Opustili jsme Bombaj, jedno z nejepičtějších měst na světě. Ale vlastně jsme byli i celkem rádi, protože v našem hotelu se beztak nedalo moc dobře spát a čisté Indie jsme si užili ažaž. Ráno jsme se tedy nebývale brzo vymrožili z postele a šli chytnout vlak do Nashiku, naší další zastávky.
Nemá asi moc cenu zmiňovat, že zase pršelo. Zrovna do růžova jsme se nevyspali, tak jsme aspoň vzali zavděk prázdné uličky, totiž před desátou hodinou bývá všude dost mrtvo. Úředníci už sedí na svých místech a pouliční lid má chill. Nechali jsme se zavézt na nepříliš vzdálené a slavné CSMT vlakové nádraží a čekali na náš spoj. Není to tam překvapivě až tak velké, tak nebyl problém se zorientovat. Jelikož nás čekaly jen nějaké 2-3 hodiny jízdy, šli jsme ke klasickému okénku a koupili obyč lístek.
Jenže řazení vagónů se nějak nechtělo shodovat s tím, co jsem měla na mobilu (nebo sem na to možná koukala opačně, stane se..), takže jsme samozřejmě nakráčeli do rezervované zóny. Pár minut před odjezdem nás tak průvodčí vyhnal a poslal do jiného vagónu...stejné kategorie. Vybrala jsem něajkou náhodnou prázdnou kóji a čekali jsme. Nečekaně přistoupilo pár Indů, co si za místo zaplatili... Naštěstí se vedle nás vešli a nějak neměli problém s tím, že tam sedíme. Jsme bílí, přeci nebudeme v obyč třídě. Nakonec jsme ještě za naše místa trochu připlatili a dostali místenku na ukradené sedačky. Naši společníci bohužel moc neuměli anglicky, nebo jsme je nezajímali, tak našimi společníky zůstaly mobilní telefony a krásné výhledy z okénka.
Jakmile jsme opustili smradlavou Bombaj s malebnými zákoutími z odpadků a railway slumů, obklopila nás svěží zeleň. Všude překrásná údolíčka, v dálce pohoří zakrytá mlhou, potůčky i velké, rozbahněné řeky. Možná právě kvůli deštivému počasí jsme nabrali i nějaké to zpoždění, ale do Nashiku jsme nedorazili nijak pozdě.
Zde nás už přivítala naprosto typická Indie, před nádražím kopa tuk tuků, krávy a bordel na ulici, smrádek, žebráci. Cítili jsme se hned jako doma :) Odlovili jsme nějakého řidiče, co nás zvládnul vzít do centra a najít nám hotel. Vzal nás k nějakému asi celkem posh, v něčem tak okázalém jsem snad ještě nebydlela (tedy na indické poměry, takže čistém a nově zařízeném). Cena nebyla až tak závratná a řekli jsme si, že vlastně nemáme důvod až tak moc škudlit a chceme se aspoň na pár dnů dobře vyspat. Hlavně nás nalákali na teplou sprchu. Jen s těmi internety je to už tady na vesnici (rozuměj město s obyvateli, co má Praha) trochu bída.
Ubytovali jsme se a vyrazili hned do města. V docházkové vzdálenosti jsme měli totiž hned několil významných chrámů; městem protéká posvátná řeka Gódavárí a dokonce tu mají i své gháty. Jak už jsem psala výše, docela tu prší a prakticky celé západní pobřeží Indie trápí záplavy. Teď jsme se moc daleko do vnitrozemí nedostali :) posvátné gháty a nějaké chrámy se tudíž ocitly hezky pod vodou, což nám přineslo skutečně pěknou podívanou. Jedna ze silnic končí přímo ve vodě, ale to ani některé řidiče nezastavilo. Viděli jsme tak doslova plout autobus.
Také jsem měla na mapě vyznačenou jednu oblíbenou indickou restauraci; nakonec se jednalo o takové příjemné all you can eat thali, kdy nám pokaždé doplňovali vyžrané mističky. Jídlo bylo jenom vegetariánské, ale zatraceně dobré, musím se někdy naučit nějaké pokrmy z okry, protože je to teď asi má nejoblíbenější zelenina. Nechyběl ani typický daal nebo zakysaný jogurt. Pro labužníky byly na stole i tradiční pickles. Třeba tomu taky jednou přijdu na chuť. Jídlo tu už i začíná být pálivé, ale pořád je to velmi snesitelný level, tady jsme si ani nemohli navymýšlet, co chceme.
