Dnes jsem si poprvé uvědomila, že se naše dovolená pomalu chýlí ke konci - už za deset dnů bych měla být zpět v Praze a vůůbec se mi tam nechce! Musím pak vymyslet nějaký plán, jak se tu zdržet aspoň na půlrok a procestovat Indii celou :D O malém kousku Punjabu jménem Ludhiana se zase něco dozvíte níže ;)
Když už má člověk pocit, že našel ten správný hotel, musí se vzápětí objevit nějaká závada :D V prvé řadě to tu bylo WiFi běžící rychlostí 24KB/s, což je skutečně taková doba kamenná. Ale to se dá ještě snadno vyřešit přes hotspot z mobilu. Na ultratvrdé matrace je to ale krátký. Jsme z Indie už docela zvyklí na tvrdší spaní, ale tohle překonává snad i samotnou zem v nějakém zaprášeném muničáku. Naštěstí je aspoň ta druhá lehce snesitelnější a Mrož mě na ní z lásky nechal. Aspoň tu nebyl hluk a dvoumetrový cvrček v koupelně, co by dělal ráno randál, spalo se tedy nakonec i celkem dobře.
Jelikož nám pomalu docházeli šušně, rozhodli jsme se zajít ráno do nedaleké směnárny. Vyrazili jsme někdy po deváté, abychom zjistili, že všechny shopy široko daleko mají prostě zavřeno. Indové a jejich pracovní morálka. Bohužel v dosahu nebyla ani restaurace, co by nabízela snídaně, tak jsme se vrátili na pokoj a objednali si nějaké ty plněné placky. Aspoň jsem zas mohla koukat na Animax.
Přibližně po té desaté jsme se znovu vymrožili ven a situace nebyla o moc lepší :D no nevadí, žaludky jsme měli plné, tak se mohlo jet podle plánu a podařilo se nám hned ulovit rikšáka a nechat si naše doslova doklepat až do posh části Ludhiany, kde se nachází další Nehru Rose Garden. Jednalo se o další příjemný, a poměrně velký park, který se navíc pyšnil free wifi připojením. To jsem tedy nezkoumala, páč to chtělo registraci, ale data tu frčela stejně dobře, tak jsem po cestách pod palmami lovila Pokémony.
Většina růží už byla bohužel odkvetlá a jak fontánky tak kanály trpěly trochu nedostatkem vody, takže jsme tohle místo asi nezastihli v plné kráse. I tak to byla poměrně příjemná procházka. Rozhodně lepší než následující kilometry pod pražícím sluncem. Ačkoliv mám sem tam zprávy z domoviny o tom, jak se i v Krkonoších umírá teplem, tady se teploty šplhají ke čtyřicítce!
Namířeno jsme měli k dalšímu nákupnímu centru, kde jsem doufala v nějaké místní ethno značky. Ludhiana má těch mallů hned několik a dost se jich nacházelo právě v udržované části, kde jsme se zrovna pohybovali (my jinak samozřejmě bydlíme poblíž railway station, blízko slumům, bordelu a kriminalitě :D). Jak byl pomalu čas oběda, nebyl ani problém najít cestou restauraci a chicken corner vůbec nezněl špatně! I když další takovou zvláštností Ludhiany je, že je tu poměrně drahé maso -někdy za něj chtějí třeba dvojnásobek co za veg pokrm. Ale bez kuřete ani ránu! Nikdy nevěřte lidem, že je v Indii špatné jíst maso :)
Těsně před cílem jsme ještě objevili dokonce otevřené směnárny, tak jsme se konečně zbavili posledních euráčů a cítili se zase celkem v balíku. Nabídli nám i velmi slušný kurz, žádný poplatky, takže cajk! Hlavně nikdy neměnit na letišti!
