Dnešní den byl poměrně náročný; jak jsme si po celou dobu stěžovali na chladné počasí, nebesa nás vyslyšela (nebo se nám spíš chtěla pomstít) a nadělila nám slunečno a horko. Z výšlapu na pevnost a následné procházky po dalším z jeskynních komplexů jsme tak došli spálení a naprosto vyčerpaní :D Pokusím se ale i tak popsat aspoň pár řádky naše dobrodružství.
Při včerejší procházce městem, kdy jsme si zařizovali lístky na noční jízdu autobusem jsme se dali do řeči s nějakým indickým mladíkem, podle všeho měl skutečně zájem jen o konverzaci, tak jsme si lámanou angličtinou vyměnili několik zdvořilostních frází. Vyčíhnul si nás ale řidič pořádající túry po okolí. Ne vždycky je tohle úplně na škodu, popravdě se nám do dalšího celodenního výletu autobusem moc nechtělo, ale Elloru jsme skutečně vynechat nemohli. Navíc jsme si mohli domluvit i návštěvu nedaleké pevnosti. Cena nebyla nikterak strašlivá, tak jsme na to kývli a domluvili si sraz v 7:30 před hotelem.
A skutečně tam čekal! Sice jsme takhle museli vynechat snídani, ale jedeme na velmi úsporném režimu, jedno normální jídlo denně nám bohatě stačí. Cestovat autem je navíc docela pohodlné, klasického rikšáka jsem nechtěla hlavně proto, že jsem se bála dalších deštů. Už se konečně začínám pomalu zotavovat z nachlazení a nechci to znovu pokoušet :)
Mám takový dojem, že řidič byl nakonec trochu jiná osoba než ta, co s námi onen podvečer hovořila. Má paměť na obličeje je vážně mizerná, ale úroveň jeho english moc nedovolovala nějaké složitější rozhovory, podle všeho měl naučených několik frází a s tím si asi vystačil.
Pevnost Daulatabad je skutečně impozantní a není moc daleko od města, měli jsme tak možnost si ji prohlédnout hezky ráno, když ještě nebyla zaplavená turisty. To mělo rozhodně své kouzlo. Navíc nebyla nějak extra hlídaná a člověk se mohl po areálu pohybovat relativně svobodně. Většinou nás zastavil jen hustý, neupravený porost. I tak tu bylo dost k vidění, od věže, přes malé muzeum, vodní nádrže po úchvatnou vnitřní citadelu, kam jsme si teda museli pěkně vyšlápnout.
Kromě nekonečných schodů na nás čekal doslova dungeon - spletitá chodba, která kdysi sloužila pro zmatení nepřítele, kompletně tmavá s hromadou výklenků, kam se mohli schovat assassíni, nebo v našem případě hejna švábů, hlodavců, netopýrů a ptáků. Byla tam fakt neskutečná tma a celou cestu nás provázely roztodivné zvířecí zvuky, svítili jsme si ne moc dobrou baterkou z mobilu a přiznávám, že mi to značně zvýšilo tep. Hlavně, když mi těsně pod nohama proletěl šváb a každou chvíli jsem cítila, že mi vletí nějaký netopýr do vlasů. Uf, už nikdy více, nemohla bych být dobrodruh. Nebo jedině mág, všechno bych to před vstupem dovnitř kouzlem usmažila!
Dolů naštěstí vedla alternativní cesta, tak jsem se hned cítila bezpečněji. Cestu na vrchol pak ještě blokovaly opice; jedna z těch menších dneska měla asi fakt na hovno den a vřískala, sotva nás zmerčila, v očích vraždu. Zbaběle jsme před ní sestoupili k další skupince lidí a počkali, než i se zbytkem svého gangu odejde. Cestou dolů jsme pak zjistili, že i místní mají z těch potvor dost respekt a jedna z holek pak měla i celkem problém sejít mezi dalším, nashromážděným hejnem. No i po Mrožovi se jedna z nich sápala. A člověk by se tu fakt nechtěl nechat něčím pohryzat.
