Z Jaipuru jsme byli tak trochu rozmazlení přístupem na internety, jak to tak vypadá, není to ve zbylých částech Indie až tak běžné :D takže pokud se pár dnů neozveme, pravděpodobně ještě žijeme, jen máme tu smůlu, že jsme si našli nějaký dementní ubytování. Procházka po pevnosti byla asi větším zážitkem pro mě, proto jsem se opět chopila svého tabletu. Pokud chcete vědět víc, čtěte dál ;)
Hned po skončení večerní televizní zábavy se náš krásný, luxusní hotel začal ukazovat v těch pravých barvách. Okolí bylo až neuvěřitelně hlučné a oba jsme měli problém usnout. K ránu mě navíc vzbudil velmi podezřelý ruch vycházející z koupelny. Možností bylo několik, buď nám tam oknem vlezlo nějaké nenechavé indické děcko, krysa nebo fták. Po nějaké době jsem sebrala odvahu otevřít, právě ve chvíli, kdy si zlovolný opeřenec vysedával na okně a pouštěl dolů hovno. Byla jich tam už předtim hezká hromádka, tak jsem to zvlášť neřešila. Vtipnější byl spíš úkaz poblíž naší postele, kde se na zemi válel pozůstatek naší lásky - už jej s pořádnou vervou okusovala armáda miniaturních mravenců :)
Ráno jsme si řekli, že tu možná ještě jednu noc vydržíme, ať nemusíme ztrácet čas dalším hledáním místa k přespání. Jenže ten židojed chtěl o 200 rupek víc. Takže nasrat! Sbalili jsme se a vyšli ven. Pak to na nás ještě zkoušel, skončil u původní ceny (která byla už tak dost přehnaná), tak jsme mu zamávali a polib mi, čau! Už se těším, až ho zhejtím na všech tripadvisorech!
Chytli jsme rikšáka, že si zjistíme, jak jsme na tom s odjezdem směr Udaipur. Žid nejenže byl škrt, ale ani neměl interneti. Zprvu jsme se vydali na vlakový nádraží, ale ukázalo se, že jede vlastně jen jeden slušnej vlak, a to až ve dvě, což bylo celkem pozdě. Chytli jsme rikšáka k bus station, odkud to jezdí snad každou hodinu, lístky se nedají rezervovat, ale prej místa budou. A my budeme klukům opálenejm věřit.
Bylo na čase najít nějakej hotel, ideálně poblíž zastávky, abychom si tam došli ráno pěšky. Zase jsme si odchytli odvoz a vysvětlili mu problém. Jako typický Ind zakýval a všecko věděl. Bylo mi trochu podezřelý, že nás veze až k pevnosti, ale když jsme se znovu optali, jestli tam jakože je ubytování, furt tvrdil, že jo. Až poté, co jsme si koupili lístky a dojeli k první pamětihodnosti, jsme mu byli schopní objasnit, co chceme. Chudák se chytal za hlavu a byl nešťastný. Dude, learn some english!
Zavezl nás zpět do města, povozil po guesthousech, kde nás odmítli už včera a nakonec jsme zakotvili v Amber Palace hotel, kde jsme konečně mohli nechat zavazadla. Pokoj dvakrát větší, cena samozřejmě nižší. Ukecala bych to o víc, ale Mrož kývl moc brzo, no co už, rozpočet nám to asi extrémně nenaruší. Já už se celkově začínám dost otrkávat a je ze mě totální master streetcrossing artist.
Rikšák ještě dole čekal a doufal, že s ním pojedem na objížďku Chittor fort, ale to se pěkně spletl. Nechali jsme se zavézt jen k pokladnám s tím, že dál ťapkáme sami. Taky proč ne, žejo. Největší pevnost celýho Radžastánu, teploty nad třicet! Odmítli jsme i dalšího průvodce, který teda aspoň uměl anglicky a nabízel poměrně fér cenu, páč jsme prostě chtěli vlastní tempo. Prý by nás tam ale klidně nechal i ty 3 hodiny! My tomu dali dobrých 6 :))
Už v prvním paláci jsme strávili drahně času focením. Odchytla si mě nějaká skupinka chlapců a všichni samozřejmě chtěli být zvěčnění s "evropskou kráskou", tolik komplimentů jsem neslyšela za celý svůj život. Pak si přitáhli dokonce i profi fotografa, aby to aspoň za něco stálo. Takových skupinek jsme potkali hnedle několik, ale vesměs byli všichni nadšení a milí, takže jsme jim i vyhověli.
