První den v Udaipuru byl takový trochu flákací, chtěli jsme si trochu odpočinout po předchozích túrách a poznat trochu blíže město, na které jsme se od začátku těšili. Nechyběl ani nějaký ten kulturní program ;)
Tentokrát jsme se rozhodli otestovat indické autobusy, z předchozí dovolené v Kerale jsem na ně měla samé veselé vzpomínky. Z Chittoru jezdí linka směrem k Udaipuru snad co dvě hodiny, rozhodli jsme se pro expres linku s minimem zastávek, abychom do cíle dorazili co nejdříve. Dopoledne se to ubytování hledá přeci jen trochu snáz. Mrož měl s sebou vytištěný starší výtisk Lonely Planet, kde jsme si rovnou našli levný guesthouse blízko od centra, kde byly všechny pamětihodnosti, co jsme hodlali navštívit. Bohužel se ukázalo, že za těch pár let ceny stouply na dvojnásobek, takže jsme nabízený pokoj odmítli a šli hledat dále.
V dalším guesthousu vzdáleném možná 20m pro změnu neuměli anglicky a netušili, co po nich chceme. Navíc to podle počtu svazků klíčů na recepci vypadalo, že byli celkem obsazení. Toho využil pak majitel jiné ubytovny, který si nás tak chytře přetáhl a dovedl nás k Heritage Haveli, kde jsme nakonec také zakotvili. Konečně máme pokoj plně odpovídající ceně. Dostatečně prostorný, útulně zařízený s čistou koupelnou i televizí. Teď už můžeme jenom doufat, že tu bude večer dostatečný klid :) ten jsme doteď zrovna moc nezažili. A když už to nebyl ruch, pak nás budili komáři požírající naše nebohá těla zaživa nebo můj protivný ekzém. Ten momentálně přechází do stavu olupování, takže vypadám jak leproun :)
Jelikož bylo už kolem poledne, rozhodli jsme se navštívit i jejich rooftop restauraci - ty tu jsou stejně jako hotely a guesthousy na každém rohu. Vše v Udaipuru se koncentruje kolem jeho dvou krásných jezer, které jsou asi tou největší turistickou atrakcí - díky nim má právě toto město status nejromantičtějšího místa v Radžastánu. Zatím to mohu jedině potvrdit, místní uzounké cestičky přecpané obchůdky s pestrobarevným zbožím dodávají Udaipuru jedinečnou atmosféru. Oproti rušnému Jaipuru je to docela příjemná změna, dokonce přemýšlíme o tom, že z našeho itineráře vypustíme Agru a Taj Mahal, abychom tu mohli zůstat o něco déle.
Samozřejmě je to tu velmi turisticky zaměřené a místní tu pro nás mají přichystáno nespočet vychytávek. Je prakticky nemožné poznat, zda si s vámi chce někdo jen popovídat, nebo si vás snaží obměkčit a posléze řádně odrbat. Zažili jsme během prvního dne obojí. Nejdřív jsme se vydali na kratičký průzkum města, aby nás zastavil majitel malého krámku s pašmínami. Pozval nás dovnitř, my na to kývli, říkaje si, že kdyžtak prostě utečem, ale nakonec se z toho vyklubal opravdu zajímavý rozhovor na dobré 3 hodiny. Pobrali jsme úplně všechno, přes politiku, historii, vztahy, zvířata... Dotyčný byl velmi zcestovalý a ukazoval nám své fotografie z Francie, Španělska, Portugalska a bůhví odkud ještě. Bylo to na něm ale opravdu velmi znát, protože byl skutečně open minded, dost sprostě nadával a hejtil židy :) Také jsme se dozvěděli příběh o mladé gypsy girl, co proklela před několika pokoleními maharádžu, a proto od té doby neměl žádný z nich přímého nástupce - vždy jej musel adoptovat.
