Dnešní den byl v porovnáním s těmi předchozími tak trochu zklamáním - atrakce, na kterou jsem se tolik těšila, bohužel nebyla přístupná :( Ale na druhou stranu jsme pořád zdraví, živí a dovolenou si rozhodně užíváme, jen nemůže být každý den posvícení!
Ráno naše kroky zamířily opět k vlakovému nádraží, odkud měl v 10:10 vyrážet náš dobytčák směrem k Nangal Dam. Podařilo se nám ale hodit řeč s prodavačem lístků a v mžiku jsme seděli u něj v kabice a popíjeli masala chai. Když zrovna někomu nevytvářel rezervaci, tak se nás klasicky vyptával, odkud jsme, jaký máme plány a tak vůbec. Velmi milý člověk! Mrož si s ním ještě vyměnil telefonní číslo pro případ, že bychom se s ním chtěli někdy odpoledne sejít.
Náš spoj měl i malé zpoždění, ale do cílové stanice stejně nakonec dorazil s předstihem :D indické dráhy někdy fungují opravdu srandovně. Vyrazili jsme hnedka do města a pěšky zamířili k první velké přehradě. Byl to asi jen kilometr cesty, takže žádná velká dálka. Akorát oproti chladnému Rupnagaru, kde celou noc pršelo a tudíž se dopoledne dalo normálně existovat i na slunci, tu zas bylo sakra vedro. Takže i taková kratší cesta je trochu jako očistec.
Když už byla přehrada na dohled a já začala nadšeně vytahovat foťák, upozornil mě mrož na cedule "zákaz focení" a zakrátko si nás odchytli i místní policajti. Tuhle část střeží Punjab a docela fest to tu kontrolují. Chvilku jsme si s nimi popovídali, nakonec nás pustili i kousek do jejich stanice, abychom se přes plot podívali dolů na řeku a pak pokračovali po mostě.
Hnedka nad přehradou, která byla opravdu obrovská a úchvatná (včetně její slušné sbírky bot :D) stála velmi dobře vyhlížející restaurace. Sice jsme se zpočátku malinko zdráhali báli se, že to bude moc posh, ale menu nakonec příjemně překvapilo. Objednali jsme si nějakou místní rybí specialitu, já ještě kuchaře poprosila, ať to není spicy a užívali si klidu. Jen mě, pravda, trochu znepokojilo jejich mýdlo, které bylo buď silným desinfekčním prostředkem, nebo zředěným čistidlem na záchody :D aspoň to teda tak smrdělo. Nicméně jídlo patřilo asi k tomu nejlepšímu, co jsme tu měli možnost ochutnat.
Posilněni jídlem a v dobré náladě jsme pokračovali do centra města, odkud jsme si chtěli vzít rikšáka k Bhakra dam, jedné z největších indických vodních přehrad. Je to atrakce, na kterou jsem se těšila asi ze všeho nejvíc, protože má jít skutečně o kolosální stavbu. Jenže nás furt posílali na autobusák, nebo si říkali o tak hrozný částky, že jsme skutečně pak vyrazili směr bus stand. Tam jsme se tedy snažili dopátrat, jak to s tím naším výletem vlastně je.
Pomohl nám až pak jeden postarší Ind, co nám zařídil taxíka (jakože přímo auťák) a ještě nám vyhádal lepší cenu - cestou jsou prý i nějaké kontroly, co se musí proplatit. Nadšeně jsme tedy sedli do auta a těšili se, že máme vyhráno.
Po asi deseti minutách cesty jsme dojeli k nějaké další asi policejní stanici, kde se měl vybavovat vstup k přehradě. Člověk si řiká, co s tím jakože mají, ale tak jsme nějak doufali, že ukážeme pasy, vyplníme nějaké ty formuláře a cajk. Jenže ono ne. Prej s turistickými vízy tam nikoho nepouští, že bychom snad potřebovali nějaký vládní povolení či co- asi vypadáme jako dvojice pákistánských teroristů či co :/ byla jsem v tu chvíli fakt naštvaná. U první přehrady žádný fotky a k druhý se prostě nedostanem. Docela mě zarazilo, že o tomhle zákazu nikdo ani nevěděl, ale je fakt, že mimo Shimlu tu nepotkáváme žádný bílý turisty. Jen v Chandigu to byl ještě jeden exemplář, ale tady na nás prostě asi nejsou moc zvyklí :D
S nepořízenou jsme se tedy trmáceli zpět k nádraží, cestou si koupili fakt hnusnou a přepečenou kukuřici a papáju, co snad teda bude k jídlu a počkali si asi dvacet minut na zpáteční spoj. Do Rupnagaru jsme tedy dorazili poměrně brzo, tak jsem si řekla, že bychom aspoň mohli trochu prozkoumat město.