Silver Arc Mall opět patřil mezi ty větší a bohužel zápaďácký. Značky jako Mango, Promod a Nike mě skutečně moc nezajímají. Zalezli jsme tedy aspoň do žracího patra a usedli k Dunkin Donuts - vždycky jsem se tam chtěla podívat, tak proč si nedat nějakou prasárnu zrovna dnes. Mrož si dal nějaký hipsta Bangalore start up coffee, což posléze okomentoval tak, že se už nediví, že o žádným úspěšným bangalorskym startupu ještě neslyšel. Já vsadila na nějaký jejich spešl duncaccino. Samozřejmě bylo všecko včetně donutů kurevsky sladký a hnusný.
Ještě jsem si říkala, že Mrože na tuhle lahůdku pozvu, ale má platební karta nebyla k nalezení O_o Hned jsem prolezla internet bankink, jestli ji někdo nezneužil, ale naštěstí byla poslední odečtená položka nákup jednoho dárku v Chandigarh, kde jsem ji naposled vytáhla. No, stejně není bezkontaktní. Na pokoji jsem ji pak nechala zablokovat a dovolenou nám bude platit Mrož, yay! :D
Kousek dál měl být ještě jeden, o trochu menší obchoďák, který by snad mohl i mým potřebám vyhovovat o něco lépe. Když jsme ale prošli okolo otevřeného mekáče a kfcčka, objevili jsme se v budově duchů :D Napriek tomu nás stejně u vstupu prošacovali policajti a tvářili se, že střeží nějaký národní poklad. Všehovšudy tu bylo otevřených asi pět nezajímavých shopů (včetně nějakých agentur) v čtyřpatrové budově. Zbytek byl vybrakován, nebo aspoň polepen kartonovym papírem. Radši jsme odtamtud rychle utekli a našli si cestu k poslednímu bodu dnešní prohlídky - místní rural/agriculture muzeum. Doufali jsme, že cestou chytíme odvoz, protože to byly dobrý víc jak dva kiláky cesty, ale když už nám někdo zastavil, ukázal maximálně směr. Jelikož jsme ale jednou nějak zapomněli odbočit, docela jsme to ocenili.
Netušili jsme totiž, že muzeum je jen malou součástí obrovského campusu patřícího právě k místní zemědělce a přidruženým školám. Vjezd pro vozidla byl zakázán a u brány nás přivítala i půjčovna kol, jelikož jsme ale nevěděli, kde všude mají stojany, vzali jsme to pěšmo.
Cesta to byla docela dlouhá a nám bohužel docházela voda. Když už jsme se konečně dostali na dosah muzea, nalezli jsme jen na zámek zavřenou bránu, no paráda! Google mapy naštěstí ukazovaly nějaký kiosek za rohem, tak jsme to stočili a doufali v záchranu. Karma se na nás usmála a darovala nám vytouženého Kinleyho i masala chai. Řekli jsme si, že to teda zkusíme nějak obejít a doufat.
Dostali jsme se aspoň k ceduli značící muzeum, ale už ne směr k němu. Evidentně tu ale ta budova existovala! U budovy s vtipným dinousarem rozmlouvala dvojice Indek a statečný Mrož se je rozhodl oslovit. Jedna z nich se nám hnedka nabídla, že nás tam dotáhne, tak jsme zfleku dostali skvělého průvodce. Studovala tu Phd na hnojárně, se specializací na viry požírající kytky a původem byla z Himáčalu - stejně jako my to z ní pěkně lilo a trpěla zdejším podnebím.
Muzeum už vypadalo zavřeně, ale stejně nás dostala dovnitř a snažila se nám popisovat tamější exponáty, to bylo obzvlášť vtipné, protože o některých z nich netušila, k čemu vlastně slouží a nerozuměla punjábsky, aby si to přečetla. Ale nějak jsme to dali pomocí našich společných omezených znalostí anglických slov v oblasti zemědělství dali dohromady :D Byla tu klasická sbírka mincí, nádob a udělátorů k výrobě placek, látek a tak vůbec. Byla to každopádně hrozně milá holka a její společnost jsme dost ocenili.
Pak už nás čekal jen návrat na hotel. Odchytli jsme hodně levného rikšáka a po rozbitých cestách se vrátili zpět. Před večerem jsme ještě zaskočili do wool marketu nakoupit pár drobností a vrátili se na pokoj k Animaxu a dalším dílům Breaking Bad - to může člověk vidět fakt několikrát. A zítra snad vodní zábavní park a war museum!