Spletitými cestami jsme došli i k místnímu muzeu, které bylo k naší smůle zavřené. Kousek od něj postávala skupinka překrásných bílých koní a umět na nich jezdit, možná tu nabídku vidět celý areál z koňského hřbetu neodmítnu. Nakonec nás zlákala až jedna mladá Indka, co nabízela nějaký místní osvěžující nápoj. Řekli jsme si tedy, že to vyzkoušíme, na pultu před sebou měla hromady cizokrajného ovoce, tak jsem tak nějak čekala, že to z toho bude i vyrábět. Jenže ouha! Místo toho z nějaké zakeklené slizké lahve nalila do sklenky trochu vody neznámého původu, posléze přidala obávaný led, trochu sodovky a nakonec rozpustný prášek, který tomu nejspíš dodal chuť. Bylo to zvláštní, sladkokyselé, možná životu nebezpečné, ale stejně jsme to do sebe kopli. Mrož měl s sebou naši placatku, tak jsme to hezky zapili. Boj indických kekelobreber s naší slivovicou - o které i Slovák prohlašuje, že je moc silná, mohl začít! Zatím naše domácí medicína podle všeho drtivě vítězí, tak uvidíme ještě zítra :D
Víc než rozloha samotné pevnosti nás ale překvapil samotný způsob prohlídky. Od nás jsme zvyklí na vyznačené cestičky a velmi striktní pravidla, kam se smí a nesmí. Tady vládne naprostá anarchie! Celou pevnost navíc průběžně rekonstruují, takže jsme nejednou vlezli doprostřed staveniště. Nikomu to zvlášť nevadilo a my si lezli po hradbách, jak se nám zlíbilo. Kolikrát i na dost nebezpečných místech, ze kterých by člověk fakt nechtěl spadnout :))
Krom celé řady paláců, svatyní a chrámů, se tu nacházelo několik jezer, přehrad a nespočet stád krav. Kdyby se rozhodli vyhlásit si tu stát, byli by totálně soběstační :) V jedné části byla dokonce i taková "malá indická vesnice" čítající cca 400 obyvatel. Bylo to skutečně obrovské. My statečně kráčeli od jedné památky k druhé, i když je od sebe dělila klidně víc jak hodina cesty. Mám pocit, že každý z nás do sebe nalil 5 litrů vody, které jsme všechny zvládli hned vypotit :)) bohužel jsme trochu podcenili přípravky na opalování, takže jsme teď trochu jako zpaření krabi a Mrož má opálenou naprosto epesní patku :)
Kromě celé řady fotkychtivých mladíků jsme na jednom odlehlém místě potkali piknikující pár, který se s námi velmi ochotně podělil o jídlo. Byli neskutečně milí a Mrož jim nechal jedno z voňavých
srdíček, které vyrábí jeho mamimka. Ještěže jsme je s sebou vzali, opravdu přijdou vhod!
Tentokrát se mi bohužel nepodařilo odmítnout indické dítě, takže mám i snímek s malým prckem :D ale opět, rodinka hrozně milá a necítila jsem se tím nějak dotčeně. U jedné z věží, kde se zrovna fotila jiná zápaďácká turistická skupinka, seděla u jídla další rodinka, co si nás hnedle pozvala k sobě. Možná to zkoušeli i na ty před náma, ale ti raději naskočili do tuk tuku a chvátali dál. Odměnou za pár vyměněných vět a fotek jsme dostali domácí cukrovinky, které chutnaly zatraceně dobře. Být milý se občas fakt vyplatí!
Ovšem tohle nebylo nic s porovnáním výkonu jednoho mladíka, který byl pro fotku se mnou ochoten vylézt na vrchol jedné z věží a skočit do jezera! Opravdu jsem se celou dobu modlila, aby byla ta nádrž dostatečně hluboká. Ind naštěstí přežil, vylezl ven, vyflusal hromadu bordelu a celý nadšený si šel stoupnout vedle mě :D no řekněte, kdo tohle pro vás někdy udělal?!
