Jelikož je nám v Udaipuru dobře, rozhodli jsme se, že si tady ten pobyt na úkor Agry trochu prodloužíme. Na rozdíl od Jaipuru je tu hezky čisto -možná ještě víc jak ve Fort Kochi a téměř všude se dá dojít pěšky. Jediným problémem jsou tu stále internety a hrozné vedro, bez toho prvního se člověk ale docela obejde a na druhé si musí zvyknout, už jen proto, že za cca týden budeme v poušti :D
Včerejší den byl opět o něco náročnější, tak jsme se rozhodli malinko zvolnit tempo. Navíc jsme z Udaipuru viděli asi většinu památek, co jsme chtěli. Ráno jsme tedy nijak nepospíchali a řekli si, že si dáme snídani v nějaké z kaváren, kde slibují připojení k internetu. Prohrabala jsem se fotkama a vybrala vždycky okolo 20 nej z každého města, aby měla moje rodina a přátelé lepší představu o tom, jak to tu vypadá.
Zamířili jsme do místa zvaného Doctor Café, které vypadalo velmi zápaďácky a útulně. Ceny sice trochu vyšší (ale to je problém celého Udaipuru), ale dalo se. První problém přišel ale už u objednávky, obsluha jako by vůbec neuměla anglicky. A to jsme chtěli fruit porridge, fruit salad a vodu. Fakt těžký menu. Stejně se na něj přišli zeptat asi 3x O_o Když chtěl pak Mrož heslo na Wi-Fi, volali ti jantaři bůhvíkomu a pak mu strčili telefon k uchu, ať poslouchá. Internet to byl samozřejmě kekel pomalý a za celou hodinu se mi podařilo uploadnout asi 8 fotek :D paráda...
Stále jsme si trochu pohrávali s myšlenkou, zda navštívit Kumbalgarh a Ranakpur, dvě pevnosti poblíž Udaipuru - z Lonely Planet jsme zjistili, že je možné tam dojet místními autobusy, ale bylo to poměrně komplikované a často prý bývají nacpané místními. Tak jsme si řekli, že necháme Indy, ať to zařídí za nás a objednali si auto. Samozřejmě bez klimošky :) Sice to nebyla zrovna levná záležitost, ale věříme, že to bude stát za to. Leckdo tvrdí, že j to ještě větší zážitek jak Chittorgarh. Tak uvidíme :)
Poté jsme se vydali znovu pěšky k jezeru Fateh Sagar, uprostřed kterého leží maličký Nehru Park. Cestou jsme dokonce potkali rikšáka, co nás předchozího dne vezl k Monsoon palace a snažil se nám tenhle výlet vymluvit - že je prý celý ostrov zaplavený a nedá se tam chodit, ať s ním raději jedem k Tiger lake nebo do nedaleké crafts village. Odmítli jsme ho, přeci jen nám už jednou kecal, takže nasrat. Ukázalo se, že i teďka lhal, protože ostrov byl krásně průchozí a pod vodou byly jen některé části a celkově jsme si tenhle kratičký výlet užili - uprostřed jezera bylo svaté ticho a klid, což jsou věci, které tu člověk v Indii velmi často postrádá :)
Cestou zpět jsme se ještě zastavili u malého stánku, kde měli samosy - na tuhle pochoutku mám z Bombaje jen ty nejlepší vzpomínky, tak jsme si hnedka dvě koupili. To jsme ovšem netušili, že budou pálivé jak čert :D zatím rozhodně nejvíc spicy jídlo, co jsme tu měli. Zkoušeli jsme to pak zajíst pečenou kukuřicí, kterou tu prodávají většinou ženy někde u cesty - klasicky ji pečou na rozžhavených uhlících a stojí asi 10 rupek, hrozná dobrota!
Ve městě si nás opět odchytl chlápek z nedalekého shopu s pashminama, tak jsme ho pozvali na čaj a pak se přesunuli k němu na další pokec. Venku bylo strašný vedro, docela jsme jeho klimatizovaný krámek uvítali. Od běžného probírání našich zážitků jsme se tak dostali i k evropské unii, situaci Řecka, případně Indicko-Nepálským vztahům. Mrož se chtěl ještě ptát na Bhután, ale vyslovoval to jako "buddha", takže jsme si vyslechli Sidhartův příběh a rozdíly mezi jednotlivými formami buddhismu. Volně přešla řeč k pomlouvání ezopíč, což nás tak nějak příjemně zahřálo na duši, neboť v Udaipurských uličkách stále jednu takovou skupinku potkáváme. Možná to nejsou špatní lidé, ale my se rozhodli je prostě nemít rádi. Jinde je i celkem zvykem, že se mezi sebou turisté zdraví, vymění nějaké to info, ale tihleti se už první den tvářili načuřeně a ani se neobtěžovali byť jen s úsměvem.
