Indie 2015 - den 8. (Kumbalgharh a Ranakpur)

Poslední den v našem milovaném čistém Udaipuru jsme strávili na cestách po blízkých památkách. Málem jsme se z itineráře už vyhodili, ale touha po civilizovanější Indii byla silnější :D jelikož by to autobusy bylo poměrně náročné, objednali jsme si u jedné z cestovek taxíka a za poměrně tučný peníz tak měli aspoň nějaký ten komfort.

Indie 2015 - den 7. (Odpočinek v Udaipuru, projížďka po jezeře)

Jelikož je nám v Udaipuru dobře, rozhodli jsme se, že si tady ten pobyt na úkor Agry trochu prodloužíme. Na rozdíl od Jaipuru je tu hezky čisto -možná ještě víc jak ve Fort Kochi a téměř všude se dá dojít pěšky. Jediným problémem jsou tu stále internety a hrozné vedro, bez toho prvního se člověk ale docela obejde a na druhé si musí zvyknout, už jen proto, že za cca týden budeme v poušti :D

Indie 2015 - den 6. (City palace, Monsoon palace)

Druhý den v Udaipuru byl opět ve znamení výletování, prošli jsme si dvě nejznámější památky, nalezli trochu klidu v zahradách a potkali novýho kámoše psa :) Tentokrát opět od Mrože.

Indie 2015 - den 5. (Příjezd do Udaipuru)

První den v Udaipuru byl takový trochu flákací, chtěli jsme si trochu odpočinout po předchozích túrách a poznat trochu blíže město, na které jsme se od začátku těšili. Nechyběl ani nějaký ten kulturní program ;)

Indie 2015 - den 4. (Procházka po pevnosti)

Z Jaipuru jsme byli tak trochu rozmazlení přístupem na internety, jak to tak vypadá, není to ve zbylých částech Indie až tak běžné :D takže pokud se pár dnů neozveme, pravděpodobně ještě žijeme, jen máme tu smůlu, že jsme si našli nějaký dementní ubytování. Procházka po pevnosti byla asi větším zážitkem pro mě, proto jsem se opět chopila svého tabletu. Pokud chcete vědět víc, čtěte dál ;)

Indie 2015 den 3. - jízda vlakem a zastávka v Chittor

Sice jsme všem oznámili, že vyrážíme do Udaipuru, ale během cesty jsme zjistili, že vlak jede přes Chittor, kam jsme měli posléze taky namířeno. Tak se přeci nebudeme vracet! O lehce punk hledání hotelu a popisu cesty vlakem povypráví opět Mrož ;)

Indie 2015 - den 2. (Amber, Jaigarh a Tiger Fort)

Indie miluje můj ekzém. Miluje ho tak moc, že když jsem se ráno probrala, měla jsem pocit, že mi upadnou ruce. Místa, která byla zhojená, se znovu osypala a já nemohla ohnout prsty v kloubech :D během dne se naštěstí zase vše vylepšilo, ale třeba na nohy se bojím podívat, dneska jsem je protáhla ptačím trusem, takže si asi taky něco zakusily. Každopádně dnešní report přenechám Mrožovi, myslím, že toho bude mít opravdu hodně na srdci a samotnou by mě zajímalo, co si zatím o Indii myslí ;)

Indie 2015 - den 1.

Indie 2015 den 1. - přílet do Jaipuru

Stále nemohu uvěřit tomu, že jsem zpět. Letenky jsme si objednávali už v září minulého roku, v době, kdy jsem neměla vlastní bydlení, práci sotva překonala zkušebku a vůbec netušila, co bude za týden, natož za rok. Ještě jsem se smála tomu, jak se kvůli téhle cestě nesmím rozejít a budu muset vydržet s novým partnerem ještě tak dlouhou dobu. Jenže ono to všechno uteklo jako voda. V práci jsem si začala být jistější, přestěhovala se, zařídila si veškeré vybavení bytu a najednou začala řešit očkování a nákupy prvních nezbytností...

Numenéra - část 7.

Psací maraton pokračuje. Sotva jsem se vrátila z čajky, kde jsem byla odevzdat poslední krabičky Vybuchujících koťátek, nahrnula jsem se k blogu. Vedro je tu stále nelidské, ale než zase jen tak bezcílně bloumat po internetech, pokusím se udělat něco užitečného :)

Numenéra - část 6.