Stále tu potkáváme i stánky s Ganeshou, jelikož se oslavy pomalu chýlí ke konci, vše by mělo vyvrcholit během následujících dvou dnů, tak doufám, že se opět dostanu v podvečer do města a užiju si trochu toho svátečního kouzla. Každá čtvrť má svého vlastního slona a navzájem se tu předhánějí, který z nich bude epičtější. Samozřejmě jsem ani nezapomněla vzít s sebou kočičí granule a k pobavení přihlížejících Indů je s radostí těm vychrtlým chuděrám nabídla.
K večeru jsme se opět vrátili na hotel a šli si užívat našeho prostorného pokoje. Což tak nějak znamenalo, že jsem hodinu klečela nad kyblíkem a prala nám prádlo. Ale ta teplá sprcha, to je prostě ráj! Pořád jsem se nezbavila nachlazení a představa další ledové nakládačky mě už celkem děsí. Využili jsme i služeb donášky na pokoj a nechali si donést čaj. Za konvičku tu člověk zaplatí nějakých 60 rupek a ani vám ji nenaplní celou, když čaj pro dva, tak se to prostě přesně odměří! Dalším cílem je tedy najít ubytování, kde vám poskytnou rychlovarnou konvici, jsem z domova zvyklá konzumovat hektolitry čajů denně!
Den druhý
Spalo se nám už o poznání lépe, nicméně na tvrdé indické polštáře si asi jen tak nezvyknu. Ráno jsme si hnedka prodloužili náš pobyt, vyžádali si vouchery na wifi (fungují vždy na jeden den :D) a šli do zdejší restaurace na snídani. Mrož si k mému velkému pekvapení objednal dosu, kterou předtím tolik nesnášel (a to ji nemusel žrát v Kerale jako já každej den), já se spokojila raději s omeletou. V plánu bylo udělat si menší okruh po okolí.
Šli jsme k nedaleké zastávce, kde parkovalo i dost rikšáků a snažili se domluvit vyhlídkovou jízdu obsahující celkem 4 body. Byla to poměrně fuška, ale nakonec se nějaký dobrovolník ovládající pouze anglické číslice našel. V okolí Nashiku je celá řada pevnůstek, kopců a vodopádů, které jsou vhodné na celodenní trek. Údajně hlavně v období deštů, což bych tedy docela rozporovala. Ono pohybovat se tu v dešti po ulicích na dlažbě pokryté typickou zelenočernou, klouzavou břečkou je o hubu i na rovince, drápat se pak po kamenných schodech do vrcholků už mi přijde jako trochu sebevražda. Chtěla jsem ale aspoň vidět ty nejbližší vodopády poblíž Someshwar templu. K tomu jsme dokonce i dorazili. Záplavy s místem udělaly svoje a podemlely dokonce i jednu z odpočinových teras.
Na druhou stranu tam byl aspoň příjemný klídek, minuli jsme se možná se třemi menšími skupinkami Indů. Přímo do chrámu jsme nešli, byl maličký a přijde nám trochu nevhodné se producírovat v jejich posvátných místech, když anii nevíme, co se tam pořádně dělá.
Dále jsme se měli dostat k samotným vodopádům, ale řidič zřejmě pojal podezření, že jsme nějak nábožensky založení a tuhle vyhlídku bohužel skipnul a vezl nás přímo k přehradě. Cestou se teda asi ještě třikrát musel doptat na směr, možná z toho měl nakonec ještě větší zážitek jak my. Pokud nám jinak třeba závidíte teplo, nenechte se zmýlit, je tu vlastně celkem kosa. Zvlášť, když každou chvilku leje a ještě k tomu fouká, žádné umírání vedrem se tu nekoná.
Přehrada byla už hezky vidět z dálky a my se těšili, jak se po ní hezky projdeme, zvlášť teď, když je všude tolik vody. Dojeli jsme k bráně, kterou však těsně před naším nosem menší indick úředníček zavřel. Prý potřebujeme nějaký entry pass, vydávají ho ve městě. Byli jsme smutní. Hodně. Dokonce tak, že si s ním řidič vyměnil pár slov a 100 rupek na úplatcích náš problém vyřešilo. Za brankou si hráli ještě dva minipsy, které jsem k překvapení vedle stojících Indů i hladila. Upřímně bych si tu odsud nejraději odvezla snad všechna zvířata :D Ukázalo se, že tu vlastně krom psů a náhodně pobíhajících dětí moc k vidění není, teda v areálu u přehrady.
