Konečně se dostáváme na místo, kvůli kterému jsem vlastně letos chtěla letět do Indie. Hrozně moc jsem toužila vidět rozsáhlé komplexy skalních jeskyní v Ellora a Ajanta patřící na seznam památek UNESCO a představující vrchol staroindické, potažmo buddhistické kultury. Jejich vznik se datuje až k 2. století pnl a dochované malby na zdech též patří k těm vůbec nejstarším. Právě od tohoto bodu se pak odvíjel zbytek našeho itineráře. Tak uvidíme, nakolik se ta cesta vyplatila :)
Z Nashiku jsme vyrazili časně ráno a již vybavení lístkem na vlak. Nechtěli jsme riskovat další přesouvání mezi vagóny pár minut ped odjezdem. Náležitě jsem se na internetech nachytřila ohledně řazení jednotlivých vagónů a včas zajistila perimetr. Jelikož jsme opět na místo dorazili se značným předstihem, šli jsme se ještě občerstvit do přilehlé pouliční stravovny. Čajovníci se o nás výjimečně přetahovali, tak jsme od každého vzali jeden vzorek a já pak hledala něco k jídlu. Zrak mi padl na malý, umouněný stánek s vajíčky, dostala jsem obrovskou chuť na omeletu. A nelitovala jsem. Za 20rs mi připravili tu nejbáječnější vaječnou placku v housce (pav omelette). Radost ochutnat! Úplně mi to vylepšilo den!
Vzápětí jsem ale přímo na nádraží zjistila, že řazení vagónů vypadá nakonec trochu jinak. Rozhodli jsme se věřit aktuálnímu infu a museli si ještě tak kilometr popojít k místu, kde měl zastavit náš buržovagón. Samozřejmě nás šoupli do klimatizované třídy, což sice znamenalo, že jsme měli každý své pohodlné sedadlo, nepršelo na nás, ale pro změnu foukalo. No, dalo se to na ty tři hodiny přežít, ale pořád spíš preferuju klasické modré a špinavé sedačky.
Aurangábád nás přivítal typickým puchem odpadků a hoven. Nádraží, jak má být! Překvapilo mě, že tu jsou dokonce i eskalátory, na kterých jsem pomohla i jedné staré ženě, která je viděla podle všeho poprvé. Aspoň nějaký ten dobrý skutek, karma mi to jistě oplatí!
Z dálky si nás už všimnul typický městský nahaněč; jelikož je teď mimo sezónu, byli jsme fakt asi jediní bílí na celém nástupišti. Už si židovsky mnul ruce, jak nám prodá nějaký tourist balíček. I skvělé hotely prý zná. Ne vždycky jsem měla s podobnými existencemi, co mají nasmlouvané hotely úplně zlé zkušenosti, prostě jsme mu řekli náš rozpoččet, ať nás někam zaveze a když se nám to nebude líbit, prostě se necháme hodit tam, co nám poradil booking a internety.
První zastávka byla naprosto epická, zašlá díra. Na stěnách se krásně vyjímaly pochvalné nápisy ve všech světovch jazycích, někde jsem snad zahlédla i polštinu. Recepční nás hned zval na šálek čaje, což jsme s diky odmítli, že chceme radši vidět pokoje. Vzal nás do zatuchlé místnosti čtvrté cenové. Teplá voda prý asi bude, wifi taky. Dle vzhledu místnosti bych čekala i nějaké ty šváby v ceně. Největší legrace ale přišla, když jsme se zeptali na cenu. Říkali jsme si, že jako 500 za noc bychom za tohle dali, když ale vytáhl pochybný papír s cenovkou 1600, Mrož se hystericky rozřehtal. V Nashiku jsme za podobný peníz měli naprosto luxusní spaní a tady asi doufali, že nás sbalí na nějaké baťůžkářské kouzlo a šálek čaje za šest rupek. No, nestalo se.
Když se posléze snažili nám nabídnout přátelskou a mimořádnou slevu (jojo, je mimo sezónu) 400rs, vzdali jsme to a řekli řidiči, ať nás odveze pryč, že tohle teda ne. Vypadal dost překvapeně. Ale tolik nestála ani ta naše shithole v Bombaji. Druhý hotel nebyl o moc lepší, tušit se to dalo už podle obdobných nápisů na stěnách, působí to stejně důvěryhodně jako zápisy v notýskách u rikšáků. Jó, tohle my už trochu známe. Pokoje se tentokrát jmenovali podle států, ukázali nám zbídačenou Jižní Koreu a posléze Norsko, asi ze středověku. Povlečení vypadalo čerstvě zeblité. Obsluha se ani neshodla na tom, jestli tam teče teplá voda.
