Myslím, že na dnešní den budu ještě dlouho vzpomínat :D asi jsme doteď měli moc klidnou dovolenou a dokázali se přes všechno docelav pohodě přemrožit, jen aby nás zkriplil jeden jediný den v civilizaci :D
Jak jsem si včera myslela, že jsem prostě jenom unavená z té kekelojízdy vlakem, omdlévání na ulici a mžitky před očima jsou prostě jenom takový menší nepříjemný vedlejší efekt, asi jsem se trochu přecenila. Okolo páté hodiny jsme polušně šli spinkat, aby mě okolo půlnoci vzbudila fakt silná horečka, bolest kloubů a další libůstky.
Jelikož jsem sama to teplo moc necítila, věděla jsem, že je zle. Sáhla jsem na Mrože, zjistila, že je totálně ledový, pak toho chudáka vzbudila a donutila ho, aby mi donesl panadol a vodu. A pak to začalo účinkovat :D Místo poklidného spaní v příjemném, chlazeném hotelu sem se topila v potu, to chceš! A zatmívání před očima, když se ohneš. Doufala jsem, že to do rána nějako vyležim a bude dobře.
No skoro. Ráno to nebylo nejrůžovéjší a Mrož si začal stěžovat na bolesti břicha a strávil hezkou dobu v naší krásné, moderní koupelně. Jelikož jsme včera jedli jen v místní restauraci, asi ji po zbytek pobytu prostě vynecháme. Hned naproti hotelu máme totiž menší a podstatně levnější bistro. Dali jsme si nějakou typickou místní plackosnídani, moc tomu nedali a řekli si, že zkusíme Golden temple.
Jinak náš hotel má ještě takovou menší zvláštnost, je to takový holubí dům. Jelikož je někde uprostřed nezakrytá terasa, zloptáci se tu po ránu spokojeně prohánějí po chodbě a tvářej se, že maj na salámu :)
Golden temple je asi 4 minuty pěšky od hotelu, takže jsme konečně aspoň někdy v centru dění. Což má ovšem i svou stinnou stránku - tady v Amritsaru jsou už na turisty zvyklí a potkali jsme tu za jeden den víc bílých než za celej Panjab. Za následek to tedy má to, že vám od devíti ráno nabízejí cestu k Wagah Border (ceremonie je každý den v pět..), na letiště a tak vůbec. Odmítnete jednoho, tři stojící v doslechu vám cpou stejnou nabídku. Byla jsem nasraná a sprostá, fakt mi bylo hodně špatně a tohle mi zrovna nechybělo.
Celý město navíc prochází masivní rekonstrukcí, takže se tu všude práší, je tu bordel a tak vůbec. Teplota okolo 40 stupňů a bílé, mramorové stavby tomu moc nepřidávají. Před vstupem do samotného templu jsme se teda tak mrožili po okolí, nakoupili nějaký pičičárny a odchytl si nás nějaký friendly guy, který mrožovi poradil, kde si koupit za přiměřenou cenu látku na turban a ještě mu ho pak uvázal, pravej sikhskej! Já jsem tedy nasadila šálu a mohlo se jít.
Bágly jsme poslušně odevzdali venku, umyli si ploutve a vstoupili do impozantního areálu paláce. Samotná stavba stojí přímo uprostřed jezera, které slouží též k nějakým náboženským obřadům a plavou v něm docela hezké a dobře živené ryby. Prošli jsme to okolo, ale rozhodli se nejít dovnitř, fronta byla moc velká a moc jsme se na to necítili. Horečka a mačkající se davy není to pravé ořechové.
Na chvilku jsme poseděli i před místní kapelou, co vyhrávala nejspíše nějaké úryvky ze svaté knihy na místní nástroje. Znělo to moc hezky, tak jsme tam i chvilku poseděli :) Mrož si ale začal trochu stěžovat na nedostatek vody, takže jsme to pak stočili zpět k zavazadlům a konečně se osvěžili.