Když už má člověk pocit, že našel ten správný hotel, musí se vzápětí objevit nějaká závada :D V prvé řadě to tu bylo WiFi běžící rychlostí 24KB/s, což je skutečně taková doba kamenná. Ale to se dá ještě snadno vyřešit přes hotspot z mobilu. Na ultratvrdé matrace je to ale krátký. Jsme z Indie už docela zvyklí na tvrdší spaní, ale tohle překonává snad i samotnou zem v nějakém zaprášeném muničáku. Naštěstí je aspoň ta druhá lehce snesitelnější a Mrož mě na ní z lásky nechal. Aspoň tu nebyl hluk a dvoumetrový cvrček v koupelně, co by dělal ráno randál, spalo se tedy nakonec i celkem dobře.
 |
| veverátor! mrož furt tvrdí, že vypadají jako Mao, páč Mao je podle něj taky hlodavec :( |
Přibližně po té desaté jsme se znovu vymrožili ven a situace nebyla o moc lepší :D no nevadí, žaludky jsme měli plné, tak se mohlo jet podle plánu a podařilo se nám hned ulovit rikšáka a nechat si naše doslova doklepat až do posh části Ludhiany, kde se nachází další Nehru Rose Garden. Jednalo se o další příjemný, a poměrně velký park, který se navíc pyšnil free wifi připojením. To jsem tedy nezkoumala, páč to chtělo registraci, ale data tu frčela stejně dobře, tak jsem po cestách pod palmami lovila Pokémony.
 |
| Ind, co kosí trávu mačetou, to sem musela fotit :) |
Většina růží už byla bohužel odkvetlá a jak fontánky tak kanály trpěly trochu nedostatkem vody, takže jsme tohle místo asi nezastihli v plné kráse. I tak to byla poměrně příjemná procházka. Rozhodně lepší než následující kilometry pod pražícím sluncem. Ačkoliv mám sem tam zprávy z domoviny o tom, jak se i v Krkonoších umírá teplem, tady se teploty šplhají ke čtyřicítce!
Namířeno jsme měli k dalšímu nákupnímu centru, kde jsem doufala v nějaké místní ethno značky. Ludhiana má těch mallů hned několik a dost se jich nacházelo právě v udržované části, kde jsme se zrovna pohybovali (my jinak samozřejmě bydlíme poblíž railway station, blízko slumům, bordelu a kriminalitě :D). Jak byl pomalu čas oběda, nebyl ani problém najít cestou restauraci a chicken corner vůbec nezněl špatně! I když další takovou zvláštností Ludhiany je, že je tu poměrně drahé maso -někdy za něj chtějí třeba dvojnásobek co za veg pokrm. Ale bez kuřete ani ránu! Nikdy nevěřte lidem, že je v Indii špatné jíst maso :)
 |
| palak chicken |
Těsně před cílem jsme ještě objevili dokonce otevřené směnárny, tak jsme se konečně zbavili posledních euráčů a cítili se zase celkem v balíku. Nabídli nám i velmi slušný kurz, žádný poplatky, takže cajk! Hlavně nikdy neměnit na letišti!
Silver Arc Mall opět patřil mezi ty větší a bohužel zápaďácký. Značky jako Mango, Promod a Nike mě skutečně moc nezajímají. Zalezli jsme tedy aspoň do žracího patra a usedli k Dunkin Donuts - vždycky jsem se tam chtěla podívat, tak proč si nedat nějakou prasárnu zrovna dnes. Mrož si dal nějaký hipsta Bangalore start up coffee, což posléze okomentoval tak, že se už nediví, že o žádným úspěšným bangalorskym startupu ještě neslyšel. Já vsadila na nějaký jejich spešl duncaccino. Samozřejmě bylo všecko včetně donutů kurevsky sladký a hnusný.
