Poslední den v našem milovaném čistém Udaipuru jsme strávili na cestách po blízkých památkách. Málem jsme se z itineráře už vyhodili, ale touha po civilizovanější Indii byla silnější :D jelikož by to autobusy bylo poměrně náročné, objednali jsme si u jedné z cestovek taxíka a za poměrně tučný peníz tak měli aspoň nějaký ten komfort.
S Taxíkem jsme byli domluvení na osmou hodinu ranní, takže jsme museli vstát o něco dříve než obvykle. Já už bývám okolo sedmé celkem čilá, ale Mrožovi se z postele zrovna moc nechtělo. Z hotelu jsme si nejdřív doběhli pro nějaké to pečivo na odpolední piknik a pak chvátali za taxikářem. Za deset minut 8 bylo na lenivého Inda ještě moc brzo a poslal nás kousek vedle na čaj, navštívili jsme tak vyhlášené Cafe Namaste, objednali konvičku masaly a čerstvě upečený apple pie (ta ohyzda z master chefa by z něj určo měla radost, indické pracky ho dokážou řádně "elevejtnout" :D). Pak už jsme jen nasedli do non AC vozu a vydali se na cestu.
Ta byla sama o sobě pořádným zážitkem - nekonečné likatící se cestičky skrz zelené kopce porostlé palmami a mnoha druhy kaktusů, jezírka, skaliska, lány kukuřičných polí a malebné indické vesničky. Hrozně mi to připomínalo naše cesty po Munnaru, jen by se veškerá zeleň musela vyměnit za čajové keříky. Dost si pohrávám s myšlenkou vydat se na jih ještě jednou, i když mám trochu pocit, že Mrožovi opravdu učaroval Radžastán a možná bude problém ho dotáhnout jinam. Od prvního dne ale stále mluvíme jen o tom, jak se sem vrátíme :D
Docela jsme ocenili soukromý taxík od Taty, protože jen cesta k pevnosti Kumbalgharh trvala přes dvě hodiny, a to jsme měli jen jednu kratičkou zastávku s výhledem na jezírko a na řidičovo cigárko - opět se tvářil udiveně, že ani jeden z nás nekouří :D Na projití celého komplexu jsme měli cca 2 hodiny, což nám zpočátku přišlo dost málo, ale jelikož byly pro turisty připraveny cca 2 paláce a nějaké ty temply, nakonec to i stačilo. Vlezné bylo sympatických 100 rupek na osobu, což je na zdejší poměry skoro zadarmo, zvlášť vzhledem k rozloze celé pevnosti. Ta se táhla až oko dohlédlo a možná ještě dál.
Ačkoliv je to už 5. pevnost, kterou jsme měli možnost navštívit, stále nás to neomrzelo a neustále jsme fascinováni jejich velikostí. U nás bývalo zvykem najít si nějaký hezký kopec, na něm postavit hrad a v případě nouze se tam na ten rok dva zabednit a doufat, že vojsko obléhatele odtáhne. Tady si vybrali kopec, zbudovali monstrózní valy kolem třech dalších a doprostřed umístili pevnost klidně se 120 chrámy, 3 přehradami a malým městečkem :D Pokud by to náhodu bylo málo, pořád se může najít vyšší kopec, celé to zopakovat a propojit podzemní chodbou, protože proč ne?!
Okolo poledne jsme pak vyrazili směrem k Ranakpuru, posvátnému a všemi opěvovanému jain templu s 1400 unikátně vytesanými sloupy. Tomu dost odpovídalo i vstupné, židi chtěli celých 300 rupek za hlavu a stovku za každý foťák a mobil. Co naplat, že na mobilu jsme si jenom kontrolovali čas, páč fakt nemá cenu s ním něco fotit, když máte normální sklo. Prostě Indie. Na asi deseti tabulích bylo vyzdvihováno, jak neiuvěřitelně sacred tohle město je, za žádnou cenu tam nesmíte vzít jídlo, pití, zbraně a cokoliv z kůže. Fotit se ale může, když si zaplatíte. Před vstupem do samotného chrámu pak stála ochranka s detektory kovu a každého pečlivě ohledali, náboženský zážitek jaxviň.