Snaživý řidič jim už zavolal předem, že jsme se jeho kámošovi vysmáli, tak to zkusil za litr. To bychom možná ještě nějako zkousli, ale vidina normálního bydlení nás vyhnala zase pryč. Další vlezlou nabídku čaje jsme odmítli. Upřímně, jakmile vidím tyhle přehnaně žoviální degeše, chci zmizet. Jenže řidič pochopitelně nechtěl k nějakému našemu, předem vyhlídnutému hotelu, z toho by nebyly kešíky. Zkusil ještě pár náhodných tipů, které Mrož hned vygooglil a zavrhl. Nakonec jsme mu ale teda ještě kývli na poslední pokus, už nás to taky zrovna moc nebavilo a navíc jsme se vzdalovali lokalitě, ve které jsme chtěli zůstávat.
Hotel Krishna Inn už na první pohled působil majestátně a velmi draze, i Booking říkal 2k+, ale za pokus člověk nic nedá. Došli jsme tedy na recepci a nechali si ukázat pokoj; shodou okolností měl stejné číslo jako ten pěkný v Nashiku. A byl ještě hezčí! Tak měkkou a příjemnou postel jsem v Indii snad ještě nezažila, k tomu dokonce 2!! polštáře a prostorná koupelna. Hodně jsme tu chtěli zůstat. A jak se ukázalo, smlouvat se dalo i tady. Z původních 2.5k za noc (+ daně) jsme to dostali na nějakých 1700, což není o moc víc než v Nashiku a rozdíl je neskutečný.
Edit: Rant od mrože:
Hitoma chcela nech dodám nejaký hejt - takže skúsim len trochu doplniť aké tu majú miestny lovci bielych ľudí taktiky. Prvý varovný signál bol, že chlapík mal angličtinu omnoho lepšiu než je tu zvykom. Druhý, že nás hodil do auta a nie rikši. A tretí že má vlastnú vizitku. No ok.
Jasne sme mu vysvetlili, že chceme hotel v okolí bus station v rozmezí 1000-1500 rupek. On že v okolí busov nie sú hotely tak fajn a že pozná fakt skvelý hotel 5-7m peško. Povedal mi názov, našiel som ho na googlu - cena i podľa googlu max 300 rupek na noc, hodnotenie 1.2 napohľlad humáč že bych tam kočku nezavrel.
Trochu som sa zasmial že to je fakt nene a že chceme niečo lepšie. Vypadal prekvapene, ale súhlasil - nuže, hotel číslo dva už popísala hit. Fakt jako, chápem jeho motiváciu, ale nedávam tú drzosť s akou nás pokladá za dementov len preto, že sme biely. Keď nám tú špinavú dieru so zasraným povlečením a nefunkčnou sprchou ukázal a následne požadoval sumu vyššiu než nashik, začal som sa nahlas smiať. To ich asi prekvapilo.
Totiž, tento model funguje pomerne jasne - cieľom je nájsť západňáckeho spirito-debila či ezopíču, proste belocha čo cestuje vlakom a má baťoh a teda určo chce nejaký "india" zážitok, backpacker hotelík, miesto kde potom napíše ako moc to bolo autentické a takéto sračky. "Very good place, George, UK" bolo na stene. Naser si George, to že ty si debil ktorý vysolí tisícovku za noc v hnuse a špine aby mal pocit že "zažíva pravú indiu" neznamená že som retardovaný i ja.
Povedal som im, že za tú izbu by som nedal ani 500 a šli sme ďalej.
Dosť ma fascinovalo, že to náš šofér skúsil znova, o pár metrov ďalej. Stihol ale zavolať, takže začali cenu na 1000. Povlečenie bolo ešte špinavšie, voda netiekla, hlavne zase všade pochvalné nápisy od debilov čo skočia na každú debilnú historku o tom ako je cestovanie v indii o spaní v sračkách za hodne peňazí. Fakt nechápem, dementi.
Už dosť unavený som šoférovi povedal že fakt jako nie sme v indii prvý krát a že ak sme v hlavnom meste platíme polovicu toho čo si tu účtujú oni za menšie a horšie izby tak niečo nie je ok. A nech nás zavezie k hotelu čo som vybral ja.
Až to ho presvedčilo vziať nás konečne niekde kde to má cenu - Krishna Inn je fakt epický. A cenu skvelo uhrala hlavne Hitoma ktorá naférovku povedala, že máme rozpočet 1600 a nie viac. Tak nám to dali za 1600 plus dane.
Zatím najlepší hotel v akom sme kedy boli - jednoznačne.
Koniec rantu.