Konečně se mi podařilo mého drahého vypakovat z bytu a mám trochu času na psaní. Ne, že by se mi do toho v tomhle vedru nějak zvlášť chtělo, ale slib je slib. Chvíli jsem dokonce uvažovala, že bych tyto prostory mohla pronajímat zájemcům o kurzy bikram jógy a já sama bych se schovala do naší krásné klimatizované kanceláře, ale tak na druhou stranu - co bych pro to naše hraní neudělala :)) 

Numenéra - část 5.

Vložte random úvahu na téma: "Mám strašně moc málo času na psaní, ale do příště se určitě polepším!" :D

Numenéra - část 4.

    Dnešní zápis smolím pod vidinou vynikající třešňové bublaniny, kterou mi slíbil jeden ze spoluhráčů, ta doufám, že to dotáhnu do zdárného konce. V práci si teď postupně sbírám přesčasy a co odjela kolegyně na dovolenou, je osud celé Ameriky na mých bedrech. Když k tomu připočtu ještě nějaké ty technické issues, co musím řešit, je výsledkem rovnice opravdu nekonečná zábava. Ještěže si u toho mohu zameditovat :) A hurá k příběhu ;)

Numenéra - část 3.

Nikdy bych si nemyslela, že se dostanu s psaním do skluzu už ze začátku kampaně :) je vidět, že toho času je oproti školním letům rozhodně méně a jakmile si člověk dovolí vzít na víkend volno a vyrazit mimo internety, těžce na to doplácí. A horší je,že už teď mám plány na dobrý měsíc dopředu, tak snad se mi to podaří nějak skloubit. Jinak mi to moji drazí spoluhráči jistě odpustí, že?! ;) Ale nebudeme se zdržovat naříkáním...

Poslední víkend v Brně

Všimla jsem si, že mi tu mezi hromadou reportů chybí nějaký ten článek ze života. Pravdou je, že poslední měsíce byly poněkud hektické a většinu víkendů, které bych jinak mohla věnovat psaní, jsem trávila mimo 4 stěny mého pokoje. Vše navíc tak nějak směřovalo právě k událostem toho posledního, který si tu troufám zvěčnit.

Numenéra - část 2.

Během úvodního hraní jsme si už stihli osahat většinu herních mechanik a krom dolaďování posledních detailů náš už nic nezdržovalo od samotného hraní. A jak náš příběh pokračoval, se dozvíte v následujících odstavcích. Příjemné čtení!

Část 2. - A jde do tuhého!

Sotva jsem se stačila vzpamatovat z útoku ještěrek, začal Ker'Tok obcházet bojiště a sbírat plazí mrtvolky. Zprvu jsem měla obavy, aby z nich nechtěl vytvořit dnešní večeři, ale naštěstí se z nich prý jen snažil získat jed pro naše zbraně. Já se raději věnovala zaslouženému odpočinku. Po nějaké době jsme se znovu vydali na cestu, která už však probíhala klidně. Podařilo se nám nalézt i vhodné místo k přenocování a za Dvojkova dozoru jsme usínali pod jasnou oblohou.

O to nepříjemnější bylo překvapení v podobě ranního deště. Nic nenaznačovalo, že měl přijít a už první pohled na nebe nám prozradil, že tu něco nebude v pořádku. Rovný pás hustých, šedých mraků se táhl až daleko za obzor lemován duhami po okrajích. Nikdy předtím jsem podobný jev nespatřila, ale alespoň jsme měli šanci vyhnout se nepříjemnému mžení. Naštěstí to byla skutečně jen obyčejná voda, co se na nás v tenkých pramíncích snášela z nebes.

Věděli jsme, že pokud si pospíšíme, měli bychom co nevidět dorazit do jedné z menších vísek poblíž Fazolova. Vidina suchého posezení u dobrého jídla nám dodala sil a krátce po poledni se před námi objevila první kukuřičná pole. Už v tu chvíli nás trochu zarazilo, že je nikdo neobdělává a široko daleko nebylo vidět ani živáčka, ale i to se dalo přičítat podivnému dešti.