Nedaleko od nás se totiž nacházela část vykopávek z Indus Valley Civilization, což je kultura doby bronzové, cca 5000 let stará (možná vám něco řekne spíš město Mohenjo-daro - mmch film tu teďka docela frčí). Podle předchozích fotek a komentářů jsem sice nečekala nic velkého, ale když ani skupina rikšáků ani netušila, kde se to nachází (někteří tvrdili, že nějakých 30km odsud, ačkoliv jsme jim pod nos strkali mapu), trochu mě to zklamalo. Místní se o tuhle památku prý moc nestarají.
Když jsme došli na místo, našli jsme ho skutečně opuštěné :D až když jsme tam nějakou tu chvilku obcházeli, ukázal se jeden Ind a pustil nás i dovnitř budovy, o které nevíme, k čemu vlastně byla, ale rozhodně se tam v jedné místnosti nacházel něco jako obývák. Nikde žádná cedule, nic. Prostě kus 5000 let starých vykopávek a nikoho to nezajímá O_o Indi mě upřímně trochu nasrali.
Zpět jsme to vzali oklikou přes město, abychom si někde mohli skočit i na jídlo. Donutila jsem Mrože dojít i ke stánku, kde dobíjeli vodafouní internety - ten vedle našeho hotelu má dneska zavříno, asi mu těch 150 ruper ze včerejška bude stačit na celý týden či co. Posléze jsme zapadli do nějaký zápaďácký restaurace, kde dělali party meníčka a já skončila s paneer sandwitchem a Mrož pro změnu s burgerem. Celé to bylo veg a i docela dobrý. K pití jsme dostali fruit beer a doteď netuším, z čeho to namíchali :D Ale byl v tom led, tak se z toho snad nepo.erem :)
Cestou domů jsme vedle vzali i nějaké ty sladké dobroty, abychom si ten poslední den v Rupnagaru trochu užili. A ač byl náš hotel nakonec docela OK, stejně mě zaráží, kolik těch ubytoven staví hned u hlavní silnice, takže je v pokojích slyšet každý projíždějící auto, nedejbože, když po sobě ještě troubí - což tu v Indii dělají samozřejmě velmi často. Až se divím, že tu jsem vůbec schopná usnout :D A zítra ráno hurá do Ludhiany!
Ráno naše kroky zamířily opět k vlakovému nádraží, odkud měl v 10:10 vyrážet náš dobytčák směrem k Nangal Dam. Podařilo se nám ale hodit řeč s prodavačem lístků a v mžiku jsme seděli u něj v kabice a popíjeli masala chai. Když zrovna někomu nevytvářel rezervaci, tak se nás klasicky vyptával, odkud jsme, jaký máme plány a tak vůbec. Velmi milý člověk! Mrož si s ním ještě vyměnil telefonní číslo pro případ, že bychom se s ním chtěli někdy odpoledne sejít.
Náš spoj měl i malé zpoždění, ale do cílové stanice stejně nakonec dorazil s předstihem :D indické dráhy někdy fungují opravdu srandovně. Vyrazili jsme hnedka do města a pěšky zamířili k první velké přehradě. Byl to asi jen kilometr cesty, takže žádná velká dálka. Akorát oproti chladnému Rupnagaru, kde celou noc pršelo a tudíž se dopoledne dalo normálně existovat i na slunci, tu zas bylo sakra vedro. Takže i taková kratší cesta je trochu jako očistec.
Když už byla přehrada na dohled a já začala nadšeně vytahovat foťák, upozornil mě mrož na cedule "zákaz focení" a zakrátko si nás odchytli i místní policajti. Tuhle část střeží Punjab a docela fest to tu kontrolují. Chvilku jsme si s nimi popovídali, nakonec nás pustili i kousek do jejich stanice, abychom se přes plot podívali dolů na řeku a pak pokračovali po mostě.
Hnedka nad přehradou, která byla opravdu obrovská a úchvatná (včetně její slušné sbírky bot :D) stála velmi dobře vyhlížející restaurace. Sice jsme se zpočátku malinko zdráhali báli se, že to bude moc posh, ale menu nakonec příjemně překvapilo. Objednali jsme si nějakou místní rybí specialitu, já ještě kuchaře poprosila, ať to není spicy a užívali si klidu. Jen mě, pravda, trochu znepokojilo jejich mýdlo, které bylo buď silným desinfekčním prostředkem, nebo zředěným čistidlem na záchody :D aspoň to teda tak smrdělo. Nicméně jídlo patřilo asi k tomu nejlepšímu, co jsme tu měli možnost ochutnat.