Na druhém konci pevnosti, po vskutku vyčerpávající cestě, nás čekal už poslední palác, kde jsme pro změnu potkali dvojici mladíků, se kterou jsme se fotili někde na začátku. Ochotně nás celým místem provedli a lámanou angličtinou nám vysvětlovali, kde se co dělo. Poté jsme pokračovali skrze vesničku a zdravili místní obyvatelstvo. Zjevně tu moc cizinců běžně neprochází, protože asi jen fakt málokomu by se chtělo lopotit se tu po svých. Na cestě jsme opravdu žádné pěší turisty nepotkali. Chodili možná akorát tak ve středu, kde bylo nejvíc památek pohromadě. Ale rozhodně nebyli na tolika pěkných neoficiálních vyhlídkách jako my!
Po náročné túře jsme si chtěli sehnat odvoz dolů do města, ale místo toho si nás odchytl nějaký přátelský Ind, co údajně pocházel z Mt Abu. Omlouval se za svou english, kterou fakt moc dobře nevládl - i jeho učitelka mu říkala, že je jako donkey, ale dělal nám poměrně milou společnost. Pak si nás teda natáčel, jak kráčíme vedle něj, což bylo poněkud weird, ale co už :)) Čekali jsme, co z toho vylezel, ale nakonec měl asi jen přátele v restaurace pod úpatím kopce, kam jsme si nakonec stejně chtěli zajít na jídlo. Bylo trochu ostřejší, než jsme zvvyklí, ale zvládli jsme to. Pak už to byl jenom kousek domů.
Všimla jsem si, že by poblíž našeho hotelu měla být i internetová kavárna, přetáhla jsem reporti i všechny fotky, že se konečně něco nahodí na internety a vyazilo se. Ačkoliv je v okolí celá řada wifin, interneti v kavárně prostě nešli. Když už se na chvilku chytli, byli tak pomalí, že jsme na to fakt neměli nervy. Rozloučili jsme se a šli hledat jinam, bohužel bezúspěšně. Aspoň jsme teda zaskočili do blízké restaurace na veg mix s plackama a bylo nám dobře. Po příchodu na hotel nás uvítala myš bydlící ve vedlejším pokoji, tak jsme ji jen požádali, ať laskavě nechodí na návštěvu a opět zalehli k televizi. I dnešní program vypadá výživně, už jen z reklam se cítím kulturně obohacena. Právě tu běží indický horst fuchs, not only roti maker! Jen za 2000 rupek, mám chuť tam zavolat!
Hned po skončení večerní televizní zábavy se náš krásný, luxusní hotel začal ukazovat v těch pravých barvách. Okolí bylo až neuvěřitelně hlučné a oba jsme měli problém usnout. K ránu mě navíc vzbudil velmi podezřelý ruch vycházející z koupelny. Možností bylo několik, buď nám tam oknem vlezlo nějaké nenechavé indické děcko, krysa nebo fták. Po nějaké době jsem sebrala odvahu otevřít, právě ve chvíli, kdy si zlovolný opeřenec vysedával na okně a pouštěl dolů hovno. Byla jich tam už předtim hezká hromádka, tak jsem to zvlášť neřešila. Vtipnější byl spíš úkaz poblíž naší postele, kde se na zemi válel pozůstatek naší lásky - už jej s pořádnou vervou okusovala armáda miniaturních mravenců :)
Ráno jsme si řekli, že tu možná ještě jednu noc vydržíme, ať nemusíme ztrácet čas dalším hledáním místa k přespání. Jenže ten židojed chtěl o 200 rupek víc. Takže nasrat! Sbalili jsme se a vyšli ven. Pak to na nás ještě zkoušel, skončil u původní ceny (která byla už tak dost přehnaná), tak jsme mu zamávali a polib mi, čau! Už se těším, až ho zhejtím na všech tripadvisorech!
Chytli jsme rikšáka, že si zjistíme, jak jsme na tom s odjezdem směr Udaipur. Žid nejenže byl škrt, ale ani neměl interneti. Zprvu jsme se vydali na vlakový nádraží, ale ukázalo se, že jede vlastně jen jeden slušnej vlak, a to až ve dvě, což bylo celkem pozdě. Chytli jsme rikšáka k bus station, odkud to jezdí snad každou hodinu, lístky se nedají rezervovat, ale prej místa budou. A my budeme klukům opálenejm věřit.