Už bylo ale odpoledne, tak jsme si řekli, že si půjdeme dát něco k jídlu, dojdeme zarezervovat lístky na autobus do Ajanta a koupíme čaj. Na pokoji nám totiž nechali i varnou konvici! To člověk v těchto chladných dnech ocení snad ze všeho nejvíc.
Restaurace je tu pure veg a byli jsme v ni sami, asi na deset jejich zaměstnanců. Připravili nám tak hotové představení. Podávalo se typické thálí (tác s hromadou mističek rozličných pokrmů) a ještě nás aktivně nutili, ať si vše fotíme. Obvykle to dělávám tak nějak pokoutně, stále se v duchu stydím, ale tu jsou na své prezentační dovednosti zjevně náležitě hrdí. Jídlo to ovšem bylo vynikající a v TV ještě běžela reportáž o japonském kočičím ostrově, no nemohlo být lépe!
Central bus stand vypadá jako většina indických autobusáků, člověk může jít tak nějak po čichu. Od těch ostatních se ovšem liší totální absencí nápisů v angličtině. Čekala bych alespoň označené okénko pro bookování těch nej tourist atrakcí, ale ne. Musel si nás odchytit až jeden pracovník a zatáhnout nás za roh k dedikované přepážce. Aspoň tu uměli tak trochu anglicky. Zakoupili jsme si zpáteční jízdenku nějakým spešl autobusem a šli pomalu domů.
V ulicích vrcholily oslavy Ganéši, tak bylo všude příjemně rušno. Tentokrát jsem se ale pouličním tanečkům vyhnula, v hotelu a přilehlé restauraci by asi odpadávající drobty červené barvy moc neocenili. Místu to minimálně přidávalo na atmosféře, stejně jako malé zapadlé uličky se skládkama, ve kterých se přehrabovala prasata, kozy a další typická, městská zvěř.
V TV jsme si pustili live záznam toho, jak oslavují v Bombaji a pak mix indických klipů, připomnělo mi to, že bych se jednou ráda přihlásila na hodiny bollywoodského tance, snad na to budu mít po příjezdu dostatek odvahy.
Ajanta Caves
Jelikož jsme předchozího dne dostali i instrukce, kam se máme na autobusáku postavit a lístek na sobě obsahoval i informaci o času odjezdu, nečekali jsme žádnou větší zradu. Na určeném místě dokonce už stál i nějaký lépe vyhlížející bus, akorát cedule hlásila Ellora místo Ajanta. Šli jsme se ho tedy zeptat a řekl nám, že se jede odsud za cca 5 minut. Bylo chvilku před plánovaným odjezdem, když s autobusem náhle odjel někam do hajzlu. To už jsme znejistěli. Začali jsme pobíhat okolo a ptát se, odkud nám to teda jede. Pořád ukazovali na stejné nástupiště, kde se mezitím začaly střídat nějaké staré kraksny. Náš odvoz zjevně nikde. Na místě, kde neexistuje jediná en cedule, je to trochu na prd. Že by nám místní nějak dobře rozuměli, se taky říct nedá.
Začínali jsme být nervózní. Možná 20 minut po času uvedeném na lístku přeci jen něco přijelo, nebo se tedy mihlo v dáli, zavolali na nás, ať si nastoupíme, tak jsme rychle naskočili do toho přepychového vozidla a sedli si na naše místa. Byli jsme tam úplně sami. Po chvilce byl dokonce autobus přistaven i k nástupišti. Ty některé manévry, co tu probíhaly, jsem celkově úplně nepochopila, ale asi bych už měla být zvyklá. Když bylo možná půl hoďky po plánovaném odjezdu, nastoupila ještě jedna Indka a posléze nějaký pár. Nojo, luxusní bus za příplatek, u nás by s tím nejel snad ani HF tour. Na fotkách to nevypadá možná tak hrozivě, ale byla to rozklepaná kraksna, se špínou zažranou tak, až byla mastná, no labůžo. A až cestou zpět jsme zjistili, jak vypnout klimošku.
Cesta to byla příšerná, těžko slovy popsat ty tři hodiny tortury po naprosto neudržovaných cestách. Miluju matějskou, když se mnou atrakce hází ze strany na stranu, ale v žádné bych dobrovolně nezůstala sedět tak dlouho. Mrož většinu cesty tam prospal, mně se to bohužel nepodařilo a tak tak jsem držela žaludek na místě, možná dobře, že jsme předtím nic nejedli. Z Aurangábádu máme cestovat 12 hodin busem do Nágpuru přes noc, trochu ten plán teď přehodnocujeme.