Se vstupem do vesnice se ale vše vyjasnilo. Veškeré obyvatelstvo bylo nakupeno na malém náměstíčku, ze kterého se kromě obvyklého ruchu ozýval nářek snad stovky zvonců. Záhy jsme objevili i původce toho nervy drásajícího zvuku. Přímo uprostřed shromaždiště stála vysoká postava v karmínově žlutém rouchu třímající obrovskou hůl ověšenou zvonky. Jak hovořil, rytmicky s ní tloukl do země, aby dodal svým slovům důraz. Dav k němu fascinovaně vzhlížel, většina s rukama sepjatýma v modlitbě.

Ker'Tok v celé své kráse

"...a zlo je tu mezi námi stále, nebeské dveře se otevřou a vystoupí armáda, aby jej vymýtila. Modlete se za vaše spasení a za déšť, který očišťuje..."

V jednu chvíli pozvedl svou hůl a nechal ji jako důkaz své moci levitovat ve vzduchu. Ač mohla některým mým společníkům znít jeho slova nesmyslně, vnímala jsem z něj obrovskou moc prostupující každičkým koutem vísky. Netrvalo to dlouho a zvěstovatel apokalypsy pohlédl i naším směrem. Rozhodla jsem se k němu promluvit a pokusit se zjistit, co je zač a jaká zkáza se na nás dle jeho slov žene. Představil se mi jako služebník ducha Věků toužící odvést si své ovečky do ráje, kam je má dovést jeho nebeská armáda. Vzdáleně mi jeho slova připomínala stará proroctví a věštby, jenže jsem nebyla schopná vybavit si jakékoliv podrobnosti.

O tom, že na jeho slovech možná něco bude, jsem se přesvědčila hned vzápětí. Ker'Tok jimi byl tak okouzlen, že už začal sám mumlat nesouvislé modlitby a pohyboval se jako v transu. Kněz nás i nadále nabádal, ať se k jeho věci připojíme. Chtěla jsem se s ním v poklidu rozloučit, ale Dvojka s Corinem na něj začali opovržlivě dorážet. To rozhodně nebyl dobrý nápad. Tak tak se mi podařilo vytrhnout Ker'Toka z náboženského vytržení, abych byla svědkem narůstajícího, takřka hmatatelného hněvu kazatele směřovaného ke Corinovi. Tušila jsem, že to nemůže dopadnout dobře a v zoufalství jsem se uchýlila k poslední možnosti, jak ho odsud vytáhnout živého.

Snažila jsem se ve zfanatizovaném davu proniknout k jeho mysli a předat mu jednoduchou zprávu. Jenže jak jsem tápala a klouzala po zvířených myšlenkách, dovedlo mě to až přímo ke knězi. Tušila jsem, že mě svou mocí dalece převyšuje, ale i tak mě vize zasáhla zcela nepřipravenou.

Desítky těl svíjejících se v plamenech. Ničivý žár, vřískot zarývající hluboko, až do morku kostí. Tíživý pocit nevyhnutelnosti a zároveň porozumění spravedlivé odplaty. A uprostřed toho všeho on, ozářen nadpozemskou aurou, spasitel...

Scéna tak neskutečně živá, až jsem téměř ztratila půdu pod nohama. Neschopna pohybu jsem hleděla do jeho očí, marně se snažíc překřičet slova kletby. Ale bylo již pozdě. V posledním okamžiku, kdy jsem čekala na soud, mi obzor zastínil Corin. Obrovská vlna síly jej srazila na kolena a zanechala vyčerpaného. Rána, která měla patřit mě.

Nebýt Dvojky, nejspíš bychom se z místa nikdy nedostali. Už si ani nedovedu vybavit, jak se mu podařilo se před námi zčistajasna objevit a vzít i s námi nohy na ramena. Onu pekelnou scenérii jsem už ale z hlavy vyhnat nedokázala.

Corin a jeho světelný meč

Sotva jsme se dostali za hranici polí, vzduch kolem vesnice se začal podivně vlnit. Jako by přímo z jejího středu sálal oheň a všem lidem vypaloval vlasy doběla, jako cejch. Utíkali jsme tak rychle, jak nám nohy stačily, stále ochromení tím, co se tu stalo.