Řidič na nás trpělivě přes ty dvě hodiny počkal a následně jsme se vydali k jeskyním Ellora. Cestou nám ještě připomněl, že je Aurangábád známý pro svoje hedvábí a cestou jsou zajímavé shopy, zatím jsme to ignorovali, i nabídky k posezení v restauraci. Občerstvili jsme se pak u stánků před vchodem do jeskyní. Šálek masala chai a nějaké smažené zeleninky nám bohatě stačily. Když jsme si tak hezky relaxovali u šálku čaje, jeden z místních nám hned řekl, že nás bude chtít náš řidič zavést do oněch shopů a prý jde pak 50-60% přímo jemu. To číslo mě dost překvapilo, nechtěla bych pak vidět ty ceny, co si účtují.
Poděkovali jsme a šli na prohlídku. U vstupů nás hned přivítali prodejci pičičáren; Mrože celkem zaujaly jakože pravé historické mince. Chvilku se s chlapcem bavil, smlouval o ceně, ale nakonec jsme to vzdali a raději šli dál. Ellora jsou ještě mnohem krásnější a zajímavější než Ajanta. Kromě buddhistických chrámů tu najdeme i hindu a jain. Na rozdíl od předchozích jeskyní jsou tu vytesané komplet celé chrámy. Vše je opět celkem dobře přístupné a méně omezené než v Ajantě. A zároveň je celý areál i o dost větší.
Jedna část se dá v pohodě projít pěšky, ale k těm nejvzálenějším jede už autobus. Cestička tam sice také vede, ale rozhodli jsme se pro tu pohidlnější variantu a nazpět se vraceli po svých. Myslím, že jsme udělali celkem dobře, protože sluníčko tu fakt neskutečně pražilo, což je v kombinaci s vysokou vlhkostí hodně smrtelná kombinace. Dneska bych mohla říkat, že jsem se válela u moře v Řecku :)
Stálo to ale za to. Pokud se budete někdy pohybovat v této části Indie, nebo budete mít více času v Bombaji, zajeďte si sem. Aspoň do Ellory, nic podobného u nás skutečně člověk nevidí a je to rozhodně velmi inspirativní zážitek.
Už jen to handrkování se s místními, kdy Mrož projevil zájem o mince i u druhého obchodníka. Měl jich celou hrst a zpočátku je všechny nabízel za krásných dvacet tisíc. Můj drahý se tu s nima už moc nesere, tak se mu docela vysmál, zároveň ho ale nějakým zvráceným způsobem pořád bavilo s ním jednat. Nebo spíš on nás pronásledoval skutečně po celém předním areálu. Z dvaceti byly nakonec tisíce dva, člověk si tak dovede představit, jakou to asi má skutečnou hodnotu. Tedy ještě vydělit minimálně deseti :) Nakonec jsme si ale jednu minci přeci jen vzali, ať máme památku, prodejce jsme ale nepotěšili. Mě pak poněkud nasral jeden, co údajně prodával granáty, kde bylo fakt na první pohled zjevné, že jde o sklo. Možná bych si jinak nějaký náhrdelník pořídila, ale tohle je mi dost proti srsti.
Když už z nás výlet vyždímal poslední zbytky sil, vrátili jsme se zpátky ke stánkům s občerstvením. Dopřáli jsme si pečenou kukuřici, nápoj z cukrové třtiny (tady mmch za 10rs, v sapa za stovku :/), masala chai a šli hledat řidiče. Moc těžké to nebylo. Cestou zpět do nás furt valil, jestli nechceme ještě zítra na výlet k Lonar lake, je to jezero vzniklé po nárazu meteoritu, hrozně zajímavá věc, ale bohužel navečer odjíždíme a čeká nás nejdřív 10h v autobusu a pak dalších 21 ve vlaku, představa, že bych měla ještě před tím prosedět 6 v autě, mě moc nelákala.