Jakmile jsme vjeli do areálu Ajanta Caves, naskočili do busu prodejci reklamních materiálů a další prodejci. Zakoupili jsme teda nějaké informační sešitky, ať mám doma co ukazovat a vyfasovali nějaké šutry od člověka, co se představil jako Filip. Ten byl mimořádně kamarádský a snaživý, tušili jsme, že ho ještě uvidíme.
Po vystoupení z autobusu jsem skoro nemohla stát rovně na nohách, chytla jsem z té jízdy asi nějakou mořskou nemoc a vážně chvilku trvalo, než jsem se zase dala dohromady. Následovala typická kontrola zavazadel, tentokrát o něco důkladnější. Vyhrabali moje kočičí granule, Indka nějak nedokázala pochopit, proč je mám s sebou. Naše spolusedící z busu mi pak překládala, na co se mě v hindi ptá. Prej, kde mám tu kočku. No, trochu jsem se zasmála, ale nechali mě nakonec i s kočičím žrádlem odejít.
U vchodu jsme odehnali pár průvodců i lidi nabízející nosítka. Bylo by to asi hodně imperiální, nechat se nosit do těch schodů nahoru, ale spíš bychom si připadali jak banda pičusů. Po několika schodech se před námi otevřelo obrovské údolí s pásem jeskyní. Na prohlídku jsme měli bezmála tři hodiny, takže jsme se cítili tak trochu v presu, podobnou dobu jsme strávili i v Nashiku, kde byl ten komplex o poznání menší. Naštěstí jsme byli na místě trochu dříve, takže jsme se nemuselii vyhýbat velkým skupinkám. Konečně jsme viděli i nějaké turisty, skupinku z Japonska a postarší Britku, co si najala vlastního Sikha. Celou dobu mu svou perfektní english něco žvanila a on trpělivě přikyvoval. Až budu stará žena, taky si takového koupím!
Jeskyně v Ajantě jsou rozhodně místem, které byste si neměli nechat ujít. Působí opravdu neskutečně monumentálně a dýchá z nich taková prazvláštní atmosféra. Procháezeli jsme jednu po druhé a v téměř němém úžasu obdivovali um tehdejších mnichů. Bohužel některé indické skupinky už neměly tolik taktu a ohleduplnosti. Zvlášť jeden hegeš měl neustále u ucha telefon a buď řval na svou ženu, nebo něco halekal do mikrofonu. Samozřejmě v jeskyních, které velmi často fungovaly jako místa k meditaci. Jestli u nás na horách nadáváme na Pražáky, tady je největším třídním nepřítelem právě indický turista.
Prohlídku jsme zmákli dokonce během časového limitu a ještě nám něco zbylo na jídlo. Vydali jsme se tak cestou nazpět, která vedla už kolem komplexu a umožňovala tak prodejcům útočit na naše peněženky. Nejdřív se na scéně objevily předražené sošky ganéši, pak si nás ale odchytl náš známý Filip a začal na nás vybalovat svoje kamenné serepety. No, něco jsme u něj vzali, cenu stáhli tak na čtvrtinu a už teď je mi jasné, že jsme ho mnohonásobně přeplatili. Odehnal tak od nás aspoň zbytek a vypadalo to, že ho ostatní zrovna taky nemusí, obchodní mafie jedna radost. Před restarací zaútočili hlavně na Mrože, já zamířila na záchod a pak viděla hejno štěnat běžících za psí mamkou. Následovala jsem raději je a kochala se pohledem na celou čtyřnohou smečku.
Šli tady na to celkem chytře, když viděli, že jim nechceme nic dát, začali něco o tom, jak je mimo sezónu a oni nemají z čeho žít. Je fakt asi možné, že to tu funguje trochu jako Chorvatsko. V sezóne si všichni cpou břichy a pak chudáci zase čekají na konec monzunů. Ne, že by nás to moc obměkčilo. Nejvytrvalejší byl prodejce šutrů. Trochu jsem doufala, že z těch minerálů budou dělat aspoň nějaké nápadité šperky, ale tohle máme tak nějak i u nás. Dlouze jsme mu vysvětlovali, že je fakt nechcem a nepotřebujeme.
