ať naskočíme - stojí totiž jenom 50 rupek. Nadšeně jsme tuhle nabídku přijali a nasedli do vozu.
Opět se čekalo, než bude plně obsazen a nám se dostalo dalšího poučení - prý máme kupovat vodu jen od velkých emerických firem, páč ty místní jsou dost shit :) my samozřejmě předtím rychle koupili nějakou lokální a je fakt, že rozdíl je docela dost znát. Pro příště budeme vědět :) V Mt Abu mají taky specifickou módu, krom toho, že tu jsou všichni hnusní, oblíbili si zvonáče. Můžete tu tak vidět ksichty v růžové košili a zářivě zelených zvonáčích. Hit je to hlavně mezi omladinou, která se pak shlukuje do menších, barevně sladěných skupinek.
Po půl hodině sezení v jeepu jsme se opět začali pomalu roztejkat - těšil mě jen fakt, že Indové jsou na tom velmi podobně a trpí s náma. A to měla ještě ta největší bžunda teprve začít. Na jednu lavici v jeepu se totiž vejdou 4 průměrní Indové, my seděli s tím buržopárem a mě trochu přetékal kus zadku ven. Nějak extra sem to neřešila, tady v Radžastánu mají autobusy spešl zahrádky na střeše pro sezení. Ale lehce korpulentní indický pár, co si sedl dopředu k řidiči strašně těžce nesl, že byl měl platit za tři lidi. Za náma sice seděla ještě další hromada lidí, ale řidič trval na svém. Bylo to neuvěřitelně absurdní a vtipné zároveň. Hlavně to, že se s nima ta Indka vydržela hádat dobrých 20 minut. Vedle sedící pár nám to pak hezky tlumočil.
Nakonec našli dostatečně hubeného Inda, kterého ještě posadili dopředu tak, že samotný řidič téměř vypadával z auta. Jak se mu v takové pozici dařilo jet, je mi doteď docela záhadou. Za nás se nacpalo dalších 6, takže dohromady 14 lidí na jedno vozidlo :D co naplat, že několik dalších tak obsazených nebylo, my museli strávit další hodinu tím, že se hádali o 50 rupek. Cesta na vrchol hory byla místy v dost katastrofálním stavu a často docházelo i k sesuvům půdy. Fakt jsem byla vděčná za to, že tu nejezdili tak šíleně jako v Kerale. Jak jsme postupně stoupali nahoru, začalo se navíc příjemně ochlazovat. V cílové destinaci bylo příjemných 25° což je ja naše poměry skoro zima.
Hned po příjezdu nahoru se nás snažili čapnout taxikáři smluvení s místními hotely a nabízeli nám luxusní pokoje -stačilo jim ale prozradit náš budget a kvapem odcválali pryč. Náš buržopár z Bangalore je ubytován v hotelu kus nad náma a platí nekřesťanských 50 dolarů na noc. My se inspirovali Lonely planet a nechali se zavézt k Shree Ganesh Hotelu. Vcelku příjemný majitel nám nejdřív ukázal krásný pokoj za litr (velký a zařízený asi jako ten, co jsem v Udaipuru měli za 400), který jsme ovšem museli odmítnout, páč tolik opravdu nejsme ochotní platit. Ty nejlevnější měl ale bohužel už zabrané, tak jsme se spokojili s maličkatým za 600, což je sice trochu nad náš rozpočet, ale úplně nás to nezruinuje. Mt Abu je hrozně turistická oblast, je tu prakticky hotel vedle hotelu, hromada obchodů s pičičárnama a kuriozity jako Domino Pizza či 7D Horror house :D
Večer jsme si alespoň zašli k místnímu jezeru, které máme tak dvě minuty pěšky od hotelu, konečně si dali něco pořádného k večeři (dneska můj oblíbený palak paneer) a navštívili i vyhlášené Shikibo café. Mrože nejvíce nalákalo správným označením jednotlivých druhů káv a správně hipsterským prostředím. Zatím je to taky jediné místo, které mělo mašinu na espresso :) To musel Mrož hnedka odzkoušet, zatímco já dala přednost Affogatu. V nabídce měli i hash muffiny, ale bohužel jim došly zásoby trávy, tak nebyly na skladě :( velká škoda, hnedka jsme to chtěli zkusit. Majitel kavárny nejenže umí připravit velmi dobrou kávu, ale taktéž vládne perfektní angličtinou, což jsme po více jak týdnu v Indii skutečně ocenili.
Bohužel s Wi-Fi tu mám problémy stále a na hotelu i přes sliby majitele dneska netekla teplá voda, což je v téhle zimě docela kekel. I tak jsme tu spokojení a doufáme, že zítra najdeme kancelář RTDC (rajasthan tourist development center) a zařídíme si okružní cestu po městě. Těch zajímavostí tu až tolik není a primárně jsme se sem jeli jen trochu ochladit :)
Žádné komentáře:
Okomentovat