Došlo samozřejmě i na hedvábí, ale když jsme mu řekli, že chceme fakt do města, moc to dál nezkoušel a jel. Sice byl pak poněkud salty a nepříjemný, ale to už nám mohlo být docela jedno. Naše plány na zítřek jsou docela jasné.
Den jsme ještě zakončili výborným palak paneer a já si konečně dopřála svoje první mango lassi. Už teď lituji, že ho nepiju každý den :) Ještě tedy musíme koupit nové letenky domů, jinak opravdu hrozí, že tu zůstanem. A já bych se vlastně ani moc nebránila.
Při včerejší procházce městem, kdy jsme si zařizovali lístky na noční jízdu autobusem jsme se dali do řeči s nějakým indickým mladíkem, podle všeho měl skutečně zájem jen o konverzaci, tak jsme si lámanou angličtinou vyměnili několik zdvořilostních frází. Vyčíhnul si nás ale řidič pořádající túry po okolí. Ne vždycky je tohle úplně na škodu, popravdě se nám do dalšího celodenního výletu autobusem moc nechtělo, ale Elloru jsme skutečně vynechat nemohli. Navíc jsme si mohli domluvit i návštěvu nedaleké pevnosti. Cena nebyla nikterak strašlivá, tak jsme na to kývli a domluvili si sraz v 7:30 před hotelem.
A skutečně tam čekal! Sice jsme takhle museli vynechat snídani, ale jedeme na velmi úsporném režimu, jedno normální jídlo denně nám bohatě stačí. Cestovat autem je navíc docela pohodlné, klasického rikšáka jsem nechtěla hlavně proto, že jsem se bála dalších deštů. Už se konečně začínám pomalu zotavovat z nachlazení a nechci to znovu pokoušet :)
Mám takový dojem, že řidič byl nakonec trochu jiná osoba než ta, co s námi onen podvečer hovořila. Má paměť na obličeje je vážně mizerná, ale úroveň jeho english moc nedovolovala nějaké složitější rozhovory, podle všeho měl naučených několik frází a s tím si asi vystačil.
Pevnost Daulatabad je skutečně impozantní a není moc daleko od města, měli jsme tak možnost si ji prohlédnout hezky ráno, když ještě nebyla zaplavená turisty. To mělo rozhodně své kouzlo. Navíc nebyla nějak extra hlídaná a člověk se mohl po areálu pohybovat relativně svobodně. Většinou nás zastavil jen hustý, neupravený porost. I tak tu bylo dost k vidění, od věže, přes malé muzeum, vodní nádrže po úchvatnou vnitřní citadelu, kam jsme si teda museli pěkně vyšlápnout.
Kromě nekonečných schodů na nás čekal doslova dungeon - spletitá chodba, která kdysi sloužila pro zmatení nepřítele, kompletně tmavá s hromadou výklenků, kam se mohli schovat assassíni, nebo v našem případě hejna švábů, hlodavců, netopýrů a ptáků. Byla tam fakt neskutečná tma a celou cestu nás provázely roztodivné zvířecí zvuky, svítili jsme si ne moc dobrou baterkou z mobilu a přiznávám, že mi to značně zvýšilo tep. Hlavně, když mi těsně pod nohama proletěl šváb a každou chvíli jsem cítila, že mi vletí nějaký netopýr do vlasů. Uf, už nikdy více, nemohla bych být dobrodruh. Nebo jedině mág, všechno bych to před vstupem dovnitř kouzlem usmažila!
