No, dnešní den si za rámeček opravdu nedáme :D Jak normálně nenávidim lidi, jsem z nějakého záhadného důvodu je schopná tady v Indii tolerovat a leccos jim odpustit, jenže jsou prostě věci, nad kterýma skutečně zůstává rozum stát...ale hezky od začátku...
Dnes jsem se konečně probudila aspoň trochu odpočatá s pocitem, že mě ta neznámá choroba už nadobro opustila. Vrátily se mi takové ty běžné věci jako pocit hladu a malátnost byla ta tam. Podle všeho jsem štafetu předala Mroži, který oproti tomu hořel, že by se na něm daly vejce smažit. Zásoby panadolu se nám už dost tenčí, tak jsem doufala, že je to jen nějaký poslední vzdorný záškub nemoci.
Ještě si tu dovolím takovou menší odbočku - ono ani bychom neměli takový problém s léky, kdybychom si samozřejmě tu nejpodstatnější část lékárničky nenechali doma. Jak měl Mrož angínu, nakřečkoval si to všechno ke knihovničce, kde to pochopitelně i zůstalo. Hlavně, že máme tři věci proti průjmu, žejo :D
Když se situace aspoň trochu ustálila, rozhodli jsme se vyrazit do města, přeci jen tu máme poslední dny, tak by byla asi škoda strávit je na lůžku. Zjistili jsme, že poměrně nedaleko odsud je nějaký hindu chrám, co má být kopií Golden templu. Už z těch protichůdných recenzí to člověka zaujme - hinduisté tomu frkaj pět hvězdiček, s čimž ale samozřejmě žádný sikh nebude souhlasit. Ti tam nejspíš chodí taky jen proto, aby to zhejtili.
Teda člověk se tak úplně nediví. Když jsme se prodrali přes davy zvlášť protivných žebráků a prošli hlavní branou k chrámu, uvítal nás typický sikh bazének na umytí nohou, to nás tak nějak jemně pobavilo, ale dál to bylo mnohem epičtější. Jejich temple je samozřejmě taky v jezeře (jen teda v pěkně špinavém a smrdutém), zlatý a na stěnách má vyryto, kdo a kolik na tenhle plagiát přispěl :D I ten vnitřek si docela přizpůsobili, měli tam živou kapelu a rozhlas :D velmi funny zážitek. Prostě nechceš, aby si na sebe Sikhové strhli všecku slávu žejo :D
Bylo na čase sehnat něco k jídlu. V okolí golden temple je to všecko veg, takže jsme doufali, že jsme konečně v nějaký lidský čtvrti, ale ouha. Tady byl zas někde poblíž jain temple, takže všude samá dhaba. Pěšky jsme to ještě měli poměrně blízko k jedné pevnosti, tak jsme si řekli, že nás snad přejde chuť samým okouzlením další památkou. Jenže pevnost byla zavřená, momentálně prý prochází rekonstrukcí, asi tak jako 2/3města. Byli jsme zase uprostřed ničeho a měli hlad.
Nejdřív jsme chtěli chytnout rikšáka, ať nás někam zaveze, ale zmrd si řekl takovou částku, že jsme ho poslali pryč a počkali na jiného s tím, že to zkusíme v Mallu. To bývá taková trochu jistotka, kdyby nic jinýho, bude tam aspoň mekáč. Blíž byl "slavný" Celebration Mall a náš řidič nám ještě ochotně popisoval, kolem čeho všeho jedeme. Sice nás varoval, že je ten obchoďák k hovnu, ale my prostě chtěli jen jídlo.
No, když jsme konečně dorazili dovnitř, naznali jsme, že měl pravdu. Asi jsem neviděla ubožejší obchoďák - vyjma teda toho polorozpadlého :D většina prodejních míst byla obsazena hrabárnou s hadrama za 75,- až 300,- ruper a nahoře byly asi dvě funkční žrádelny. Zalezli jsme do nějakého bollywood baru, objednali si jehněčí a pivo. Bohužel jsem zapomněla říct, ať to udělají less spicy, tak jsme pak měli trochu problém to sezřat. I když to bychom měli asi i tak, asi ještě nejsme úplně stavění na normální stravu :D Nimrali jsme se v tom možná přes hodinu a pak šli zase pryč.