Nikdo nás nepronásledoval, ale sotva jsme se dokázali alespoň trochu uklidnit, přichystal si pro nás osud další překážku. Stále celí napjatí jsme v každém silnějším poryvu větru a zašustění trávy viděli našeho nepřítele, a tak nám vzdálený odlesk prosvítající skrze hustá stébla nepřipomínal nic jiného než čočku zvětšovacího aparátu, podobného, jaký u sebe nosil Ker'Tok. Určitě nás sledují!

Po dlouhém váhání a zoufalém kličkování v takřka rovném terénu jsme se přeci jen odvážili přiblížit. Na rozdíl od nás se světélkující bod nehnul ani o píď. Sotva jsme se prodrali přes trsy trávy, naskytl se nám pohled na zbytky tří zuhelnatělých těl. V prvním okamžiku jsem před sebou znovu uviděla kněze a v hlavě se mi rozezněl jeho dunivý hlas, ale tohle působilo jinak než scény z mých vizí. Oblečení a veškerá výbava nešťastné trojice zůstala nedotčená. Nějaká zvláštní síla musela zničit jen jejich těla, ale nedovedla jsem si představit, co za mocnou ezoterii by to vyžadovalo.

Moji společníci se začali opatrně jejich pozůstatky prohrabovat ve snaze najít něco k užitku. Já se posléze přidala taky, ale spíš než zájem o bohatství mě poháněla zvědavost a touha se o těch lidech dozvědět víc. Hledala jsem cokoliv, co by mohlo prozradit jejich totožnost případným pozůstalým, pokud by se někdo ptal. Podle obsahu vaků to vypadalo na podobnou skupinku, jako jsme byli my. Zřejmě se vraceli z Katarských plání, kde nalezli něco, co se jim stalo osudným.

Z hromady odložených věcí pak nápadně vyčuhoval zvláštní tubus, který si hned získal moji pozornost. Při bližším zkoumání jsem zjistila, že se ve skutečnosti jedná o pouzdro s mapou znázorňující celkem podrobně severní část plání a oblast kolem Orgorku - tedy přesně místa, kam máme namířeno. K mapě byl přiložen i stylus, kterým se do ní dalo zapisovat. Nebylo mi zrovna po chuti obírat mrtvé, ale nakonec by nám jejich věci ještě mohli zachránit život. A jak jeden z mých společníků pronesl, oni je už rozhodně potřebovat nebudou.

Z úcty k nim jsme alespoň vykopali mělkou jámu, kam jsme umístili to málo, co z nich zbylo a pak se vydali dál. Do setmění moc nechybělo, ale my doufali, že stačíme dojít do další vesnice. Už jen proto, abychom si ověřili, jestli se ti podivní kněží nezačínají zjevovat na více místech. S příchodem tmy se bouřková mračna zcela rozpadla a obloha byla opět panensky čistá. Jen v jeden okamžik se opět stalo cosi neočekávaného - začali jsme vrhat stín. A zdrojem přízračného stříbřitého světla nebylo nic jiného než tajuplná věž z Fazolova. Světelný úkaz netrval dlouho a mě akorát zanechal v ještě větších pochybách. Mohlo to snad značit otevření věže? Otevřela se právě nebeská brána, skrze kterou k nám vstoupila armáda, o které prorok hovořil? Myslím, že každý z nás měl nutkání se na místě otočit a chvátat k městu. Nakonec jsme ale přeci jen zamířili k vísce, která se začala pomalu rýsovat na obzoru. Zlatavá světélka vycházející z malých oken nás přitahovala jak můry plamen svíčky.

Jakmile jsme byli na dohled, vyšel nám vstříc i jeden z místních. Podle jeho vřelých slov to vypadalo, že se místním proroci vyhnuli. Nebylo těžké jej přesvědčit, aby nám poskytl svoji stodolu k noclehu, zvlášť, když jsme mu za tuto službu slíbili i odměnu. Cestou k jeho stavení jsem se ještě stačila vyptat na další cestovatele a dozvěděla se, že nejzajímavější osobou je místní starosta - též přivandrovalec, který si přímo uprostřed vesničky přes noc postavil dům. Půdorys tvořil pravidelný dvanáctistěn a stěny z materiálu, který jsem ani nebyla schopná určit. Rozhodně svým vzezřením mezi ostatní budovy ani trochu nezapadal. Sám starosta byl kromě toho prý i skvělým léčitelem, ale jeho návštěvu jsme raději odložili na následující den.