Ta samotná byla samozřejmě úžasná, navíc je ještě postavená z tradičních materiálů a stojí tu od 50. let. Navzdory tomu stále drží a odolává poměrně silným náporům vody. Kromě nás tam nikdo nebyl, tak jsme si vše v klidu ohlédli, pofotili a zamířili zpět. Pár snímků si udělal i sám řidič a občas potajmu fotil na svoji předpotopní kalkulačku i nás :)
Následovat měl highlight dnešního dne - návštěva indických vinic. Ono to tu popravdě trochu jako na té Moravě vypadá, všude samá zeleň, jen teda sem tam palma nebo kaktus. A krávy uprostřed cesty. Vybrali jsme si resort Sula, který nabízí i komentované prohlídky a ochutnávku zdejších vín. Přijeli jsme v docela dobrou dobu, další skupinka měla vyrážet za 15 minut, tak jsme si hned koupili lístky.
Průvodce uměl i velmi dobře anglicky a byl to docela sympaťák. Ze začátku se teda ptal, jak má hovořit, ale jistá malá skupinka Indů byla zásadně pro hindi! Vzápětí se ukázalo, že nejvíc ti, co tu už byli. Nám to ani tak moc nevadilo, stejně hovořil kombinovaně a jak se vyrábí víno, docela tušíme. Stejně tak to moc dobře věděly tři přechytralé báby před náma, které to neustále musely komentovat a tvářit se důležitě. Průvodce z nich byl občas mírně nešťastný. Hlavně, když se snažil hovořit a nevychovaní Indové po sobě něco halekali.
Prohlídka nebyla ani moc dlouhá, koukli jsme se na lisy, obří nádrže na kvašení vína a sudy z dřeva dováženého z Francie a US. Mrož si pofotil Indy snažící se o nejvíc cool selfíčka s pózama jak z našich devadesátek. Přišel čas na ochutnávku vína, bylo tu celkem 6 vzorečků, šumivé víno, dvě bílá, červená a pak na závěr jedno ultrasladké. No, domácích kvalit to nedosahovalo, ale ta červená třeba vůbec nebyla zlá. I poslední vzorek nebyl k zahození.
Část Indů, co byli škrti a nešli na ochutnávky, dělali mezitím v místnosti bordel. Vlastně někdy i ti, co měli ještě poslouchat průvodce. Bylo to tak trochu jak v mateřské školce a museli být několikrát okřiknuti. První část to pak vzdala a šla pryč. Někteří nevydrželi déle jak dvě skleničky. Po ochutnávkách se ale ještě hodně dlouho fotili.
My jsme zjistili, že náš výlet byl tak trochu kratší než jsme očekávali. Sice jsme se mohli najíst přímo u vinic, ale zas takový hlad jsme neměli, tak nás napadlo, že bychom si mohli zajet ještě k nedalekým Pandavleni caves. Zkusili jsme ukecat řidiče, který nám odpověděl ne zrovna malou částkou a na nabídku kývli. Ať si teda i on užije hezký víkend s rodinou. Bohužel nám cestou začalo docela nepříjemně pršet. Po nějaké době jsem už i vytáhla pláštěnku, aby mě uchránila od nejhoršího. Rikšák vytáhl ze zadního úložného prostoru dveře.
Po dalším doptávání jsme dojeli až k Pandavleni. Pršelo už velmi hustě a moc lidí v areálu taky nebylo. Nás to ale neodradilo, vyzbrojeni kusem igelitu od Ikea jsme vyrazili po hlavní ulici směřující výše, k jeskyním. Na jejím konci nás ale čekala zamččená brána. U ní nikdo. Ale v parku se pohybovalo několik dvojic, netušíme, jak se tam dostali. Tady to ovšem už žádný obnos spravit nemohl. Rikšák se nám snažil tvrdit, že kvůli dešťům se tam nedostanem. Moc možností jsme tu neměli, nikde ani nebyly cedule ukazující cestu k jeskyním, zbytek areálu byl taky skoro liduprázdný. Šli jsme tedy nazpět a udělali si ještě jednu krátkou zacházku k buddha chrámu. Uprostřed byla velkolepá zlatá socha a zřejmě tam probíhala nějaká meditace. Z pochopitelných důvodů jsem tam ani nefotila a potichu jsme se vytratili.