Dolů naštěstí vedla alternativní cesta, tak jsem se hned cítila bezpečněji. Cestu na vrchol pak ještě blokovaly opice; jedna z těch menších dneska měla asi fakt na hovno den a vřískala, sotva nás zmerčila, v očích vraždu. Zbaběle jsme před ní sestoupili k další skupince lidí a počkali, než i se zbytkem svého gangu odejde. Cestou dolů jsme pak zjistili, že i místní mají z těch potvor dost respekt a jedna z holek pak měla i celkem problém sejít mezi dalším, nashromážděným hejnem. No i po Mrožovi se jedna z nich sápala. A člověk by se tu fakt nechtěl nechat něčím pohryzat.
 |
| Tady jsou krásně vidět obě úrovně opevnění, bohužel ne zrovna udržované |
Poděkovali jsme a šli na prohlídku. U vstupů nás hned přivítali prodejci pičičáren; Mrože celkem zaujaly jakože pravé historické mince. Chvilku se s chlapcem bavil, smlouval o ceně, ale nakonec jsme to vzdali a raději šli dál. Ellora jsou ještě mnohem krásnější a zajímavější než Ajanta. Kromě buddhistických chrámů tu najdeme i hindu a jain. Na rozdíl od předchozích jeskyní jsou tu vytesané komplet celé chrámy. Vše je opět celkem dobře přístupné a méně omezené než v Ajantě. A zároveň je celý areál i o dost větší.
Jedna část se dá v pohodě projít pěšky, ale k těm nejvzálenějším jede už autobus. Cestička tam sice také vede, ale rozhodli jsme se pro tu pohidlnější variantu a nazpět se vraceli po svých. Myslím, že jsme udělali celkem dobře, protože sluníčko tu fakt neskutečně pražilo, což je v kombinaci s vysokou vlhkostí hodně smrtelná kombinace. Dneska bych mohla říkat, že jsem se válela u moře v Řecku :)
Stálo to ale za to. Pokud se budete někdy pohybovat v této části Indie, nebo budete mít více času v Bombaji, zajeďte si sem. Aspoň do Ellory, nic podobného u nás skutečně člověk nevidí a je to rozhodně velmi inspirativní zážitek.
Už jen to handrkování se s místními, kdy Mrož projevil zájem o mince i u druhého obchodníka. Měl jich celou hrst a zpočátku je všechny nabízel za krásných dvacet tisíc. Můj drahý se tu s nima už moc nesere, tak se mu docela vysmál, zároveň ho ale nějakým zvráceným způsobem pořád bavilo s ním jednat. Nebo spíš on nás pronásledoval skutečně po celém předním areálu. Z dvaceti byly nakonec tisíce dva, člověk si tak dovede představit, jakou to asi má skutečnou hodnotu. Tedy ještě vydělit minimálně deseti :) Nakonec jsme si ale jednu minci přeci jen vzali, ať máme památku, prodejce jsme ale nepotěšili. Mě pak poněkud nasral jeden, co údajně prodával granáty, kde bylo fakt na první pohled zjevné, že jde o sklo. Možná bych si jinak nějaký náhrdelník pořídila, ale tohle je mi dost proti srsti.
Když už z nás výlet vyždímal poslední zbytky sil, vrátili jsme se zpátky ke stánkům s občerstvením. Dopřáli jsme si pečenou kukuřici, nápoj z cukrové třtiny (tady mmch za 10rs, v sapa za stovku :/), masala chai a šli hledat řidiče. Moc těžké to nebylo. Cestou zpět do nás furt valil, jestli nechceme ještě zítra na výlet k Lonar lake, je to jezero vzniklé po nárazu meteoritu, hrozně zajímavá věc, ale bohužel navečer odjíždíme a čeká nás nejdřív 10h v autobusu a pak dalších 21 ve vlaku, představa, že bych měla ještě před tím prosedět 6 v autě, mě moc nelákala.
Došlo samozřejmě i na hedvábí, ale když jsme mu řekli, že chceme fakt do města, moc to dál nezkoušel a jel. Sice byl pak poněkud salty a nepříjemný, ale to už nám mohlo být docela jedno. Naše plány na zítřek jsou docela jasné.
Den jsme ještě zakončili výborným palak paneer a já si konečně dopřála svoje první mango lassi. Už teď lituji, že ho nepiju každý den :) Ještě tedy musíme koupit nové letenky domů, jinak opravdu hrozí, že tu zůstanem. A já bych se vlastně ani moc nebránila.
Žádné komentáře:
Okomentovat