Vím, že naše zážitky z Indie už nejsou cool, zrecyklovat dovolenou podruhé se ještě nějako dá, ale všecko má své meze. Možná právě proto čerpám takové zvrácené potěšení z toho, jak budu další měsíc spamovat facebook s našimi zážitky. Pořád nás to baví a Indie má určitě pokaždé do nabídnout a často překvapí i takové veterány. Rodiče a další masochisti tak mohou směle pokračovat ve čtení.
Bombaj je náročná, mnohem víc, než si pamatuji a dává nám celkem zabrat. Aspirin C s Bisleri bude asi můj nový oblíbený šumivý nápoj. Už samotná cesta do Indie byla celkem náročná; na rozdíl od Mrože jsem byla ještě den před odletem v práci a nějak se na to všechno nestihla moc dobře psychicky připravit, poslední dva týdny jsem se ještě trochu stresovala kvůli nasazení projektu, na kterém jsem za poslední měsíc nechala poměrně dost času i nervů. No, nakonec to nedopadlo a možná si to na mě i počká :D
Samotné letenky máme od british airways, které se teď navíc rozhodly i stávkovat. První vlnu jsme předběhli, ale u té druhé tak trochu hrozí, že ovlivní náš zpáteční let. A to tak, že nebude. To je zatím věc, která mě vůbec nestresuje, ale uvidíme, jak mi bude za měsíc.
No, let do Londýna byl menší peklíčko, celý se vyprodal a v letadle to vypadalo jak v sockotřídě regiojetu (nebo tak si ji aspoň představuju), minimum místa a za jídlo se muselo platit, pokud ho člověk chtěl. Společnost nám dělali převážně důchodci 65+, ale aspoň jsme mohli poslouchat jejich perfektní britskou english.
Byly to sice jen dvě hodiny, ale nějak mi sebraly veškerou energii a v Heathrow jsem seděla už jako hromádka neštěstí. Bohužel ve Starbucks, jejichž filtr je fakt neskutečně odpornej. Jak se sakra dá tak strašně posrat překapávaný kafe?! Bylo mi pak snad ještě hůř, a to jsme to zábavnější měli ještě před sebou. Boeing mířící do Indie byl podstatně větší a méně natřískaný. Nastoupil tam kupříkladu jen jediný malý smrad. Který ovšem musel sedět před náma a jak je zvykem, celou cestu do něčeho třískat a hysterčit. Otec též předváděl skvělé výchovné metody, když spratkem vždycky hrubě zatřásl, přimáčkl k sedačce a tam ho držel. Boží. Samozřejmě jsme se moc nevyspali. Jídlo tentokrát bylo, dokonce zdarma a strašně hrusný. Nelítejte s British, fakt ne :D
Po celkem pohodovém příletu jsme absolvovali docela rychle všechny kontroly a byli vypuštěni ven. Museli jsme si bohužel směnit pár peněz za letištní cenu a ještě obstarat simky. To zahrnovalo mimo jiné i srandovní focení u jednoho ze sloupů, protože prostě pro indickou sim musí znát i jméno vaší babičky! Asiatka, co přišla chvilku po nás, nevěřila vlastním očím, myslím, že tu zažije parádní kulturní šok. No, my byli pak trochu šokováni taky, když jsme zjistili, že do centra Indie už nemohou klasičtí rikšáci, ale člověk si fakt musí brát taxíka.