Sedlákova ochota nakonec neznala mezí. Přesvědčil i svou ženu, aby nám připravila večeři a lázeň. Já se mohla dokonce s Corinem ubytovat přímo v jejich domě v jednom z volných pokojů. Taková nabídka se vskutku nedala odmítnout, ačkoliv jsem musela předstírat, že jsme spolu sezdaní. Corin se neukázal jako zrovna nejschopnější herec a připravilo nám to na pokoji nejednu prekérní chvilku. Dokonce to vypadalo, jako by před sebou ještě nikdy neviděl nahou ženu! Byla jsem z toho upřímně rozčarovaná a několikrát ho tak trochu úmyslně uvedla do rozpaků. Nebudu zastírat, že mě nenapadlo využít té soukromé chvilky a jeho nezkušenosti k mému potěšení - zvlášť, když jsem jej spatřila bez šatů, ale došlo mi, že by to v naší skupince rozhodně neudělalo dobrotu. Moc dobře jsem si dokázala představit jeho následné vše vyzrazující pohledy a trapné chvilky, které by nám tím vytvořil. Nakonec bude lepší počkat, než budeme mít tuto výpravu za sebou.

Mít možnost si po dlouhé výpravě nejprve ulehnout do horké lázně a posléze se zachumlat ve voňavých peřinách nelze asi s ničím srovnat. Usínala jsem s příjemným pocitem, jaký jsem si pamatovala možná z dob strávených v rodinném sídle. Kéž by tento památný okamžik nebyl tak záhy narušen.

Sotva jsem zavřela víčka a oddala se spánku, několikeré vrznutí podlahy prozradilo hosta. Cítila jsem, jak se opatrně plíží k mé posteli. Jakoby stále ve spánku jsem se přetočila na druhý bok a tak tak se tím vyhnula bodnutí. V místě, kde jsem ještě před chvilkou ležela, byl zabodnut kuchyňský nůž. V tu samou chvíli zazněl od vedlejší postele bolestný výkřik. Nenapadlo mě nic lepšího, než přehodit přes útočníka deku a povalit jej na zem. Jak jeho tělo dopadlo s hlasitým žuchnutím na zem, ozval se tenký dívčí hlas. Nemohl to být nikdo jiný než jedna ze sedlákových dcer. A přímo nad Corinem se tyčila jeho žena. Jen na kratičký okamžik jsem jí pohlédla do stříbřitě žhnoucích očí a pochopila...

V malé místnosti se strhl nerovný boj. Corinova rána ošklivě krvácela a jen stěží se dokázal bránit útokům posedlé ženy. Já se dokázala zavčasu přesunout ke druhé stěně pokoje, odkud se mi naskytl pohled na tu hrůznou scénu. Obě ženy se pohybovaly jako zkušené vražedkyně, ale bylo zřejmé, že jejich těla k tomu nebyla uzpůsobena. Šlachy i kosti jim pod tou námahou praskaly a ani ta šílená bolest a šok, kterou v tu chvíli musela jejich těla zažívat je nevymanila z cizí nadvlády. Ve chvíli, kdy se ta mladší z nich dokázala vymanit z deky, jsem si už nalezla cestičku k její mysli. Chtěla jsem to strašlivé prokletí zlomit, ale jediné, co jsem v tom kratičkém okamžiku zachytila, byly myšlenky na útok. Kdybych je bývala nezachytila, nestačila bych se ráně vyhnout. Dokázala jsem předvídat její pohyby a během tohoto nerovného souboje se stále snažila přivést ji zpět k rozumu. Marně.