Přesně díky takovým zážitkům opravdu zbožňuji cestování, jsem opravdu ráda, že se mi i tentokrát povedlo popovídat si s místními a není to jen o tupém prolézání památek. Další zkušnost, patřící do té druhé škatule, byla také velmi zajímavá. U brány k jezeru si nás odchytl příjemně vyhlížející mladík, student umění. Pozval nás do svého krámku, nejprve mě ukecal na namalování nehtu - kde mám teď opravdu nádherného slona, samozřejmě zadarmo, během kterého nám vysvětloval, jakým způsobem maluje (což bylo tedy samo o sobě velmi zajímavé), aby nám poté ukazoval jak díla svá, tak svých žáků i mistra. Tehdy už jsme věděli, že jde do tuhého, zvlášť, když před nás postavili kalíšek masala chai. Jakmile vše vyložil, oznámil nám, že zarámovaní takového obrázku vyjde na nějakých 45 rupek a že bude teď postupně odebírat jednotlivé obrázky a ať dáváme stranou to, co se nám líbí.
Nechali jsme ho tedy vybrat asi 4, zvířata symbolizující Indii (koně názorňujícího moc, slona štěstí a velblouda lásku), pohled na palác s průvodem maharádži a páva. Pak nám ochotně sdělil cenu s tím, že když jsme to my, samozřejmě dostaneme slevu. Zkoušeli to ještě tak, že jim máme říci maximum, co jsme ochotni dát a oni se ho snažili navýšit. Druhý den pak měli odjíždět na festival, aby na nás vytvořili ještě větší tlak, že taková akce se nebude opakovat. I když se nám podařilo pouhým odmítáním snížit cenu téměř na polovinu (za obrázek na hedvábí chtěli 600 rupek), odešli jsme. Podobné se prodávají snad po celém Udaipuru a i když by to byla opravdu pěkná vzpomínka, rozhodně nebudou mít takovou hodnotu. Ale zkoušeli to fakt dobře a ten den jsme viděli ještě několik podobných skupinek turistů, co se nechali podobně nalákat.
Navíc jsme i trochu spěchali, protože jsme krom jezera chtěli stihnout i večerní představení tradičního tance - Dharohar. Muzeum, ve kterém se akce konala, je sotva pět minut cesty od našeho guesthousu, takže jsme se stihli ještě převléknout a trochu si odpočinout. Maroš si navíc zařídil i indickou simku, takže pokud vše dobře dopadne, mohli bychom mít pak po celou dobu internety. Ty zdejší fungují jinak dost prapodivně.
Na samotné představení přišlo víc bílých turistů, než jsme byli schopni potkat za všechny předchozí dny. Udaipur je skutečně asi dost velkým lákadlem, ale naštěstí zde bylo i dostatek místních. Show začala pěveckým představením a postupně na pódium přicházeli aktéři jednotlivých scének. Nejprve jsmě měli možnost vidět ztvárnění nějaké z legend (moc jsem nerozuměla, o co mělo jít, uvaděčova english nebyla moc dobrá), kde bral jeden z herců do zubů rozžhavené uhlíky a přenášel je O_o Následovalo taneční představení, pak loutkové divadlo, které bylo neskutečně zábavné, tanečnice s malými činely - opravdu neuvěřitelně zručné, ukázku tanců šlechty s pestrobarevnými a třpytivými kostýmy a nakonec žena předvádějící kulturu západního radžastánu, balancující s nádobami na vodu, které byly vyšší než ona sama.