Myslela jsem si, jak jsem na to nevyzrála, když jsem si stáhla Uber i Ola cabs, ale ono to není bohužel tak spolehlivé a levné, jak by se zdálo. Normální taxa je celkem v pohodě, ale jakmile jede člověk během rush hours, může platit klidně dvojnásobek. No, většinou jsou to právě ty časy, kdy se chcete dostat domů. Nicméně na hotel jsme se dostali a obýváme takovou miniaturní buňku, která má ale aspoň evropský záchod. Teplou vodu už si ale dovolit nemohli. Jsme v chudší čtvrti plné robotníků, poblíž máme ještě mešitu, tak nám tu párkrát denně i zpívají, třeba v pět ráno :D
Ačkoliv jsme posledních 24 hodin moc nespali, stejně jsme se rozhodli vydat do města, člověk prostě nemůže přiletět do Bombaje a nejít jako správný imperialista hned k bráně Indie. Cestou jsme měli ještě pár plánovaných i náhodných points of interest, tak jsme směle vyrazili. Ulice už umíme přecházet jako profíci a vůbec jsem si tu nepřipadala jak první den v nějaké cizí zemi. Hned za rohem jsme si dali masala chai a možná poprvé zmokli. Prší tu tak nějak furt a nedělá mi to dobře na zdraví :D
Crawford market vypadá pořád stejně, jen v něm tentokrát nebylo moc koček, nebo jsme procházeli špatnými uličkami. Prodává se tam jinak vše možné, od koření, přes těstoviny, náhodné pičičárny po fancy ovoce. Pokračovali jsme ale stále na jih, minuli jsme náhodný fire temple a cestou narazili na velmi zajímavou JJ School of Architecture. Byla to prazvláštní oáza klidu v rušném městě s vystavenými uměleckými kousky přímo v jejích zahradách. Také se postarala o můj zatím nejsmutnější zážitek vůbec. Ta krásná rezavá kočka se dostala blíže k nám a doslova řvala hlady. Bohužel jsem u sebe neměla vůbec nic, ani prašivou sušenku. K mé hrůze pak opodál slupla kus náhodného alobalu :( V tu chvíli jsem se zapřísáhla, že s sebou budu vždycky něco nosit, abych mohla tyhle nebohé duše nakrmit.
O to šťastnější jsem pak byla, když jsem zahlédla doslova celé hejno zdravých koček kousek od podchodu k Cannon Pav Bhaji. K mému překvapení je tam krmil jeden Ind. Hned jsem ty krásky musela hladit a děkovat tomu dobrému muži, že se o ně stará. Chtěl pak po mně fotku, jak je s němu natahují pro jídlo, což jsem s radostí udělala. Bombajské kočky jsou ty nejkrásnější na světě a před odletem jsem fakt hledala info, jak by se odsud nějaká dala odvézt :D
U zmíněného podniku jsme si pak dali jeden z těch nejtypičtějších místních street foodů, tip na něj jsem našla kdesi na redditu od místních a fakt tam bylo narváno (i když se jednalo o klasický stánek). Chovali se k nám jako k VIP hostům, takže nás postavili hezky do rohu a přednostně připravili jednu porci té neskutečné, máslem nasáklé dobroty. Rozhodně mohu tohle místo doporučit, je autentické, žádná tourist trap. Jídlo dokonce nebylo ani moc pálivé, což bych u takového stánku čekala. Byla to hlavně i naše první krmě po celkem dlouhé době a přišla velmi vhod.
Náš cíl byl ale ještě stále v nedohlednu, mrožili jsme se kolem Fort, prošli přes všechny známé kruhové objezdy a motali se v uličkách Kala Ghody, kde jsme nakukovali aspoň do vitrín všech uměleckých stánků. Našli jsme tam i jednu z pražíren a museli samozřejmě vyzkoušet i jejich kávu, celkem srandovní bylo, že na těch pár stolků tam byli asi tři nebo dokonce čtyři baristi/číšníci. Kafe to bylo dobré, i když na náš vkus trochu hořké. Vyrazili jsme dál, opět do deště.
Už to ale netrvalo dlouho a pomalu se začala na horizontu vynořovat slavná Gate of India. Její okolí je o poznání čistější než bylo před lety a dokonce z něj vyhnali i žebráky. Ty jsme celkově zatím moc nepotkávali, což je dost s podivem. U samotné brány jsme chvilkama asi i předčili její slávu a stali se sami atrakcí. Myslím, že jsem tam odmodelkovala nejméně stovku selfíček, jeden Ind se dokonce i srašně naštval, když jsem před ním dala přednost jiné skupince, zatímco si šteloval mobil. Dostala jsem do ruky i své první indické dítě, což zase hrozně pobavilo Mrože. Když už jsem toho pózování měla tak akorát, vydali jsme se podél pobřeží dále.