Zkusila jsem i místní hrabárnu v naději, že tam třeba objevím nějaké pěkné ethno věci, co by se daly dovézt jako dárek (páč jinak je tu prostě všude úplný hovno), ale byly to tak odporný kusy hadrů, že fakt nechápu, kde se to vůbec sebralo.
Nicméně bylo už po obedě, tak bylo na čase vrátit se zpět a připravit se na další velkou místní atrakci - slavnou wagah border ceremony, kde se Indové překopávají s Pákistáncema v soutěži o nejvíc silly walk. Je dobré tam vyrážet okolo třetí hodiny, páč se tam pravidelně sjíždějí tisícovky lidí. Člověk by se nedivil, kdyby to bylo jednou tejdně, ale tahle šaráda se tu koná fakt každej den už několik let O_o
Člověk s sebou nemůže mít žádnej bágl, tak sem prostě jen vzala foťák, mobil, pas a šla. Najít odvoz nebylo moc těžký, celý město tim žije a stačilo jen odpálkovat prvního, co jízdu nabízel za 1000rs. Hned na to tu byla možnost sharovanýho auta za 150,-tam a zpět za každýho, což už znělo o dost lépe. Jenže někdy se fakt nevyplatí bejt žid...
Posadili nás do auta s dalšíma 7 Indama, když nepočítám řidiče. Mrož chudák seděl uprostřed vedle 3 fakt objemných chlapů a já se mačkala vzadu. Krása. Ale tak tohle by člověk ještě nějak přežil, ale sotva jsme vyjeli (dle mého už tak dost pozdě), uvízli jsme v nějaký posraný koloně na mostě. A jelikož jsou Indové banda retardů jak dojde na tyhle věci, stáli jsme tam dobrou půlhodinu - někde vepředu prostě stálo auto a zdržovalo O_o Paráda.
Pak si samozřejmě řidič musel jít natankovat a ještě neměl na zaplacení benzínu, tak samozřejmě vybral stovku od Mrože, ještěže nás měli na palubě, protože zbytek auta se tvářil, že jakože netuší a nebude se zapojovat. Konečně jsme ale vyjeli a po fakt dlouhé době se dostali až k blízkosti hranic. Furt mám trochu bolavou nohu, tak ji ta hodina v nepřirozené poloze vážně svědčila...
Na místě jsme zjistili, že musíme jít ještě asi kilometr pěšky a hlavně už bylo dost po čtvrté hodině, kdy se brány zavírají a prý nikoho nepouští dovnitř. Ale tak museli jsme to risknout. Naštěstí jsme kus mohli jít jinou trasou než zbytek Indů, protože neexistuje nic horšího než indický dav. Jako mám tuhle zemi fakt ráda, respektuju jejich lidi, všecko, ale někdy by si prostě mohli konečně vytáhnout hlavu z prdele a začít přemýšlet jako inteligentní bytosti a nechovat se jako tupý zvířata.
Když mám někde dvě pěší lajny, kam střídavě posílám lidi a vim, že každou chvíli tam musí projíždět auta, tak kurva tu jednu vyhradim jenom pro ně a ne, že se zase vozidla budou srát mezi chodce. Fronty samozřejmě Indové taky respektovat nebudou, hlavně se vždycky co nejrychlejc někam nacpat a nejlíp všechny ještě odstrčit. Zvlášť to potěší, když prolejzáte pod staveništěm, dáváte si bacha na každý krok, protože vás kurva_bolí_noha a nějaká stará píča vás fakt drsně odhodí, protože NUTNĚ potřebuje svoji prdel donést před vámi, nejlíp, aby pak prostě random zastavila uprostřed ulice a civěla. Když do ní pak omylem drknete, omluvíte se, tváří se nejvíc dotčeně.
A fakt tohle vídám nejčastěji u ženskejch. Svině mi asi vážně záviděj, že jsem bílá, jinak si to nedovedu vysvětlil. V tomhle jsou prostě Indové vyloženě poor minded a naprosto neohleduplný národ. Jednou jsem zase pouštěla nějaké starší lidi a dědu s kolem, aby se tam zase vesrala jiná skupinka ohyzd a samozřejmě se tam všichni zasekli žejo. Dneska jsem fakt nenáviděla lidi a měla jsem toho plný zuby :D Dost často jsme si řikali, že to tu měli kolonizovat Němci, ti by je už tý disciplíně a řádu naučili!