V restauraci jsme si stihli dát i kolem druhé hodiny naše první jídlo - veg toust. Byl zatraceně dobrý :D Pak následovala stejně pekelná cesta zpět. Já opět moc nespala a musim říct, že je mi blbě ještě teď, a to jsem měla i tu úžasnou teplou sprchu (která je tu mmch ještě lepší než máme v Praze). Po dojezdu jsme celí polámaní hledali něco k jídlo, ukázalo se, že bydlíme trochu debilně a moc non veg restaurací v okolí nemáme a já si umanula, že chci butter chicken. Nakonec jsme ale uspěli. Opět jsme byli v podniku jediní a dostalo se nám stejné pozornosti jako předtím v Krishna Inn, včetně focení a selfíčka na závěr. Vnutili nám i předkrm v podobě klasického kuřecího kebabu, ale dostala jsem své vytoužené butter chicken. Bylo zatraceně dobré. Teda úplně jiné než dělám (o dost sladší a bez kasuri methi), ale perfektně zasytilo. Dokonce bylo i méně pálivé než včerejší jídlo.
Cestou jsme se už jen stavili do samošky pro nějakou vodu, náhodné chujoviny a hlavně....malý cedník! Teď se nám ten sypaný čaj bude dělat ještě o něco lépe. Zítra to vidíme ale na prohlídku města, na dalí výlet busem k jeskyním zatím psychicky nemáme.
Z Nashiku jsme vyrazili časně ráno a již vybavení lístkem na vlak. Nechtěli jsme riskovat další přesouvání mezi vagóny pár minut ped odjezdem. Náležitě jsem se na internetech nachytřila ohledně řazení jednotlivých vagónů a včas zajistila perimetr. Jelikož jsme opět na místo dorazili se značným předstihem, šli jsme se ještě občerstvit do přilehlé pouliční stravovny. Čajovníci se o nás výjimečně přetahovali, tak jsme od každého vzali jeden vzorek a já pak hledala něco k jídlu. Zrak mi padl na malý, umouněný stánek s vajíčky, dostala jsem obrovskou chuť na omeletu. A nelitovala jsem. Za 20rs mi připravili tu nejbáječnější vaječnou placku v housce (pav omelette). Radost ochutnat! Úplně mi to vylepšilo den!
Vzápětí jsem ale přímo na nádraží zjistila, že řazení vagónů vypadá nakonec trochu jinak. Rozhodli jsme se věřit aktuálnímu infu a museli si ještě tak kilometr popojít k místu, kde měl zastavit náš buržovagón. Samozřejmě nás šoupli do klimatizované třídy, což sice znamenalo, že jsme měli každý své pohodlné sedadlo, nepršelo na nás, ale pro změnu foukalo. No, dalo se to na ty tři hodiny přežít, ale pořád spíš preferuju klasické modré a špinavé sedačky.
Aurangábád nás přivítal typickým puchem odpadků a hoven. Nádraží, jak má být! Překvapilo mě, že tu jsou dokonce i eskalátory, na kterých jsem pomohla i jedné staré ženě, která je viděla podle všeho poprvé. Aspoň nějaký ten dobrý skutek, karma mi to jistě oplatí!
Z dálky si nás už všimnul typický městský nahaněč; jelikož je teď mimo sezónu, byli jsme fakt asi jediní bílí na celém nástupišti. Už si židovsky mnul ruce, jak nám prodá nějaký tourist balíček. I skvělé hotely prý zná. Ne vždycky jsem měla s podobnými existencemi, co mají nasmlouvané hotely úplně zlé zkušenosti, prostě jsme mu řekli náš rozpoččet, ať nás někam zaveze a když se nám to nebude líbit, prostě se necháme hodit tam, co nám poradil booking a internety.
První zastávka byla naprosto epická, zašlá díra. Na stěnách se krásně vyjímaly pochvalné nápisy ve všech světovch jazycích, někde jsem snad zahlédla i polštinu. Recepční nás hned zval na šálek čaje, což jsme s diky odmítli, že chceme radši vidět pokoje. Vzal nás do zatuchlé místnosti čtvrté cenové. Teplá voda prý asi bude, wifi taky. Dle vzhledu místnosti bych čekala i nějaké ty šváby v ceně. Největší legrace ale přišla, když jsme se zeptali na cenu. Říkali jsme si, že jako 500 za noc bychom za tohle dali, když ale vytáhl pochybný papír s cenovkou 1600, Mrož se hystericky rozřehtal. V Nashiku jsme za podobný peníz měli naprosto luxusní spaní a tady asi doufali, že nás sbalí na nějaké baťůžkářské kouzlo a šálek čaje za šest rupek. No, nestalo se.
 |
| Za 1600rs, tak určitě... |
Snaživý řidič jim už zavolal předem, že jsme se jeho kámošovi vysmáli, tak to zkusil za litr. To bychom možná ještě nějako zkousli, ale vidina normálního bydlení nás vyhnala zase pryč. Další vlezlou nabídku čaje jsme odmítli. Upřímně, jakmile vidím tyhle přehnaně žoviální degeše, chci zmizet. Jenže řidič pochopitelně nechtěl k nějakému našemu, předem vyhlídnutému hotelu, z toho by nebyly kešíky. Zkusil ještě pár náhodných tipů, které Mrož hned vygooglil a zavrhl. Nakonec jsme mu ale teda ještě kývli na poslední pokus, už nás to taky zrovna moc nebavilo a navíc jsme se vzdalovali lokalitě, ve které jsme chtěli zůstávat.