Chtěla jsem svému drahému ukázat, kde jsem strávila svoje vůbec první dny v Indii a kde moje láska k této zemi začala postupně rozkvétat. K mému překvapení tam hotel stále ještě stál. Od něj jsme vyrazili k dalším trhům, kde jsme si nabrali nějaké to ovoce a vrátili se zpět k slavnému Leopold Café. Zde ceny o poznání vzrostly, ale i místní cidery jsou dost fajn. Ochutnali jsme ještě další specialitu - mutton kheema pav. Chtěli jsme medium ostré a skoro tam žádné chilli necítili :D
Po odchodu si nás zkušeně odlovil nějaký týpek, jestli Mrož nechce oblek. Řekli jsme si, že to teda zkusíme a zatáhl nás k nějakému celkem fancy krejčímu. Když jsme se začli dohadovat o ceně a o tom, že nechceme takhle na rychlo uzavírat obchody, začal se vymlouvat, jak má dva další dny kvůli svátkům (ani hovno) zavřeno a kdesi cosi. Tam už jsme tušili, že je to trochu podezřelé a prostě odešli pryč. I když látky měl pěkné. Zpětně jsme si dohledali recenze a asi dobře udělali.
Zase pršelo a ke všemu se začalo smrákat, byl nejvyšší čas vyrazit domů. Pěšky to bylo docela daleko a už jsme byli z celého dne dost uondaní. Pokoušeli jsme se zavolat si Uber, ale bez šance. Pořád nám to rušili. Déšť sílil. Promočení až na kost jsme se prodírali uličkami a snažili se přibližovat domovu. Párkrát jsme zkusili i obyč taxi, ale nějak neznali adresu, kam jsme potřebovali, nebo se jim tam spíš nechtělo. Celá Bombaj je docela dobře propojená autobusy, jenže jejich čísla jsou jen na boku a než je člověk stačí přečíst, tak vám ujedou. Dvakrát jsme do nějakých náhodných, jedoucích přibližně naším směrem, naskočili. Trochu jsme se přiblížili, ale cesta domů byla furt dlouhá a nepříjemá. Po večerech je tu vlastně i docela zima, hlavně jak fouká. Postávali jsme pod stříškou u nějakého známého kina a zase zkoušeli odvoz, opět marně.
Až po nějaké delší době jsme natrefili na nějakého staršího řidiče, co nás k naší radosti odvezl. Sice jen k nedaleké mešitě, ale i tak jsme byli vlastně dost rádi, i když styl jeho jízdy byl celkem na pováženou. Mimochodem zadní bezpečnostní pásy tu buď nefungují, nebo ani v autě pro jistotu nejsou, poutá se maximálně řidič.
Celkem zničení jsme dorazili snad kolem desáté na pokoj, abychom se za celý den ťapání odměnili studenou sprchou a indickou televizí, co zvládá asi tři programy. No, bydleli jsme už lépe, ale hej, jsme v Indii a vlastně šťastní!
Den 2.
Vstávali sme nejak okolo 9 - včerajěok bol fakt unavujúci a na izbu sme došli totálne v prdeli. Bombaj je jako asi celkom cool ale stále tu prší a fučí a taxikári sú rozmaznaná parta zmrdov čo nejak nechce akceptovať drobáky za predieranie sa absolútne nechutnou dopravnou situáciou. Bombaj je totiž extrémne narvaný autami a zápchy sú tu pravidlom. Stáva sa tak, že vodiči uber praktikujú klasiku potvrď-a-čakaj-až-to-zrušia a chytiť bežného mukla je skoro nemožné. Jak sme z iných častí Indie zvyknutý že nás taxíky prenasledujú tak tu platí opak.
Raňajky od hotelu boli rovnako luxusné ako celý hotel a hlavne naša izba - tj dosť nahovno. Šest ks kobercovitého toustu a niečo čo asi mohla byť vaječná omeleta. Bez korenia, bez dochutenia - buď na nás šetria, alebo sa boja, že biely ľudia nedocenia ich kuchyňu.
Poučený včerajškom sme vyrazili pešo, smer náhodný krajčír kde som si chcel skúsiť vyhádať lepšie podmienky pre custom suit. Samozrejme ale, pretože India, krajčír tam už nie je a miesto neho parta robošov prestavovala celú štvrť. Dúfam že tam miesto toho budú stánky s náhradnými dielmi bo to je fakt užitočné a treba toho mať celú kopu. Bez úspechu sme tak pokračovali skrz ďalšie a ďalšie haldy stánkov a obchodíkov (ale máme nabíjačku do indozásuviek) smer pláž. Trochu šťastia sme ale predsa len mali - miestny bossák reštiky nám vymenil euráče za rupie so slušným kurzom. Čas ukáže či to bol dobrý deal alebo nosíme kopu bezcenného a falošného papieru.