Ale zpět k wagah border. Zanedlouho jsme se dostali k finální kontrole, kde byly samozřejmě dvě řady podle pohlaví. Ta ženská bůhvíproč postupovala tak 20x rychleji, takže jsem cobydup byla na druhý straně. Jen přede mnou měly teda dvě slečny problém s powerbankou k mobilu, dvěma vojandám to asi moc připomínalo rozbušku nebo co, tak to tam museli nechat :D.. no nic. Čekala jsem teda na druhý straně a vyhlížela Mrože. Co chvíli mě okřikl nějakej voják, že mám jít jako ještě na stranu, ale měla jsem jich celkem plný zuby, tak jsem na ně po indicku srala. Prostě z chlapů furt nikdo nevycházel a byla sem z toho nervózní.
Nakonec se můj drahý přeci jen objevil a my mohli zamířit k obří tribuně, která už byla natřískaná Indama. Pro VIP a turisty je vyčleněno speciální křídlo, takže jsme naštěstí měli kde sedět a i ten výhled byl poměrně slušný. Blížila se pátá, tak jsem tak nějak čekala, že to brzo začne. Jenže to by bylo moc jednoduchý, nejdřív se prostě obě strany přeřvávaly hudbou a křičením (i když teda na tý pákistánský hranici bylo fakt poměrně málo lidí, protože to maj asi docela na salámu), dokonce tu byl i nějaký moderátor a po cestě běhaly mladý holky s vlajkama hlasitě podporovaný pódiem.
Následně tam začala skupinka indek tančit na nějaký jejich techno songy a přimotala se k nim i nějaká bíla ezopíča, která měla nejspíš pocit, že zažívá "tu pravou Indii". Místa pod náma se začala taky postupně plnit, bohužel Indama. I když vojáci všem důrazně ukazovali, že mají sedět, tihle samozřejmě začali hned vstávat, což pochopitelně způsobilo řetězovou reakci, páč ostatní viděli hovno. Jedna bílá ženská se je snažila nějak umravnit, ale bohužel marně. Vyměnily jsme si aspoň vědoucné pohledy :D
Tohle by člověk všechno tak nějak přežil, kdyby se Mrožovi výrazně nepřitížilo, chudák mi tam zase začal doslova hořet a začátek ceremonie byl stále v nedohlednu. Samozřejmě jsme u sebe neměli nic a prodírat se dolů by byla sebevražda, musel to teda nějak přetrpět. Celé to pak bylo neskutečně zdlouhavé, než se obě strany připravili na svou obvyklou denní rutinu. Ta sestávala v soutěži hučení do mikrofonu - měla jsem pocit, že Pákistánci vydrželi hučet o dost déle a pak už v dobře známém překopávání se a čepýření. Byla to skutečně dost fraška, místy velmi zábavná. Jelikož se to ale docela blbě fotilo, najděte si záznam na youtube, je tam toho fakt hromada.
My jsme byli vážně štastní, že to už skončilo. Nějak jsme se zvládli s další hordou dostat až za úzkou uličku vedoucí k tribunám, kde se dalo i normálně dýchat a normálním, lidským tempem (tj. tak dvakrát rychleji než Indové) dojít až z našemu zaparkovanému vozu. Tam už čekaly dvě holčiny, co jely s náma a ze kterých se vyklubaly Srílančanky. Měly docela smůlu, tady je nebrali jako cizinky, takže už nebyly vpuštěny dovnitř a více než dvě hodiny pak čekaly v autě. Zajímavý je, že na spoustě památek ale platí částku pro turisty, jak nám cestou objasnily.
Chybělo už teda jenom těch 5 Indů. Mrožův stav se bohužel furt zhoršoval a jediný, na co jsme mysleli, byla naše měkká hotelová postel. Jenže ta skupina furt nikde. Jo, člověk by na ně počkal půl hodinky, možná i čtyřicet minut, třeba si šli koupit čaj žejo a pomalu se ploužej, jenže to čekání se natáhlo na dobrou hodinu a půl, ne-li déle. Byla už totiž tma. On je totiž strašnej problém na tý úplně rovný cestě najít jedno jediný červený auto, kterym jsme přijeli. Fakt jsme doufali, že odjedeme bez nich, aspoiň s nějakym základním pohodlím, ale ne. A ještě si ti retardi stěžovali, že to auto parkuje asi 20 metrů od místa než čekali. Kokoti. Možná, kdyby nečekali, až bude tma...