Hotel Krishna Inn už na první pohled působil majestátně a velmi draze, i Booking říkal 2k+, ale za pokus člověk nic nedá. Došli jsme tedy na recepci a nechali si ukázat pokoj; shodou okolností měl stejné číslo jako ten pěkný v Nashiku. A byl ještě hezčí! Tak měkkou a příjemnou postel jsem v Indii snad ještě nezažila, k tomu dokonce 2!! polštáře a prostorná koupelna. Hodně jsme tu chtěli zůstat. A jak se ukázalo, smlouvat se dalo i tady. Z původních 2.5k za noc (+ daně) jsme to dostali na nějakých 1700, což není o moc víc než v Nashiku a rozdíl je neskutečný.
Hitoma chcela nech dodám nejaký hejt - takže skúsim len trochu doplniť aké tu majú miestny lovci bielych ľudí taktiky. Prvý varovný signál bol, že chlapík mal angličtinu omnoho lepšiu než je tu zvykom. Druhý, že nás hodil do auta a nie rikši. A tretí že má vlastnú vizitku. No ok.
Jasne sme mu vysvetlili, že chceme hotel v okolí bus station v rozmezí 1000-1500 rupek. On že v okolí busov nie sú hotely tak fajn a že pozná fakt skvelý hotel 5-7m peško. Povedal mi názov, našiel som ho na googlu - cena i podľa googlu max 300 rupek na noc, hodnotenie 1.2 napohľlad humáč že bych tam kočku nezavrel.
Trochu som sa zasmial že to je fakt nene a že chceme niečo lepšie. Vypadal prekvapene, ale súhlasil - nuže, hotel číslo dva už popísala hit. Fakt jako, chápem jeho motiváciu, ale nedávam tú drzosť s akou nás pokladá za dementov len preto, že sme biely. Keď nám tú špinavú dieru so zasraným povlečením a nefunkčnou sprchou ukázal a následne požadoval sumu vyššiu než nashik, začal som sa nahlas smiať. To ich asi prekvapilo.
Totiž, tento model funguje pomerne jasne - cieľom je nájsť západňáckeho spirito-debila či ezopíču, proste belocha čo cestuje vlakom a má baťoh a teda určo chce nejaký "india" zážitok, backpacker hotelík, miesto kde potom napíše ako moc to bolo autentické a takéto sračky. "Very good place, George, UK" bolo na stene. Naser si George, to že ty si debil ktorý vysolí tisícovku za noc v hnuse a špine aby mal pocit že "zažíva pravú indiu" neznamená že som retardovaný i ja.
Povedal som im, že za tú izbu by som nedal ani 500 a šli sme ďalej.
Dosť ma fascinovalo, že to náš šofér skúsil znova, o pár metrov ďalej. Stihol ale zavolať, takže začali cenu na 1000. Povlečenie bolo ešte špinavšie, voda netiekla, hlavne zase všade pochvalné nápisy od debilov čo skočia na každú debilnú historku o tom ako je cestovanie v indii o spaní v sračkách za hodne peňazí. Fakt nechápem, dementi.
Už dosť unavený som šoférovi povedal že fakt jako nie sme v indii prvý krát a že ak sme v hlavnom meste platíme polovicu toho čo si tu účtujú oni za menšie a horšie izby tak niečo nie je ok. A nech nás zavezie k hotelu čo som vybral ja.
Až to ho presvedčilo vziať nás konečne niekde kde to má cenu - Krishna Inn je fakt epický. A cenu skvelo uhrala hlavne Hitoma ktorá naférovku povedala, že máme rozpočet 1600 a nie viac. Tak nám to dali za 1600 plus dane.
Zatím najlepší hotel v akom sme kedy boli - jednoznačne.
Koniec rantu.
Už bylo ale odpoledne, tak jsme si řekli, že si půjdeme dát něco k jídlu, dojdeme zarezervovat lístky na autobus do Ajanta a koupíme čaj. Na pokoji nám totiž nechali i varnou konvici! To člověk v těchto chladných dnech ocení snad ze všeho nejvíc.