Indopláž bola samozrejme hnusná a špinavá, navyše - klasicky - pršalo. Jedlo ale fajn, čaj je tu klasika a ľudia nás príliš neotravovali. Spomenul som si na včerajšok kde ma náhodný ind poučoval že ludia čo sa s nami a pamiatkami chcú fotiť sú vidláci z okolia a tí čo nás majú na háku sú praví bombajčania. Asi to platí, orloj si tiež fotia len brňáci a pražáka na václaváku človek nenájde.
Jak ma ale už z písania na levnom tablete bolí ruka a vlastne nemám rád vymenuvávanie toho čo človek videl a nevidel zhrniem to stručne:
- gándího dom/múzeum je fajn, hodne sa s tým vyhrali a okrem nejakých relikvií ako napr. miska z ktorej žral keď sedel v lochu sú tam i jeho listy pre roosevelta alebo hitlera či celé maňáskové oddelenie vyobrazujuce scénky z jeho života.
- oblek v obchode na ulici kde sú i šperkárstva bude moc drahý, aj ind za prepážkou na mňa čumel tak že to asi nie je miesto pre mňa
- pivo v indii je super, lokálny hipsterplac by úplne v pohode zapadol do akejkoľvek pražskej urban časti a cenovo by sa nenechal zahanbiť ani s ultrahipster podnikmi - pivo za stovku, malé žrádlo za dve, v ponuke i hovedzí burger, samozrejme označený ako b**f. Takže s tou posvatnostou to tak horké nie je, ak má človek prachy (v tomto prípade asi 250kč) kľudne si pochutná i na lokálnom božstve, pekne s hranolkami
- z týchto hipsta miest uber chodí, asi vedia že inak by ich knírkatí indi šikanovali
Je to tu celkovo ok a samozrejme hovno spirituálne, kdejaký dement v prahe bude pri predávaní knižky mlieť sračky o tom ako je duchovno v Indii na úrovni a jak tam kdejaká kráva príde k osvieteniu a preikarnuje sa do bohyne. Pravda je, že o spirituálne a duchovnu tu melú hlavne ľudia čo vám chcú predať knižku alebo kurz ako sa stať bohyňou.
Bombaj je náročná, mnohem víc, než si pamatuji a dává nám celkem zabrat. Aspirin C s Bisleri bude asi můj nový oblíbený šumivý nápoj. Už samotná cesta do Indie byla celkem náročná; na rozdíl od Mrože jsem byla ještě den před odletem v práci a nějak se na to všechno nestihla moc dobře psychicky připravit, poslední dva týdny jsem se ještě trochu stresovala kvůli nasazení projektu, na kterém jsem za poslední měsíc nechala poměrně dost času i nervů. No, nakonec to nedopadlo a možná si to na mě i počká :D
Samotné letenky máme od british airways, které se teď navíc rozhodly i stávkovat. První vlnu jsme předběhli, ale u té druhé tak trochu hrozí, že ovlivní náš zpáteční let. A to tak, že nebude. To je zatím věc, která mě vůbec nestresuje, ale uvidíme, jak mi bude za měsíc.
No, let do Londýna byl menší peklíčko, celý se vyprodal a v letadle to vypadalo jak v sockotřídě regiojetu (nebo tak si ji aspoň představuju), minimum místa a za jídlo se muselo platit, pokud ho člověk chtěl. Společnost nám dělali převážně důchodci 65+, ale aspoň jsme mohli poslouchat jejich perfektní britskou english.
