Mrože (zase) v Indii - Puri, den 15.

Mrož byl poslední dny docela out, tak jsem byla celkem zvědavá, jestli vůbec dnešní výlet zvládne. Zvlášť, když to znamenalo budíček před šestou a další výlet s Indy autobusem, to se ukazuje jako velmi zážitkové. Tato cesta nebyla výjimkou. Kromě nudného popisu si tenroktát lehce zanadávám i já :)

Už během předchozí návštěvy Indie jsem si hodně stěžovala na zdejší postarší ženy, úderem třicítky se z nich stává nevraživý, agresivní blob vraždící pouhým pohledem. Nejenomže do vás tyto hroudy budou neustále strkat a tvářit se za všech okolností kysele, ale indické střední třídě zjevně chybí skutečně i ta základní slušnost. Totiž, pokaždé, co nám někdo donese na stůl jídlo, nebo vykoná jakoukoliv jinou (i zpoplatěnou) službu, slušně poděkujeme. Přijde nám to jaksi přirozené a normální.

Jenže včera ráno jsem byla svědkem typické hromadné snídaně v hotelu, služba postupně nosila tácky s jídlem a myslíte, že některý z vedlesedících blobů projevil jakékoliv známky vděčnosti? Ne! Ty ohyzdy se ještě kolikrát otočily, aby s obsluhou nenavázaly byť jen oční kontakt. Pořád jsme byli tak překvapení, proč jsou z nás všichni tak štastní a není to proto, že mohou donést své jídlo bílím lidem, ale protože jim poděkujeme!

snídaně na hotelu

Indové taky milují velmi vlažné tempo, ve svém středním věku už přece nemusí nikam pospíchat, pokud teda zrovna na nástupišti nepředbíhají frontu a nervou se do okýnka. Celá skupinka ploužících se Indů tak klidně zabere půlku ulice, že za nima několik minut kráčíte, je jim samozřejmě srdečně u prdele. Předbíhá se tu dost blbě, páč i rikšáci a hlavně motorkáři jezdí moc rádi u kraje. Uprostřed silnice totiž zase chillej krávy a ty mají obzvlášť na salámu. Nikdo se prostě k tomu kraji neuhne, taková věc je nikdy nenapadne. Ale když musí před vás, neřeknou ani hovno a prostě si strčí.

pouliční umění, takhle jsou zdobené skoro všechny stěny v Puri

Je až s podivem, že má tato země vlastní vesmírný program. To, že selhal, už tak překvapivé není.

Ale tedy zpět k dnešnímu programu. Rozhodli jsme se cestovat s nějakou govt. of Odisha společností, protože nabízela opravdu slušné ceny a nechtělo se nám hádat s taxikářema. Slibovali i klimatizovaný bus, vyjížďku k delfínům i návštěvu nějakýho templu po cestě. Večer jsme si tedy obstarali lístky, na hotelu nám dokonce zařídili ranní taxi službu a byli spokojení.

Vstávání bylo celkem peklíčko, už jen proto, že v našem novém hotelu se fakt dobře spí, ale nějak jsme to zvládli a Mrož ani moc nehundral. Bohužel jsme k pick-up pointu přijeli tak o 20 minut dříve a zjistili, že slunko tu extrémně praží už před sedmou. Nějak jsme to ale přetrpěli a nalodili se do busu. Skoro to už vypadalo, že pojedeme sami, ale na další zastávce se téměř zaplnil autobus. O zábavu bylo rázem postaráno. Největším zdrojem vtipných momentů byl postarší Ind, který zjevně vůbec netušil. Podle mě ani nevěděl, kde je levá a pravá. Pořád se na něco doptával a pokaždé mu to museli tak 4 lidi nejméně třikrát a pomalu zopakovat. Nechyběly samozřejmě ani děti, už si nějak začínám myslet, že mezi nimi a makaky vlastně není žádný rozdíl.

chrám vládce všehomíra, kam jsme zatím nešli :D

Cesta ubíhala celkem v pohodě, k jezeru to ani nemělo být moc daleko, ale přišla první zastávka. Místní slavný Alarnath temple zasvěcený Vishnuovi. Nejlepší bylo, že bus zastavil kdesi uprostřed ulice a dveře otevřel tak deset čísel od obřího kotle s rozpáleným olejem, kde se právě škvařila nějaká zelenina. Fakt super místo, oceňuju. Následně jsme si měli nasednout k rikšákům, kteří nás dovezli k templu. Nesmělo se tu fotit, takže po nás chtěli, ať si uložíme mobily k nim do krabiček, řekla sem si, že nasrat, mám ho prostě schovanej, nejsem degenerát, fotit nebudu. Chvilku jsem se s Indem u vstupu i dohadovala, protože teď jsem pro změnu já neměla moc náladu na jejich shity. Pustili nás tam. Dovnitř jsme nešli, aktivně se tam modlili. Chtěli nám pak ještě oblemcat čela barvičkama, což jsme taky odmítli. Tvářili se na to dost divně, ale sorry, jediné fantasy, co uctívám, je Malazská kniha padlých. Obešli jsme aspoň chrám, abychom se koukli na pár hezkých sošek Vishnu prcajícího ženy a vrátili se zpět.