Nedaleko chrámu byl ještě památník obětem masakru, kerého se dopustili na nevinném civilním obyvatelstvu Briti roku 1919. Byla to hezky udržovaná zahrada s monumentem uprostřed a plná pokémonů. Tady v Amritsaru se mimochodem hraje velmi dobře, jsou tu i pokéstopy, tak jsem mohla doplnit pokébally. Na chvilku jsem si zabrala i stadion, ale brzo mě z něj vykopali :D
Od památníku jsme šli k nedaleké gurudwaře, která měla být uvnitř nějak hodně hezky zdobená. Nejdřív nás sikh okřikl, že si cpeme boty do batohu a museli jsme je tak odevzdat od vstupu a pak se kupa jantarů smála mrožovi, protože se rozhodl zavázat si turban v jiném stylu. Trochu mě ta děcka srala, neměla jsem dobrou náladu :D Jelikož tu nebylo moc lidí a my pořádně nevěděli, co dělat, páč jsme trochu jantaři, dali jsme místním obětinu v podobě padesáti rupek, vyfasovali tác s jídlem a ten jsme si šli posvětit.
Asi se to nejdřív mělo nějak obcházet či co, nebo možná potom, protože se nás potom chytla jedna usměvavá Indka a směsicí engrish a hindi se nám pokoušela radit. Ale dostali jsme svoji porci posvěceného jídla, tak nám snad vyléčí všechny neduhy :))
Vedro začínalo být nesnesitelné, tak jsem si u jednoho ze stánků koupila i epesní muší brejle :D Mrož je nenávidí, ale já věřím, že mi jednou zachrání život :D
Pak bylo načase starat se o jeho rozmazlenecké potřeby a zamířili jsme k místnímu krejčímu a zkoušeli se poptat na ceny. Máme zájem o vlněné casual sako, které bude moc mrož nosit i k obyč kalhotám. No u Raymonda měli látky pěkné, ale cenu už tak ne.
Naproti byl nějaký obyčejnější, který nám ale nejdřív předhazoval směsici viskózy a polyesteru, což prostě fakt nechceš. Pro vlnu musel až nahoru :D poseděli jsme tam docela dlouho a nakonec stejně odešli s prázdnou, protože se Mroži látka zdála moc tenká.
A pak přišel asi nejhorší okamžik dne :D Tak si to hezky kráčím ulicí, možná jsem se lehce pootočila na Mrože, abych mu odpověděla a nějak retardovaně jsem stoupla na pravou nohu a málem na místě omdlela. Co jsem to trochu rozdýchávala, měla jsem pocit, že se rozbrečím uprostřed ulice :D hned se kolem nás seběhlo několik Indů, aby nám pomohli, ale po nějaké době jsem se zvedla a kriplila se dál.
Mrož chtěl zkusit další tailory a ještě měl být někde poblíž Baťa, tak jsme si řekli, že to risknem. Aspoň jsem ho donutila koupit čerstvé ovoce a ještě si určo vyberu nějaké bolestné. Kriplili jsme se totiž poměrně daleko, nejdřív k známé Gandhi Gate, pak jsme chtěli k nějaké google památce, která nikde nebyla, název prej připomínal jméno blízkého trhu a tak vůbec.
Ploužili jsme se po hlavní silnici až skoro k railway station, což není zrovna blízko. Občas jsem někde blbě stoupla a myslela si, že umřu, docela mi do nohy pak vystřeluje taková ostrá bolest a úplně nevím, jestli jsem si tu nohu vážně nějak nedokurvila. Když jsme ale zjistili, že tu nic není, chytli jsme tuktuka na cestu zpět. Samo si dávám bacha, chci se pohodlně opřít, nějak kokotsky došlápnu a pak tři minuty mlčim, protože prostě nejsem schopná ničeho jiného než tupého vejrání. A tak je to nějak furt dokolečka :D
Vyhodil nás někde u Golden temple a my se chtěli někam domrožit na jídlo, od rána jsme zas skoro nic nejedli, protože prostě nemáme hlad. Já do sebe aspoň dostala místní velmi chutné lassi a pak jsme se vydali k našemu bufetu. Objednali jsme si kousky sójových kostek obalených v něčem s kečupem, ochutnala jsem kousek, nebylo to zlé, ale prostě jídlo no. Uvidíme, jestli zvládnu ovoce :D
V rekordní čtyři hodiny jsme se dopotáceli na hotel, oba notně zubožení a do večera se budem asi prostě jen válet. Mně se vrací horečka a nechce se mi ani jen pohnout. Parádní den, faktžejo! :D
A jako bonus...hrozně moc chci fotku u golden temple, abych měla co na fejsbůky, ale prostě to nejde, ne dopoledne :D možná večer, nebo nevim, ale stejně zas v šátku vypadám jak dement, achjo :D
Jak jsem si včera myslela, že jsem prostě jenom unavená z té kekelojízdy vlakem, omdlévání na ulici a mžitky před očima jsou prostě jenom takový menší nepříjemný vedlejší efekt, asi jsem se trochu přecenila. Okolo páté hodiny jsme polušně šli spinkat, aby mě okolo půlnoci vzbudila fakt silná horečka, bolest kloubů a další libůstky.