Málem jsem si pak ukopla prst cestou zpět po kluzkém chodníku. A to jsem si říkala, že bez bot to možná bude fungovat líp. Ani ne. Ale stejně jsem se nějak došmýkala zpět k autu. Byli jsme tak trochu smutní, jeskyně jsou tu všeobeně asi největší atrakcí a zas je to trochu něco jiného než stále nějaké chrámy.
Cestou aspoň přestalo lejt, tak jsme si mohli užít i procházku městem. Opět jsme dali na tipy místních a mířili k jedné speciálce na ryby a seafood. Na ulici nás ještě zastavila hromada děcek a nutili nám nějaký místní nápoj, který míchali v obrovksém plechovém kýblu. Moc důvěry jsme v to neměli, ale Inďáci byli neodbytní, prý je to z mléka a ne z vody a hrozně moc dobrý. Tak jsme to zkusili. Nechutnalo to věru špatně a jestli nám bude zle, máme aspoň viníka. Už jsme ale snad přežili i horší věci a aspoň mně se jakékoliv zažívací potíže vyhýbají.
V restauraci nás samozřejmě opět posadili do AC místnosti, ale naštěstí tam bylo ještě celkem teplo. Příště už se ale budu hádat a budu chtít sedět s dělňasema venku, ať ze mě pěkně teče pot z vedra a chilli! Objednali jsme si nějakou masala rybu a placky. Podle očekávání jsme ji dostali nasekanou celou, včetně hlavičky s očičkama, což je tak trochu něco, co nerada na svém talíři vidím. Ale zvládla jsem to. Bylo to dobré a pálivé. Vytáhla jsem už i jeden kapesníček a ne kvůli rýmě :)
Cestou na hotel jsme si ještě prošli trhy, pofotili pár slonů a nabrali si ovoce. Takhle k večeru to tu opět hezky ožívá, ale jsme už tak nějak zvyklí se spíš vracet na hotel. I když jsem tu zatím nikdy nezažila okamžik, kdy bych se cítila nějak v ohrožení.
Následovala pak další estráda s čajem. Pokusila jsem se nám objednat celou konvičku čaje, tedy asi na 4 šálky. Pro Indy je asi z nějakého důvodu naprosto cizí představa, že by někdo vypil více než jeden šálek najednou. Po chvilce dohadování jsem měla pocit, že je vše OK. Zanedlouho dorazila obsluha s tácem, na kterém krom té jedné konvičky bylo i celkem 5 šálků s podtácky. Asi je máme po použití zahazovat...
Podruhé jsme zkusili dojít dolů a zažádat si o refill konvičky, asi nikoho už moc nepřekvapí, že po chvíli došel Ind s dalším tácem s pěti šálky...
Nemá asi moc cenu zmiňovat, že zase pršelo. Zrovna do růžova jsme se nevyspali, tak jsme aspoň vzali zavděk prázdné uličky, totiž před desátou hodinou bývá všude dost mrtvo. Úředníci už sedí na svých místech a pouliční lid má chill. Nechali jsme se zavézt na nepříliš vzdálené a slavné CSMT vlakové nádraží a čekali na náš spoj. Není to tam překvapivě až tak velké, tak nebyl problém se zorientovat. Jelikož nás čekaly jen nějaké 2-3 hodiny jízdy, šli jsme ke klasickému okénku a koupili obyč lístek.
Jenže řazení vagónů se nějak nechtělo shodovat s tím, co jsem měla na mobilu (nebo sem na to možná koukala opačně, stane se..), takže jsme samozřejmě nakráčeli do rezervované zóny. Pár minut před odjezdem nás tak průvodčí vyhnal a poslal do jiného vagónu...stejné kategorie. Vybrala jsem něajkou náhodnou prázdnou kóji a čekali jsme. Nečekaně přistoupilo pár Indů, co si za místo zaplatili... Naštěstí se vedle nás vešli a nějak neměli problém s tím, že tam sedíme. Jsme bílí, přeci nebudeme v obyč třídě. Nakonec jsme ještě za naše místa trochu připlatili a dostali místenku na ukradené sedačky. Naši společníci bohužel moc neuměli anglicky, nebo jsme je nezajímali, tak našimi společníky zůstaly mobilní telefony a krásné výhledy z okénka.