masala chai z vývařovny

Zbytek už nějak taky končil, tak jsme doufali, že nasedneme do busu a pojedeme dál. Chyba lávky! Zmíněný zmatený dědek si asi zašel někam na vycházku a pěkně dlouho se na něj čekalo, už jsem začínala být i naštvaná, že jsme si nepřiplatili za taxi. Nakonec se ale nějak domrožil a my dorazili k budově, odkud vyjíždí loďky na jezero. Mmch Chilika lake je druhé největší jezero svého druhu na světě s rozlohou 2.5 násobku Prahy. Než jsme se ale mohli nalodit, museli jsme dojít do nějaké místní restaurace, kde bylo možné si na odpoledne objednat jídlo. Moc se nám to nelíbilo, tak jsme si dali jen čaj a řekli si, že se zařídíme po svým. Tyhle zájezdní vývařovny mě fakt moc neberou.

dědek si furt fotil selfíčka

Samotná projížďka byla docela příjemná, byli jsme schovaní pod stříškou a u vody je vždycky přeci jen o něco lépe. Jezero bylo teda z větší části hnědé a špinavé, moc ptáků jsme neviděli a delfíni byli na místě možá dva. To máme za to, že cestujeme mimo sezónu. Zahlédli jsme v dáli skutečně i kus průzračné vody, ale do té nás nepustili. Proběhla i malá zastávka na ostrově, kde jsme se mohli trochu občerstvit; hned jsme si teda objednali předražené krevety a kokos :D průvodce nám pak dlouze vysvětloval, že je teďka těch krevet málo a proto jsou tak drahé. Jídlo to ale bylo moc dobré. Válel se nám pod nohama i jeden pes, tak jsem hnedka sebrala jeden odložený talíř a dala mu granule, opět za značně znepokojených pohledů spolucestujících. Na to ale sere pes, jejich pejsky mám prostě radši.

bába s kočkama :D

Když Mrož zmizel opodál pro kokos, bába ke mně přistavila dítě a začla si mě s ním fotit, bez požádání, nebo upozirnění, asi mám být vděčná, že budu jednou viset u nich doma na nástěnce s makakem. Trochu mi vylepšilo náladu, když se pak otec dítěte s harantem v náručí smekl na lávce a spadnul s ním do vody. Nikomu se pochopitelně nic nestalo, ty zrůdy jsou odolný. Zmatený dědek měl taky trochu potíže dostat se zpět a při prvním pokusu kromě rovnováhy ztratil i botu, tam jsme už fakt napjatě čekali, že žuchne. Bohužel, nebo spíš naštěstí se to nestalo. Jinak bychom se vážně začali oba hrozně řehtat a asi by nás neměli rádi.

Průvodce se s námi snažil pořád komunikovat a říkat nám, co vidíme, včetně úplně základních věcí, posléze se vždy omluvil za svou špatnou angličtinu a celé to ještě 2x zopakoval. Ale snažil se a byl milý. Varoval nás i před prodejci fake perel, kteří se rozhodli v jednu chvíli zaútočit na naši loď a nabízet předražené cetky. Celkově byla plavba i docela dlouhá a ke konci jsem se fakt těšila nazpět. Hlavně jsem občas měla opřenou ruku na sluníčku, takže jsem si odnesla takové fešné zarudnutí. Budu muset spát na druhém boku :( Po vylodění jsme šli ještě nakouknout do visitor center, kde bylo docela zajímavé info o počtech druhů vyskytujících se na jezeře, menší akvárko s rybkama a hlavně klimatizovaný promítací sál.

Součástí zájezdu byla i návštěva zdejšího visitor centre, kde mají hezky naložené všechny jezerní potvory a promítali nám film, jak si jezero posrali a zase obnovili.

Cesta zpět se už obešla bez dalších zastávek, jen se čekalo na hegeše, než sežerou svoje obědy, jídlo fakt nevypadalo extra dobře, tak jsme byli rádi, že jsme si nic neobjednali. Místo toho jsme šli najít toalety. Na indickém byl šváb délky mé dlaně, na evropském na prkénku zbytky od hovna. Neptejte se, jak sem na to přišla :/ Ale přežili jsme.

Indický X-meni

V Puri jsme zapadli do oblíbené restaurace Wildgras a dali si pro změnu jehněčí. Bylo vynikající, u jídla jsme navíc mohli pozorovat válku Indů proti gangu opic, což bylo takové příjemné zpestření. Naivně jsem si myslela, že večer zase vyrazíme na pláž ohryzávat kraby, ale naše bříška jsou stále plná a docela mě ten dnešek vyčerpal. Zítra bychom se měli podívat na slavný sun temple v konnarku, tak jsem zvědavá!