Jelikož jsem sama to teplo moc necítila, věděla jsem, že je zle. Sáhla jsem na Mrože, zjistila, že je totálně ledový, pak toho chudáka vzbudila a donutila ho, aby mi donesl panadol a vodu. A pak to začalo účinkovat :D Místo poklidného spaní v příjemném, chlazeném hotelu sem se topila v potu, to chceš! A zatmívání před očima, když se ohneš. Doufala jsem, že to do rána nějako vyležim a bude dobře.
No skoro. Ráno to nebylo nejrůžovéjší a Mrož si začal stěžovat na bolesti břicha a strávil hezkou dobu v naší krásné, moderní koupelně. Jelikož jsme včera jedli jen v místní restauraci, asi ji po zbytek pobytu prostě vynecháme. Hned naproti hotelu máme totiž menší a podstatně levnější bistro. Dali jsme si nějakou typickou místní plackosnídani, moc tomu nedali a řekli si, že zkusíme Golden temple.
Jinak náš hotel má ještě takovou menší zvláštnost, je to takový holubí dům. Jelikož je někde uprostřed nezakrytá terasa, zloptáci se tu po ránu spokojeně prohánějí po chodbě a tvářej se, že maj na salámu :)
Golden temple je asi 4 minuty pěšky od hotelu, takže jsme konečně aspoň někdy v centru dění. Což má ovšem i svou stinnou stránku - tady v Amritsaru jsou už na turisty zvyklí a potkali jsme tu za jeden den víc bílých než za celej Panjab. Za následek to tedy má to, že vám od devíti ráno nabízejí cestu k Wagah Border (ceremonie je každý den v pět..), na letiště a tak vůbec. Odmítnete jednoho, tři stojící v doslechu vám cpou stejnou nabídku. Byla jsem nasraná a sprostá, fakt mi bylo hodně špatně a tohle mi zrovna nechybělo.
Celý město navíc prochází masivní rekonstrukcí, takže se tu všude práší, je tu bordel a tak vůbec. Teplota okolo 40 stupňů a bílé, mramorové stavby tomu moc nepřidávají. Před vstupem do samotného templu jsme se teda tak mrožili po okolí, nakoupili nějaký pičičárny a odchytl si nás nějaký friendly guy, který mrožovi poradil, kde si koupit za přiměřenou cenu látku na turban a ještě mu ho pak uvázal, pravej sikhskej! Já jsem tedy nasadila šálu a mohlo se jít.
Bágly jsme poslušně odevzdali venku, umyli si ploutve a vstoupili do impozantního areálu paláce. Samotná stavba stojí přímo uprostřed jezera, které slouží též k nějakým náboženským obřadům a plavou v něm docela hezké a dobře živené ryby. Prošli jsme to okolo, ale rozhodli se nejít dovnitř, fronta byla moc velká a moc jsme se na to necítili. Horečka a mačkající se davy není to pravé ořechové.
Na chvilku jsme poseděli i před místní kapelou, co vyhrávala nejspíše nějaké úryvky ze svaté knihy na místní nástroje. Znělo to moc hezky, tak jsme tam i chvilku poseděli :) Mrož si ale začal trochu stěžovat na nedostatek vody, takže jsme to pak stočili zpět k zavazadlům a konečně se osvěžili.
Nedaleko chrámu byl ještě památník obětem masakru, kerého se dopustili na nevinném civilním obyvatelstvu Briti roku 1919. Byla to hezky udržovaná zahrada s monumentem uprostřed a plná pokémonů. Tady v Amritsaru se mimochodem hraje velmi dobře, jsou tu i pokéstopy, tak jsem mohla doplnit pokébally. Na chvilku jsem si zabrala i stadion, ale brzo mě z něj vykopali :D
Od památníku jsme šli k nedaleké gurudwaře, která měla být uvnitř nějak hodně hezky zdobená. Nejdřív nás sikh okřikl, že si cpeme boty do batohu a museli jsme je tak odevzdat od vstupu a pak se kupa jantarů smála mrožovi, protože se rozhodl zavázat si turban v jiném stylu. Trochu mě ta děcka srala, neměla jsem dobrou náladu :D Jelikož tu nebylo moc lidí a my pořádně nevěděli, co dělat, páč jsme trochu jantaři, dali jsme místním obětinu v podobě padesáti rupek, vyfasovali tác s jídlem a ten jsme si šli posvětit.