I když byl chrám opravdu působivý, krom těch 1400 sloupů se prakticky ničím nelišil od všech ostatních a Mrož z toho byl bohužel trochu dožrán. Jak už jsem zmiňovala předtím, je tu poměrně draho a náš rozpočet nám stačí tak tak a dnešním dnem jsme ho docela dost přetáhli. Info o vlezném jsem čerpala z loňského vydání lonely planet a bohužel se od té doby často dost dramaticky navýšilo. Ne, že by mi to nějak zvlášť trhalo žíly, ale je dobré s tím do budoucna počítat. Jediné, co mi tu výrazněji znepříjemňuje život je dotěrný hmyz, který se vysmívá i našemu expedičnímu repelentu s 95% účinných látek, i teď během psaní se musím neustále drbat, což mě samozřejmě hrozně vyrušuje :))
Cestovatelské příručky radí dát si v Ranakpuru i kus žvance, neboť je to jedno z mála míst, kde může člověk ochutnat jain food, ale bohužel jsme na to neměli dostatek času, takže jsme se spokojili jen s kalíškem masala chai - ten byl ovšem výtečný a správně silný! Jestli mi u nás doma něco chybí, pak je to právě tohle :) jak tu nemáme masalu aspoň dvakrát denně, cítím se zle!
Cesta zpět uběhla celkem rychle a do Udaipuru jsme dorazili i o něco dříve, než se očekávalo. Rozhodla jsem se tedy prohrabat se fotkama a připravit si je na flashku s tím, že zaskočíme do nějaké z místních internetových kaváren a konečně je uploadnem. Zašli jsme na místo, kde jsme si objednávali náš výlet a dozvěděli se, že jejich internety jsou pomalé a je možné si na nich maximálně najít autobusové spoje :D to by leccos vysvětlovalo. Plán jsme tedy museli přehodnotit a rozhodli jsme se naplnit si naše už dost prázdné žaludky. S vidinou thali za 99 rupek jsme vlezli do jedné z místních restaurací, která měla mít i Wi-Fi.
Thali za 99,- samozřejmě nebylo, protože místo toho udělali nějaký all you can eat za 150rs za osobu. Do toho se nám až tak moc nechtělo, takže jsme si raději objednali konvičku masaly a chicken tikka masalu. Hned jsme obsluhu upozornili, že bychom chtěli jídlo trochu méně pálivé a zatímco se připravovalo, surfovala jsem si na ultrapomalém internetu. Sir Pátek mi pak ještě poslal aplikaci na hromadnou úpravu fotek o velikosti 660kB, což se stahovalo asi 7 minut :D
Z jídla, které po cca půlhodině přinesli, nám málem upadla huba :D překonalo to dokonce i včerejší samosy, ale masala chai to naštěstí celkem spravil a fakt jsme si pochutnali. Fotky se mi sice nahrát nepodařilo, ale aspoň jsem světu mohla sdělit, že jsme stále naživu a daří se nám velmi dobře. Mrož si mezitím neustále pohrával s myšlenkou, že si na sebe nechá ušít košili. V Udaipuru se to totiž tailorama jen hemží a ceny jsou s těmi našimi i s turistickou přirážkou nesrovnatelné. Jakmile se o svém přání zmínil rodině, dostal to befehlem :D
Po večeři jsme tak zaskočili do jednoho z krámků a začali vyjednávat. Už nějak od začátku mi bylo jasné, že jen u košile to nezůstane, i když to Mrož furt hrál na chudého studenta (což tedy je, ale Indům to nezabrání vás oškubat :D). Oblek sice nepotřebuje, ale takové kalhoty ladící ke košili, to se přeci vždycky může hodit. Já mu to samozřejmě schválila, protože chci, aby byl můj milovaný Mrož spokojený a něco hezkého si odvezl. A pak, že ženský hůře odolávají svodům nakupování! Já si ještě nepořídila ale vůůůbec nic :D
O několik hodin později...