Byly to sice jen dvě hodiny, ale nějak mi sebraly veškerou energii a v Heathrow jsem seděla už jako hromádka neštěstí. Bohužel ve Starbucks, jejichž filtr je fakt neskutečně odpornej. Jak se sakra dá tak strašně posrat překapávaný kafe?! Bylo mi pak snad ještě hůř, a to jsme to zábavnější měli ještě před sebou. Boeing mířící do Indie byl podstatně větší a méně natřískaný. Nastoupil tam kupříkladu jen jediný malý smrad. Který ovšem musel sedět před náma a jak je zvykem, celou cestu do něčeho třískat a hysterčit. Otec též předváděl skvělé výchovné metody, když spratkem vždycky hrubě zatřásl, přimáčkl k sedačce a tam ho držel. Boží. Samozřejmě jsme se moc nevyspali. Jídlo tentokrát bylo, dokonce zdarma a strašně hrusný. Nelítejte s British, fakt ne :D
Po celkem pohodovém příletu jsme absolvovali docela rychle všechny kontroly a byli vypuštěni ven. Museli jsme si bohužel směnit pár peněz za letištní cenu a ještě obstarat simky. To zahrnovalo mimo jiné i srandovní focení u jednoho ze sloupů, protože prostě pro indickou sim musí znát i jméno vaší babičky! Asiatka, co přišla chvilku po nás, nevěřila vlastním očím, myslím, že tu zažije parádní kulturní šok. No, my byli pak trochu šokováni taky, když jsme zjistili, že do centra Indie už nemohou klasičtí rikšáci, ale člověk si fakt musí brát taxíka.
Myslela jsem si, jak jsem na to nevyzrála, když jsem si stáhla Uber i Ola cabs, ale ono to není bohužel tak spolehlivé a levné, jak by se zdálo. Normální taxa je celkem v pohodě, ale jakmile jede člověk během rush hours, může platit klidně dvojnásobek. No, většinou jsou to právě ty časy, kdy se chcete dostat domů. Nicméně na hotel jsme se dostali a obýváme takovou miniaturní buňku, která má ale aspoň evropský záchod. Teplou vodu už si ale dovolit nemohli. Jsme v chudší čtvrti plné robotníků, poblíž máme ještě mešitu, tak nám tu párkrát denně i zpívají, třeba v pět ráno :D
Ačkoliv jsme posledních 24 hodin moc nespali, stejně jsme se rozhodli vydat do města, člověk prostě nemůže přiletět do Bombaje a nejít jako správný imperialista hned k bráně Indie. Cestou jsme měli ještě pár plánovaných i náhodných points of interest, tak jsme směle vyrazili. Ulice už umíme přecházet jako profíci a vůbec jsem si tu nepřipadala jak první den v nějaké cizí zemi. Hned za rohem jsme si dali masala chai a možná poprvé zmokli. Prší tu tak nějak furt a nedělá mi to dobře na zdraví :D
Crawford market vypadá pořád stejně, jen v něm tentokrát nebylo moc koček, nebo jsme procházeli špatnými uličkami. Prodává se tam jinak vše možné, od koření, přes těstoviny, náhodné pičičárny po fancy ovoce. Pokračovali jsme ale stále na jih, minuli jsme náhodný fire temple a cestou narazili na velmi zajímavou JJ School of Architecture. Byla to prazvláštní oáza klidu v rušném městě s vystavenými uměleckými kousky přímo v jejích zahradách. Také se postarala o můj zatím nejsmutnější zážitek vůbec. Ta krásná rezavá kočka se dostala blíže k nám a doslova řvala hlady. Bohužel jsem u sebe neměla vůbec nic, ani prašivou sušenku. K mé hrůze pak opodál slupla kus náhodného alobalu :( V tu chvíli jsem se zapřísáhla, že s sebou budu vždycky něco nosit, abych mohla tyhle nebohé duše nakrmit.
O to šťastnější jsem pak byla, když jsem zahlédla doslova celé hejno zdravých koček kousek od podchodu k Cannon Pav Bhaji. K mému překvapení je tam krmil jeden Ind. Hned jsem ty krásky musela hladit a děkovat tomu dobrému muži, že se o ně stará. Chtěl pak po mně fotku, jak je s němu natahují pro jídlo, což jsem s radostí udělala. Bombajské kočky jsou ty nejkrásnější na světě a před odletem jsem fakt hledala info, jak by se odsud nějaká dala odvézt :D
U zmíněného podniku jsme si pak dali jeden z těch nejtypičtějších místních street foodů, tip na něj jsem našla kdesi na redditu od místních a fakt tam bylo narváno (i když se jednalo o klasický stánek). Chovali se k nám jako k VIP hostům, takže nás postavili hezky do rohu a přednostně připravili jednu porci té neskutečné, máslem nasáklé dobroty. Rozhodně mohu tohle místo doporučit, je autentické, žádná tourist trap. Jídlo dokonce nebylo ani moc pálivé, což bych u takového stánku čekala. Byla to hlavně i naše první krmě po celkem dlouhé době a přišla velmi vhod.