 |
| fuuuj bleee, cukry!!! |
Ještě jsem si říkala, že Mrože na tuhle lahůdku pozvu, ale má platební karta nebyla k nalezení O_o Hned jsem prolezla internet bankink, jestli ji někdo nezneužil, ale naštěstí byla poslední odečtená položka nákup jednoho dárku v Chandigarh, kde jsem ji naposled vytáhla. No, stejně není bezkontaktní. Na pokoji jsem ji pak nechala zablokovat a dovolenou nám bude platit Mrož, yay! :D
 |
| vyždímala jsem jeho kartu i nákupem mé oblíbené kosmetiky :D |
Kousek dál měl být ještě jeden, o trochu menší obchoďák, který by snad mohl i mým potřebám vyhovovat o něco lépe. Když jsme ale prošli okolo otevřeného mekáče a kfcčka, objevili jsme se v budově duchů :D Napriek tomu nás stejně u vstupu prošacovali policajti a tvářili se, že střeží nějaký národní poklad. Všehovšudy tu bylo otevřených asi pět nezajímavých shopů (včetně nějakých agentur) v čtyřpatrové budově. Zbytek byl vybrakován, nebo aspoň polepen kartonovym papírem. Radši jsme odtamtud rychle utekli a našli si cestu k poslednímu bodu dnešní prohlídky - místní rural/agriculture muzeum. Doufali jsme, že cestou chytíme odvoz, protože to byly dobrý víc jak dva kiláky cesty, ale když už nám někdo zastavil, ukázal maximálně směr. Jelikož jsme ale jednou nějak zapomněli odbočit, docela jsme to ocenili.
Netušili jsme totiž, že muzeum je jen malou součástí obrovského campusu patřícího právě k místní zemědělce a přidruženým školám. Vjezd pro vozidla byl zakázán a u brány nás přivítala i půjčovna kol, jelikož jsme ale nevěděli, kde všude mají stojany, vzali jsme to pěšmo.
Cesta to byla docela dlouhá a nám bohužel docházela voda. Když už jsme se konečně dostali na dosah muzea, nalezli jsme jen na zámek zavřenou bránu, no paráda! Google mapy naštěstí ukazovaly nějaký kiosek za rohem, tak jsme to stočili a doufali v záchranu. Karma se na nás usmála a darovala nám vytouženého Kinleyho i masala chai. Řekli jsme si, že to teda zkusíme nějak obejít a doufat.
Dostali jsme se aspoň k ceduli značící muzeum, ale už ne směr k němu. Evidentně tu ale ta budova existovala! U budovy s vtipným dinousarem rozmlouvala dvojice Indek a statečný Mrož se je rozhodl oslovit. Jedna z nich se nám hnedka nabídla, že nás tam dotáhne, tak jsme zfleku dostali skvělého průvodce. Studovala tu Phd na hnojárně, se specializací na viry požírající kytky a původem byla z Himáčalu - stejně jako my to z ní pěkně lilo a trpěla zdejším podnebím.
 |
| zpocená, uondaná, ale potěšená šálkem čaje :) |
Muzeum už vypadalo zavřeně, ale stejně nás dostala dovnitř a snažila se nám popisovat tamější exponáty, to bylo obzvlášť vtipné, protože o některých z nich netušila, k čemu vlastně slouží a nerozuměla punjábsky, aby si to přečetla. Ale nějak jsme to dali pomocí našich společných omezených znalostí anglických slov v oblasti zemědělství dali dohromady :D Byla tu klasická sbírka mincí, nádob a udělátorů k výrobě placek, látek a tak vůbec. Byla to každopádně hrozně milá holka a její společnost jsme dost ocenili.
Pak už nás čekal jen návrat na hotel. Odchytli jsme hodně levného rikšáka a po rozbitých cestách se vrátili zpět. Před večerem jsme ještě zaskočili do wool marketu nakoupit pár drobností a vrátili se na pokoj k Animaxu a dalším dílům Breaking Bad - to může člověk vidět fakt několikrát. A zítra snad vodní zábavní park a war museum!
 |
| tomato paneer |
Žádné komentáře:
Okomentovat