Aaa, sledujeme třetího Batmana, který se mmj natáčel v Chand Baori, kam se také chystáme :) A skoro se divím, že tenhle film nepoužívají ezoještírci jako další argument pro to, jak Indie léčí :D Každopádně záběry na tu studnu jsou úchvatný!
S Taxíkem jsme byli domluvení na osmou hodinu ranní, takže jsme museli vstát o něco dříve než obvykle. Já už bývám okolo sedmé celkem čilá, ale Mrožovi se z postele zrovna moc nechtělo. Z hotelu jsme si nejdřív doběhli pro nějaké to pečivo na odpolední piknik a pak chvátali za taxikářem. Za deset minut 8 bylo na lenivého Inda ještě moc brzo a poslal nás kousek vedle na čaj, navštívili jsme tak vyhlášené Cafe Namaste, objednali konvičku masaly a čerstvě upečený apple pie (ta ohyzda z master chefa by z něj určo měla radost, indické pracky ho dokážou řádně "elevejtnout" :D). Pak už jsme jen nasedli do non AC vozu a vydali se na cestu.
Ta byla sama o sobě pořádným zážitkem - nekonečné likatící se cestičky skrz zelené kopce porostlé palmami a mnoha druhy kaktusů, jezírka, skaliska, lány kukuřičných polí a malebné indické vesničky. Hrozně mi to připomínalo naše cesty po Munnaru, jen by se veškerá zeleň musela vyměnit za čajové keříky. Dost si pohrávám s myšlenkou vydat se na jih ještě jednou, i když mám trochu pocit, že Mrožovi opravdu učaroval Radžastán a možná bude problém ho dotáhnout jinam. Od prvního dne ale stále mluvíme jen o tom, jak se sem vrátíme :D
Docela jsme ocenili soukromý taxík od Taty, protože jen cesta k pevnosti Kumbalgharh trvala přes dvě hodiny, a to jsme měli jen jednu kratičkou zastávku s výhledem na jezírko a na řidičovo cigárko - opět se tvářil udiveně, že ani jeden z nás nekouří :D Na projití celého komplexu jsme měli cca 2 hodiny, což nám zpočátku přišlo dost málo, ale jelikož byly pro turisty připraveny cca 2 paláce a nějaké ty temply, nakonec to i stačilo. Vlezné bylo sympatických 100 rupek na osobu, což je na zdejší poměry skoro zadarmo, zvlášť vzhledem k rozloze celé pevnosti. Ta se táhla až oko dohlédlo a možná ještě dál.
Ačkoliv je to už 5. pevnost, kterou jsme měli možnost navštívit, stále nás to neomrzelo a neustále jsme fascinováni jejich velikostí. U nás bývalo zvykem najít si nějaký hezký kopec, na něm postavit hrad a v případě nouze se tam na ten rok dva zabednit a doufat, že vojsko obléhatele odtáhne. Tady si vybrali kopec, zbudovali monstrózní valy kolem třech dalších a doprostřed umístili pevnost klidně se 120 chrámy, 3 přehradami a malým městečkem :D Pokud by to náhodu bylo málo, pořád se může najít vyšší kopec, celé to zopakovat a propojit podzemní chodbou, protože proč ne?!
Okolo poledne jsme pak vyrazili směrem k Ranakpuru, posvátnému a všemi opěvovanému jain templu s 1400 unikátně vytesanými sloupy. Tomu dost odpovídalo i vstupné, židi chtěli celých 300 rupek za hlavu a stovku za každý foťák a mobil. Co naplat, že na mobilu jsme si jenom kontrolovali čas, páč fakt nemá cenu s ním něco fotit, když máte normální sklo. Prostě Indie. Na asi deseti tabulích bylo vyzdvihováno, jak neiuvěřitelně sacred tohle město je, za žádnou cenu tam nesmíte vzít jídlo, pití, zbraně a cokoliv z kůže. Fotit se ale může, když si zaplatíte. Před vstupem do samotného chrámu pak stála ochranka s detektory kovu a každého pečlivě ohledali, náboženský zážitek jaxviň.