Restaurace je tu pure veg a byli jsme v ni sami, asi na deset jejich zaměstnanců. Připravili nám tak hotové představení. Podávalo se typické thálí (tác s hromadou mističek rozličných pokrmů) a ještě nás aktivně nutili, ať si vše fotíme. Obvykle to dělávám tak nějak pokoutně, stále se v duchu stydím, ale tu jsou na své prezentační dovednosti zjevně náležitě hrdí. Jídlo to ovšem bylo vynikající a v TV ještě běžela reportáž o japonském kočičím ostrově, no nemohlo být lépe!
Central bus stand vypadá jako většina indických autobusáků, člověk může jít tak nějak po čichu. Od těch ostatních se ovšem liší totální absencí nápisů v angličtině. Čekala bych alespoň označené okénko pro bookování těch nej tourist atrakcí, ale ne. Musel si nás odchytit až jeden pracovník a zatáhnout nás za roh k dedikované přepážce. Aspoň tu uměli tak trochu anglicky. Zakoupili jsme si zpáteční jízdenku nějakým spešl autobusem a šli pomalu domů.
V ulicích vrcholily oslavy Ganéši, tak bylo všude příjemně rušno. Tentokrát jsem se ale pouličním tanečkům vyhnula, v hotelu a přilehlé restauraci by asi odpadávající drobty červené barvy moc neocenili. Místu to minimálně přidávalo na atmosféře, stejně jako malé zapadlé uličky se skládkama, ve kterých se přehrabovala prasata, kozy a další typická, městská zvěř.
V TV jsme si pustili live záznam toho, jak oslavují v Bombaji a pak mix indických klipů, připomnělo mi to, že bych se jednou ráda přihlásila na hodiny bollywoodského tance, snad na to budu mít po příjezdu dostatek odvahy.
Ajanta Caves
Jelikož jsme předchozího dne dostali i instrukce, kam se máme na autobusáku postavit a lístek na sobě obsahoval i informaci o času odjezdu, nečekali jsme žádnou větší zradu. Na určeném místě dokonce už stál i nějaký lépe vyhlížející bus, akorát cedule hlásila Ellora místo Ajanta. Šli jsme se ho tedy zeptat a řekl nám, že se jede odsud za cca 5 minut. Bylo chvilku před plánovaným odjezdem, když s autobusem náhle odjel někam do hajzlu. To už jsme znejistěli. Začali jsme pobíhat okolo a ptát se, odkud nám to teda jede. Pořád ukazovali na stejné nástupiště, kde se mezitím začaly střídat nějaké staré kraksny. Náš odvoz zjevně nikde. Na místě, kde neexistuje jediná en cedule, je to trochu na prd. Že by nám místní nějak dobře rozuměli, se taky říct nedá.
Začínali jsme být nervózní. Možná 20 minut po času uvedeném na lístku přeci jen něco přijelo, nebo se tedy mihlo v dáli, zavolali na nás, ať si nastoupíme, tak jsme rychle naskočili do toho přepychového vozidla a sedli si na naše místa. Byli jsme tam úplně sami. Po chvilce byl dokonce autobus přistaven i k nástupišti. Ty některé manévry, co tu probíhaly, jsem celkově úplně nepochopila, ale asi bych už měla být zvyklá. Když bylo možná půl hoďky po plánovaném odjezdu, nastoupila ještě jedna Indka a posléze nějaký pár. Nojo, luxusní bus za příplatek, u nás by s tím nejel snad ani HF tour. Na fotkách to nevypadá možná tak hrozivě, ale byla to rozklepaná kraksna, se špínou zažranou tak, až byla mastná, no labůžo. A až cestou zpět jsme zjistili, jak vypnout klimošku.
 |
| tady nejsou vidět naše ksichty, ale aspoň vynikne to umělecké zabarvení sedaček |
Jakmile jsme vjeli do areálu Ajanta Caves, naskočili do busu prodejci reklamních materiálů a další prodejci. Zakoupili jsme teda nějaké informační sešitky, ať mám doma co ukazovat a vyfasovali nějaké šutry od člověka, co se představil jako Filip. Ten byl mimořádně kamarádský a snaživý, tušili jsme, že ho ještě uvidíme.
Po vystoupení z autobusu jsem skoro nemohla stát rovně na nohách, chytla jsem z té jízdy asi nějakou mořskou nemoc a vážně chvilku trvalo, než jsem se zase dala dohromady. Následovala typická kontrola zavazadel, tentokrát o něco důkladnější. Vyhrabali moje kočičí granule, Indka nějak nedokázala pochopit, proč je mám s sebou. Naše spolusedící z busu mi pak překládala, na co se mě v hindi ptá. Prej, kde mám tu kočku. No, trochu jsem se zasmála, ale nechali mě nakonec i s kočičím žrádlem odejít.