Po tak barvitém prorgamu nám celkem vyhládlo, tak jsme si zaskočili nahoru na menší večeři a prohodili pár vět se synem majitele. Zjistili jsme například, že je stejně starý jako já a už má dvouletou dcerku :) Dost lidí je tu opravdu dost přátelských a navíc nám dost často říkají, jaký jsme krásný pár, což člověka vždycky dost potěší. Zítra máme v plánu projít místní palác a snad se stihneme projet i na loďce. Já už musím pomalu končit, program v televizi vypadá dost zábavně (noví X-meni!) :)
Tentokrát jsme se rozhodli otestovat indické autobusy, z předchozí dovolené v Kerale jsem na ně měla samé veselé vzpomínky. Z Chittoru jezdí linka směrem k Udaipuru snad co dvě hodiny, rozhodli jsme se pro expres linku s minimem zastávek, abychom do cíle dorazili co nejdříve. Dopoledne se to ubytování hledá přeci jen trochu snáz. Mrož měl s sebou vytištěný starší výtisk Lonely Planet, kde jsme si rovnou našli levný guesthouse blízko od centra, kde byly všechny pamětihodnosti, co jsme hodlali navštívit. Bohužel se ukázalo, že za těch pár let ceny stouply na dvojnásobek, takže jsme nabízený pokoj odmítli a šli hledat dále.
V dalším guesthousu vzdáleném možná 20m pro změnu neuměli anglicky a netušili, co po nich chceme. Navíc to podle počtu svazků klíčů na recepci vypadalo, že byli celkem obsazení. Toho využil pak majitel jiné ubytovny, který si nás tak chytře přetáhl a dovedl nás k Heritage Haveli, kde jsme nakonec také zakotvili. Konečně máme pokoj plně odpovídající ceně. Dostatečně prostorný, útulně zařízený s čistou koupelnou i televizí. Teď už můžeme jenom doufat, že tu bude večer dostatečný klid :) ten jsme doteď zrovna moc nezažili. A když už to nebyl ruch, pak nás budili komáři požírající naše nebohá těla zaživa nebo můj protivný ekzém. Ten momentálně přechází do stavu olupování, takže vypadám jak leproun :)
Jelikož bylo už kolem poledne, rozhodli jsme se navštívit i jejich rooftop restauraci - ty tu jsou stejně jako hotely a guesthousy na každém rohu. Vše v Udaipuru se koncentruje kolem jeho dvou krásných jezer, které jsou asi tou největší turistickou atrakcí - díky nim má právě toto město status nejromantičtějšího místa v Radžastánu. Zatím to mohu jedině potvrdit, místní uzounké cestičky přecpané obchůdky s pestrobarevným zbožím dodávají Udaipuru jedinečnou atmosféru. Oproti rušnému Jaipuru je to docela příjemná změna, dokonce přemýšlíme o tom, že z našeho itineráře vypustíme Agru a Taj Mahal, abychom tu mohli zůstat o něco déle.
Samozřejmě je to tu velmi turisticky zaměřené a místní tu pro nás mají přichystáno nespočet vychytávek. Je prakticky nemožné poznat, zda si s vámi chce někdo jen popovídat, nebo si vás snaží obměkčit a posléze řádně odrbat. Zažili jsme během prvního dne obojí. Nejdřív jsme se vydali na kratičký průzkum města, aby nás zastavil majitel malého krámku s pašmínami. Pozval nás dovnitř, my na to kývli, říkaje si, že kdyžtak prostě utečem, ale nakonec se z toho vyklubal opravdu zajímavý rozhovor na dobré 3 hodiny. Pobrali jsme úplně všechno, přes politiku, historii, vztahy, zvířata... Dotyčný byl velmi zcestovalý a ukazoval nám své fotografie z Francie, Španělska, Portugalska a bůhví odkud ještě. Bylo to na něm ale opravdu velmi znát, protože byl skutečně open minded, dost sprostě nadával a hejtil židy :) Také jsme se dozvěděli příběh o mladé gypsy girl, co proklela před několika pokoleními maharádžu, a proto od té doby neměl žádný z nich přímého nástupce - vždy jej musel adoptovat.