Tak se teda vyrazilo. Už jsme se skoro viděli doma, když se někdě na mostě uprostřed ničeho něco vysralo. Sjelo se ke kraji a pak se v tom Ind začal montovat. Ne aby prostě někomu zavolal pro náhradní auto, co by nás dovezlo do města a pak se někdo postaral o temhle křáp, to tu prostě neexistuje. Stejně tak žádná kompenzace toho asi 3 hodinovýho zpoždění, který jsme kvůli tomu všemu nabrali. Ne, on si prostě rozmontoval celou přední desku a začal se prohrabovat drátama. Ještě si ani neměl čím posvítit, tak mu naštěstí srílančanka půjčila normální telefon. Ind tlačící se na Mrože místo toho, aby třeba na chvilku vystoupil, prdelil se ještě víc ke středu a utlačoval nás. Paráda. Nejlepší zážitek ever.
Blbý bylo, že už okolo opravdu nejezdily ani tuktuky, jinak bychom se nejspíš opravdu sebrali a prostě vystoupili. Takhle jsme prostě museli vytrpět další hodinu namačkaní v autě s minimem vody a prostorem pro nohy. Nepamatuji, kdy mě naposled tak bolela záda...
Korunu tomu nasadil samotný závěr, kdy jsme tedy konečně dorazili zpět do města a řidič chtěl zaplatit. Nejdřív jsme se to snažili odmítnout, protože ten servis byl fakt příšernej, aby se nám zase jeden z těch kokotů, na který jsme hoďku a půl čekali, začal smát do ksichtu. Možná jsem jim měla říct fakt něco hodně sprostýho a poslat je do hajzlu, možná by se mi ulevilo. Zítra zkusím podle vizitky dohledat, co je aspoň ta cestovka zač a vyřádim se na nich. Vím, že hovada se najdou v každé zemi, ale tohle prostě není ojedinělý případ a je to asi fakt ta nejhorší věc na celý Indii. A dneska je to fakt poprvý, co se těšim domů, to se mi na dovolený ještě nestalo...
Dnes jsem se konečně probudila aspoň trochu odpočatá s pocitem, že mě ta neznámá choroba už nadobro opustila. Vrátily se mi takové ty běžné věci jako pocit hladu a malátnost byla ta tam. Podle všeho jsem štafetu předala Mroži, který oproti tomu hořel, že by se na něm daly vejce smažit. Zásoby panadolu se nám už dost tenčí, tak jsem doufala, že je to jen nějaký poslední vzdorný záškub nemoci.
Ještě si tu dovolím takovou menší odbočku - ono ani bychom neměli takový problém s léky, kdybychom si samozřejmě tu nejpodstatnější část lékárničky nenechali doma. Jak měl Mrož angínu, nakřečkoval si to všechno ke knihovničce, kde to pochopitelně i zůstalo. Hlavně, že máme tři věci proti průjmu, žejo :D
Když se situace aspoň trochu ustálila, rozhodli jsme se vyrazit do města, přeci jen tu máme poslední dny, tak by byla asi škoda strávit je na lůžku. Zjistili jsme, že poměrně nedaleko odsud je nějaký hindu chrám, co má být kopií Golden templu. Už z těch protichůdných recenzí to člověka zaujme - hinduisté tomu frkaj pět hvězdiček, s čimž ale samozřejmě žádný sikh nebude souhlasit. Ti tam nejspíš chodí taky jen proto, aby to zhejtili.
Teda člověk se tak úplně nediví. Když jsme se prodrali přes davy zvlášť protivných žebráků a prošli hlavní branou k chrámu, uvítal nás typický sikh bazének na umytí nohou, to nás tak nějak jemně pobavilo, ale dál to bylo mnohem epičtější. Jejich temple je samozřejmě taky v jezeře (jen teda v pěkně špinavém a smrdutém), zlatý a na stěnách má vyryto, kdo a kolik na tenhle plagiát přispěl :D I ten vnitřek si docela přizpůsobili, měli tam živou kapelu a rozhlas :D velmi funny zážitek. Prostě nechceš, aby si na sebe Sikhové strhli všecku slávu žejo :D
Bylo na čase sehnat něco k jídlu. V okolí golden temple je to všecko veg, takže jsme doufali, že jsme konečně v nějaký lidský čtvrti, ale ouha. Tady byl zas někde poblíž jain temple, takže všude samá dhaba. Pěšky jsme to ještě měli poměrně blízko k jedné pevnosti, tak jsme si řekli, že nás snad přejde chuť samým okouzlením další památkou. Jenže pevnost byla zavřená, momentálně prý prochází rekonstrukcí, asi tak jako 2/3města. Byli jsme zase uprostřed ničeho a měli hlad.