Jakmile jsme opustili smradlavou Bombaj s malebnými zákoutími z odpadků a railway slumů, obklopila nás svěží zeleň. Všude překrásná údolíčka, v dálce pohoří zakrytá mlhou, potůčky i velké, rozbahněné řeky. Možná právě kvůli deštivému počasí jsme nabrali i nějaké to zpoždění, ale do Nashiku jsme nedorazili nijak pozdě.
Zde nás už přivítala naprosto typická Indie, před nádražím kopa tuk tuků, krávy a bordel na ulici, smrádek, žebráci. Cítili jsme se hned jako doma :) Odlovili jsme nějakého řidiče, co nás zvládnul vzít do centra a najít nám hotel. Vzal nás k nějakému asi celkem posh, v něčem tak okázalém jsem snad ještě nebydlela (tedy na indické poměry, takže čistém a nově zařízeném). Cena nebyla až tak závratná a řekli jsme si, že vlastně nemáme důvod až tak moc škudlit a chceme se aspoň na pár dnů dobře vyspat. Hlavně nás nalákali na teplou sprchu. Jen s těmi internety je to už tady na vesnici (rozuměj město s obyvateli, co má Praha) trochu bída.
 |
| Náhodná umělecká instalace na rohu ulice, všecko to jsou figuríny :) |
Ubytovali jsme se a vyrazili hned do města. V docházkové vzdálenosti jsme měli totiž hned několil významných chrámů; městem protéká posvátná řeka Gódavárí a dokonce tu mají i své gháty. Jak už jsem psala výše, docela tu prší a prakticky celé západní pobřeží Indie trápí záplavy. Teď jsme se moc daleko do vnitrozemí nedostali :) posvátné gháty a nějaké chrámy se tudíž ocitly hezky pod vodou, což nám přineslo skutečně pěknou podívanou. Jedna ze silnic končí přímo ve vodě, ale to ani některé řidiče nezastavilo. Viděli jsme tak doslova plout autobus.
Také jsem měla na mapě vyznačenou jednu oblíbenou indickou restauraci; nakonec se jednalo o takové příjemné all you can eat thali, kdy nám pokaždé doplňovali vyžrané mističky. Jídlo bylo jenom vegetariánské, ale zatraceně dobré, musím se někdy naučit nějaké pokrmy z okry, protože je to teď asi má nejoblíbenější zelenina. Nechyběl ani typický daal nebo zakysaný jogurt. Pro labužníky byly na stole i tradiční pickles. Třeba tomu taky jednou přijdu na chuť. Jídlo tu už i začíná být pálivé, ale pořád je to velmi snesitelný level, tady jsme si ani nemohli navymýšlet, co chceme.
Stále tu potkáváme i stánky s Ganeshou, jelikož se oslavy pomalu chýlí ke konci, vše by mělo vyvrcholit během následujících dvou dnů, tak doufám, že se opět dostanu v podvečer do města a užiju si trochu toho svátečního kouzla. Každá čtvrť má svého vlastního slona a navzájem se tu předhánějí, který z nich bude epičtější. Samozřejmě jsem ani nezapomněla vzít s sebou kočičí granule a k pobavení přihlížejících Indů je s radostí těm vychrtlým chuděrám nabídla.
 |
| Fakt smutný Hanuman |
K večeru jsme se opět vrátili na hotel a šli si užívat našeho prostorného pokoje. Což tak nějak znamenalo, že jsem hodinu klečela nad kyblíkem a prala nám prádlo. Ale ta teplá sprcha, to je prostě ráj! Pořád jsem se nezbavila nachlazení a představa další ledové nakládačky mě už celkem děsí. Využili jsme i služeb donášky na pokoj a nechali si donést čaj. Za konvičku tu člověk zaplatí nějakých 60 rupek a ani vám ji nenaplní celou, když čaj pro dva, tak se to prostě přesně odměří! Dalším cílem je tedy najít ubytování, kde vám poskytnou rychlovarnou konvici, jsem z domova zvyklá konzumovat hektolitry čajů denně!