Náš cíl byl ale ještě stále v nedohlednu, mrožili jsme se kolem Fort, prošli přes všechny známé kruhové objezdy a motali se v uličkách Kala Ghody, kde jsme nakukovali aspoň do vitrín všech uměleckých stánků. Našli jsme tam i jednu z pražíren a museli samozřejmě vyzkoušet i jejich kávu, celkem srandovní bylo, že na těch pár stolků tam byli asi tři nebo dokonce čtyři baristi/číšníci. Kafe to bylo dobré, i když na náš vkus trochu hořké. Vyrazili jsme dál, opět do deště.
Už to ale netrvalo dlouho a pomalu se začala na horizontu vynořovat slavná Gate of India. Její okolí je o poznání čistější než bylo před lety a dokonce z něj vyhnali i žebráky. Ty jsme celkově zatím moc nepotkávali, což je dost s podivem. U samotné brány jsme chvilkama asi i předčili její slávu a stali se sami atrakcí. Myslím, že jsem tam odmodelkovala nejméně stovku selfíček, jeden Ind se dokonce i srašně naštval, když jsem před ním dala přednost jiné skupince, zatímco si šteloval mobil. Dostala jsem do ruky i své první indické dítě, což zase hrozně pobavilo Mrože. Když už jsem toho pózování měla tak akorát, vydali jsme se podél pobřeží dále.
Chtěla jsem svému drahému ukázat, kde jsem strávila svoje vůbec první dny v Indii a kde moje láska k této zemi začala postupně rozkvétat. K mému překvapení tam hotel stále ještě stál. Od něj jsme vyrazili k dalším trhům, kde jsme si nabrali nějaké to ovoce a vrátili se zpět k slavnému Leopold Café. Zde ceny o poznání vzrostly, ale i místní cidery jsou dost fajn. Ochutnali jsme ještě další specialitu - mutton kheema pav. Chtěli jsme medium ostré a skoro tam žádné chilli necítili :D
Po odchodu si nás zkušeně odlovil nějaký týpek, jestli Mrož nechce oblek. Řekli jsme si, že to teda zkusíme a zatáhl nás k nějakému celkem fancy krejčímu. Když jsme se začli dohadovat o ceně a o tom, že nechceme takhle na rychlo uzavírat obchody, začal se vymlouvat, jak má dva další dny kvůli svátkům (ani hovno) zavřeno a kdesi cosi. Tam už jsme tušili, že je to trochu podezřelé a prostě odešli pryč. I když látky měl pěkné. Zpětně jsme si dohledali recenze a asi dobře udělali.
Zase pršelo a ke všemu se začalo smrákat, byl nejvyšší čas vyrazit domů. Pěšky to bylo docela daleko a už jsme byli z celého dne dost uondaní. Pokoušeli jsme se zavolat si Uber, ale bez šance. Pořád nám to rušili. Déšť sílil. Promočení až na kost jsme se prodírali uličkami a snažili se přibližovat domovu. Párkrát jsme zkusili i obyč taxi, ale nějak neznali adresu, kam jsme potřebovali, nebo se jim tam spíš nechtělo. Celá Bombaj je docela dobře propojená autobusy, jenže jejich čísla jsou jen na boku a než je člověk stačí přečíst, tak vám ujedou. Dvakrát jsme do nějakých náhodných, jedoucích přibližně naším směrem, naskočili. Trochu jsme se přiblížili, ale cesta domů byla furt dlouhá a nepříjemá. Po večerech je tu vlastně i docela zima, hlavně jak fouká. Postávali jsme pod stříškou u nějakého známého kina a zase zkoušeli odvoz, opět marně.
Až po nějaké delší době jsme natrefili na nějakého staršího řidiče, co nás k naší radosti odvezl. Sice jen k nedaleké mešitě, ale i tak jsme byli vlastně dost rádi, i když styl jeho jízdy byl celkem na pováženou. Mimochodem zadní bezpečnostní pásy tu buď nefungují, nebo ani v autě pro jistotu nejsou, poutá se maximálně řidič.