Nejdřív jsme chtěli chytnout rikšáka, ať nás někam zaveze, ale zmrd si řekl takovou částku, že jsme ho poslali pryč a počkali na jiného s tím, že to zkusíme v Mallu. To bývá taková trochu jistotka, kdyby nic jinýho, bude tam aspoň mekáč. Blíž byl "slavný" Celebration Mall a náš řidič nám ještě ochotně popisoval, kolem čeho všeho jedeme. Sice nás varoval, že je ten obchoďák k hovnu, ale my prostě chtěli jen jídlo.
No, když jsme konečně dorazili dovnitř, naznali jsme, že měl pravdu. Asi jsem neviděla ubožejší obchoďák - vyjma teda toho polorozpadlého :D většina prodejních míst byla obsazena hrabárnou s hadrama za 75,- až 300,- ruper a nahoře byly asi dvě funkční žrádelny. Zalezli jsme do nějakého bollywood baru, objednali si jehněčí a pivo. Bohužel jsem zapomněla říct, ať to udělají less spicy, tak jsme pak měli trochu problém to sezřat. I když to bychom měli asi i tak, asi ještě nejsme úplně stavění na normální stravu :D Nimrali jsme se v tom možná přes hodinu a pak šli zase pryč.
Zkusila jsem i místní hrabárnu v naději, že tam třeba objevím nějaké pěkné ethno věci, co by se daly dovézt jako dárek (páč jinak je tu prostě všude úplný hovno), ale byly to tak odporný kusy hadrů, že fakt nechápu, kde se to vůbec sebralo.
Nicméně bylo už po obedě, tak bylo na čase vrátit se zpět a připravit se na další velkou místní atrakci - slavnou wagah border ceremony, kde se Indové překopávají s Pákistáncema v soutěži o nejvíc silly walk. Je dobré tam vyrážet okolo třetí hodiny, páč se tam pravidelně sjíždějí tisícovky lidí. Člověk by se nedivil, kdyby to bylo jednou tejdně, ale tahle šaráda se tu koná fakt každej den už několik let O_o
Člověk s sebou nemůže mít žádnej bágl, tak sem prostě jen vzala foťák, mobil, pas a šla. Najít odvoz nebylo moc těžký, celý město tim žije a stačilo jen odpálkovat prvního, co jízdu nabízel za 1000rs. Hned na to tu byla možnost sharovanýho auta za 150,-tam a zpět za každýho, což už znělo o dost lépe. Jenže někdy se fakt nevyplatí bejt žid...
Posadili nás do auta s dalšíma 7 Indama, když nepočítám řidiče. Mrož chudák seděl uprostřed vedle 3 fakt objemných chlapů a já se mačkala vzadu. Krása. Ale tak tohle by člověk ještě nějak přežil, ale sotva jsme vyjeli (dle mého už tak dost pozdě), uvízli jsme v nějaký posraný koloně na mostě. A jelikož jsou Indové banda retardů jak dojde na tyhle věci, stáli jsme tam dobrou půlhodinu - někde vepředu prostě stálo auto a zdržovalo O_o Paráda.
 |
| random hotel, co byl plnej psů :) |
Pak si samozřejmě řidič musel jít natankovat a ještě neměl na zaplacení benzínu, tak samozřejmě vybral stovku od Mrože, ještěže nás měli na palubě, protože zbytek auta se tvářil, že jakože netuší a nebude se zapojovat. Konečně jsme ale vyjeli a po fakt dlouhé době se dostali až k blízkosti hranic. Furt mám trochu bolavou nohu, tak ji ta hodina v nepřirozené poloze vážně svědčila...