U vchodu jsme odehnali pár průvodců i lidi nabízející nosítka. Bylo by to asi hodně imperiální, nechat se nosit do těch schodů nahoru, ale spíš bychom si připadali jak banda pičusů. Po několika schodech se před námi otevřelo obrovské údolí s pásem jeskyní. Na prohlídku jsme měli bezmála tři hodiny, takže jsme se cítili tak trochu v presu, podobnou dobu jsme strávili i v Nashiku, kde byl ten komplex o poznání menší. Naštěstí jsme byli na místě trochu dříve, takže jsme se nemuselii vyhýbat velkým skupinkám. Konečně jsme viděli i nějaké turisty, skupinku z Japonska a postarší Britku, co si najala vlastního Sikha. Celou dobu mu svou perfektní english něco žvanila a on trpělivě přikyvoval. Až budu stará žena, taky si takového koupím!
Jeskyně v Ajantě jsou rozhodně místem, které byste si neměli nechat ujít. Působí opravdu neskutečně monumentálně a dýchá z nich taková prazvláštní atmosféra. Procháezeli jsme jednu po druhé a v téměř němém úžasu obdivovali um tehdejších mnichů. Bohužel některé indické skupinky už neměly tolik taktu a ohleduplnosti. Zvlášť jeden hegeš měl neustále u ucha telefon a buď řval na svou ženu, nebo něco halekal do mikrofonu. Samozřejmě v jeskyních, které velmi často fungovaly jako místa k meditaci. Jestli u nás na horách nadáváme na Pražáky, tady je největším třídním nepřítelem právě indický turista.
Prohlídku jsme zmákli dokonce během časového limitu a ještě nám něco zbylo na jídlo. Vydali jsme se tak cestou nazpět, která vedla už kolem komplexu a umožňovala tak prodejcům útočit na naše peněženky. Nejdřív se na scéně objevily předražené sošky ganéši, pak si nás ale odchytl náš známý Filip a začal na nás vybalovat svoje kamenné serepety. No, něco jsme u něj vzali, cenu stáhli tak na čtvrtinu a už teď je mi jasné, že jsme ho mnohonásobně přeplatili. Odehnal tak od nás aspoň zbytek a vypadalo to, že ho ostatní zrovna taky nemusí, obchodní mafie jedna radost. Před restarací zaútočili hlavně na Mrože, já zamířila na záchod a pak viděla hejno štěnat běžících za psí mamkou. Následovala jsem raději je a kochala se pohledem na celou čtyřnohou smečku.
Šli tady na to celkem chytře, když viděli, že jim nechceme nic dát, začali něco o tom, jak je mimo sezónu a oni nemají z čeho žít. Je fakt asi možné, že to tu funguje trochu jako Chorvatsko. V sezóne si všichni cpou břichy a pak chudáci zase čekají na konec monzunů. Ne, že by nás to moc obměkčilo. Nejvytrvalejší byl prodejce šutrů. Trochu jsem doufala, že z těch minerálů budou dělat aspoň nějaké nápadité šperky, ale tohle máme tak nějak i u nás. Dlouze jsme mu vysvětlovali, že je fakt nechcem a nepotřebujeme.
V restauraci jsme si stihli dát i kolem druhé hodiny naše první jídlo - veg toust. Byl zatraceně dobrý :D Pak následovala stejně pekelná cesta zpět. Já opět moc nespala a musim říct, že je mi blbě ještě teď, a to jsem měla i tu úžasnou teplou sprchu (která je tu mmch ještě lepší než máme v Praze). Po dojezdu jsme celí polámaní hledali něco k jídlo, ukázalo se, že bydlíme trochu debilně a moc non veg restaurací v okolí nemáme a já si umanula, že chci butter chicken. Nakonec jsme ale uspěli. Opět jsme byli v podniku jediní a dostalo se nám stejné pozornosti jako předtím v Krishna Inn, včetně focení a selfíčka na závěr. Vnutili nám i předkrm v podobě klasického kuřecího kebabu, ale dostala jsem své vytoužené butter chicken. Bylo zatraceně dobré. Teda úplně jiné než dělám (o dost sladší a bez kasuri methi), ale perfektně zasytilo. Dokonce bylo i méně pálivé než včerejší jídlo.
Cestou jsme se už jen stavili do samošky pro nějakou vodu, náhodné chujoviny a hlavně....malý cedník! Teď se nám ten sypaný čaj bude dělat ještě o něco lépe. Zítra to vidíme ale na prohlídku města, na dalí výlet busem k jeskyním zatím psychicky nemáme.
 |
| zviřátek na konec :) |
Žádné komentáře:
Okomentovat