Přesně díky takovým zážitkům opravdu zbožňuji cestování, jsem opravdu ráda, že se mi i tentokrát povedlo popovídat si s místními a není to jen o tupém prolézání památek. Další zkušnost, patřící do té druhé škatule, byla také velmi zajímavá. U brány k jezeru si nás odchytl příjemně vyhlížející mladík, student umění. Pozval nás do svého krámku, nejprve mě ukecal na namalování nehtu - kde mám teď opravdu nádherného slona, samozřejmě zadarmo, během kterého nám vysvětloval, jakým způsobem maluje (což bylo tedy samo o sobě velmi zajímavé), aby nám poté ukazoval jak díla svá, tak svých žáků i mistra. Tehdy už jsme věděli, že jde do tuhého, zvlášť, když před nás postavili kalíšek masala chai. Jakmile vše vyložil, oznámil nám, že zarámovaní takového obrázku vyjde na nějakých 45 rupek a že bude teď postupně odebírat jednotlivé obrázky a ať dáváme stranou to, co se nám líbí.
Nechali jsme ho tedy vybrat asi 4, zvířata symbolizující Indii (koně názorňujícího moc, slona štěstí a velblouda lásku), pohled na palác s průvodem maharádži a páva. Pak nám ochotně sdělil cenu s tím, že když jsme to my, samozřejmě dostaneme slevu. Zkoušeli to ještě tak, že jim máme říci maximum, co jsme ochotni dát a oni se ho snažili navýšit. Druhý den pak měli odjíždět na festival, aby na nás vytvořili ještě větší tlak, že taková akce se nebude opakovat. I když se nám podařilo pouhým odmítáním snížit cenu téměř na polovinu (za obrázek na hedvábí chtěli 600 rupek), odešli jsme. Podobné se prodávají snad po celém Udaipuru a i když by to byla opravdu pěkná vzpomínka, rozhodně nebudou mít takovou hodnotu. Ale zkoušeli to fakt dobře a ten den jsme viděli ještě několik podobných skupinek turistů, co se nechali podobně nalákat.
Navíc jsme i trochu spěchali, protože jsme krom jezera chtěli stihnout i večerní představení tradičního tance - Dharohar. Muzeum, ve kterém se akce konala, je sotva pět minut cesty od našeho guesthousu, takže jsme se stihli ještě převléknout a trochu si odpočinout. Maroš si navíc zařídil i indickou simku, takže pokud vše dobře dopadne, mohli bychom mít pak po celou dobu internety. Ty zdejší fungují jinak dost prapodivně.
Na samotné představení přišlo víc bílých turistů, než jsme byli schopni potkat za všechny předchozí dny. Udaipur je skutečně asi dost velkým lákadlem, ale naštěstí zde bylo i dostatek místních. Show začala pěveckým představením a postupně na pódium přicházeli aktéři jednotlivých scének. Nejprve jsmě měli možnost vidět ztvárnění nějaké z legend (moc jsem nerozuměla, o co mělo jít, uvaděčova english nebyla moc dobrá), kde bral jeden z herců do zubů rozžhavené uhlíky a přenášel je O_o Následovalo taneční představení, pak loutkové divadlo, které bylo neskutečně zábavné, tanečnice s malými činely - opravdu neuvěřitelně zručné, ukázku tanců šlechty s pestrobarevnými a třpytivými kostýmy a nakonec žena předvádějící kulturu západního radžastánu, balancující s nádobami na vodu, které byly vyšší než ona sama.
Po tak barvitém prorgamu nám celkem vyhládlo, tak jsme si zaskočili nahoru na menší večeři a prohodili pár vět se synem majitele. Zjistili jsme například, že je stejně starý jako já a už má dvouletou dcerku :) Dost lidí je tu opravdu dost přátelských a navíc nám dost často říkají, jaký jsme krásný pár, což člověka vždycky dost potěší. Zítra máme v plánu projít místní palác a snad se stihneme projet i na loďce. Já už musím pomalu končit, program v televizi vypadá dost zábavně (noví X-meni!) :)
Žádné komentáře:
Okomentovat