Na místě jsme zjistili, že musíme jít ještě asi kilometr pěšky a hlavně už bylo dost po čtvrté hodině, kdy se brány zavírají a prý nikoho nepouští dovnitř. Ale tak museli jsme to risknout. Naštěstí jsme kus mohli jít jinou trasou než zbytek Indů, protože neexistuje nic horšího než indický dav. Jako mám tuhle zemi fakt ráda, respektuju jejich lidi, všecko, ale někdy by si prostě mohli konečně vytáhnout hlavu z prdele a začít přemýšlet jako inteligentní bytosti a nechovat se jako tupý zvířata.
Když mám někde dvě pěší lajny, kam střídavě posílám lidi a vim, že každou chvíli tam musí projíždět auta, tak kurva tu jednu vyhradim jenom pro ně a ne, že se zase vozidla budou srát mezi chodce. Fronty samozřejmě Indové taky respektovat nebudou, hlavně se vždycky co nejrychlejc někam nacpat a nejlíp všechny ještě odstrčit. Zvlášť to potěší, když prolejzáte pod staveništěm, dáváte si bacha na každý krok, protože vás kurva_bolí_noha a nějaká stará píča vás fakt drsně odhodí, protože NUTNĚ potřebuje svoji prdel donést před vámi, nejlíp, aby pak prostě random zastavila uprostřed ulice a civěla. Když do ní pak omylem drknete, omluvíte se, tváří se nejvíc dotčeně.
A fakt tohle vídám nejčastěji u ženskejch. Svině mi asi vážně záviděj, že jsem bílá, jinak si to nedovedu vysvětlil. V tomhle jsou prostě Indové vyloženě poor minded a naprosto neohleduplný národ. Jednou jsem zase pouštěla nějaké starší lidi a dědu s kolem, aby se tam zase vesrala jiná skupinka ohyzd a samozřejmě se tam všichni zasekli žejo. Dneska jsem fakt nenáviděla lidi a měla jsem toho plný zuby :D Dost často jsme si řikali, že to tu měli kolonizovat Němci, ti by je už tý disciplíně a řádu naučili!
Ale zpět k wagah border. Zanedlouho jsme se dostali k finální kontrole, kde byly samozřejmě dvě řady podle pohlaví. Ta ženská bůhvíproč postupovala tak 20x rychleji, takže jsem cobydup byla na druhý straně. Jen přede mnou měly teda dvě slečny problém s powerbankou k mobilu, dvěma vojandám to asi moc připomínalo rozbušku nebo co, tak to tam museli nechat :D.. no nic. Čekala jsem teda na druhý straně a vyhlížela Mrože. Co chvíli mě okřikl nějakej voják, že mám jít jako ještě na stranu, ale měla jsem jich celkem plný zuby, tak jsem na ně po indicku srala. Prostě z chlapů furt nikdo nevycházel a byla sem z toho nervózní.
 |
| ti za barikádou měli smůlu.. |
Nakonec se můj drahý přeci jen objevil a my mohli zamířit k obří tribuně, která už byla natřískaná Indama. Pro VIP a turisty je vyčleněno speciální křídlo, takže jsme naštěstí měli kde sedět a i ten výhled byl poměrně slušný. Blížila se pátá, tak jsem tak nějak čekala, že to brzo začne. Jenže to by bylo moc jednoduchý, nejdřív se prostě obě strany přeřvávaly hudbou a křičením (i když teda na tý pákistánský hranici bylo fakt poměrně málo lidí, protože to maj asi docela na salámu), dokonce tu byl i nějaký moderátor a po cestě běhaly mladý holky s vlajkama hlasitě podporovaný pódiem.
Následně tam začala skupinka indek tančit na nějaký jejich techno songy a přimotala se k nim i nějaká bíla ezopíča, která měla nejspíš pocit, že zažívá "tu pravou Indii". Místa pod náma se začala taky postupně plnit, bohužel Indama. I když vojáci všem důrazně ukazovali, že mají sedět, tihle samozřejmě začali hned vstávat, což pochopitelně způsobilo řetězovou reakci, páč ostatní viděli hovno. Jedna bílá ženská se je snažila nějak umravnit, ale bohužel marně. Vyměnily jsme si aspoň vědoucné pohledy :D
 |
| normální lidi seděj, Indové... |
Tohle by člověk všechno tak nějak přežil, kdyby se Mrožovi výrazně nepřitížilo, chudák mi tam zase začal doslova hořet a začátek ceremonie byl stále v nedohlednu. Samozřejmě jsme u sebe neměli nic a prodírat se dolů by byla sebevražda, musel to teda nějak přetrpět. Celé to pak bylo neskutečně zdlouhavé, než se obě strany připravili na svou obvyklou denní rutinu. Ta sestávala v soutěži hučení do mikrofonu - měla jsem pocit, že Pákistánci vydrželi hučet o dost déle a pak už v dobře známém překopávání se a čepýření. Byla to skutečně dost fraška, místy velmi zábavná. Jelikož se to ale docela blbě fotilo, najděte si záznam na youtube, je tam toho fakt hromada.