Zoufalství mě dohnalo až ke krajním řešením, nahromadila jsem svou moc a tlakovou vlnou ji vyhodila z pokoje zrovna v okamžiku, kdy Corin z posledních sil svalil její matku na zem. Snažili jsme se ji svázat vším možným, co jsme měli po ruce. Jen, abychom zabránili dalšímu přívalu bolestivých ran. Že se nám mezitím dostala její dcera do zad, jsme si všimli až příliš pozdě. Corin se na poslední chvíli vyhl jejímu útoku a dívka tak pokračovala v letu přímo k rohu jeho postele. Chvilku naprostého ticha přerušilo až odporné křupnutí. Tělo se bezvládně zhroutilo k zemi. To vytrhlo matčinu mysl ze zajetí a následoval nervy drásající bolestný výkřik. Ztráta dcery a mnohačetná zranění v ní vyvolala záchvat. Snažila jsem se jí uklidnit, nabídnout pomocnou ruku, ale i pro ni už bylo příliš pozdě. Vnímala jsem, jak jí přestalo bít srdce a naposledy vydechla.

Nedokázala jsem se ovládnout, celé mé tělo zachvátil třas. Matně si vybavuji jen Corinovy silné paže, jak mě objímají a jeho hlas znějící odkudsi z dálky. Chtěla jsem křičet, ale křeče mi sebraly hlas, neměla jsem ani sílu se vzpouzet. Návrat do příčetnosti byl však stejně rychlý a bolestivý. Do pokoje vtrhla sedlákova druhá dcera. Oči zářící a nůž v drobné, dívčí ruce... Corin ji vyšel vstříc, odrazil útok a sám ji zbavil života. To už se k nám dostali Dvojka s Ker'Tokem. Soudě dle jejich stavu bylo snadné si dovtípit, že je muselo potkat něco podobného. Dali jsme se na útěk. Ve spěchu jsme pobrali naše věci ležící ve světnici a snažili se místo opustit tak rychle, jak nám nohy stačili. A za námi zbyla jen spoušť a noc ozařovaly plameny stravující to prokaté stavení...

Poslouchali jsme:

Numenéra - Úvod

Konečně se mi podařilo se na chvilku odpoutat od úchvatného světa posledního Zaklínače a mohu se směle vrhnout do sepisování reportu z posledního hraní. Konečně jsme se sešli v kompletní sestavě, naposledy si ujasnili pravidla, stvořili si deníky a vrhli se střemhlav do nového dobrodružství. Popisované události budou opět z pohledu mé postavy, tudíž obohaceny o její názory a poznatky.

Za Yennefer pro Zaklínače + první dojmy

Začalo to vlastně docela nevinně. Navzdory mé silné vůli jsem se nechala zlákat obrovským hypem okolo nového dílu Zaklínače a rozhodla se, že si ty kouzelné placky pořídím hned. Přitom jsem ještě neměla dohranou dvojku a propásla předprodej s kovovou krabičkou. Nakonec bylo ale všechno úplně jinak...

Numenéra - zápis z první schůze

Jelikož se nám odstěhovala jedna z hráček, bylo potřeba se dohodnout, jak (a jestli) bude naše herní skupinka pokračovat. Jelikož nemělo moc smysl pokračovat v rozehrané kampani, kde dotyčná hrála dost zásadní roli, rozhodli jsme se vydat do zatím neprobádaných končin světa Numenéra. Už od prvního okamžiku, co jsem její rulebook držela v ruce jsem strašně moc toužila alespoň po jednom oneshotu z tohoto úžasného settingu. Podala jsem tedy návrh, byl přijat a já jsem teď štěstím bez sebe :) Nové dobrodružství může začít!

Animefest 2015 + Akicon jaro

I přes veškeré nešťastné nástrahy života jsem se i letos zúčastnila svého oblíbeného Animefestu a rozhodla se zaznamenat veškeré mé útrapy na stránkách svého blogu. Ti, kdož jsou zvědaví na více či méně kritické zhodnocení svých přednášek, jsou tu rozhodně správně - nechť se pak orientují podle barevných nadpisů. Zkrátka nepřijdou ani ti, kteří si rádi přečtou těch několik stránek zbytečného balastu :) Tak vzhůru do toho!

Mao Ce-Tung konečně doma!

A je to tady! Po dlouhé době jsem se konečně dočkala a dojela si pro svého druhého kocourka ♥ Celý příběh a několik prvních fotek pod perexem ;)