Dostali jsme ale aspoň doporučení, kam zajít na jídlo. Chtěli jsme nějaký pokrm s masem, což je občas v Indii docela těžké sehnat. Indie je taky snad jediná země, co má termín non-veg :) Zmíněná restaurace byla u jezera, takže jsme během jídla měli aspoň pěkný výhled. Objednali jsme si Mutton Kormu s obyčejnými chapatti plackami a neskutečně si pochutnali. Co se kuchyně týče, jsem tu mnohem spokojenější jak na jihu, za celou dobu jsme měli jen jedno slabší jídlo, ale zbytek byl opravdu výtečný.
Další zastávkou byly místní trhy, řekli jsme si, že si nakoupíme nějaké ovoce na další den, abychom si mohli udělat menší piknik. Ráno ještě skočím pro samosy a nebudeme muset do nějaké drahé restaurace - Kumbalgarh je prý těžce turistický a tim pádem i předražený, když už jídlo, tak v nějakém jain temple na Ranakpuru. Co se ovoce týče, trochu tu postrádám pestrý výběr, jaký byl na jihu - nejsou tu oranžové banány, manga, ani to výtečné zelené cosi, které už ani nevím, jak se jmenuje. Místo toho tu máme papáju a ananasy. Často tu vidím jablka a hrušky, ale to si člověk může sehnat i u nás a nejspíš i lepší. Naše běžná sváča se tak skládá z banánů a již zmíněné papáji, která je teda ale opravdu skvělá. Ještě jsou tu k mání granátová jablka, ale ta jsou poměrně drahá.
Po trzích jsme si chtěli zajít ještě k nám, do Heritage Haveli na večeři, ale místo klasické obsluhy tu byli asi jen náhradníci, takže z menu nebylo prakticky nic a my skončili s masala sandwichem a vodou. Zaplatit to máme prý taky až ráno. Docela škoda, měli jsme chuť na nějakou dobrou polévku. Možná tedy zítra :)
Včerejší den byl opět o něco náročnější, tak jsme se rozhodli malinko zvolnit tempo. Navíc jsme z Udaipuru viděli asi většinu památek, co jsme chtěli. Ráno jsme tedy nijak nepospíchali a řekli si, že si dáme snídani v nějaké z kaváren, kde slibují připojení k internetu. Prohrabala jsem se fotkama a vybrala vždycky okolo 20 nej z každého města, aby měla moje rodina a přátelé lepší představu o tom, jak to tu vypadá.
Zamířili jsme do místa zvaného Doctor Café, které vypadalo velmi zápaďácky a útulně. Ceny sice trochu vyšší (ale to je problém celého Udaipuru), ale dalo se. První problém přišel ale už u objednávky, obsluha jako by vůbec neuměla anglicky. A to jsme chtěli fruit porridge, fruit salad a vodu. Fakt těžký menu. Stejně se na něj přišli zeptat asi 3x O_o Když chtěl pak Mrož heslo na Wi-Fi, volali ti jantaři bůhvíkomu a pak mu strčili telefon k uchu, ať poslouchá. Internet to byl samozřejmě kekel pomalý a za celou hodinu se mi podařilo uploadnout asi 8 fotek :D paráda...