Den druhý
Spalo se nám už o poznání lépe, nicméně na tvrdé indické polštáře si asi jen tak nezvyknu. Ráno jsme si hnedka prodloužili náš pobyt, vyžádali si vouchery na wifi (fungují vždy na jeden den :D) a šli do zdejší restaurace na snídani. Mrož si k mému velkému pekvapení objednal dosu, kterou předtím tolik nesnášel (a to ji nemusel žrát v Kerale jako já každej den), já se spokojila raději s omeletou. V plánu bylo udělat si menší okruh po okolí.
Šli jsme k nedaleké zastávce, kde parkovalo i dost rikšáků a snažili se domluvit vyhlídkovou jízdu obsahující celkem 4 body. Byla to poměrně fuška, ale nakonec se nějaký dobrovolník ovládající pouze anglické číslice našel. V okolí Nashiku je celá řada pevnůstek, kopců a vodopádů, které jsou vhodné na celodenní trek. Údajně hlavně v období deštů, což bych tedy docela rozporovala. Ono pohybovat se tu v dešti po ulicích na dlažbě pokryté typickou zelenočernou, klouzavou břečkou je o hubu i na rovince, drápat se pak po kamenných schodech do vrcholků už mi přijde jako trochu sebevražda. Chtěla jsem ale aspoň vidět ty nejbližší vodopády poblíž Someshwar templu. K tomu jsme dokonce i dorazili. Záplavy s místem udělaly svoje a podemlely dokonce i jednu z odpočinových teras.
Na druhou stranu tam byl aspoň příjemný klídek, minuli jsme se možná se třemi menšími skupinkami Indů. Přímo do chrámu jsme nešli, byl maličký a přijde nám trochu nevhodné se producírovat v jejich posvátných místech, když anii nevíme, co se tam pořádně dělá.
Dále jsme se měli dostat k samotným vodopádům, ale řidič zřejmě pojal podezření, že jsme nějak nábožensky založení a tuhle vyhlídku bohužel skipnul a vezl nás přímo k přehradě. Cestou se teda asi ještě třikrát musel doptat na směr, možná z toho měl nakonec ještě větší zážitek jak my. Pokud nám jinak třeba závidíte teplo, nenechte se zmýlit, je tu vlastně celkem kosa. Zvlášť, když každou chvilku leje a ještě k tomu fouká, žádné umírání vedrem se tu nekoná.
Přehrada byla už hezky vidět z dálky a my se těšili, jak se po ní hezky projdeme, zvlášť teď, když je všude tolik vody. Dojeli jsme k bráně, kterou však těsně před naším nosem menší indick úředníček zavřel. Prý potřebujeme nějaký entry pass, vydávají ho ve městě. Byli jsme smutní. Hodně. Dokonce tak, že si s ním řidič vyměnil pár slov a 100 rupek na úplatcích náš problém vyřešilo. Za brankou si hráli ještě dva minipsy, které jsem k překvapení vedle stojících Indů i hladila. Upřímně bych si tu odsud nejraději odvezla snad všechna zvířata :D Ukázalo se, že tu vlastně krom psů a náhodně pobíhajících dětí moc k vidění není, teda v areálu u přehrady.
 |
| Jo a lezly tam tyhle stvůry :O |
Následovat měl highlight dnešního dne - návštěva indických vinic. Ono to tu popravdě trochu jako na té Moravě vypadá, všude samá zeleň, jen teda sem tam palma nebo kaktus. A krávy uprostřed cesty. Vybrali jsme si resort Sula, který nabízí i komentované prohlídky a ochutnávku zdejších vín. Přijeli jsme v docela dobrou dobu, další skupinka měla vyrážet za 15 minut, tak jsme si hned koupili lístky.
Průvodce uměl i velmi dobře anglicky a byl to docela sympaťák. Ze začátku se teda ptal, jak má hovořit, ale jistá malá skupinka Indů byla zásadně pro hindi! Vzápětí se ukázalo, že nejvíc ti, co tu už byli. Nám to ani tak moc nevadilo, stejně hovořil kombinovaně a jak se vyrábí víno, docela tušíme. Stejně tak to moc dobře věděly tři přechytralé báby před náma, které to neustále musely komentovat a tvářit se důležitě. Průvodce z nich byl občas mírně nešťastný. Hlavně, když se snažil hovořit a nevychovaní Indové po sobě něco halekali.