Bylo na čase najít nějakej hotel, ideálně poblíž zastávky, abychom si tam došli ráno pěšky. Zase jsme si odchytli odvoz a vysvětlili mu problém. Jako typický Ind zakýval a všecko věděl. Bylo mi trochu podezřelý, že nás veze až k pevnosti, ale když jsme se znovu optali, jestli tam jakože je ubytování, furt tvrdil, že jo. Až poté, co jsme si koupili lístky a dojeli k první pamětihodnosti, jsme mu byli schopní objasnit, co chceme. Chudák se chytal za hlavu a byl nešťastný. Dude, learn some english!
Zavezl nás zpět do města, povozil po guesthousech, kde nás odmítli už včera a nakonec jsme zakotvili v Amber Palace hotel, kde jsme konečně mohli nechat zavazadla. Pokoj dvakrát větší, cena samozřejmě nižší. Ukecala bych to o víc, ale Mrož kývl moc brzo, no co už, rozpočet nám to asi extrémně nenaruší. Já už se celkově začínám dost otrkávat a je ze mě totální master streetcrossing artist.
Rikšák ještě dole čekal a doufal, že s ním pojedem na objížďku Chittor fort, ale to se pěkně spletl. Nechali jsme se zavézt jen k pokladnám s tím, že dál ťapkáme sami. Taky proč ne, žejo. Největší pevnost celýho Radžastánu, teploty nad třicet! Odmítli jsme i dalšího průvodce, který teda aspoň uměl anglicky a nabízel poměrně fér cenu, páč jsme prostě chtěli vlastní tempo. Prý by nás tam ale klidně nechal i ty 3 hodiny! My tomu dali dobrých 6 :))
Už v prvním paláci jsme strávili drahně času focením. Odchytla si mě nějaká skupinka chlapců a všichni samozřejmě chtěli být zvěčnění s "evropskou kráskou", tolik komplimentů jsem neslyšela za celý svůj život. Pak si přitáhli dokonce i profi fotografa, aby to aspoň za něco stálo. Takových skupinek jsme potkali hnedle několik, ale vesměs byli všichni nadšení a milí, takže jsme jim i vyhověli.
Spletitými cestami jsme došli i k místnímu muzeu, které bylo k naší smůle zavřené. Kousek od něj postávala skupinka překrásných bílých koní a umět na nich jezdit, možná tu nabídku vidět celý areál z koňského hřbetu neodmítnu. Nakonec nás zlákala až jedna mladá Indka, co nabízela nějaký místní osvěžující nápoj. Řekli jsme si tedy, že to vyzkoušíme, na pultu před sebou měla hromady cizokrajného ovoce, tak jsem tak nějak čekala, že to z toho bude i vyrábět. Jenže ouha! Místo toho z nějaké zakeklené slizké lahve nalila do sklenky trochu vody neznámého původu, posléze přidala obávaný led, trochu sodovky a nakonec rozpustný prášek, který tomu nejspíš dodal chuť. Bylo to zvláštní, sladkokyselé, možná životu nebezpečné, ale stejně jsme to do sebe kopli. Mrož měl s sebou naši placatku, tak jsme to hezky zapili. Boj indických kekelobreber s naší slivovicou - o které i Slovák prohlašuje, že je moc silná, mohl začít! Zatím naše domácí medicína podle všeho drtivě vítězí, tak uvidíme ještě zítra :D
Víc než rozloha samotné pevnosti nás ale překvapil samotný způsob prohlídky. Od nás jsme zvyklí na vyznačené cestičky a velmi striktní pravidla, kam se smí a nesmí. Tady vládne naprostá anarchie! Celou pevnost navíc průběžně rekonstruují, takže jsme nejednou vlezli doprostřed staveniště. Nikomu to zvlášť nevadilo a my si lezli po hradbách, jak se nám zlíbilo. Kolikrát i na dost nebezpečných místech, ze kterých by člověk fakt nechtěl spadnout :))
Krom celé řady paláců, svatyní a chrámů, se tu nacházelo několik jezer, přehrad a nespočet stád krav. Kdyby se rozhodli vyhlásit si tu stát, byli by totálně soběstační :) V jedné části byla dokonce i taková "malá indická vesnice" čítající cca 400 obyvatel. Bylo to skutečně obrovské. My statečně kráčeli od jedné památky k druhé, i když je od sebe dělila klidně víc jak hodina cesty. Mám pocit, že každý z nás do sebe nalil 5 litrů vody, které jsme všechny zvládli hned vypotit :)) bohužel jsme trochu podcenili přípravky na opalování, takže jsme teď trochu jako zpaření krabi a Mrož má opálenou naprosto epesní patku :)
Kromě celé řady fotkychtivých mladíků jsme na jednom odlehlém místě potkali piknikující pár, který se s námi velmi ochotně podělil o jídlo. Byli neskutečně milí a Mrož jim nechal jedno z voňavých
srdíček, které vyrábí jeho mamimka. Ještěže jsme je s sebou vzali, opravdu přijdou vhod!