Stále jsme si trochu pohrávali s myšlenkou, zda navštívit Kumbalgarh a Ranakpur, dvě pevnosti poblíž Udaipuru - z Lonely Planet jsme zjistili, že je možné tam dojet místními autobusy, ale bylo to poměrně komplikované a často prý bývají nacpané místními. Tak jsme si řekli, že necháme Indy, ať to zařídí za nás a objednali si auto. Samozřejmě bez klimošky :) Sice to nebyla zrovna levná záležitost, ale věříme, že to bude stát za to. Leckdo tvrdí, že j to ještě větší zážitek jak Chittorgarh. Tak uvidíme :)
Poté jsme se vydali znovu pěšky k jezeru Fateh Sagar, uprostřed kterého leží maličký Nehru Park. Cestou jsme dokonce potkali rikšáka, co nás předchozího dne vezl k Monsoon palace a snažil se nám tenhle výlet vymluvit - že je prý celý ostrov zaplavený a nedá se tam chodit, ať s ním raději jedem k Tiger lake nebo do nedaleké crafts village. Odmítli jsme ho, přeci jen nám už jednou kecal, takže nasrat. Ukázalo se, že i teďka lhal, protože ostrov byl krásně průchozí a pod vodou byly jen některé části a celkově jsme si tenhle kratičký výlet užili - uprostřed jezera bylo svaté ticho a klid, což jsou věci, které tu člověk v Indii velmi často postrádá :)
Cestou zpět jsme se ještě zastavili u malého stánku, kde měli samosy - na tuhle pochoutku mám z Bombaje jen ty nejlepší vzpomínky, tak jsme si hnedka dvě koupili. To jsme ovšem netušili, že budou pálivé jak čert :D zatím rozhodně nejvíc spicy jídlo, co jsme tu měli. Zkoušeli jsme to pak zajíst pečenou kukuřicí, kterou tu prodávají většinou ženy někde u cesty - klasicky ji pečou na rozžhavených uhlících a stojí asi 10 rupek, hrozná dobrota!
Ve městě si nás opět odchytl chlápek z nedalekého shopu s pashminama, tak jsme ho pozvali na čaj a pak se přesunuli k němu na další pokec. Venku bylo strašný vedro, docela jsme jeho klimatizovaný krámek uvítali. Od běžného probírání našich zážitků jsme se tak dostali i k evropské unii, situaci Řecka, případně Indicko-Nepálským vztahům. Mrož se chtěl ještě ptát na Bhután, ale vyslovoval to jako "buddha", takže jsme si vyslechli Sidhartův příběh a rozdíly mezi jednotlivými formami buddhismu. Volně přešla řeč k pomlouvání ezopíč, což nás tak nějak příjemně zahřálo na duši, neboť v Udaipurských uličkách stále jednu takovou skupinku potkáváme. Možná to nejsou špatní lidé, ale my se rozhodli je prostě nemít rádi. Jinde je i celkem zvykem, že se mezi sebou turisté zdraví, vymění nějaké to info, ale tihleti se už první den tvářili načuřeně a ani se neobtěžovali byť jen s úsměvem.
Dostali jsme ale aspoň doporučení, kam zajít na jídlo. Chtěli jsme nějaký pokrm s masem, což je občas v Indii docela těžké sehnat. Indie je taky snad jediná země, co má termín non-veg :) Zmíněná restaurace byla u jezera, takže jsme během jídla měli aspoň pěkný výhled. Objednali jsme si Mutton Kormu s obyčejnými chapatti plackami a neskutečně si pochutnali. Co se kuchyně týče, jsem tu mnohem spokojenější jak na jihu, za celou dobu jsme měli jen jedno slabší jídlo, ale zbytek byl opravdu výtečný.
Další zastávkou byly místní trhy, řekli jsme si, že si nakoupíme nějaké ovoce na další den, abychom si mohli udělat menší piknik. Ráno ještě skočím pro samosy a nebudeme muset do nějaké drahé restaurace - Kumbalgarh je prý těžce turistický a tim pádem i předražený, když už jídlo, tak v nějakém jain temple na Ranakpuru. Co se ovoce týče, trochu tu postrádám pestrý výběr, jaký byl na jihu - nejsou tu oranžové banány, manga, ani to výtečné zelené cosi, které už ani nevím, jak se jmenuje. Místo toho tu máme papáju a ananasy. Často tu vidím jablka a hrušky, ale to si člověk může sehnat i u nás a nejspíš i lepší. Naše běžná sváča se tak skládá z banánů a již zmíněné papáji, která je teda ale opravdu skvělá. Ještě jsou tu k mání granátová jablka, ale ta jsou poměrně drahá.
Po trzích jsme si chtěli zajít ještě k nám, do Heritage Haveli na večeři, ale místo klasické obsluhy tu byli asi jen náhradníci, takže z menu nebylo prakticky nic a my skončili s masala sandwichem a vodou. Zaplatit to máme prý taky až ráno. Docela škoda, měli jsme chuť na nějakou dobrou polévku. Možná tedy zítra :)
Žádné komentáře:
Okomentovat