Prohlídka nebyla ani moc dlouhá, koukli jsme se na lisy, obří nádrže na kvašení vína a sudy z dřeva dováženého z Francie a US. Mrož si pofotil Indy snažící se o nejvíc cool selfíčka s pózama jak z našich devadesátek. Přišel čas na ochutnávku vína, bylo tu celkem 6 vzorečků, šumivé víno, dvě bílá, červená a pak na závěr jedno ultrasladké. No, domácích kvalit to nedosahovalo, ale ta červená třeba vůbec nebyla zlá. I poslední vzorek nebyl k zahození.
Část Indů, co byli škrti a nešli na ochutnávky, dělali mezitím v místnosti bordel. Vlastně někdy i ti, co měli ještě poslouchat průvodce. Bylo to tak trochu jak v mateřské školce a museli být několikrát okřiknuti. První část to pak vzdala a šla pryč. Někteří nevydrželi déle jak dvě skleničky. Po ochutnávkách se ale ještě hodně dlouho fotili.
My jsme zjistili, že náš výlet byl tak trochu kratší než jsme očekávali. Sice jsme se mohli najíst přímo u vinic, ale zas takový hlad jsme neměli, tak nás napadlo, že bychom si mohli zajet ještě k nedalekým Pandavleni caves. Zkusili jsme ukecat řidiče, který nám odpověděl ne zrovna malou částkou a na nabídku kývli. Ať si teda i on užije hezký víkend s rodinou. Bohužel nám cestou začalo docela nepříjemně pršet. Po nějaké době jsem už i vytáhla pláštěnku, aby mě uchránila od nejhoršího. Rikšák vytáhl ze zadního úložného prostoru dveře.
 |
| cesta, která zřejmě vedla k jeskyním |
 |
| smutná, opuštěná fontána :D |
Málem jsem si pak ukopla prst cestou zpět po kluzkém chodníku. A to jsem si říkala, že bez bot to možná bude fungovat líp. Ani ne. Ale stejně jsem se nějak došmýkala zpět k autu. Byli jsme tak trochu smutní, jeskyně jsou tu všeobeně asi největší atrakcí a zas je to trochu něco jiného než stále nějaké chrámy.
Cestou aspoň přestalo lejt, tak jsme si mohli užít i procházku městem. Opět jsme dali na tipy místních a mířili k jedné speciálce na ryby a seafood. Na ulici nás ještě zastavila hromada děcek a nutili nám nějaký místní nápoj, který míchali v obrovksém plechovém kýblu. Moc důvěry jsme v to neměli, ale Inďáci byli neodbytní, prý je to z mléka a ne z vody a hrozně moc dobrý. Tak jsme to zkusili. Nechutnalo to věru špatně a jestli nám bude zle, máme aspoň viníka. Už jsme ale snad přežili i horší věci a aspoň mně se jakékoliv zažívací potíže vyhýbají.
V restauraci nás samozřejmě opět posadili do AC místnosti, ale naštěstí tam bylo ještě celkem teplo. Příště už se ale budu hádat a budu chtít sedět s dělňasema venku, ať ze mě pěkně teče pot z vedra a chilli! Objednali jsme si nějakou masala rybu a placky. Podle očekávání jsme ji dostali nasekanou celou, včetně hlavičky s očičkama, což je tak trochu něco, co nerada na svém talíři vidím. Ale zvládla jsem to. Bylo to dobré a pálivé. Vytáhla jsem už i jeden kapesníček a ne kvůli rýmě :)
Cestou na hotel jsme si ještě prošli trhy, pofotili pár slonů a nabrali si ovoce. Takhle k večeru to tu opět hezky ožívá, ale jsme už tak nějak zvyklí se spíš vracet na hotel. I když jsem tu zatím nikdy nezažila okamžik, kdy bych se cítila nějak v ohrožení.
Následovala pak další estráda s čajem. Pokusila jsem se nám objednat celou konvičku čaje, tedy asi na 4 šálky. Pro Indy je asi z nějakého důvodu naprosto cizí představa, že by někdo vypil více než jeden šálek najednou. Po chvilce dohadování jsem měla pocit, že je vše OK. Zanedlouho dorazila obsluha s tácem, na kterém krom té jedné konvičky bylo i celkem 5 šálků s podtácky. Asi je máme po použití zahazovat...
Podruhé jsme zkusili dojít dolů a zažádat si o refill konvičky, asi nikoho už moc nepřekvapí, že po chvíli došel Ind s dalším tácem s pěti šálky...
 |
| Bonusová kočka :) |
Žádné komentáře:
Okomentovat