Tentokrát se mi bohužel nepodařilo odmítnout indické dítě, takže mám i snímek s malým prckem :D ale opět, rodinka hrozně milá a necítila jsem se tím nějak dotčeně. U jedné z věží, kde se zrovna fotila jiná zápaďácká turistická skupinka, seděla u jídla další rodinka, co si nás hnedle pozvala k sobě. Možná to zkoušeli i na ty před náma, ale ti raději naskočili do tuk tuku a chvátali dál. Odměnou za pár vyměněných vět a fotek jsme dostali domácí cukrovinky, které chutnaly zatraceně dobře. Být milý se občas fakt vyplatí!
Ovšem tohle nebylo nic s porovnáním výkonu jednoho mladíka, který byl pro fotku se mnou ochoten vylézt na vrchol jedné z věží a skočit do jezera! Opravdu jsem se celou dobu modlila, aby byla ta nádrž dostatečně hluboká. Ind naštěstí přežil, vylezl ven, vyflusal hromadu bordelu a celý nadšený si šel stoupnout vedle mě :D no řekněte, kdo tohle pro vás někdy udělal?!
Na druhém konci pevnosti, po vskutku vyčerpávající cestě, nás čekal už poslední palác, kde jsme pro změnu potkali dvojici mladíků, se kterou jsme se fotili někde na začátku. Ochotně nás celým místem provedli a lámanou angličtinou nám vysvětlovali, kde se co dělo. Poté jsme pokračovali skrze vesničku a zdravili místní obyvatelstvo. Zjevně tu moc cizinců běžně neprochází, protože asi jen fakt málokomu by se chtělo lopotit se tu po svých. Na cestě jsme opravdu žádné pěší turisty nepotkali. Chodili možná akorát tak ve středu, kde bylo nejvíc památek pohromadě. Ale rozhodně nebyli na tolika pěkných neoficiálních vyhlídkách jako my!
Po náročné túře jsme si chtěli sehnat odvoz dolů do města, ale místo toho si nás odchytl nějaký přátelský Ind, co údajně pocházel z Mt Abu. Omlouval se za svou english, kterou fakt moc dobře nevládl - i jeho učitelka mu říkala, že je jako donkey, ale dělal nám poměrně milou společnost. Pak si nás teda natáčel, jak kráčíme vedle něj, což bylo poněkud weird, ale co už :)) Čekali jsme, co z toho vylezel, ale nakonec měl asi jen přátele v restaurace pod úpatím kopce, kam jsme si nakonec stejně chtěli zajít na jídlo. Bylo trochu ostřejší, než jsme zvvyklí, ale zvládli jsme to. Pak už to byl jenom kousek domů.
Všimla jsem si, že by poblíž našeho hotelu měla být i internetová kavárna, přetáhla jsem reporti i všechny fotky, že se konečně něco nahodí na internety a vyazilo se. Ačkoliv je v okolí celá řada wifin, interneti v kavárně prostě nešli. Když už se na chvilku chytli, byli tak pomalí, že jsme na to fakt neměli nervy. Rozloučili jsme se a šli hledat jinam, bohužel bezúspěšně. Aspoň jsme teda zaskočili do blízké restaurace na veg mix s plackama a bylo nám dobře. Po příchodu na hotel nás uvítala myš bydlící ve vedlejším pokoji, tak jsme ji jen požádali, ať laskavě nechodí na návštěvu a opět zalehli k televizi. I dnešní program vypadá výživně, už jen z reklam se cítím kulturně obohacena. Právě tu běží indický horst fuchs, not only roti maker! Jen za 2000 rupek, mám chuť tam zavolat!
Žádné komentáře:
Okomentovat