Celkem zničení jsme dorazili snad kolem desáté na pokoj, abychom se za celý den ťapání odměnili studenou sprchou a indickou televizí, co zvládá asi tři programy. No, bydleli jsme už lépe, ale hej, jsme v Indii a vlastně šťastní!
Den 2.
Vstávali sme nejak okolo 9 - včerajěok bol fakt unavujúci a na izbu sme došli totálne v prdeli. Bombaj je jako asi celkom cool ale stále tu prší a fučí a taxikári sú rozmaznaná parta zmrdov čo nejak nechce akceptovať drobáky za predieranie sa absolútne nechutnou dopravnou situáciou. Bombaj je totiž extrémne narvaný autami a zápchy sú tu pravidlom. Stáva sa tak, že vodiči uber praktikujú klasiku potvrď-a-čakaj-až-to-zrušia a chytiť bežného mukla je skoro nemožné. Jak sme z iných častí Indie zvyknutý že nás taxíky prenasledujú tak tu platí opak.
Raňajky od hotelu boli rovnako luxusné ako celý hotel a hlavne naša izba - tj dosť nahovno. Šest ks kobercovitého toustu a niečo čo asi mohla byť vaječná omeleta. Bez korenia, bez dochutenia - buď na nás šetria, alebo sa boja, že biely ľudia nedocenia ich kuchyňu.
Poučený včerajškom sme vyrazili pešo, smer náhodný krajčír kde som si chcel skúsiť vyhádať lepšie podmienky pre custom suit. Samozrejme ale, pretože India, krajčír tam už nie je a miesto neho parta robošov prestavovala celú štvrť. Dúfam že tam miesto toho budú stánky s náhradnými dielmi bo to je fakt užitočné a treba toho mať celú kopu. Bez úspechu sme tak pokračovali skrz ďalšie a ďalšie haldy stánkov a obchodíkov (ale máme nabíjačku do indozásuviek) smer pláž. Trochu šťastia sme ale predsa len mali - miestny bossák reštiky nám vymenil euráče za rupie so slušným kurzom. Čas ukáže či to bol dobrý deal alebo nosíme kopu bezcenného a falošného papieru.
Indopláž bola samozrejme hnusná a špinavá, navyše - klasicky - pršalo. Jedlo ale fajn, čaj je tu klasika a ľudia nás príliš neotravovali. Spomenul som si na včerajšok kde ma náhodný ind poučoval že ludia čo sa s nami a pamiatkami chcú fotiť sú vidláci z okolia a tí čo nás majú na háku sú praví bombajčania. Asi to platí, orloj si tiež fotia len brňáci a pražáka na václaváku človek nenájde.
Jak ma ale už z písania na levnom tablete bolí ruka a vlastne nemám rád vymenuvávanie toho čo človek videl a nevidel zhrniem to stručne:
- gándího dom/múzeum je fajn, hodne sa s tým vyhrali a okrem nejakých relikvií ako napr. miska z ktorej žral keď sedel v lochu sú tam i jeho listy pre roosevelta alebo hitlera či celé maňáskové oddelenie vyobrazujuce scénky z jeho života.
- oblek v obchode na ulici kde sú i šperkárstva bude moc drahý, aj ind za prepážkou na mňa čumel tak že to asi nie je miesto pre mňa
- pivo v indii je super, lokálny hipsterplac by úplne v pohode zapadol do akejkoľvek pražskej urban časti a cenovo by sa nenechal zahanbiť ani s ultrahipster podnikmi - pivo za stovku, malé žrádlo za dve, v ponuke i hovedzí burger, samozrejme označený ako b**f. Takže s tou posvatnostou to tak horké nie je, ak má človek prachy (v tomto prípade asi 250kč) kľudne si pochutná i na lokálnom božstve, pekne s hranolkami
- z týchto hipsta miest uber chodí, asi vedia že inak by ich knírkatí indi šikanovali
Je to tu celkovo ok a samozrejme hovno spirituálne, kdejaký dement v prahe bude pri predávaní knižky mlieť sračky o tom ako je duchovno v Indii na úrovni a jak tam kdejaká kráva príde k osvieteniu a preikarnuje sa do bohyne. Pravda je, že o spirituálne a duchovnu tu melú hlavne ľudia čo vám chcú predať knižku alebo kurz ako sa stať bohyňou.
Žádné komentáře:
Okomentovat