I když byl chrám opravdu působivý, krom těch 1400 sloupů se prakticky ničím nelišil od všech ostatních a Mrož z toho byl bohužel trochu dožrán. Jak už jsem zmiňovala předtím, je tu poměrně draho a náš rozpočet nám stačí tak tak a dnešním dnem jsme ho docela dost přetáhli. Info o vlezném jsem čerpala z loňského vydání lonely planet a bohužel se od té doby často dost dramaticky navýšilo. Ne, že by mi to nějak zvlášť trhalo žíly, ale je dobré s tím do budoucna počítat. Jediné, co mi tu výrazněji znepříjemňuje život je dotěrný hmyz, který se vysmívá i našemu expedičnímu repelentu s 95% účinných látek, i teď během psaní se musím neustále drbat, což mě samozřejmě hrozně vyrušuje :))
Cestovatelské příručky radí dát si v Ranakpuru i kus žvance, neboť je to jedno z mála míst, kde může člověk ochutnat jain food, ale bohužel jsme na to neměli dostatek času, takže jsme se spokojili jen s kalíškem masala chai - ten byl ovšem výtečný a správně silný! Jestli mi u nás doma něco chybí, pak je to právě tohle :) jak tu nemáme masalu aspoň dvakrát denně, cítím se zle!
Cesta zpět uběhla celkem rychle a do Udaipuru jsme dorazili i o něco dříve, než se očekávalo. Rozhodla jsem se tedy prohrabat se fotkama a připravit si je na flashku s tím, že zaskočíme do nějaké z místních internetových kaváren a konečně je uploadnem. Zašli jsme na místo, kde jsme si objednávali náš výlet a dozvěděli se, že jejich internety jsou pomalé a je možné si na nich maximálně najít autobusové spoje :D to by leccos vysvětlovalo. Plán jsme tedy museli přehodnotit a rozhodli jsme se naplnit si naše už dost prázdné žaludky. S vidinou thali za 99 rupek jsme vlezli do jedné z místních restaurací, která měla mít i Wi-Fi.
Thali za 99,- samozřejmě nebylo, protože místo toho udělali nějaký all you can eat za 150rs za osobu. Do toho se nám až tak moc nechtělo, takže jsme si raději objednali konvičku masaly a chicken tikka masalu. Hned jsme obsluhu upozornili, že bychom chtěli jídlo trochu méně pálivé a zatímco se připravovalo, surfovala jsem si na ultrapomalém internetu. Sir Pátek mi pak ještě poslal aplikaci na hromadnou úpravu fotek o velikosti 660kB, což se stahovalo asi 7 minut :D
Z jídla, které po cca půlhodině přinesli, nám málem upadla huba :D překonalo to dokonce i včerejší samosy, ale masala chai to naštěstí celkem spravil a fakt jsme si pochutnali. Fotky se mi sice nahrát nepodařilo, ale aspoň jsem světu mohla sdělit, že jsme stále naživu a daří se nám velmi dobře. Mrož si mezitím neustále pohrával s myšlenkou, že si na sebe nechá ušít košili. V Udaipuru se to totiž tailorama jen hemží a ceny jsou s těmi našimi i s turistickou přirážkou nesrovnatelné. Jakmile se o svém přání zmínil rodině, dostal to befehlem :D
Po večeři jsme tak zaskočili do jednoho z krámků a začali vyjednávat. Už nějak od začátku mi bylo jasné, že jen u košile to nezůstane, i když to Mrož furt hrál na chudého studenta (což tedy je, ale Indům to nezabrání vás oškubat :D). Oblek sice nepotřebuje, ale takové kalhoty ladící ke košili, to se přeci vždycky může hodit. Já mu to samozřejmě schválila, protože chci, aby byl můj milovaný Mrož spokojený a něco hezkého si odvezl. A pak, že ženský hůře odolávají svodům nakupování! Já si ještě nepořídila ale vůůůbec nic :D
O několik hodin později...
Aaa, sledujeme třetího Batmana, který se mmj natáčel v Chand Baori, kam se také chystáme :) A skoro se divím, že tenhle film nepoužívají ezoještírci jako další argument pro to, jak Indie léčí :D Každopádně záběry na tu studnu jsou úchvatný!
Žádné komentáře:
Okomentovat