My jsme byli vážně štastní, že to už skončilo. Nějak jsme se zvládli s další hordou dostat až za úzkou uličku vedoucí k tribunám, kde se dalo i normálně dýchat a normálním, lidským tempem (tj. tak dvakrát rychleji než Indové) dojít až z našemu zaparkovanému vozu. Tam už čekaly dvě holčiny, co jely s náma a ze kterých se vyklubaly Srílančanky. Měly docela smůlu, tady je nebrali jako cizinky, takže už nebyly vpuštěny dovnitř a více než dvě hodiny pak čekaly v autě. Zajímavý je, že na spoustě památek ale platí částku pro turisty, jak nám cestou objasnily.
 |
| pakistánská strana :) pak se to teda trochu ještě zaplnilo :) |
Chybělo už teda jenom těch 5 Indů. Mrožův stav se bohužel furt zhoršoval a jediný, na co jsme mysleli, byla naše měkká hotelová postel. Jenže ta skupina furt nikde. Jo, člověk by na ně počkal půl hodinky, možná i čtyřicet minut, třeba si šli koupit čaj žejo a pomalu se ploužej, jenže to čekání se natáhlo na dobrou hodinu a půl, ne-li déle. Byla už totiž tma. On je totiž strašnej problém na tý úplně rovný cestě najít jedno jediný červený auto, kterym jsme přijeli. Fakt jsme doufali, že odjedeme bez nich, aspoiň s nějakym základním pohodlím, ale ne. A ještě si ti retardi stěžovali, že to auto parkuje asi 20 metrů od místa než čekali. Kokoti. Možná, kdyby nečekali, až bude tma...
Tak se teda vyrazilo. Už jsme se skoro viděli doma, když se někdě na mostě uprostřed ničeho něco vysralo. Sjelo se ke kraji a pak se v tom Ind začal montovat. Ne aby prostě někomu zavolal pro náhradní auto, co by nás dovezlo do města a pak se někdo postaral o temhle křáp, to tu prostě neexistuje. Stejně tak žádná kompenzace toho asi 3 hodinovýho zpoždění, který jsme kvůli tomu všemu nabrali. Ne, on si prostě rozmontoval celou přední desku a začal se prohrabovat drátama. Ještě si ani neměl čím posvítit, tak mu naštěstí srílančanka půjčila normální telefon. Ind tlačící se na Mrože místo toho, aby třeba na chvilku vystoupil, prdelil se ještě víc ke středu a utlačoval nás. Paráda. Nejlepší zážitek ever.
 |
| a indická |
Blbý bylo, že už okolo opravdu nejezdily ani tuktuky, jinak bychom se nejspíš opravdu sebrali a prostě vystoupili. Takhle jsme prostě museli vytrpět další hodinu namačkaní v autě s minimem vody a prostorem pro nohy. Nepamatuji, kdy mě naposled tak bolela záda...
Korunu tomu nasadil samotný závěr, kdy jsme tedy konečně dorazili zpět do města a řidič chtěl zaplatit. Nejdřív jsme se to snažili odmítnout, protože ten servis byl fakt příšernej, aby se nám zase jeden z těch kokotů, na který jsme hoďku a půl čekali, začal smát do ksichtu. Možná jsem jim měla říct fakt něco hodně sprostýho a poslat je do hajzlu, možná by se mi ulevilo. Zítra zkusím podle vizitky dohledat, co je aspoň ta cestovka zač a vyřádim se na nich. Vím, že hovada se najdou v každé zemi, ale tohle prostě není ojedinělý případ a je to asi fakt ta nejhorší věc na celý Indii. A dneska je to fakt poprvý, co se těšim domů, to se mi na dovolený ještě nestalo...
Žádné komentáře:
Okomentovat