Posilněni jídlem a v dobré náladě jsme pokračovali do centra města, odkud jsme si chtěli vzít rikšáka k Bhakra dam, jedné z největších indických vodních přehrad. Je to atrakce, na kterou jsem se těšila asi ze všeho nejvíc, protože má jít skutečně o kolosální stavbu. Jenže nás furt posílali na autobusák, nebo si říkali o tak hrozný částky, že jsme skutečně pak vyrazili směr bus stand. Tam jsme se tedy snažili dopátrat, jak to s tím naším výletem vlastně je.
Pomohl nám až pak jeden postarší Ind, co nám zařídil taxíka (jakože přímo auťák) a ještě nám vyhádal lepší cenu - cestou jsou prý i nějaké kontroly, co se musí proplatit. Nadšeně jsme tedy sedli do auta a těšili se, že máme vyhráno.
Po asi deseti minutách cesty jsme dojeli k nějaké další asi policejní stanici, kde se měl vybavovat vstup k přehradě. Člověk si řiká, co s tím jakože mají, ale tak jsme nějak doufali, že ukážeme pasy, vyplníme nějaké ty formuláře a cajk. Jenže ono ne. Prej s turistickými vízy tam nikoho nepouští, že bychom snad potřebovali nějaký vládní povolení či co- asi vypadáme jako dvojice pákistánských teroristů či co :/ byla jsem v tu chvíli fakt naštvaná. U první přehrady žádný fotky a k druhý se prostě nedostanem. Docela mě zarazilo, že o tomhle zákazu nikdo ani nevěděl, ale je fakt, že mimo Shimlu tu nepotkáváme žádný bílý turisty. Jen v Chandigu to byl ještě jeden exemplář, ale tady na nás prostě asi nejsou moc zvyklí :D
S nepořízenou jsme se tedy trmáceli zpět k nádraží, cestou si koupili fakt hnusnou a přepečenou kukuřici a papáju, co snad teda bude k jídlu a počkali si asi dvacet minut na zpáteční spoj. Do Rupnagaru jsme tedy dorazili poměrně brzo, tak jsem si řekla, že bychom aspoň mohli trochu prozkoumat město.
Nedaleko od nás se totiž nacházela část vykopávek z Indus Valley Civilization, což je kultura doby bronzové, cca 5000 let stará (možná vám něco řekne spíš město Mohenjo-daro - mmch film tu teďka docela frčí). Podle předchozích fotek a komentářů jsem sice nečekala nic velkého, ale když ani skupina rikšáků ani netušila, kde se to nachází (někteří tvrdili, že nějakých 30km odsud, ačkoliv jsme jim pod nos strkali mapu), trochu mě to zklamalo. Místní se o tuhle památku prý moc nestarají.
Když jsme došli na místo, našli jsme ho skutečně opuštěné :D až když jsme tam nějakou tu chvilku obcházeli, ukázal se jeden Ind a pustil nás i dovnitř budovy, o které nevíme, k čemu vlastně byla, ale rozhodně se tam v jedné místnosti nacházel něco jako obývák. Nikde žádná cedule, nic. Prostě kus 5000 let starých vykopávek a nikoho to nezajímá O_o Indi mě upřímně trochu nasrali.
Zpět jsme to vzali oklikou přes město, abychom si někde mohli skočit i na jídlo. Donutila jsem Mrože dojít i ke stánku, kde dobíjeli vodafouní internety - ten vedle našeho hotelu má dneska zavříno, asi mu těch 150 ruper ze včerejška bude stačit na celý týden či co. Posléze jsme zapadli do nějaký zápaďácký restaurace, kde dělali party meníčka a já skončila s paneer sandwitchem a Mrož pro změnu s burgerem. Celé to bylo veg a i docela dobrý. K pití jsme dostali fruit beer a doteď netuším, z čeho to namíchali :D Ale byl v tom led, tak se z toho snad nepo.erem :)
Cestou domů jsme vedle vzali i nějaké ty sladké dobroty, abychom si ten poslední den v Rupnagaru trochu užili. A ač byl náš hotel nakonec docela OK, stejně mě zaráží, kolik těch ubytoven staví hned u hlavní silnice, takže je v pokojích slyšet každý projíždějící auto, nedejbože, když po sobě ještě troubí - což tu v Indii dělají samozřejmě velmi často. Až se divím, že tu jsem vůbec schopná usnout :D A zítra ráno hurá do Ludhiany!
Žádné komentáře:
Okomentovat