Asi se to nejdřív mělo nějak obcházet či co, nebo možná potom, protože se nás potom chytla jedna usměvavá Indka a směsicí engrish a hindi se nám pokoušela radit. Ale dostali jsme svoji porci posvěceného jídla, tak nám snad vyléčí všechny neduhy :))
Vedro začínalo být nesnesitelné, tak jsem si u jednoho ze stánků koupila i epesní muší brejle :D Mrož je nenávidí, ale já věřím, že mi jednou zachrání život :D
Pak bylo načase starat se o jeho rozmazlenecké potřeby a zamířili jsme k místnímu krejčímu a zkoušeli se poptat na ceny. Máme zájem o vlněné casual sako, které bude moc mrož nosit i k obyč kalhotám. No u Raymonda měli látky pěkné, ale cenu už tak ne.
Naproti byl nějaký obyčejnější, který nám ale nejdřív předhazoval směsici viskózy a polyesteru, což prostě fakt nechceš. Pro vlnu musel až nahoru :D poseděli jsme tam docela dlouho a nakonec stejně odešli s prázdnou, protože se Mroži látka zdála moc tenká.
A pak přišel asi nejhorší okamžik dne :D Tak si to hezky kráčím ulicí, možná jsem se lehce pootočila na Mrože, abych mu odpověděla a nějak retardovaně jsem stoupla na pravou nohu a málem na místě omdlela. Co jsem to trochu rozdýchávala, měla jsem pocit, že se rozbrečím uprostřed ulice :D hned se kolem nás seběhlo několik Indů, aby nám pomohli, ale po nějaké době jsem se zvedla a kriplila se dál.
Mrož chtěl zkusit další tailory a ještě měl být někde poblíž Baťa, tak jsme si řekli, že to risknem. Aspoň jsem ho donutila koupit čerstvé ovoce a ještě si určo vyberu nějaké bolestné. Kriplili jsme se totiž poměrně daleko, nejdřív k známé Gandhi Gate, pak jsme chtěli k nějaké google památce, která nikde nebyla, název prej připomínal jméno blízkého trhu a tak vůbec.
Ploužili jsme se po hlavní silnici až skoro k railway station, což není zrovna blízko. Občas jsem někde blbě stoupla a myslela si, že umřu, docela mi do nohy pak vystřeluje taková ostrá bolest a úplně nevím, jestli jsem si tu nohu vážně nějak nedokurvila. Když jsme ale zjistili, že tu nic není, chytli jsme tuktuka na cestu zpět. Samo si dávám bacha, chci se pohodlně opřít, nějak kokotsky došlápnu a pak tři minuty mlčim, protože prostě nejsem schopná ničeho jiného než tupého vejrání. A tak je to nějak furt dokolečka :D
Vyhodil nás někde u Golden temple a my se chtěli někam domrožit na jídlo, od rána jsme zas skoro nic nejedli, protože prostě nemáme hlad. Já do sebe aspoň dostala místní velmi chutné lassi a pak jsme se vydali k našemu bufetu. Objednali jsme si kousky sójových kostek obalených v něčem s kečupem, ochutnala jsem kousek, nebylo to zlé, ale prostě jídlo no. Uvidíme, jestli zvládnu ovoce :D
V rekordní čtyři hodiny jsme se dopotáceli na hotel, oba notně zubožení a do večera se budem asi prostě jen válet. Mně se vrací horečka a nechce se mi ani jen pohnout. Parádní den, faktžejo! :D
A jako bonus...hrozně moc chci fotku u golden temple, abych měla co na fejsbůky, ale prostě to nejde, ne dopoledne :D možná večer, nebo nevim, ale stejně zas v šátku vypadám jak dement, achjo :D
 |
| Buď nevidim... |
 |
| nebo nejsem vidět :D |
Žádné komentáře:
Okomentovat